Grano Salis NetworkGrano SalisGranoChatMusicalise-KnihyModlitbyD K DKřesťANtiqC H M IMOSTYNotabeneECHO 
Vítejte na Grano Salis
Hledej
 
Je a svátek má Drahoslav.   Vytvoření registrace
  Článků < 7 dní: 6, článků celkem: 16086, komentáře < 7 dní: 203, komentářů celkem: 389929, adminů: 60, uživatelů: 5030  
Vyzkoušejte
Jednoduché menu

Úvodní stránka

Archiv článků

Protestantské církve

Veřejné modlitby

Zpovědnice

e-Knihovna

e-Knihy pro mobily

Kam na internetu

Soubory ke stažení

Recenze

Diskusní fórum

Tvůj blog

Blogy uživatelů

Ceny Zlatá Perla

Ceny Zlatá Slza

Doporučit známým

Poslat článek


Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT


GRANO MUSICALIS

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení


Pravidla


Kdo je online
Právě je 111 návštěvník(ů)
a 7 uživatel(ů) online:

martino
rosmano
Frantisek100
Dzehenuti
Willy
ivanp
gregorios777

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Polemika


Přihlášení

Novinky portálu Notabene
·Informace z jednání VV BJB dne 22. listopadu 2021
·Seznam vypuštìných novozákonních veršù v Pøekladu Nového svìta
·Pastoral brothers – kde konèí vtipnost?
·Ekumenická rada církví si zvolila nové pøedsednictvo na pøíští dva roky
·Rozbuška a další mutace covidu-19
·Významný køesťanský genetik je frustrovaný z postoje evangelikálù k oèkování
·Vlivný Jižní baptista Robert Jeffress odmítl náboženské argumenty proti oèkování
·5 pilíøù konzervativního evangelikálního kalvinismu nesluèitelných s láskou
·Skrytì
·Pastoral Brothers

více...

Počítadlo
Zaznamenali jsme
106909550
přístupů od 17. 10. 2001

Život církví: O misii v církvi ČCE
Vloženo Sobota, 11. říjen 2003 @ 09:44:12 CEST Vložil: Pisnicka

Přednáška poslal eva angella

  O misii v církvi ČCE Milí bratři a sestry, vážení přátelé, děkuji vám, že jste mi umožnili mezi Vás přijít, chtěl bych vám přednést svoji představu, kterou jsem si o misii vytvořil během těch několika let, které jsem (v době studia) prožil v pražském evangelickém sboru a kterou se nyní snažím využívat jako farář venkovského sboru. Tato představa vyrůstá z myšlení mé církve. ČCE asi nikdy nebyla církví s jasně promyšlenou misijní strategií. Vznikla spojením již existujících církví a výrazný početní nárůst zaznamenala jen v době masových odchodů z jiných církví. Po první světové válce z římsko-katolické církve a v poslední době z Jednoty Bratrské. Ani v jednom případě to nebyla situace, kterou by ČCE zařídila, nebo nějak výrazněji organizovala. Ve svých výhledech do budoucna spoléhá spíše na jakousi „přirozenou reprodukci“, tedy prostý fakt, že věřící rodiče přivádí do církve i své děti. Ve hledání vlastní identity mezi církví lidovou a církví vyznavačskou si nalezla jakýsi středový mezityp - církev intelektuálskou. Po bouřlivých diskusích (které dodnes neutichly) se přihlásila ke křtu dětí, což by spíše ukazovalo k církvi lidové, ale dobře propracovala systém vzdělávání dětí i mládeže ve snaze minimalizovat případ, kdy by dítě nemělo možnost na tento křest nějak navázat. Misii v klasickém slova smyslu v ČCE provádí vlastně jen ty skupiny, které se myšlenkově hlásí k jiným církevním tradicím, většinou pietistickým nebo letničním.

