Grano Salis - Zadlužený dům

Vážení přátelé,

omlouvám se, že toho teď posílám více. Žádný z mých článků, které jsem v posledních třech letech napsal, nevyvolal tolik ohlasů, jako "Tři domy". Omlouvám se mnohým z Vás, že na Vaše ohlasy nejsem schopen reagovat. (Na některé jsem ovšem zareagoval, a na některé se ještě zareagovat chystám.) Jirka Hedánek napsal článek, který považuji za skvělý doplněk svého článku. Proto si dovoluji Vám ho zaslat.

S bratrským pozdravem

Dan D.

Dan Drápal psal o tom, že běh současnosti určují tři hlavní myšlenkové či motivační proudy: islám, židokřesťanské myšlení a západní sekulární humanismus – analogicky podle orientálního vyjadřování, byť poněkud zjednodušeně „dům islámu“, „dům křesťanství“ a „dům humanismu“. Dovolte, abych připojil několik slov. Ponechám stranou oba náboženské proudy a rád bych Danovo zamyšlení doplnil o několik myšlenek ohledně oné sekulární civilizace. Možná některé její ideje nesdílíme, její směřování nás znepokojuje, ale jsme do ní zasazeni a její osudy se nás nutně dotýkají. Historický vývoj sekulární evropské společnosti vedl k tomu, že se ztrácí zájem o pravdu, ba i sám pojem „pravda“ tu pozbývá někdejšího významu. Tím ale tento „dům“ začíná být fatálně ohrožen. Nejen proto, že konkurence má „pravdu“, za kterou je ochotna umírat. Evropský dům ztrácí sílu k přežití. Žije ze zásob, generuje stále méně potenciálu pro budoucnost a nezachoval si prostředky k obnově. Pokusím se toto tvrzení vysvětlit. Síla euroamerické civilizace v současnosti tkví zejména v její technologické převaze. Jistěže i sekulární společnost má své ideje, kterým věří a které schraňuje – například právo a spravedlnost – avšak ty nejsou v každé zemi tohoto okruhu pociťovány stejně zásadně (což lidem v České republice jistě není třeba dokazovat) a především hodnoty jako právo a spravedlnost, rovnost, tolerance... potřebují své filosofické nebo náboženské zakotvení. Bez nich je možno sice tyto hodnoty ještě nějakou dobu udržovat, ale šířit je už dost dobře nelze. Pokud jsou zdůvodňovány jen pragmaticky, i tam, kde se již dávno etablovaly, ztrácejí efektivitu a některé zásady se dokonce mohou stát kontraproduktivní. Naproti tomu hmotné výdobytky jsou cosi, co zde chápe každý a co každému připadá užitečné. Mnozí sice přisvědčí výroku, že věda a technika nejsou všelék, ale vědomí, že přesto se jimi dosáhne mnohé, dodává euroamerické civilizaci sebedůvěru. Technologické převahy ovšem nedosáhla tato civilizace náhodou. Za svůj pokrok vděčí generacím vědců a myslitelů, kteří byli hluboce motivováni ke hledání pravdy, k odhalování objektivní skutečnosti. Mnohdy za cenu nemalých osobních obětí dospívali k poznání světa a jeho zákonitostí, které tato společnost pak dokázala zužitkovat ve svůj prospěch. Byla to hluboká víra těchto lidí, která kladla základy dnešní prosperity. „Hlubokou vírou“ teď nemyslím zanícené náboženské přesvědčení, i když u mnohých tomu opravdu tak bylo. Mám na mysli jakýsi hluboko ve vědomí či v podvědomí uložený předpoklad, že hledání pravdy má smysl a že je žádoucí. Nazývám ho tu „hlubokým“ proto, že ne každý z těchto hledačů pravdy o něm musel filosofovat, ne každý si ho musel obhajovat, jelikož bylo zakořeněno v samozřejmosti poznání, ve společnosti, která o tomto fundamentálním přesvědčení neměla důvod pochybovat. Jde o přesvědčení, že existuje pravda, která není subjektivní ani situační, že podstatnou vlastností každé myšlenky je pravdivost (neboli že je buďto pravdivá, nebo nepravdivá), a že tedy má smysl rozlišovat pravdu a lež, smysl a nesmysl.