Grano Salis NetworkGrano SalisGranoChatMusicalise-KnihyModlitbyD K DKřesťANtiqC H M IMOSTYNotabeneECHO 
Vítejte na Grano Salis
Hledej
 
Je a svátek má Vojtěch.   Vytvoření registrace
  Článků < 7 dní: 3, článků celkem: 15949, komentáře < 7 dní: 299, komentářů celkem: 380006, adminů: 60, uživatelů: 4956  
Vyzkoušejte
Jednoduché menu

Úvodní stránka

Archiv článků

Protestantské církve

Veřejné modlitby

Zpovědnice

e-Knihovna

e-Knihy pro mobily

Kam na internetu

Soubory ke stažení

Recenze

Diskusní fórum

Tvůj blog

Blogy uživatelů

Ceny Zlatá Perla

Ceny Zlatá Slza

Doporučit známým

Poslat článek


Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT


GRANO MUSICALIS

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení


Pravidla


Kdo je online
Právě je 141 návštěvník(ů)
a 0 uživatel(ů) online:


Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Polemika


Přihlášení

Novinky portálu Notabene
·Prezident Jižních baptistù zveøejnil na Facebooku fotografii ze svého oèkování
·Beth Moore se omluvila za podporu teologie komplementarismu
·Nový zákon s poznámkami - pøeložil Petr Pavlíèek
·Poprvé v historii se hlásí k náboženské pøíslušnosti ménì než polovina Amerièann
·Kvùli pandemii se loni v katolické církvi konalo o ètvrtinu ménì køtù
·Velikonoèní sèítání lidu
·Informace z jednání Výkonné výboru BJB dne 17. bøezna 2021
·Prosba Sboru BJB v Praze - Církev XXI. století
·Televizní bohoslužba Bratrské jednoty baptistù 18.4.2021 na ÈT2
·Diáø za èasù korony

více...

Počítadlo
Zaznamenali jsme
104430264
přístupů od 17. 10. 2001

Život víry: Ekumenismus a Pravoslaví
Vloženo Středa, 19. prosinec 2001 @ 20:03:21 CET Vložil: Stepan

