poslal theofil
Práce jako modlitbaStředověk znal zpočátku z antické kultury jen málo, byl napájen ze zcela jiných zdrojů. Ale jedno dědictví, dědictví veledůležité, smlčet nelze. Řím odkázal středověku sám sebe, totiž město, v jehož zdech se vyvine to, co je pro "západní" civilizaci podstatné, městská samospráva a s ní idea občanství a občanské tradice. Budoucnost patřila Římu křesťanskému, kde se také, ruku v ruce s katolickou církví, rozvinula středověká křesťanská civilizace.
Křesťanství se neprosazovalo snadno a podařilo se mu definitivně přemoci pohanství vlastně jen proto, že do sebe vstřebalo řadu jeho prvků, čili když je svérázně "pokřesťanštilo". Nakonec po velké duchovní revoluci, která bývá zjednodušeně spojována s papežem Řehořem VII., zvítězilo téměř totálně, jako moc i jako ideologie.
PRÁCE JAKO SLUŽBA
V pojetí práce přineslo křesťanství změny takřka převratné a trvalé. Nebyly by pochopitelné bez podstatného přínosu myšlení židovského. V biblické knize Genesis se praví, že "Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil". Jako práci s dnem odpočinku je ostatně možné považovat samotné stvoření. Pak však člověk zhřešil a práce se stala tvrdým trestem: "V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat." Další pojetí práce ovšem není ve Starém zákoně jednoznačné. Kniha Kazatel chválí spíš odpočinek ("lepší na dlaň odpočinku než hrstě plné pachtění"), Šalamounova přísloví zase chválí píli, která obohatí. Celkem z bible vyznívá, že ač je práce spjata s námahou a potem, je službou Bohu a spočívá na ní Boží požehnání, v rabínské moudrosti se dokonce ozve výzva k lásce k práci. Ani podceňování manuální práce již nebylo alespoň v principu možné, i když praxe tomu zcela neodpovídala. Práce už nebyla chápána jen jako prostředek obživy. "Kdo nechce pracovat, ať nejí," píše sv. Pavel ve druhém listě Tesalonickým a varuje před zahálčivostí: "Přikazujeme vám, bratří, ve jménu Pána Ježíše Krista, abyste se stranili každého bratra, který vede zahálčivý život. My jsme u vás nezaháleli ani jsme nikoho nevyjídali, ale ve dne v noci jsme namáhavě pracovali, abychom nikomu z vás nebyli na obtíž." Práce je zároveň postoj člověka před Bohem, takže lenost byla hříšná a to mělo platit pro každého člověka bez ohledu na to, na jakém stupni společenského žebříčku se nachází. Zásadní křesťanské slovo, že před Bohem jsme si všichni rovni, zrušilo dokonce rozdíl mezi pánem a otrokem a ocenilo tak i práci otroků, jakkoliv v praxi křesťanství otroctví rušilo jen velmi pozvolna. Poučení o tom, jak začala být práce ceněna, podává svatý Augustin, který oceňuje práci manuální a praví, že člověk se prací podílí na díle Božím.
DEN ODPOČINKU
K židovsko-křesťanskému pojetí práce neoddělitelně patří i šabat či neděle, sedmý den, který není chápán jen a ani především jako den odpočinku, nýbrž klidu a plní významnou funkci náboženskou, není tedy dnem volné chvíle (otium), která byla pro Římany opozitem pojmu "práce". Pro křesťany nebyla opozitem "práce" volná chvíle, nýbrž zahálka (otiositas - "otiositas inimica est animae" = zahálka je nepřítelem duše). Obzvláště šabat je dnem plným kouzla, dnem příslibu Mesiáše, dnem posvátného času a dnem rodinné pospolitosti. Zákaz práce je striktním příkazem. Judaistická mišna ve své podivuhodné zevrubnosti vypočítává 39 druhů zapovězených prací o šabatu. Také během křesťanské neděle, v den Páně, který je církevním svátkem, je práce zapovězena, byť ne tak přísně jako v židovském šabatu, člověk se má vystříhat především práce výdělečné, alespoň není-li nezbytně nutná.
