poslal sisi
Cesta domů
Přeju si, abych neumřela osamocená, přeju si, aby mě můj milovaný někdo držel za ruku, až moje duše bude mizet z tohoto světa. Patřím mezi devadesát procent lidí, kteří si podle sociologického výzkumu přejí umřít doma, přestože devadesát procent nás umírá v nemocnicích, v léčebnách pro dlouhodobě nemocné a v domovech důchodců.
Smrt jsme z našich blahobytných a civilizovaných životů vytěsnili za nemocniční plentu a do pohřbů bez obřadu. Nevíme, jak vypadá mrtvý člověk. Toho jsme naposledy viděli na filmovém plátně nebo v televizi.
Tři ženy a dva muži se před rokem vydali na cestu, v české společnosti neproklestěnou, a založili domácí hospic Cesta domů. Začali pomáhat rodinám, které chtějí své babičky a dědečky, matky a otce, manžele a manželky doprovázet k smrti v domácím prostředí.
Lékařka Marie Goldmannová a zdravotní sestra Alžběta Mišoňová docházejí do rodin a konají svou odbornou práci. Krom toho učí rodiny, jak s umírajícím zacházet, konejší a povzbuzují. Malířka Martina Špinková, matka sedmi dětí, je manažerkou hospice, přijímá telefonáty, je první, jíž se lidé, kteří nechtějí své blízké odložit do studeného prostředí nemocnic, svěřují a žádají o pomoc. S manželem Štěpánem podává žádosti o granty. Peníze jsou potřebné na platy, protože péče Cesty domů je pro rodiny umírajících zdarma. Hospic půjčuje pomůcky - polohovací postel, antidekubitní matraci, chodítka, vozík, automatický dávkovač tišících medikamentů. Pro domácí hospic pracují dobrovolníci, kteří svou přítomností u nemocných umožní rodině odejít na chvíli z domu.
Tito úžasní lidé, hrdinové mého dokumentárního filmu, který jsem natočila, kromě své každodenní láskyplné péče usilují o změnu postoje české společnosti ke smrti a umírání. Navrhují legislativní změny, které umožní pečujícím zůstat se svým blízkým do poslední chvíle, aniž by byl krácen na době odpracované do důchodu a na svých příjmech. Vědí, že poslední chvíle s milovaným jsou nezapomenutelným a očistným citovým zážitkem na rozdíl od studené zprávy o úmrtí, kterou ohlašuje nemocnice. Vědí, že v posledních nech života dochází v intimitě domova k vzájemnému odpuštění a smíření, které není možné vyslovit v nemocnici, v níž se navíc málokdy podaří držet svého milovaného za ruku ve chvíli, kdy bude opouštět tento svět.
Všichni víme, že smrt je jedinou jistotou, jediným společným okamžikem, kterým projdeme všichni. Proč máme být v této mystické chvíli opuštěni? Proč máme opouštět ty, po nichž se nám bude stýskat o to víc, o jakou mrazivou dálku jsme byli vzdáleni?
Vím určitě, že moje přítomnost v okamžiku smrti mé milované mámy, o kterou jsem doma pečovala během posledního půlroku jejího života, mě doopravdy smířila s jejím odchodem, kterého jsem se už od dětství bála. Byla jsem při tom, když jsem ji předávala nebi.
Olga Sommerová
autorka je režisérkou