Duchovně jsem vyrostl v jednom pražském sboru. Můj duchovní vývoj formoval několikaletý spor právě s letniční částí mládeže, spor, který nakonec přerostl v rozdělení setkání mládeže na dvě nezávislé skupiny. Je to po mém soudu zásluhou především laskavého přístupu našeho faráře, že tento spor neskončil (jako v tolika jiných sborech) rozpadem celého sboru a odchodem některých členů do jiné církve. Letniční část mládeže přinášela své specifické důrazy a to velmi často pozitivní - intenzivní modlitební život, obnovování písmácké tradice, v poslední době upadající ale ještě před několika lety tak typické pro české evangelictví. Tyto důrazy mají svou oporu v tradici české reformace. Komplikovanější to již je s důrazem na obrácení a osobní přiznání ke Kristu (které snadno přerůstá v nátlak a které, žel, v několika případech přerostlo až v opakování křtu). Dalším sporným bodem byly i pokusy o institucionalizovanou podobou církevní kázně. Jen krátkodobě přinášel problémy důraz na dary Ducha svatého, jako glosolalie apod. Tito letničně orientovaní členové sboru se přihlásili ke klasickým misijním modelům, tak, jak je do naší republiky přinášeli po roce 1989 misionáři typu Billa Grahama, Steve Ridera a dalších, tedy masová evangelizační shromáždění na stadionech spojená s uzdravováním, pochody pro Ježíše apod. Úspěšnost těchto akcí považují za velmi spornou, osobně neznám nikoho kdo přišel do církve díky nějakému takovému setkání. Důvod vidím v tom, že i když bych se neodvážil tvrdit, že česká společnost je nenáboženská, je v ní hluboce zakořeněna nedůvěra v instituční církve. Úspěšnější byla tato skupina v individuálních misijních aktivitách a velmi pozitivně a úspěšně pracovala ve vnitřní misii s lidmi na okraji sboru a brzy se k ní hlásilo několik desítek mladých členů sboru, kteří by se jinak možná sborového života aktivně vůbec neúčastnili. Tolik k letniční části mládeže. Tzv. „tradiční“ mládež byla klasickým dítětem intelektuálních tradic naší církve. Několik bohoslovců zajišťovalo solidní teologickou úroveň výkladů Písma, který se však vždy nesl na akademické exegetické rovině, bez důrazu na osobní přiznání se k výsledku exegeze. Diskuse byly tak akademické, že došlo až k jakémusi „odosobnění“ diskuse - důležité byly myšlenky, ne lidé, kteří je hájí. Je pravděpodobné, že těm členům mládeže, kteří se ostýchali požádat o vysvětlení, musely být některé složitější teologické výpovědi nesrozumitelné. Pokud se někdo nechtěl dobrovolně zapojit do diskuse, nikdo se ho na jeho názor neptal. Stalo se, že na setkání mládeže přišel náhodně nějaký nový člověk a pokud příště nepřišel, nevěděli jsme ani jak se jmenoval. I když misie v klasickém slova smyslu zcela chyběla, přesto tato „tradiční“ mládež početně neupadala. Z osobních rozhovorů s některými členy vím, že tento způsob „vedení - nevedení“ mládeže vyhovoval jejich uzavřenému způsobu života a po nějaké „zpovědi“ by již asi nepřišli. Považuji za vhodné dodat, že naše setkání měla v ostatní církvi (pokud vím) pověst elitářského a uzavřeného kroužku, ač myslím, že neprávem.   Shrnu nejprve pozitiva obou přístupů: letniční model zaznamenal v krátké době jasný misijní úspěch jak u nevěřících, tak u okrajových členů sboru, důrazem na osobní studium Písma obnovoval nejlepší tradici naší církve; tradiční model přinášel zodpovědnější výklad Písma a nechával účastníkům diskuse plnou svobodu, jak se k výsledkům diskuse postaví. Volná diskuse, která následoval po výkladu Písma, umožňovala probírat i témata, která byla zcela odtažitá od biblické zvěsti, jako např. východní náboženství A nyní negativa: letniční model: V mnoha rozhovorech jsme těmto bratrům připomínali nebezpečí psychického nátlaku až vydírání, kterého se ne vždy vyvarovali. Fundamentalistický přístup k Písmu nám připadal teologicky neudržitelný, důraz na osobní náboženský prožitek otevíral dveře elitářským až sektářským tendencím. Překřtívání těch, kteří byli pokřtěni jako nemluvňata jsem již zmiňoval. tradiční model: Nejčastější výtkou na naši adresu byla nedostatečný důraz na vyznání Ježíše jako Pána a Spasitele. Akademický ráz debaty umožňoval hájení jakéhokoliv názoru a ne vždy bylo jasné, jaké pozice hájí většina a jaký je oficiální pohled církve. Člověk, který se teprve snažil zorientovat v křesťanství musel být nutně zmaten. Nově příchozí nebyl nijak veden. „Mezishrnutí“: Letniční model byl krátkodobě misijně úspěšnější, nebyl však přijatelný pro většinu ostatních členů sboru. Tradiční model aktivní misii nepraktikoval. Přesto dokázal svojí otevřeností získat několik zájemců, kteří - podle vlastních slov - by byli přílišným zájmem odrazeni.   