ORA ET LABORA
Křesťanské pojetí práce se v barbarském světě raného středověku prosazovalo jen polehoučku. Větší šanci mělo u řeholníků, mnišské řehole, jako byli například benediktýni nebo cisterciáci, se řídily známým heslem "ora et labora" (modli se a pracuj) a bývaly v tomto ohledu velmi přísné. Sv. Benedikt ve své řeholi nařizuje, ať bratři od velikonoc do 14. září po primě (tedy v šest ráno) vyjdou a pracují asi do čtvrté hodiny. "Vždyť právě tehdy jsou skutečnými mnichy, když žijí z práce svých rukou jako naši otcové a apoštolové." Nicméně lze alespoň zkratkovitě říci, že po celý středověk byl kontemplativní život (vita contemplativa) vysoce nadřazen nad život aktivní (vita activa). Obzvlášť byla v řeholním životě jako duševně asketická ceněna charitativní činnost pro chudé a pro nemocné.
V době vrcholného středověku, v době rytířské kultury, se práce týkala i udatných rytířů, ale nikoliv v našem slova smyslu. "Pracovat" pro ně znamenalo "sloužit", sloužit v boji i vyvolené dámě srdce, sprostá práce pro chrabrého feudála samozřejmě nepřicházela v úvahu. Ta byla povinností jen pro ty, kteří, jak hezky napsal Tomáš Akvinský, "nemají žádné jiné prostředky, jak se udržet při životě". Nejen svatý Tomáš od Aristotela přejal ranému středověku v podstatě cizí dělení práce na manuální a duchovní, takže pojem "práce" stále častěji označoval jen práci tělesnou. V tomto smyslu přinesla změnu až reformace, která se svým akcentem na Nový zákon vrátila k raně křesťanskému pojetí tvrdé řemeslnické a zemědělské práce, kterou Luther opět začal chápat jako službu Bohu. Je až překvapující, jak velkou pozornost dva největší reformátoři, čili Luther a Kalvín, věnovali chvále práce. Je dobře si to uvědomit, protože tu máme co činit s jednou z nejvýznamnějších tendencí, které zakládaly raně novověkou, pracující společnost. Z tohoto nového pojetí práce, spojeného se strohou služebností a šetrností, se prý zrodil duch kapitalismu, jak zní slavná teze německého sociologa z přelomu 19. a 20. století Maxe Webera. Tu bezúsměvnou, pracovitou strohost lze dobře ilustrovat třeba na anglických puritánech, německých pietistech, francouzských jansenistech i amerických kvakerech. Jakkoliv dnes není Weberova teze jednoznačně přijímána, protože se zdá, že ani reformace strohého kalvínského typu nebyla bezpodmínečnou podmínkou vzniku kapitalismu, je rozhodně významným příspěvkem do diskuse o vzrušující otázce, proč se kapitalismus vyvinul v západní Evropě, a nikoliv v jiných, větších a - zdá se - i moudřejších civilizacích, například v indické či čínské. Weber tvrdí, že jedině v západní Evropě se vyvinul onen zvláštní světský asketismus (inner-worldly asceticism), který vedl k práci plné sebezapření a disciplíny, aniž by si takový světský asketa dopřál byť i jen trochu zábavy.
ZA ÚSPĚCHEM
Ovšem středověké pojetí práce samozřejmě přetrvávalo ještě dlouho v prvních staletích novověku, ale jednotlivé evropské země se od sebe v tomto bodě dost odlišovaly. Začalo se však prosazovat už nové, měšťanské pojetí práce jako cesty k úspěchu ve světě a tomuto úspěchu začala podléhat i morální kritéria, neboť už tolik neposvěcoval Bůh a církev, nýbrž právě úspěch. Tato proměna začala někdy u Francise Bacona na přelomu 16. a 17. století, pro kterého práce byla způsobem, jak přemoci, znásilnit, zotročit přírodu a upevnit svou počínající vládu nad světem. Dosažení tohoto vytouženého cíle podporovala věda úzce vázaná na praxi. A tak se v Evropě začala rozlézat kuriózní, ale dodnes zcela běžná myšlenka, že svět je tu proto, aby ho člověk využíval po libosti, a v tomto smyslu že jedině práce dává věcem cenu. Už tedy nikoliv práce jako námaha a trest za hříšnost, nýbrž práce jako cesta k úspěchu a bohatství, cesta ulehčená technikou na nejvyšší možnou míru. Žádoucí ulehčení práce, o němž Morus a Campanella mluvili ještě ve svých utopiích, se pro René Descarta stalo už samozřejmostí. Bude-li fyzická námaha umenšena, bude možné pracovat s radostí, až nakonec bude práci možno prohlásit za radost samu: "Práce už není otroctví, teď budeme pracovat s radostí," hlaholí básník Cramer. Je nesporné, že enormní pracovní nasazení kapitalismu, zvlášť když se pak spojilo s tzv. průmyslovou revolucí, je jednou z nejvýznamnějších pružin, které hnaly "Západ" k jeho materiálnímu bohatství. Bylo by tedy zajímavé sledovat další vývoj pojmu "práce" i jejího reálného chápání a provádění alespoň až ke vznešené Písni práce, ale je čas se vrátit do dob méně náročivých, než je evropský novověk, čili dob vrcholného a pozdního středověku, kde byla situace mnohem přehlednější.
