Ale všiml jsem si, že jsi příliš zaměstnán hledáním vhodného oblečení, aby ses mohl vydat do práce. Čekal jsem, ještě když jsi vybíhal z domu, a domníval jsem se, že se snad na chvíli, aspoň v duchu zastavíš a řekneš mi: "Ahoj." Ale Tys měl fůru starostí! Proto jsem pro Tebe rozzářil nebe, ozdobil je těmi nejkrásnějšími barvami a cestou jsem Tě doprovázel sladkým zpěvem ptáků v naději, že se snad zaposloucháš..., ale ani toho sis nevšiml. Pozoroval jsem Tě s láskou, když jsi běžel do práce a trpělivě jsem na Tebe čekal celý den. Jelikož jsi měl tolik věcí, které bylo třeba vyřídit, neměl jsem odvahu na Tebe promluvit a čekal jsem dál... Když ses vrátil, pochopil jsem, že jsi unavený, a tak jsem Ti dopřál déšť, aby voda odplavila zbytky napětí a starosti. Myslel jsem, že Ti tím udělám radost a že si pak snáze na mne vzpomeneš, a zatím... Naštval ses a s hněvem pronesl na můj účet slova, která Tě teď možná samotného mrzí. A já jsem tolik toužil, abychom si chvilku povídali, vždyť do večera zbývalo ještě tolik času... Když jsi zapnul televizi, věděl jsem, že se hned tak nedočkám, a proto jsem se obrnil svatou trpělivostí, ale ani tehdy, ani u večeře sis nevzpomněl... Poznal jsem na Tobě, že jsi unavený, a že toužíš po tichu, a tak jsem zvolna zhasil den a zapálil svíčku. Bylo to krásné, ale Ty jako bys ani neviděl... Když ses ukládal ke spánku, byl jsi na konci sil, alespoň tak mi to připadalo. Popřál jsi rodině dobrou noc a okamžitě jsi usnul.
Celou noc jsem Tě provázel ve snech jemnou hudbou a představami, ale Tobě nedošlo, že jsem pořád s Tebou a pro Tebe. Jsem trpělivější, než si umíš představit. Chtěl bych Tě naučit, abys i Ty byl trpělivý k ostatním.