Ekumenismus poslal bolek

Když se tady někteří diví postoji katolíka k ekumenismu, musím podotknout, že není sám. Takové postoje najdeme i v jiných církvích. Pro ilustraci posílám článek Ekumenismus a Pravoslaví, který přináší další pohled na toto téma, tentokrát z pravoslavné církve. Bolek.Ekumenismus a Pravoslaví V ekumenické otázce někdy narážíme na citlivou oblast vzájemných vztahů mezi členy různých církví. Někdy si jinoslavní stěžují na jakési pohrdavé přezírání z naší strany, jindy jsou vzájemné vztahy srdečné natolik, že zatlačují do pozadí skutečné příčiny a důsledky rozdělení křesťanství. Zatlačují, ale neřeší. Přečetl jsem si v Hlasu Pravoslaví, prosincovém čísle 1995, článek o ekumenickém setkání křesťanských žen. Tlumočí se v něm názor protestantské teoložky a přítomných žen o "rozdílu mezi náboženskými strukturami tvrdě trvajících na staletých tradicích (patrně je tím míněno i Pravoslaví) a neviditelnou církví Kristovou, která v moci Ducha svatého působí přes hranice ... denominací". Dále se v článku hovoří o nadšení ze společných ekumenických bohoslužeb "vrcholících svatou večeří Páně" vysluhovanou jednou z přítomných sester farářek. Rád bych na to reagoval. Mám za to, že (ten článek) nevypovídal o správném postoji Pravoslaví k ekumenismu. Jako kněz mám odpovědnost za to, co prostřednictvím tisku předávám svěřenému stádci. Budu za to souzen. A jestliže by měli moji pravoslavní věřící právě z tohoto článku usuzovat na postoj naší církve k ekumenické problematice a já bych jako pastýř k tomu nezaujal stanovisko, pak bych se, myslím, měl na Božím soudu čeho obávat. Jsem dalek toho, abych v jedné ruce s mečem a v druhé s plamennou pochodní volal do boje s nevěřícími. A už vůbec nejsem přesvědčen o tom, že by ostatními bylo potřebné pohrdat. Nebylo by to křesťanské, ba ani lidské. Přesto však musím trvat na tom, že mezi Pravoslavím a západním křesťanstvím je zásadní rozdíl. Když se mne jinoslavní ptali, jaký je tedy ten vlastně ten rozdíl, nenapadla mne jiná odpověď nežli: rozdílnost ducha. Hned se pokusím vysvětlit, co to znamená, v následujícím podobenství: Kdyby, dejme tomu v devátém století, usnul pravoslavný věřící ve svém chrámu kdesi na východě a ze svého neobvyklého spánku by se probudil až dnes, nezpozoroval by žádný podstatný rozdíl církevního ducha. Mohl by se zapojit do svaté liturgie aniž by si ihned povšiml, že uplynulo tisíciletí. Východní křesťanství se podstatně nezměnilo, setrvává v téže víře a duchu od Krista a apoštolů přes jejich nástupce - biskupy až k nám. Kdyby kdesi na západě usnul tímto zvláštním spánkem křesťan v devátém století a probudil se ve století desátém, bylo by to i zde podobné. Kdyby však na západě usnul v desátém století a probudil se ve třináctém, po rozdělení křesťanstva (v r. 1054), už by pocítil v církevní duc*****sti značnou změnu. A snadno si představíme, jak by se podivil, kdyby se probudil dnes. Od r. 1054 se opravdu západní křesťanství začíná měnit. Je to znát na církevním učení, na bohoslužbě, na organizaci církevní správy, ba i na architektuře chrámů. Přichází gotika, po ní renesance - návrat "křesťanské" Evropy k ideálům pohanské antiky, potom reformace, baroko a tak dále. Během toho se například ze západního církevního života vytratilo vzývání Ducha svatého. Píši to všechno proto, abych ilustroval, že se duc*****st západu změnila opravdu hodně. Každé z nových křesťanských společenstev (po Římskokatolické církvi přicházejí další, nová křesťanská společenství, tzv. reformační, a potom i sekty) se utvářelo jako vlastní, samostatný duchovní organismus, tělo. V každém z nich uzavřeně koluje vlastní duchovní "krevní skupina". Jistě někoho napadne - nu a co, vždyť Bůh je jen jeden, Duch svatý je jeden, takže v tom není žádný problém. Ale problém v tom je. Uvedu několik příkladů. Zatímco v Pravoslaví je upřímný člověk v ochraně Svatého Ducha na bezpečné cestě ke spáse, u jiných církví jsem na pochybách. Netvrdím, že v západních církvích vůbec Duch svatý nepůsobí, On vane kam chce, ale člověk je v nich také vystaven působení mnoha jiných duchů - jak jsem již napsal, jejich vlastních duchovních "krevních skupin". A to bez možnosti a záruky jejich pravého rozpoznání. Za působení Ducha svatého se tam považuje jakýkoliv duchovní závan, nebo i jen myšlenka. To vše jenom v jakémsi doufání a samozřejmém předpokládání, že je to skutečně od Boha. Sloužil jsem mnoho let v protestantské církvi a mám s tím zkušenosti. Dále: člověk, který přijde do takového prostředí, je kromě nejistých duchovních vlivů vystaven i názoru, že vlastně žádná z viditelných církví na světě nemůže být ta jediná pravá. Protestanté totiž dobře vědí, že něco takového by sami o sobě prohlásit nemohli. A když nemohou oni, tak nemůže ani nikdo jiný. Ale Pravoslaví může o sobě říci, že je pravou Církví Kristovou, a může to i přesvědčivě doložit. Také se vypráví o jednom mnišském učedníku, že ztratil milost Ducha svatého, kterou dostal při křtu, jen proto, že v náhodném rozhovoru s výmluvným židem připustil - "snad máte také pravdu". Když se pravoslavný křesťan modlí s jinoslavnými, pak tím vyjadřuje totéž: "Věříme sice jinak, někdy tak, že víra jednoho je pro druhého rouháním, ale snad máte také pravdu". Stojí-li pravoslavný křesťan v jinoslavném chrámu, dýchá duchovní atmosféru jiné víry a tato jiná víra působí na jeho srdce. Aniž si je toho vědom, rodí se v něm duchovní rozdvojení, vnitřní svár. Děje-li se to opakovaně, dochází k otupení, ke zpovrchnění víry a jejímu ochladnutí. To je cesta směrem od Boha, od bezpečné cesty ke spáse. Cesta k duchovní zmatenosti, ve které může člověk mylně zaměnit i krásné společenství lidí v Bohu za pouze hezké společenství lidí v jakémsi jejich společném duchu. To jsou tedy důvody, proč nesouhlasím se společnými modlitbami s jinoslavnými a nejsem přítelem takovéhoto ekumenického přibližování. Opravdu to není zkostnatělost ani pohrdání a už vůbec ne nepřátelství. Je to jen respektování poznaných duchovních zákonitostí. Jestliže může něco napomoci vztahům mezi jinak věřícími křesťany, pak je to, kromě charitativní spolupráce, především to, že pravoslavný křesťan bude důsledným pravoslavným křesťanem. Aby totiž ostatní měli vůbec možnost poznat, co je to skutečné Pravoslaví. A osobně mám rád, když římský katolík, nebo evangelík, pokud jsou o své víře přesvědčeni, se ke mně také tak chovají. Potom víme, co můžeme jeden od druhého očekávat. Potom spolu můžeme hovořit k věci. Ale být ekumenicky někde mezi církvemi, nebo nad nimi, je neplodné. Protože to, co máme společné, se týká jenom povrchu. Hluboké základy jsou rozdílné. Už proto, že kdyby ty opravdu základní věci byly společné, tak by za tu dlouhou dobu už jakékoli rozdělení zmizelo. Ale skutečnou Církev nelze rozdělit, Krista roztrhnout, živé tělo rozpoltit, aby žilo dál. Pravá Církev je jen jedna. Napadá mne v této věci věta, kterou kdysi při přednášce na Husově fakultě pravil evangelický profesor Amadeo Molnár (jehož památku chovám v hluboké úctě), že ekumenické hnutí je poslední křesťanskou herezí. Podobně se o tom vyslovil i pravoslavný biskup sv. Justýn Popovič. Dovolte mi tedy, abych se i já, nehodný, z důvodů, které jsem naznačil, mohl k tomuto hlasu připojit. A abych i vás vybídl k témuž. Nebuďme hněviví, ani pyšní, ale nebuďme ani naivní, či povrchní. Buďme pravdiví. kněz Jan Týmal
Psáno pro časopis Hlas Pravoslaví
Převzato z osobního webu žalmisty Václava Šťastného


