Grano Salis NetworkGrano SalisGranoChatMusicalise-KnihyModlitbyD K DKřesťANtiqC H M IMOSTYNotabeneECHO 
Vítejte na Grano Salis
Hledej
 
Je a svátek má Drahoslav.   Vytvoření registrace
  Článků < 7 dní: 6, článků celkem: 16086, komentáře < 7 dní: 199, komentářů celkem: 389925, adminů: 60, uživatelů: 5030  
Vyzkoušejte
Jednoduché menu

Úvodní stránka

Archiv článků

Protestantské církve

Veřejné modlitby

Zpovědnice

e-Knihovna

e-Knihy pro mobily

Kam na internetu

Soubory ke stažení

Recenze

Diskusní fórum

Tvůj blog

Blogy uživatelů

Ceny Zlatá Perla

Ceny Zlatá Slza

Doporučit známým

Poslat článek


Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT


GRANO MUSICALIS

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení


Pravidla


Kdo je online
Právě je 140 návštěvník(ů)
a 7 uživatel(ů) online:

martino
rosmano
zeryk
Dzehenuti
Willy
ivanp
LD

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Polemika


Přihlášení

Novinky portálu Notabene
·Informace z jednání VV BJB dne 22. listopadu 2021
·Seznam vypuštìných novozákonních veršù v Pøekladu Nového svìta
·Pastoral brothers – kde konèí vtipnost?
·Ekumenická rada církví si zvolila nové pøedsednictvo na pøíští dva roky
·Rozbuška a další mutace covidu-19
·Významný køesťanský genetik je frustrovaný z postoje evangelikálù k oèkování
·Vlivný Jižní baptista Robert Jeffress odmítl náboženské argumenty proti oèkování
·5 pilíøù konzervativního evangelikálního kalvinismu nesluèitelných s láskou
·Skrytì
·Pastoral Brothers

více...

Počítadlo
Zaznamenali jsme
106909457
přístupů od 17. 10. 2001

Hledání: Komenského dvě cesty
Vloženo Úterý, 14. říjen 2003 @ 06:52:59 CEST Vložil: Pisnicka

Historie poslal maan

 

Komenského dvě cesty, to jest kterak skrze Labyrint dnešního světa objeviti Ráj svého srdce
Labyrint je apelem na každého člověka, aby jako lidská bytost pozoroval svět a svobodně se rozhodl, jakou cestou se v něm dá, aby pozorně hleděl na ty, kteří mají „masky jen“, aby vskutku prohlédal, to jest zřel skrze věci a dobíral se podstaty a smyslu. Alegorie lidí, kteří neznají mravů, zákonů, míry ani víry, je zvlášť dnes nanejvýš aktuální.