Pokusil bych se nyní vytvořit jakýsi kompromis, který by neopouštěl hranice dané tradicí naší církve a přitom se stal misijním. Důvod proč nepovažuji za přijatelné prostě přijmout letniční model je dvojí. Za prvé je pro mne osobně (a pro mnoho dalších členů mé církve) nepřijatelný. Za druhé je v očích veřejnosti permanentně diskreditován misijní aktivitou Svědků Jehovových. Za třetí - a to považuji za nejdůležitější - se po mém soudu míjí se současnou situací společnosti. Co tím míním? Postkomunistická společnost prožila jakýsi „boom“ zájmu o náboženské otázky po roce 1989. Souvisel se pronásledováním církve v předchozích letech, velkým množstvím aktivních křesťanů v disentu a tím i vysokým morálním kreditem podzemní církve, kreditem, který se víceméně přenesl na církev jako celek. Výraznější nárůst v počtu členů však církve nezaznamenaly, spíše jen odpadl strach veřejně se přiznat k vlastní víře, nebo alespoň ke křesťanské tradici vlastní rodiny, což otevřelo dveře práci s okrajovými členy sboru. Se zmizením cenzury se mohla naplno projevit přirozené náboženskost člověka. Dietrich Bonhoeffer se po mém soudu mýlil, když moderního člověka považoval za nenáboženského. I moderní člověk měl a má náboženské potřeby, ale uspokojoval je vírou ve vlastní sílu a přirozenou schopnost rozumu. Tato víra byla neustále podporována a upevňována oficiálním marxisticko-leninským učením komunistické společnosti. Učením, které v sobě nese velké množství tradičních náboženských prvků - neomylné vedení, kult svatých, poutě a konečně i ráj kdesi v budoucnosti v podobě beztřídní komunistické společnosti. S rozpadem této společnosti se také mnohým lidem zhroutil jejich jednoduchý obraz světa. Vznikla početná skupina lidí, kterou populární katolický kněz Tomáš Halík nazývá „něcisté“. Věří v „něco“. V osobního Boha nevěří, do kostela nepřijdou, ale věří, že „něco nad námi“ určitě je. Podle nedávných statistik hájí v naší společnosti tento názor zřetelná většina obyvatel. Tento (v zásadě pantheistický) pohled na svět nabízí možnost velmi hlubokých duchovních zážitků, aniž by na člověka kladl jakýkoliv osobní nárok. Člověk může zažívat příjemné mrazení v zádech u lidového léčitele, při sledování seriálu Akta X či při četbě horoskopu, ale v kterémkoliv okamžiku si také může říci, že to je celé hloupost. Přirozenou náboženskost, která je uspokojováno takovouto vírou v „něco nad námi“ považuji za charakteristický rys české postkomunistické společnosti. Druhým rysem je nedůvěra v instituční církev. Záhy se dostalo i na veřejnost, že postoj oficiálních církevních struktur nebyl v době komunistické vlády zdaleka tak statečný, jak by si ho církev dnes přála mít. Mnozí faráři byli za použití většího či menšího násilí přinuceni ke spolupráci s STB. Donekonečna protahované restituční spory pak zbavily církev posledních zbytků sympatií, které ve společnosti měla. Statistický průzkum ukazuje, že většina obyvatel nepovažuje církev jakožto instituci za užitečnou součást společnosti. Podobně dopadlo i poslední sčítání lidu, přes všechny výhrady, které k němu lze k jeho organizaci i relevanci výsledků mít, je zřetelné, že jeho výsledky, i interpretace těchto výsledků, nemluví ve prospěch církve, ale právě naopak. Tedy 1.Současný člověk má sice náboženské potřeby, ale má také možnost uspokojit je jinde, než v tradičním křesťanském společenství; 2. Současný člověk se nechce trvale uvazovat v žádné instituci (to je typický postmoderní rys moderní mentality) 3. Současný člověk se nechce už v žádném případě trvale uvazovat v instituční církvi. Co s tím. Nabízí se metoda opuštění tradičního modelu církve a přechod do malých a neoficiálních více či méně rodinných kroužků. Model, který byl asi před 8 lety prosazován pod jménem „korejský“. Jakési setkání známých při rodinné bohoslužbě, setkání, které by bylo principielně otevřené ven. Nebráním se a priori tomuto modelu, ale není vlastní tradici mé církve a není vlastní ani mé povaze.   