LIDSKÁ DŘINA
Sprostou práci tedy vykonávali především sedláci a řemeslníci a stále vzrůstající počet dělníků námezdných. Běžnou představou je, že tito nešťastníci dřeli do úmoru. Je to představa poněkud falešná, platí spíš pro první středověká staletí. Tehdy totiž hlavní energií v ekonomice byla lidská síla a ke změně v tomto smyslu došlo až v převratném 11. a 12. století, když díky objevu nových způsobů zapřažení zvířat začalo být možné jejich sílu mnohem efektněji využívat - byl objeven chomout a jařmo. Lidé se na polích přirozeně dřeli i nadále, ale pokrok byl nesporný. Dřina zejména při polních pracích samozřejmě zůstávala i nadále, nicméně je třeba uvědomit si několik důležitých skutečností.
Především je třeba říci, že období, která tak pohodlně povšechně nazýváme středověkem, trvalo nejméně tisíc let a během té doby se vývoj nezastavil. Nicméně přes všechny změny, k nimž během onoho tisíciletí došlo, byli lidé stále zcela vázáni na přírodu, na roční období a na délku denního světla. Je jasné, že během dlouhé zimy toho zemědělci na polích mnoho nenapracovali, ale na denním světle, kterého, jak ze zkušenosti víme, v oblastech severní a střední Evropy je půl roku dost málo. Další důležitou okolností je skutečnost, že efektivnost středověké práce byla velmi nízká. Můžeme-li si dovolit trochu zlehčující příklad, pak třeba dělníci, kteří měli dopravit kládu ze Zbraslavi na Staré Město pražské, absolvovali těch několik kilometrů i dva dny. Patří k půvabům středověku, že přílišný chvat tehdy nikoho nelákal a makovému bůžkovi rychlosti a výkonu se tehdy nikdo nekořil. Podivní pošetilci nevýrazného ducha, chlubící se, že pracují 20 hodin denně, jak je známe ze svého okolí, byli ve středověku jevem zcela neznámým. Dále je třeba uvážit čas středověké práce. Doba denní práce byla sice poněkud delší než oněch sedm hodin, které se pracovalo v antickém Římě, avšak rozhodující je pohled na středověký církevní kalendář. Církevních svátků bylo mnoho. Dělily se na temporále (velikonoční a vánoční okruh) a sanktorále (svátky svatých) a na neděle. Sečteme-li všechny svátky, dospějeme zhruba k číslu 120 a možná i více, čili každý třetí den byl volný. Někoho může napadnout, že přece existovala robotní povinnost, ona hrozná metla poddaných, která je se středověkem obvykle spojována. Ale představa nebohého poddaného, kterak se dennodenně lopotí na panském, je falešná - ve vrcholném a pozdním středověku byla robota takřka zanedbatelná, robotovalo se jen několik dní v roce, zhruba v rozpětí pěti až dvanácti dnů, a toto konstatování platí navzdory tomu, že je přece jen ošidné některé získané dílčí údaje o středověkém životě zobecňovat, protože poměry se neměnily jen od státu ke státu, nýbrž i od panství k panství. Ale stojí za připomenutí, že například v předhusitských Čechách se nejtvrději robotovalo na statcích milostivé církve, byť i tam šlo jen o několik dnů v roce. Skutečnou metlou poddaných se robota stala až mnohem později, v 17. a 18. století. Z toho všeho plyne, že míru pracovní zátěže středověkých manuálně pracujících je třeba hodnotit střízlivě. Ostatně už citovaný sv. Benedikt, když ve své řeholi mluví o práci, zdůrazňuje: "Ať se vše děje s mírou a s ohledem na malomyslné," což je opravdu hezká formulace. Pro dobu holdující ustavičnému zvyšování pracovního výkonu je taková znamenitost sotva pochopitelná.