Ráj je místem, kam můžeme vstoupit všichni, abychom nalezli vnitřní vyrovnanost a klid duše, výzvou, abychom v duchu starého Gnóthi seauton sestoupili točitým schodištěm svého srdce až na dno a podívali se, co tam vlastně leží. Je pobídnutím ke spiritualitě, k pátrání po velikém tvůrci (je-li jaký), po tom, co tušíme a intuitivně vyciťujeme, a spolu s Labyrintem pak celistvým vybídnutím k pátrání po řádu vesmíru a po nalezení našeho místa v něm. Alespoň myslím :-) (Kompletní Komenského Labyrint světa a ráj srdce je zde)
V Komenského Labyrintu světa a Ráji srdce nacházíme od samého počátku jasný protiklad mezi světem vnějším a vnitřním. Tento dvojí svět se zřetelně vyjeví už při čtení podtitulu knihy: Světlé vymalování, kterak v tom světě a věcech jeho všechněch nic není než matení a motání, kolotání a lopotování, mámení a šalba, bída a tesknost, a naposledy omrzení všeho a zoufání: ale kdož doma v srdci svém sedě s jediným Pánem Bohem se uzavírá, ten sám k pravému a plnému mysli uspokojení a radosti že přichází. Opozice v tom světě-doma; věcech jeho všechněch-v srdci svém; matení, motání, kolotání-sedě, s Jediným Pánem Bohem se uzavírá; bída, tesknost, omrzení všeho, zoufání-pravé a plné mysli uspokojení a radost zároveň mistrovsky shrnují celý děj do několika slov, zároveň za nimi lze rozpoznat odpovědi na všelidské otázky kde? co? jak? Protiklady tohoto typu jsou nepochybně barokní – kromě zdejšího světa existuje i svět jiný, jímž je u Komenského svět srdce; obrazy a charakteristiky vykazují zřetelnou podobnost např. s Bridelem (vřed, hnis, puch x do shnilin jim nahlédali, puchu od nich jdoucího čenichali, v nečistotách vrchem i spodkem odcházejících se párali). Zatímco však Bridel s jejich pomocí vyjadřuje Boží velikost a lidskou nicotu, u Komenského za těmito obrazy stojí jiný záměr, úsilí o postižení individuálního lidského údělu a vlastní cesty k Bohu (viz výše „sám“), úsilí o nalezení odpovědi na otázku po vztahu člověka a světa, tj. otázky veskrze existenciální. Co přiměje poutníka vejít do světa? „Abych nejdříve všecky lidské věci, co jich pod sluncem jest, prohlédl, a teprv jedno s druhým rozumně srovnávaje, jistý sobě stav vyvolil a své sobě věci k užívání pokojného na světě života pěkně nějak spořádal.“ Poutník se vydává do cestu městem-světem, protože se chce začlenit do lidské obce, nalézt v ní své místo. Jeho nový průvodce Všezvěd Všudybud jej ale hned na začátku varuje: „Příteli, jdeš-li ty s tím úmyslem, ne aby věci náše spatře obliboval, než aby o nich dle rozumu svého soud vynášel, nevím, jak by s tím královna náše, Její Milost, spokojena byla.“ Tedy: ne, ty nesmíš sám svobodně myslet, pochybovat, ptát se, ty musíš obdivovat. A opět, když se přitovaryší Mámení: „Její Milosti královny vůle není, aby kdo do království jejího vejda, sám sobě, co vidí a slyší, dle líbosti vykládal a něco tu mudroval: než aby se jemu, co a k čemu která jest věc, povědělo, a on na tom přestal.“ Poskytneme ti obraz světa a ty ho přijmeš a vybereš si, nad žádným jiným možným obrazem ale dumat nesmíš, a proto ti nasadíme brýle. Mámení je tlumočníkem královny světa, ono jest tím, kdo poutníku svět zprostředkovává, a jeho brýle jsou vytvořeny z Domnění a Zvyku. Jakmile je nasadí, poutník zjišťuje, že skrze okuláry je všechno jiné, opačné, než jak se býti zdá. Jakmile má člověk nasazeny brýle, je mu jeho snaha rozpoznat svět upřena, znemožněna, jeho pouť tak pozbývá smyslu. Poutníka v Labyrintu zachraňuje to, že může věci stále srovnávat s tím, jak je vidí vlastníma očima, protože má stále ještě svobodu vidět. Los „Speculare“, který mu udělí Osud, jen z tohoto hlediska vlastně potvrzením poutníkova původního popudu, proč do světa přišel. Poznává, jak lidé nosí na tvářích masky, jak „na těle rozličně jsou zpotvořeni“, jak se rvou a perou, honí, pyšní, a ani Smrt, která mezi nimi prochází a která si sama bere šípy od těch, které má trefit, už pro ně není žádnou hrozbou, nedbají na ni. Mámil tu poutníku říká: „Co pak, nemoudrý, mrtvých raději hledíš než živých? Kdo umře, ten tam: ty se živ býti stroj.