Grano Salis - Jak se staneme opravdu svobodnými!

Jan 8:31-36 Ježíš řekl Židům, kteří mu uvěřili: "Zůstanete-li v mém slovu, jste opravdu mými učedníky. Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými." Odpověděli mu: "Jsme potomci Abrahamovi a nikdy jsme nikomu neotročili. Jak můžeš říkat: stanete se svobodnými?" Ježíš jim odpověděl: "Amen, amen, pravím vám, že každý, kdo hřeší, je otrokem hříchu. Otrok nezůstává v domě navždy; navždy zůstává syn. Když vás Syn osvobodí, budete skutečně svobodni."

Drazí Bohem vysvobození, naše společnost považuje za jednu z nejzákladnějších lidských hodnot svobodu, volnost, nezávislost. Avšak lidé mohou svobodu chápat různě. Když se zeptáte náhodného kolemjdoucího, co si představuje pod pojmem svoboda, odpoví nejspíš něco jako svoboda projevu, svoboda názoru, svoboda vyznání. Pro uvězněného bude svoboda znamenat prostou možnost volně se pohybovat po světě. Pro člověka žijícího v utlačované zemi je boj o svobodu roven snaze sesadit diktátorskou nadvládu. Když na počátku 16. století oprášil Martin Luther ve svých kázáních biblickou představu o svobodě křesťana, chopili se rolníci z jihozápadní části Německa této ideje jako záminky k rozpoutání boje za sociální svobodu. Vzbouřili se proti vlastníkům půdy, statkářům a mocipánům. Luther však nebyl sociálním reformátorem, ale církevním. Ve svých spisech odsoudil rebelii poddaných vůči pánům a nadřízeným a sedláci to chápali jako Lutherovu zradu. Také dnes si mnoho lidí myslí, že úkolem církve je zlepšení sociálního cítění ve společnosti. Jistě, vlivem šíření křesťanské víry dochází také k pozitivním změnám sociálního smýšlení lidí; jde však jen o vedlejší účinky dalekosáhlejší změny, kterou v lidech vyvolává kázání pravdy o duchovní svobodě v Kristu. Ano, o duchovní svobodě, o svobodě svědomí, mluví Ježíš v dnešním úryvku z Janova evangelia. Myšlenky židů, kteří Jej poslouchali, však byly zaměřeny zcela jiným směrem, a proto slovu Ježíšovu neporozuměli. Aby se stejná věc nestala i nám, pojďme si povědět více o tom, jak se staneme opravdu svobodnými. Odpověď na tuto otázku si rozdělme do dvou částí: svobodnými se staneme, I. když nás osvobodí Boží Syn, a II. když my zůstaneme v Jeho Slově. I. Svobodnými se staneme, když nás osvobodí Boží Syn. Slyší-li přirozený člověk o osvobození v Kristu, proběhne mu hlavou tato námitka: “Já nejsem ničí zajatec ani otrok! Proč by mě měl někdo osvobozovat?” Když se však podíváme sami na sebe, na svou lidskou podstatu, na své přirozené sklony a schopnosti Božíma očima, věřte, nebude to hezký pohled. Bůh říká, že od pádu Adama a Evy do hříchu se my všichni, jakožto jejich potomci, rodíme hříšní a v moci Satana. Každý z nás přišel na tento svět duchovně mrtvý, slepý a hluchý vůči Bohu. Od našeho početí nad námi vládla duchovní temnota. Byli jsme jeden jako druhý otroci svých hříšných vášní a chtíčů. Nemohli jsme než hřešit, a přitom jsme chtěli hřešit a rádi jsme hřešili (ať už si to přiznáme nebo ne). Žili jsme ve hříchu i přesto, že v koutku duše jsme více či méně tušili, že naše chování je špatné a zavrženíhodné. Naše přirozenost je skutečně naprosto zkažená. Apoštol Pavel píše v listu Galatským, že než jsme poznali Boha, byli jsme “otroky vesmírných mocí ... otroky bohů, kteří ve skutečnosti bohy nejsou”. (Ga 4:3,8) Titovi