LENIVCI
I ve středověku existovali vedle lidí pracovitých i lidé opační, kteří se práce štítili. Výborný Pavel Eisner se ve své knížce Čeština poklepem a poslechem zamyslel nad slovy lenoch, povaleč, pecivál, obejda, darmošlap a flink a napsal tento rozkošný odstavec: "Nejsou to slova záměnná. Lenoch je zcela obecný, nevyjadřuje, jak se ta lenost projevuje a provozuje. Pecivál se válí za pecí, je to usedlík lenosti a nicnedělání; touž činnost provozuje povaleč v okruhu již o něco širším. Obejda se liší od darmošlapa a flinka tím náznakem života tuláckého, toho přespolního vandráctví; nehledě k tomu, že darmošlap a flink jsou fixováni na město." Středověk používal trochu jiná slova, litomyšlské smolné knihy popisují lidi nepracující, kteří provozují "obcházení noční, časté krčmování, kostečné hry, hodování, jména pravého změnění". Zahálce u nás ve středověku říkali "prázdnost", a tak Tomáš Štítný káravě zvedal prst ve jménu pravdy, že "prázdnost jest mátě hřiechóm a macecha šlechetnostem".
PLÁČ I SMÍCH
Křesťanství sice práci považovalo za službu Bohu, a navíc po pracovních silách byla značná poptávka, ale to nemohlo zabránit dobrým křesťanům, "řemeslníkům a jiným nízkého povolání", aby "pitím a žraním neřád neprovozovali až do půlnoci" a aby se opile v hospodách nervali a neokrádali tam dvorskou honoraci. Dělo se tak stejně ve městech jako na vesnicích a hospod bylo všude plno, podobně jako v antických Pompejích či v Římě. Na konci 15. století byly v Evropě (nejvíc snad v Anglii) běžné vesnice, kde historikové napočítali víc než 20 hospod. A zase jako v antice holdovalo se v nich nejen tanci a truňku, nýbrž i hazardním hrám, kostkám a kartám (jedna z karetních her se jmenovala flus), karbanu se oddávaly i ženy, ženy ctnostné i kratochvílnice, jak pěkně se tehdy říkalo sexuálním pracovnicím. Přitom karty byly alespoň v Čechách zakázány už po polovině 14. století.
Platilo tedy v antice, dnes i ve středověku, že nejen prací živ byl člověk, vždyť "odpočinutie a hra potřebna jest k životu lidskému", jak praví rukopis z roku 1475. I ve středověku byla denní lopota vyvažována zábavami a hrami, a i když byl středověk jistě dost uplakanou dobou (obecně platí, že se v minulých staletích plakávalo nesouměřitelně víc než ve století našem), byl také dobou mnohem rozesmátější, než si myslí někteří učitelé dějepisu ve školách. Vlastně lze říci, že se plakalo a smálo takřka najednou, vždyť veselý smích patřil i na pohřeb. Zábavy šlechty se nijak podstatně nelišily od zábav jejích poddaných či měšťanů. Šlechta měla navíc rytířské turnaje, které vrcholily kolem přelomu 15. a 16. století, ale jinak se její životní styl stále méně lišil od každodenního života měšťanů. Také lov býval výsadou šlechty, ale i to se týkalo jen vysoké zvěře. Byla to zábava i obživa a je pravda, že zábava to byla jedna z nejoblíbenějších, šlechta, ale i mnozí panovníci jí holdovali vskutku obžerně.
Lze tedy na základě těchto zkratkovitých poznámek a vybraných faktů konstatovat, že značně rozporuplná doba evropského středověku byla přece jen dobou svým způsobem pozoruhodně harmonickou a tato harmoničnost se projevila i na vyváženosti času práce a času her a zábav.