"Ekumenismus a Pravoslaví" | Přihlásit/Vytvořit účet | 5 komentáře | Search Discussion
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím registrijte se

Re: Ekumenismus a Pravoslaví (Skóre: 1)
Vložil: Pavel (pavel@granosalis.cz) v Sobota, 06. duben 2002 @ 00:47:56 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Dobrý večer všem,
pohrdat názorem netřeba, hledat příčiny a řešení ano.
Takže k názoru , v čem je problém. Nikoli v (malém) ekumenismu samém, ten je jedině positivní a těžko může sám o sobě přinášet nějaká negativa. To, na co si pisatel z pravoslavné církve stěžuje, je málo oveček v jeho ovčinci, to má ovšem úplně jinou příčinu, než ekumenismus. Kdysi byla jen jedna církev, pak dvě, a tehdy bylo oveček dobrovolně povinně dost. Když už postupně nebylo všechno dobrovolně povinně, došlo samozřejmě k rozštěpení na církve, církvičky a sekty. A opět, těžko k tomu něco namítat. Dokud ještě bylo oveček dost, tak ani tohle nevadilo. Ale časem jich dále ubývalo, protože ti, kteří byli vychováni k naprosté poslušnosti a oddanosti, postupně umírali a umírají. Nyní nastala doba, že oveček je prostě málo. Mladé lidi tradiční a dogmatické křesťanství příliš neoslovuje, a pokud ano, pak jsou to moderní a modernizované sekty a více méně ztřeštěná proti něčemu a čemukoli zaměřená hnutí, minimálně však etablované a tradiční církve.
Dále se za tou výše popsanou neochotou k ekumenismu ještě skrývá strach z vlastních ztrát v důsledku možnosti přímého porovnání praktik v jednotlivých církvích ( a sektách).
Zbývá tedy naznačit, jak z toho alespoň trochu ven a kupředu. Předně, tradice je sice tradice, ale setrvávání ve staro- a středověkých názorech je nadále naprosto neúnosné. Podle mne je zákonické křesťanství zarytě trvající na všech biblických dogmatech již dnes zjevně odsouzeno k svému postupnému odumření. Je prostě potřeba se objevit s něčím v nové době i novým poznatkům vstřícným. Nelze již dále trvat na neudržitelných, neživotných a mnohdy i nemravných názorech neodpovídajících již téměř ničemu v tomto našem změněném a měnícím se světě. A přitom neupadnout do bláznivého a mnohdy i sobeckého sektaření a v mnohém i ještě nemravnějším názorům, než jaké jsme si tu už skoro všichni mohli prožít.

Pokoj a moudrost všem.



Re: Ekumenismus a Pravoslaví (Skóre: 1)
Vložil: Gregorios777 v Pátek, 22. srpen 2008 @ 11:02:54 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)


Otázka myslím, stojí jinak: Kdyby věřící v Krista z prvního století, který žil za života apoštolů usnul v té době a probudil by se třeba ve třetím nebo sedmém století, určitě by již nepoznal církevního ducha 1. století. Uviděl by něco zcela jiného, naprosto cizího a neznámého. O 13. století nebo dokonce o současnosti, ani nemluvě. Dnes by asi viděl jen jakési manažerské metody z oblasti podnikání, což je jinými slovy jen "kupecký dům a peleš lotrů" (Jan 2,16 // Lk 19,45 // 2Pt 2,3 ). Je celkem jedno, zda se jedná o katolické kupčení s odpustky nebo o protestantské kupčení moderní doby s jejich manažerskými metodami nebo jejich trapné vyžebrávání peněz na ovečkách (stříhání ovcí).

