Sexuální promiskuita vede k zabíjení Nad nedávnou násilnou smrtí francouzské herečky Marie Trintignant, kterou usmrtil její milenec, se v časopise New Criterion zamyslel lékař Theodore Dalrymple: Nejnovější milenec Trintignantové, rockový zpěvák Bertrand Cantat zabil herečku v opilosti několika silnými ranami do hlavy v hotelu ve Vilniusu, kde byli na natáčení. Cantat byl populární ve Francii nejen pro svou hudbu, ale i za své politické postoje, které ovšem byly spíše stereotypní, banální a nepůvodní. Slovně Cantat "bojoval" proti rasismu; zastával se přistěhovalců, ale odmítal se zabývat otázkou, kolik přistěhovalců by Francie měla přijmout. Cestoval do Sýrie, aby tam vyjádřil "solidaritu s Palestinci" – odvážnější by bylo – podle autora – kdyby v Sýrii vyjádřil solidaritu se Syřany...

Jeho názor na ctnost byl názorem moderního člověka: je to více otázka vyjadřování správných názorů, než aby se podrobil disciplíně dobrého chování. Je to morální samolibost. Samozřejmě, pokračuje autor téměř *****erovsky, Cantat nebyl prvním francouzským veřejným intelektuálem, který zjistil, že je obtížnější chovat se slušně vůči osobě, kterou máte v ložnici, než vůči "trpícím masám" ve vzdálenosti tisíců kilometrů. Cantat, stejně jako někteří další intelektuálové, ilustrují nový morální zákon, jímž se řídí moderní člověk: morální znepokojení sílí, čím dál je člověk od místa, ohledně něhož vyjadřuje to znepokojení. Jen takovým způsobem se člověk dokáže chovat naprosto sobecky a zároveň být zářným morálním příkladem. Trapný případ Marie Trintignantové a Bertranda Cantata je hluboce symbolický, poznal správně francouzský levicový list Libération. "Intimní tragedie se proměnila v kolektivní noční můru" – tedy noční můru pro ty, kdo zastávali názor, že společenské změny šedesátých let (zejména sexuální uvolněnost) jsou pokrokem a nikoliv cestou zpět. Je to, napsal tento francouzský list, "trapným koncem ideální bohémské dvojice, která byla zdrojem snů celé generace". Cantat bezpochyby stoprocentně věřil představě, že se aktivistům ze šedesátých let podařilo učinit chování bohémských vrstev úplně normálním, běžným rysem společnosti; že je možno osvobodit lidskou sexualitu od omezení morálky, konvencí, povinností, smlouvy, finančních zájmů a že je možno žít životem intenzivního, neomezeného a nikdy nekončícího sexuálního ukájení; že stačí, aby vztahy mezi pohlavími byly založeny jen na vzájemné erotické přitažlivosti, sexuální touze a okamžité romantické zamilovanosti. Cantat bezpochyby pohrdal buržoazním pojetím stabilního manželského svazku jako zdrojem velkého množství pokrytectví – čímž to také často je – avšak mezi jeho racionálním a emocionálním postojem byl rozdíl. Racionálně mu intelekt velel, že by se měl řídit podle zásad sexuální svobody; emoce mu naopak přikazovaly, aby se řídil přikázáním exkluzivního sexuálního vlastnictví. Zločinem Bertranda Cantata bylo to, že neznal sám sebe. Jak se zdá, jeho útok na milenku byl motivován starým známým přítelem všech mužů, sexuální žárlivostí. Nelíbilo se mu, že Trintignantová udržuje přátelské styky s otcem svých posledních dvou dětí. Intelektem možná Cantat zastával v sexu zásadu kolektivismu, avšak srdcem byl individualista. Chtěl mít Trintignantovou pro sebe, nechtěl se o ni dělit s nikým jiným. Jestliže nebyla Trintignantová věrná muži, který jí dal dvě děti, jak jí mohl Cantat důvěřovat, že bude věrná jemu, s nímž chodí jen pár měsíců? To je samozřejmě v současnosti úplně běžná, banální historika, míní autor. Odstraňme z tohoto příběhu nimbus celebrity a Trintignantová a Cantat se okamžitě stávají typickou dvojicí z nejprimitivnějších společenských vrstev, z podtřídy (underclass) současné společnosti, s nimiž se ve své lékařské praxi setkávám už léta každý den alespoň jednou denně. Od té doby, co proběhla sexuální revoluce šedesátých let, se zuřivá žárlivost, jaká vede k vraždění jako v hotelu ve Vilniusu, nestala morbidním ani patologickým jevem, ale jevem naprosto normálním, alespoň v statistickém smyslu slova. Dochází k zintenzivnění násilí mezi pohlavími – v každém případě v Británii – a není to jen násilí mužů proti ženám. Například před několika týdny, pokračuje autor, jsem měl ve své praxi studenta lékařství. Prvním pacientem, kterého jsme společně přijali, byl mladý muž, kterého právě přivezla policie poté, co ubodal svou dívku k smrti. Posmívala se mu totiž, jak je nevýkonný v posteli – ve srovnání s jejím předchozím milencem, kterému pak zatelefonovala a pozvala si ho, "aby jí to udělal", protože její současný milenec je k ničemu. Muž, jehož naše současná přesexualizovaná kultura přesvědčila, že výkonnost při sexuálním aktu je jediným autentickým měřítkem hodnoty lidské důstojnosti, vzal kuchyňský nůž a ubodal ji k smrti. Pak zavolal policii a pokusil se spáchat sebevraždu pomocí prášků, stejně jako Cantat. Pohlédl jsem na svého studenta lékařství, když ten pacient vyprávěl svůj příběh, a viděl jsem, že se tento inteligentní mladý muž naučil během těch deseti minut víc o podstatě lidské nátury než za celý život. A odpoledne jsme pak přijali pacienta, který uškrtil svou dívku v domě jejích rodičů, také ze žárlivosti. Studentu lékařství se už povrchní vzývání sexuální revoluce nezdálo tak atraktivní. Pokud totiž žijeme podle zásad sexuální revoluce – jako by bylo možno se jich přidržovat bez následků – důsledkem je obrovský nárůst sexuálního násilí. Takže je Cantat oběť i pachatel: je obětí šílených myšlenek, šířených v roce 1964, kdy se narodil, myšlenek, které jsou sice svobodomyslné, ale vzývají se vážně jako náboženství . Cantat neměl serióznost ani zkušenost ani intelekt, aby je dokázal odmítnout.