Nabízím řešení, které zachová stávající církve v stávající podobě, si vytýčí několik postupných kroků. Krok č. 1 Obnova důvěry v instituční církev Jak jsem již řekl, moderní člověk si své náboženské potřeby uspokojuje (po svém soudu!) dostatečně mimo instituční církev, protože nabídka na tomto poli je více než bohatá. Církev tedy nebude vstupovat jako konkurence na toto pole, ale na kterékoliv jiné. Chceme-li obnovit ve společnosti přesvědčení, že instituční církev má pro tento svět význam, musíme začít tam, kde je každému jasné, že něco chybí. Jasná je práce na poli sociálním a charitativním, ale myslím, že je potřeba rozšířit svoji působnost na organizaci volného času dětí a mládeže, ale i dospělých. Přednášky, koncerty klasické i moderní hudby, sportovní akce, pravidelná diskusní setkání na předem dané téma, divadelní představení, pravidelné příspěvky v regionálním tisku atd. Zásadně jakoukoliv akci přeci může organizovat církev. Je to investice do pozitivního pohledu společnosti na církev. Je to investice do myšlenky, která by měla znít v hlavách všech spoluobčanů - Ano, pro naši ulici, pro naši obec, pro naše město, pro naši zemi, pro náš svět církev udělala a dělá něco dobrého.“ Nebezpečí - za všemi akcemi nesmí stát jeden člověk. Taková „One Man Show“ je za prvé nestabilní a za druhé bude vnímána a interpretována jako iniciativa jednoho dobrého člověka. V tomto pokusu o obnovu důvěry v instituční církev musí zaznít jasné slovo, že tyto činnosti pořádá církev. Nebojme se pro tyto potřeby uvolnit kostely, modlitebny, církevní rekreační střediska, církevní pozemky apod. Nebojme se na plakáty a pozvánky otisknout logo či symboly své církve. Nestyďme se za to, že jsme křesťané a že jako křesťané nabízíme své služby tomuto světu. Nebezpečí - nejde o reklamu! Jde pouze o to neutajit z přehnané skromnosti či strachu, kdo jsme. Nedokážu odhadnout, jak dlouho je nutno na tomto kroku setrvat. Jestli to budou roky, desetiletí či generace. Důvěra v církev je programově podkopávána přinejmenším od Velké francouzské revoluce, tedy nějakých 300 let! Naštěstí pro nás chybí současnému člověku vědomí historických souvislostí. Historia - magistra vitae. Historie je učitelkou života. Jenže žádný doba se touto moudrostí neřídila a postmoderní člověk už vůbec ne. Tak, jako člověk nepoučený historií bude nucen prožít své chyby znovu a znovu, právě tak má církev naději, že bude moci ještě jednou využít promrhané šance. Krok č. 2 Bohoslužebná setkání při netradičních příležitostech. Několik příkladů objasní víc, než dlouhý výklad. Můj kolega dělá na konci léta bohoslužebné setkání všech účastníků dětských táborů, které během prázdnin organizovala místní organizace YMCA, bez ohledu na jejich příslušnost k církvi. Nádherná zkušenost z „mého“ sboru - začátkem prosince jsme s dětmi pekli Betlém z operníku, který byl po celé Vánoce vystaven v kostele. Po bohoslužbách na začátku ledna jsme tento Betlém společně snědli. Bohoslužby byly samozřejmě upraveny, aby byly srozumitelné i těm dětem, které do kostela nechodí. Opět je to krok k likvidaci přesvědčení, že církev je exponát, který uprchl z muzea temného středověku. Jiná akce  - máme-li husovské oslavy, proč neudělat oslavy jakékoliv jiné, ať se již příležitostí stane výročí nějakého místního „velikána“ a nebo to bude Komenský, Karel IV. či Masaryk. Mohu v tuto chvíli vzpomenout na čtvrteční setkání s vyprávěním o Františku z Assisi, ze kterého se „vyklubalo“ velice zajímavé setkání členů sboru, ba dokonce i těch, které na bohoslužbách zas tak často nevídávám. Vzhledem k složitější ekumenické situaci se ve Strmilově se osvědčilo pořádat akce pod hlavičkou YMCA. Ta nabízí pro církevní práci vynikající platformu. Přestože to je organizace proklamativně křesťanská, není vázána na určitou církev a je a priori ekumenická. To se sice na vesnici z části stírá (aktivity jsou stále chápány podle toho, kdo je vede, bez ohledu na „hlavičku“), ale jméno YMCA má při jednání s úřady mnohem lepší zvuk, než farní sbor Českobratrské církve evangelické kdesi v „horní dolní“ a navíc mám naději, že se práce v YMCA po čase ujmou i další lidé, kteří nebudou tak zřetelně vázáni na evangelický sbor, jako jsem já nebo moje žena. Informaci o tom, že YMCA je křesťanská organizace připomínám na každé přihlášce na tábor a na každém plakátu alespoň logem (nápis YMCA - Křesťanské sdružení mladých lidí). Jestliže se tyto kroky (tedy zapojení církve na jiném poli, než náboženském a tradiční náboženské aktivity při netradičních příležitostech) setkají s příznivou odezvou, pak mám pro církev dobrou naději. Nejen, že bude mít co světu říci (to má již dva tisíce let), ale také, že ji ten svět bude ochoten naslouchat. Děkuji V. Martínek


"O misii v církvi ČCE" | Přihlásit/Vytvořit účet | 0 komentáře
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím registrijte se

Stránka vygenerována za: 0.19 sekundy