“ Soudím, že celá pouť je vyvracením a vyvrácením renesančních filosofických konceptů, s nimiž je poutník neustále konfrontován a o jejichž pravosti a vhodnosti je přesvědčován, které však on sám cestou skrze město odkrývá jako falešné, demaskuje (v pravém slova smyslu), usvědčuje z nepravdy. Obraz města-světa, který Komenský prezentuje, je abstrakcí kteréhokoliv velkoměsta jeho doby, stejně jako je rozdělení společnosti na jednotlivé stavy, manželský a řemeslníků, učených a nábožníků, soldátský a rytířský, založeno na soudobé sociální struktuře. Stojí za to blíže si všimnout některých z nich. Duchovní nedostatky učenců jsou převedeny do fyzické roviny, čímž se alegorie ozřejmuje a zvyšuje se síla obrazu a jeho dojem: „Někteří měli oči, a neměli jazyka; jiní měli jazyk, a neměli očí, někteří toliko uši, bez očí a jazyka etc.“ Jinde, při návštěvě rosekruciánů, se komického účinku dosahuje zveličením charakteristických dovedností, kterými se chlubili: „Zlato dělati že mezi sta kusy nejmenším u nich jest; Jazyky všech národů že umějí, co se po všem okršlku zemském i na Novém světě děje, všecko vědí a s sebou, i vzdáleni jsouce, by na tisíc mil bylo, rozmlouvati umějí.“ V popisu medicíny využívá Komenský zase slovních hříček: „Pak vařili teprv, pařili, pražili, škvařili, prudili, studili, pálili, sekali, řezali, bodli, šili zas, vázali, mazali, tvrdili, měkčili, zakrývali, zalévali a nevím co víc nedělali.“ Současně tím vyjadřuje svůj názor na renesanční racionální metodu, která se chce smyslu věcí dobrat jejich rozborem, vysvětlením toho, jak jsou uspořádány a jak fungují. Toto všechno je ovšem svrchovaně důležité, neboť to přispívá k postupnému vytváření obrazu marnosti. Poutník se setká také se „skutečnými křesťany“: „Z nichž jiní jen smích měli, povolávali a pohvizdovali za nimi, drbali a trhali, vidliček podávali, nohy podráželi a zlořečili jim: oni pak všecko trpíc, jako slepí, hluší, němí mezi jinými chodili.“ Neobyčejně přesně tu Komenský vystihuje postavení lidí, kteří se od ostatních odlišují (kořenem slova je „lichý“), tj. nezapadají do řad společnosti a nastavují jí tím zrcadlo – a proto jsou buď zesměšňováni, opovrhováni, anebo zraňováni, biti. Jediným řešením pro ně je všechno strpět a uzavřít se do sebe sama – zde se v náznaku předjímá to, co poutník učiní později sám ve svém ráji srdce. Pozorování soudu je opravdu otřesné. Soudní dvůr složený z Neznaboha, Sváruráda, Sluchosuda, Stranobije, Osoboliba, Zlatomila, Darobera, Nezkuse, Malověda, Nedbala, Kvapila, Ledabyla a Takchcimítě odsoudí zosobněnou Upřímnost přesně v intencích jmen svých členů. Nomen omen. Zosobněné Ctnosti a Nectnosti v Labyrintu jsou vzhledem ke čtenáři vůbec velmi zajímavé; pomocí nich totiž Komenský abstraktní ideu konkretizuje, znovuoživuje, přesvědčuje, že stále existuje, říká, že hranice nejsou setřené, ale jen přetřené a zastřené, že Statečnost je a musí být statečná, Spravedlnost spravedlivá, Tyranie tyranská, byť by první byla v rozedraných hadrech a poslední v šatech z hedvábí. Poutník dále prohlédá hrad Fortúny – a zjišťuje, že zapadlá brána ke slávě se jmenuje Ctnost, vysoká a úzká kdysi, nyní zapadlá a zabořená, takže zdi jsou prolámány a vězí v nich nové brány: Lež, Pochlebenství, Nepravost či Násilí. Tato pasáž se vysvětluje sama, netřeba slov. A kdo vlastně přebývá na hradě Štěstí? Boháči-otroci, kteří jsou spoutáni řetězy na rukou a na nohou a na zádech mají rozličná břemena („Jakýs ty nerozum? Však toto darové jsou paní Fortúny, kterýmiž ona milé syny své obkládá.“). Rozkošní světa, postižení obžerstvím a chlípností („Všickni tu od paní Fortúny zavřeni zákožní pálčivou prašivinu měli, kteráž jim ustavičný svrab působila…“). Povýšení světa, kteří mezi sebou bojují o nejvyšší místa, takže neustále „jeden lezl na stolici, druhý z ní buď lezl aneb po hlavě letěl.