poslal ran Je katolická církev dobrým prostředníkem? Máme jít do Canossy?
Přátelé,
obdivovatelé a pomocníci nejodpornějšího válečného zločince Adolfa Hitlera, pokrytí hanbou prohrané zločinecké války, sněmovali v Norimberku. Požadovali, aby byli uznáni za spravedlivější než ti, které pomohli uvrhnout do neštěstí v roce 1938 a kteří je za to v kontextu válečných hrůz potrestali. Zastal se jich velmi vehementně šéf strany, která ve svém jménu nese Kristovo jméno. Proto má, dalo by se říci, ve svém popisu práce snahu o smíření znepřátelených stran. Můžeme tedy od něho jako od křesťana očekávat prosazování Ježíšova přikázání milovat nepřátele. V tom je jistě nadějná budoucnost našich vztahů se sudetoněmeckým landmanšaftem. Nebo ne?
Do vzrušeného dění se namontoval olomoucký arcibiskup Jan Graubner se svou „usmiřovací“ mší. To vedlo pana Jaroslava Šonku k tomu, že svůj článek pro LN nazval Katolíci mají náskok před politiky (LN, 20. 5. 02, str. 1 a 11). Říká v něm, že katolíci si nejdřív odpustí a potom problém, o který jde analyzují.
Na to reagoval turnovský občan Jaroslav Cihlář: „To by bylo možné přijmout, kdybychom zapomněli na historii. Ta nás poučuje, jak to katolící s odpuštěním praktikovali. Nektolíkům neodpouštěli zásadně. O tom, jak si vzájemně odpouštěli pravověrní, známe z dějin mnoho vzorů. Když například německý císař Jindřich IV., katolík, rozhněval papeže Řehoře VII., musel uprosit Matyldu Toskánskou, aby se za něj přimluvila. Potom jako kajícník stál v zimě bos několik dní na nádvoří zámku v Canosse, než mu bylo spolu s ponižujícími podmínkami odpuštěno. Patrně s představou tohoto „kajícníka“ pan Edmund Stoiber nás Čechy, v Norimberku vyzval, abychom šli do Canossy. Věřím, že by se mu to líbilo. Jenomže nežijeme v 11. století a církev nemá tu moc, jakou mívala, když dávala do kladby krále a císaře, a hlavně kdy rozhodovala o tom co je a co není pravda (o návrat starých časů dnes znova usiluje).
Pan arcibiskup Graubner si získal spoluviníky na hrůzách druhé světové války, když při mši, kterou v Norimberku sloužil, hovořil o dialogu, který by měl začít odpuštěním. To je jistě moudré a je třeba poctivě přiznat, že odpuštění a pokání, které mu musí předcházet, by mělo být oboustranné. Ale i když nebudeme brát v potaz míru viny, přece jen by bavorští katolíci a jejich chráněnci měli vycházet z toho, že na počátku všeho, o čem se dnes diskutuje, byl Hitler a ti, kteří s ním nadšeně souhlasili, a to, jak všichni vědí, jsme nebyli my Češi. Má li tedy někdo žádat o odpuštění jako první, určitě to nejsme my, leda snad, kdyby dějiny měli začínat rokem 1945.“
Rozhořčení pana Cihláře má své opodstatnění. Ve spojitosti s počínáním pana arcibiskupa Graubnera totiž vyvstává otázka, do jaké míry je vhodné, aby katolický hodnostář zasahoval do problémů, které mají kořeny v nacistické minulosti Německa, v níž církev sehrála přinejmenším podivnou roli. Myslel to možná dobře, ale, jak lidové přísloví praví, mluvil v domě oběšencově o provaze. Zapomněl na neblahé působení papežského nuncia kardinála Eugenia Pacelliho ve dvacátých a třicátých letech v Německu, když tento bez kritických námitek sledoval surový nástup nacismu a s Hitlerovou třetí říší posléze uzavřel konkordát. V roce 1939 se stal papežem Piem XII. Ač byl německými přáteli dobře informován o koncentrácích a probíhajícím holokaustu, nepronesl proti tomu veřejně ani slovo. Mluvíme li o vinících války, musíme mezi ně započítat i tehdejší hlavu katolické církve. Poselství pana Graubnera v tomto světle dostává poněkud temnější odstín.
Ivan Turnovec