Pisatel mluví např. o architektuře chrámů. Ale tendence 1.století nebyla budovat jakékoli chrámy udělané lidskýma rukama. Zde byl pouze duchovní Chrám Těla Kristova. A co se týče fyzických chrámů, vidíme jasně, že Bůh sám nám na příkladu Jeruzalémského chrámu ukázal, že má tendenci tyto chrámy BOŘIT a nikoliv budovat. Budování chrámů je jen pozůstatek židovství (zákonictví) a to ještě zdeformovaného, protože judaismus měl jen jeden ústřední chrám. Pro dobové stavitele-zednáře, však bylo budování "křesťanských chrámů" asi největším a nejvýnosnějším kšeftem dvou tisícíletí. A jsme opět u "kupeckého domu" (Jan 2,16).

Jinak samozřejmě postoj pravoslavných k ekumenismu je (mám za to) velmi správný, protože ekumenismus je opravdu hereze, neboť v první řadě jde opravdu o DUCHA, avšak ne o ducha pravoslaví, ale o Ducha prvotní Církve, která stála vždy a jen na učení apoštolů v Písmech, zejména v Novém Zákoně. A pouze ta Církev, která pevně a zcela stojí na zjeveném apoštolském UČENÍ, může mít skutečně Boha, Otce i Syna - ta "církev", která v tomto učení nezůstává a přestupuje ho, NEMÁ BOHA a proto není ani pravou Církví Boží, nemá tu správnou "Kristovu krevní skupinu":

"Každý, kdo přestupuje a nezůstává v UČENÍ Kristovu, NEMÁ BOHA, kdož zůstává v UČENÍ Kristovu, ten Otce i Syna " (2Jan 9).

Církve totiž tvoří a určuje především zdravé UČENÍ, které právě určuje církevního ducha - a tedy to, zda určité společenství věřících má Ducha svatého, resp. Otce i Syna. Tím ovšem nemyslím, že jednotliví věřící v Krista nemohou mít ve svém duchu Ducha svatého. Pokud věří v Krista, tak ho jistě mají. Ale myslím, že nemají Ducha svatého především uprostřed svých shromáždění (t.j. mezi nimi). Kristus v takovýchto případech tam prostě není a stojí za dveřmi (Zj 3,20). Je tam JINÝ duch, kterého oni mylně považují za Ducha Božího a ještě si v něm libují.

Skupiny jako Jehovisté, Mormoni, Moonisté a mnoho dalších, samozřejmě Církví vůbec nejsou, protože mají hrubě falešná učení. A ničím jiným to určeno NENÍ. Protože kdyby měli zdravé UČENÍ, měly by automaticky i Boha - Otce i Syna. A to používám jen velmi hrubé síto. Církvemi nejsou ani mnohé skupiny, které většina těch, kteří se nazývají křesťany, za Církve považuje.



Re: Ekumenismus a Pravoslaví (Skóre: 1)
Vložil: Gregorios777 v Pátek, 22. srpen 2008 @ 11:31:45 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)


Ještě musím dodat pro zastánce tzv. "apoštolské posloupnosti": Připusťme, že by apoštolská posloupnost byla pravdivým učením. Kdyby ano, pak i kdyby nějaký duchovní dostal od svého předchůdce skrze vzkládání rukou skutečného Ducha svatého a potom by odpadl od apoštolského učení a upadl by do hereze, již by o něm nutně muselo platit, že již Boha (Ducha) NEMÁ.

Vždyť i sám apoštol Pavel určitě osobně vzkládal své ruce na starší v Efezu, kde strávil 3 roky a přesto měli později někteří z nich začít mluvit převrácené věci (Sk 20,30). Stali se z nich heretici, kteří Ducha svatého ve své duši a ve své vnější přítomnosti již neměli v důsledku falešného učení. Pokud byli znovuzrozeni, měli Ducha svatého již jen ve svém duchu. Jako skupina heretiků, kteří opustili Pavla i jeho učení (2Tim 1,15), však již nebyli Církví Boží, protože neměli ve svém středu (ani ve své duši) Pána Ježíše a Jeho Ducha.

To jasně dokazuje, že skutečná apoštolská posloupnost je dána zachováváním apoštolského UČENÍ a nikoli JEN vzkládáním rukou a předáváním Ducha svatého:

"A což jsi SLYŠEL ode mne před mnohými svědky, SVĚŘUJ to lidem věrným, kteří by způsobní byli i JINÉ UČITI" (2Tim 2,2).

Jestliže tedy někdo začne učit hereze, tak nemá Boha, i kdyby na něj předtím vzkládal ruce sám apoštol Petr nebo Pavel.



Stránka vygenerována za: 0.30 sekundy