“ Jak vyvozuji, ani věci hmotné, cenné a nákladné, ani rozkoše těla a lahodné jídlo, ani moc a vládnutí, nic z toho neposkytuje skutečné, opravdové, stálé naplnění. Všechny tyto věci jsou totiž konsumní, stravitelné, dočasné a pomíjející, lidé se stávají jejich otroky v domnění, že díky nim budou šťastni; štěstí však stojí vždy mimo věci, není nijak spojeno s jejich fyzickou podobou, nýbrž s našimi vlastními pocity, s naší duší. Pokud se věcem člověk přece oddá, je zahuben jejich prostřednictvím („Smrt…na bohaté střílela obecnými šípy, aneb přiklekajíc řetězy těmi zaškrcovala a zadušovala; rozkošníčkům nasýpala do lahůdek jedu; slavné zhazovala, aby hlavy lámali, aneb je skrze kordy, ručnice, tulichy proháněla, každého téměř neobyčejným nějakým způsobem ze světa provoděci.“) Tehdy si začne poutník zoufat a přít se se svými průvodci: „Provedli ste mne skrze všecko, a co mi to platno? Slibovalo mi se a ukazovalo tytýž zboží, umění, potěšení a bezpečnost. Ale co mám? Nic. Co umím? Nic. Kde sem? Nevím sám.“ Opět silný existenciální motiv. Oba průvodci ho nato vezmou do hradu královny světa, Moudrosti, už cestou tam ale znovu prohlédá klam, kterým spočívá v samém základu jejího hradu („Vidím zdi běloskvoucí, kteréž pravili mi, že alabastrové jsou; ale já pilně hledě a rukama ohledávaje, nic nevidím než papír a vyhlédající skulinami zde onde koudel…“) Tedy: všechno je převrácené, klamavé. V tomto místě dosahuje Labyrint svého vrcholu: když se do paláce dostaví král Šalomoun, bez váhání odhalí přetvářku a strhne masky, nejprve královně samotné (což se znovu projevuje v rovině fyzického hnusu) a pak jejím radám: „Vidím, že na místě Spravedlnosti Nespravedlnost panuje a na místě Svatosti Ohavnost. Bedlivost váše jest Podhlidavost; Opatrnost váše Chytrost; Přívětivost váše Pochlebenství; Pravda váše Tvárnost jen“ etc. Zdálo by se, že starý svět je otřesen a že je tu nová naděje, avšak Šalomoun sám je Přívětivostí a Úlisností, pomocnicemi vyslanými královnou, vbrzku oklamán a sveden, protože se začne „sám sobě zalibovati“. I taková moudrost, která má svůj obraz v izraelském králi, podléhá a ti, kteří se jí stále drží, jsou zprovozeni ze světa. Jako by Komenský říkal, že ani dar sebevětší moudrosti sám o sobě nestačí k tomu, aby člověk přemohl zlo. Když to vše poutník vidí, chce ze světa utéci, a spatřiv bezednou propast za světem v černočerné tmě, padne v žalosti a zděšení na zem a vroucně se modlí k Bohu. A tu se ozve hlas: „Navrať se!“, a pak zas, a pak přidá ještě „Navrať se, odkuds vyšel, do domu srdce svého, a zavři po sobě dvéře.“ Slyšíme tu jasnou ozvěnu 6. kapitoly Matoušova evangelia: „Ty když bys se modlil, vejdi do pokojíka svého, a zavra dvéře své, modliž se Otci svému, kterýž jest v skrytě…“. Poutník se uzavře oči, uši, ústa, skryje se sám v sobě a vstoupí do studny svého nitra. Nalézá v něm veliký nepořádek, ale i tak se mu líbí více než všechna ostatní místa na světě, jimiž prošel – je v něm ticho. Naprosto moderní pohroužení se do sebe a meditativní rozjímání. Tam se také setká s Kristem: „Kdežs pak byl, synu můj? kdes byl tak dlouho? kudys chodil? čehos ve světě hledal? Potěšení? I kdežs ho hledati měl než v Bohu? a kde Boha než v chrámě jeho? a který chrám Boha živého, než chrám živý, kterýž on sobě sám připravil, srdce tvé vlastní?“ Poutník se Kristu oddává a on mu vysvětlí záležitosti světa, který spatřil: všechno má poručit Ježíši, svou učenost, svůj život i svou slávu. Poutník zakouší sám v sobě vnitřní osvícení: jeho místnost se prosvětluje, nepořádek se spravuje, vypelichaná křídla modliteb se pokrývají peřím a Pán mu je připíná, aby kdykoli chtěl, mohl se k němu „proletnouti“. Zároveň dostává novou uzdu a nové brýle, jejichž obroučky tvoří Slovo Boží a skla Duch svatý. Jeho proměna je tak dokončena a naznačena i hmotně, jeho studna se změnila ve studnici. Od této chvíle bude poutník hledět na vše kolem se zřetelem ke Slovu Božímu a skrze (doslova) Ducha svatého. Dovídá se, že pravý křesťan má dvoje vnitřní světlo: světlo rozumu a světlo víry. Světlem rozumu spatřuje a prohlédá věci viditelné a hmatatelné, světlem víry poznává nepřítomné a neviditelné. „Svět nechce než důvodu: křesťan na holých Božích slovech dosti má.