Pavel píše, že “jsme byli kdysi nerozumní, neposlušní, zbloudilí, byli jsme otroky všelijakých vášní a rozkoší, žili jsme ve zlobě a závisti, byli jsme hodni opovržení a navzájem jsme se nenáviděli”. (Tit 3:3) V dopise Efezským říká: “… i my všichni [jsme] žili v žádostech svého těla, dělali jsme to, co se líbilo tělu a mysli, a tak jsme byli svou přirozeností děti hněvu tak jako ostatní”. (Ef 2:3, KMS) Tato skrz na skrz hříšná podstata, která se dědí z rodičů na děti, vede přirozeného člověka mimo jiné k tomu, že si svoji duchovní slepotu, duchovní impotenci odmítá přiznat. Pohanští filozofové jako Cicero, Seneca a další byli toho názoru, že lidé jsou sice zlí, ale že to není zkaženost vrozená, ale získaná, a to špatnými příklady, výchovou, kulturou. Není sporu o tom, že správná výchova a návyky jsou důležité pro vývoj jedince. Sami o sobě však nedokáží odstranit z člověka jeho hříšnou přirozenost; mohou jen omezit míru, do jaké se tato přirozenost bude projevovat navenek. Z toho ovšem plyne, že ze zajetí hříchu, z nadvlády Satana, nemůže člověka osvobodit on sám a ani jiný člověk, byť i nejpřísnější učitel a vychovatel. Vždyť vydáváním příkazů a zákazů, hrozbami trestu či slibováním odměny nelze nikdy dosáhnout toho, aby přirozený člověk přestal toužit po hříchu, aby se již neoddával svým vášním, aby hříchu zemřel. Pohleďme na Mojžíše, když na poušti soustavně napomínal Izraelce, aby poslouchali Boha a Jeho Zákon. Ať už je trestal mečem nebo se o ně naopak laskavě staral a obstarával jim od Boha potravu, oni stále zůstali zatvrzelí a nepoddajní. A to až do té míry, že si Mojžíš musel Bohu postěžovat: “Proč jsem u tebe nenalezl milost, žes na mě vložil všechen tento lid jako břímě? Copak jsem všechen tento lid počal já? Copak jsem ho porodil já, že mi říkáš: Nes jej v náručí, jako chůva nemluvňátko, do země, kterou jsi přísahal dát jeho otcům? Kde vezmu maso, abych je dal všemu tomuto lidu? … Nemohu sám unést všechen tento lid, je to nad mé síly.” (Nu 11:11-14) Co je člověku nemožné, je však pro Boha možné. Na co člověk nestačí, sám Bůh musí učinit. Srovnejte jen, jak mluvil Boží Syn, Ježíš Kristus: “Pojďte ke mně všichni … a já vám dám odpočinout.” (Mt 11:28) Srovnejte, jak Kristus rozmnožil chléb a ryby a nasytil obrovské zástupy. Kristus byl víc než Boží prorok, jakým byl Mojžíš. Kristus byl Boží Syn, který přišel na zem, aby osvobodil lidstvo ze Satanova zajetí a aby toto propuštění na svobodu vyhlásil duchovním vězňům. Nikdo jiný než Bůh nemohl přemoci nadvládu Satana nad člověkem. Nikdo jiný než Bůh není silnější než Satan, ten silný muž, o němž Ježíš říká: “Střeží-li silný muž v plné zbroji svůj palác, jeho majetek je v bezpečí. Napadne-li ho však někdo silnější a přemůže ho, vezme mu všechnu jeho zbroj, na kterou spoléhal, a kořist rozdělí.” (Lukáš 11:21-22) Zbroj, na kterou Satan spoléhal, a které ho Kristus zbavil, je Boží Zákon. Na Zákon Satan spoléhal, když naši hříšnou povahu směroval proti němu, aby nás pak mohl před Bohem obvinit z porušování Zákona a přivést nás ke spravedlivému odsouzení od Boha, totiž k věčné smrti. Kristus však Satana umlčel, když jako zástupce všech lidí Zákon dokonale naplnil a sám podstoupil vyměřený trest za jeho porušování. A tak nyní můžeme spolu s Pavlem jásat: “Kde je, smrti, tvé vítězství? Kde