“ Právě světlo víry souvisí se zjevenou pravdou, již člověk hluboce pocítil a procítil, když se mu vyjevila v jeho niterné kontemplaci – představuje poznání věcí neuchopitelných, které se navzdory tomu a tím spíše uchopit pokoušíme, marně je chtějíce postihnout rozumem, nemohouce je polapit do naší descartovské sítě. Teprve ve světle víry je člověk schopen určité věci pozorovat a poznávat, bez něj je pro něj tato oblast zastřena, uzavřena. Teprve ve světle víry spatří poutník „převeliký hodiný nástroj, z rozličných viditedlných i neviditedlných materií složený, avšak sklenný, prohlédací a křehký všechen… Uprostřed pak všeho stálo největší hlavní, neviditedlné však kolo, od něhož všech jiných rozličně to hýbání pocházelo, nevystižitedlným jakýmsi způsobem.“ Vize Boha, všeprostupujícího řádu světa. Poutník se vyrovnává i s otázkou vnitřní duchovní svobody: „Ó blahoslavená porobo synů Božích, nad niž nic svobodnějšího vymyšleno býti nemůže: kdež člověk Bohu samému se podrobuje, aby jinde všudy rozvázán byl.“ Když v sobě člověk nalezne pokoru k Bohu, vidí věci a události kolem sebe sub specie aeternitatis, jeho pouto ke světu se uvolňuje, je naprosto svoboden při vědomí vyšší moci, která jej přesahuje a kterou on respektuje, k níž se ohlédá. Když v sobě člověk nalezne pokoru, jeho oči jsou otevřeny novému. Poutník jde dále a seznamuje se s řádem vnitřních křesťanů, jímž je vlastně desatero přikázání, s tím, jak je pro ty, kteří se Bohu oddali, vše snadné a lehké, a jak jsou takoví lidé bezpečni. Komenskému lze však vytknout, že v odmítnutí tohoto pozemského světa zachází až příliš na opačnou stranu, že jeho pohled v Ráji srdce sklouzává téměř v odmítnutí okolního světa, což je nejen nemožné, ale podle mě i nesprávné, protože my tu přece jsme, narozeni tu žijeme své životy a přebýváme tu; dennodenně se setkáváme se skutečností, která nás jednou vtahuje, jindy vyvrhuje, ale vždy se nás nějakým způsobem dotýká, a proto se na ní také spolupodílíme. Ráj srdce končí obrazem smrti věrného křesťana a účasti na Posledním soudu; jazyk je vznešený, biblický, strhující. Poutník, vida slávu Boží, se vroucně modlí: „Hospodine, smilúj se pro Ježíše Krista i nade mnou hříšným!“ Jeho přání je vyslyšeno: „Nebojž se, milý můj, já s tebou jsem, já Utěšitel tvůj, neboj se. Aj, nepravost tvá odňata jest od tebe, a hřích tvůj shlazen. Radúj se a plésej, nebo jméno tvé mezi těmito napsáno jest, když mi věrně sloužiti budeš, jako jeden z těchto budeš.“ Po těchto útěšných slovech vidění zmizí a poutník vzdá chválu Bohu, tomu, kdo je pro něj nejvyšším naplněním. Jeho základní existenciální otázka je vyřešena: „Ale což více mluviti mám, Pane můj? teď jsem, tvůj sem: tvůj sem vlastní, tvůj sem věčně… Milosrdenství tvé sprovázej mne po cestách mých a proveď skrze tyto, ach tklivé temnosti světa až k věčnému světlu. Amen i amen.“ Zavírka všeho Labyrint je apelem na každého člověka, aby jako lidská bytost pozoroval svět a svobodně se rozhodl, jakou cestou se v něm dá, aby pozorně hleděl na ty, kteří mají „masky jen“, aby vskutku prohlédal, to jest zřel skrze věci a dobíral se podstaty a smyslu. Alegorie lidí, kteří neznají mravů, zákonů, míry ani víry, je zvlášť dnes nanejvýš aktuální. Ráj je místem, kam můžeme vstoupit všichni, abychom nalezli vnitřní vyrovnanost a klid duše, výzvou, abychom v duchu starého Gnóthi seauton sestoupili točitým schodištěm svého srdce až na dno a podívali se, co tam vlastně leží. Je pobídnutím ke spiritualitě, k pátrání po velikém tvůrci (je-li jaký), po tom, co tušíme a intuitivně vyciťujeme, a spolu s Labyrintem pak celistvým vybídnutím k pátrání po řádu vesmíru a po nalezení našeho místa v něm. Alespoň myslím :-)
Jakub Žytek

"Komenského dvě cesty" | Přihlásit/Vytvořit účet | 0 komentáře
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím registrijte se

Stránka vygenerována za: 0.16 sekundy