je, smrti, tvá zbraň? Zbraní smrti je hřích a hřích má svou moc ze zákona. Chvála buď Bohu, který nám dává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista!” (1 Kor 15:55-57) II. Svobodnými se staneme, když (my) zůstaneme v Jeho Slově. Kristus přemohl Satana a zbavil ho jeho zbroje. Všechny lidi světa osvobodil ze Satanovy nadvlády. Všichni lidé mohou v Kristu zažívat duchovní svobodu. Již se nemusejí před Bohem skrývat pro své nečisté svědomí, ale mohou směle před Boha předstupovat se svědomím očištěným Kristovou obětní krví. Aby tak ale mohli činit, musejí nejprve uvěřit této pravdě o svobodě v Kristu. A uvěřit jí mohou, jen je-li jim zjevena v Božím Slově, v evangeliu pokoje. Možná vás napadá: Kde dnes najdeme to Boží Slovo? Mluví s námi Bůh přímo, jako to dělal dříve se svými proroky? Na toto téma je v listu Židům psáno: “Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků; v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu.” (Žid 1:1-2) V Kristu Ježíši zjevení Božího Slova vyvrcholilo. Samo to Slovo se totiž stalo tělem a promlouvalo k nám. Kristus o Svém Slově mj. říká: “Kdo mě odmítá a nepřijímá moje slova, má, kdo by jej soudil: Slovo, které jsem mluvil, to jej bude soudit v poslední den.” (Jan 12:48) A jinde říká: “Slova, která jsem k vám mluvil, jsou Duch a jsou život.” (Jan 6:63) Ovšem, může někdo říci, nikdo z nás nezažil Krista osobně, a nemohl tak slyšet vycházet Jeho Slovo z Jeho úst. Dochovalo se Kristovo Slovo dodnes, abychom i my v něm mohli nalézt život a svobodu? Ježíš se zavázal, že Jeho Slovo zůstane do konce časů: “Nebe a země pominou, ale má slova nepominou.” (Mt 24:35) Způsob, jakým Bůh dosáhl toho, že se Jeho slova věrně zachovala a že jsou stále živá a mocná, je vskutku nadpřirozený. Stejně, jako dříve proroky, tak posléze i apoštoly – Ježíšovy první učedníky – vedl Boží Duch a všemu je naučil a připomněl jim všecko, co jim Ježíš řekl (Jan 14:26). Díky této Boží inspiraci apoštolové věrně zaznamenali Boží Slovo ve svých kázáních a listech. To, co se nám od nich dochovalo, tvoří spolu s knihami proroků, žijících před Kristem, Písmo svaté. A tak i dnes může Boží Slovo, uchované v Písmu, obracet lidská srdce, bloudící v duchovní temnotě, ke světlu evangelia. Můžeme v tom poznat Boží odpověď na Ježíšovu modlitbu, kterou pronesl krátce před svou obětní smrtí: “Neprosím však jen za ně [za své první učedníky], ale i za ty, kteří skrze jejich slovo ve mne uvěří.” (Jan 17:20) V Písmu proroků a apoštolů se nám dochovalo Boží Slovo. Každý, kdo věří tomuto Slovu, může směle prohlásit, že je “stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci a úhelným kamenem sám Kristus Ježíš”. (Ef 2:20) Díky Písmu máme možnost držet se Ježíšovy rady a zůstávat, přebývat, dlít v Jeho Slově, a být tak opravdu Jeho učedníky (v.31). Budeme-li Boží Slovo zachovávat v dobrém a upřímném srdci, budeme s vytrvalostí přinášet úrodu. (Lk 8:15) Budeme-li se věnovat Božímu Slovu, poroste naše důvěra v Boha a v Jeho moc. V Božím Slově načerpáme sílu protivit si hřích, nenacházet v hříchu zalíbení a neupadat opět do jeho otroctví. S Božím Slovem v srdci nebudeme chápat svobodu jako příležitost bouřit se proti svému Pánu, ale naopak, jako svobodu žít k Jeho cti a chvále. Amen.

	Hledej
	Je a svátek má Marcela. Vytvoření registrace