[1] To je logika, která je základem přirozeného uvažování, utvářeného běžnou zkušeností, neboť takto se jeví okolní svět, který známe. Jedna premisa této víry byla kdysi formulována jako „zákon vyloučeného sporu“: není pravda, že A = ne-A, tedy že nic nemůže být zároveň ve stejném smyslu pravdivé i nepravdivé neboli že pravda si neodporuje. Popření této základní logiky v důsledku vede k rozpadu poznání; racionalita ztrácí význam a skutečnost přestává být racionální. Pokud by tato logika neplatila, nebylo by ji možno jinou logikou ani popřít, jelikož i tato logika buďto platí, nebo platí nějaká logika jiná. Neplatí-li zákon vyloučeného sporu, nutně dostáváme spor, ať už jej vnímáme jako syntetickou vyšší kvalitu, či nikoli. Vynětí tohoto základního kamene z gnozeologie nezůstává bez následků. Mizí jistota o reálné existenci (čehokoli), jistota o kontinuitě existujícího a podemílá se také zákon příčiny a následku, který je pro vědecké uvažování naprosto nezbytný. Samozřejmě ani přirozené poznání se bez takovýchto logických a kauzálních zákonitostí neobejde, ale tam vystačíme s jejich intuitivním, a není-li zbytí, i nepřiznaným uplatňováním. Avšak věda ke svému dlouhodobému rozvoji potřebuje své základy buďto reflektovat, nebo aspoň pracovat s vědomím, že zůstávají nezpochybnitelné. Tak tomu ovšem v civilizačním okruhu sekulárního humanismu a západního liberalismu už dlouho není. Víra v poznatelnou objektivní skutečnost stávala kdysi u kolébky moderní vědy a techniky a vždy představovala její základní motivaci, hnací motor. Avšak před několika sty lety se v evropské kultuře ztratila filosoficky, před posledním staletím zanikla umělecky, v našich dnech zmizela i z populární kultury a jak se zdá, jsme svědky všeobecné výměny tohoto paradigmatu v myšlení lidí. Můžeme se jen ptát, odkud se budou rekrutovat další hledači objektivní pravdy a odkud budou čerpat svou motivaci. Ztráta zájmu o pravdu nezpůsobuje pouze to, že chybějí fanatici, neváhající zahubit (mimo jiné) i sebe. Po těch se mi opravdu nestýská. Společnost, která takové lidi učiní nástroji své expanze, sklidí sama ovoce své zlé setby. Jistěže ztráta „vyššího úběžníku“, jak můžeme Boha Stvořitele evropsky opatrným způsobem nazvat, se promítá i do ubývající ochoty přinášet oběti; a nejde ani zdaleka jen o vojáky na bojištích. Ty ale – jak se všeobecně věří či doufá – může z významné části nahradit technika. Ovšem technika se sama musí nahrazovat a rozvíjet. Jenže to bez gnozeologické motivace nebude dlouhodobě možné. Vědní a technologické úsilí asi nezanikne. Obávám se však, že se promění kvalitativně. Bez touhy po pravdě a bez víry v objektivitu se vědeckotechnický výzkum snadno promění v pouhou hru na prognózující modely u teoretických věd a v technologickou manipulaci u věd průmyslově využitelných. Zrůdnost odpoutané technologické manipulace není třeba nijak apokalypticky líčit. Mnoho stránek již bylo o ní popsáno, mnoho filmů natočeno a někteří jsou připraveni dokazovat, že něco z toho se děje už dnes. Hra na prognózující modely není tak fotogenická, nicméně ani tady se nemusíme uchylovat k fantazii. Upotřebitelnost vědeckého modelu k prognózám je respektovaným a do určité míry jistě oprávněným kritériem. Pokusím se však vysvětlit, v čem spatřuji nebezpečí, jakmile kompletně proběhne výměna myšlenkového paradigmatu. Dejme tomu, že tým A používá rosničku k předpovědím počasí. Její chování se pravidelně sleduje, výsledky pečlivě zaznamenávají, takže není problém vést statistiku její úspěšnosti. Zanedlouho vyrukuje tým B, který k témuž účelu používá čolka, s výsledky o 14,8 % lepšími. Model A se tedy nahradí modelem B, který je zřetelně použitelnější. Nic proti tomu. Problém však nastává, jakmile vědecký svět rezignuje na kauzalitu těchto prognóz, jakmile se přestanou ptát, proč je čolek B úspěšnější než rosnička A. Zdá se vám to nepravděpodobné? A co když mají „čolka“, který vždy a všude dosahuje ve svém oboru 100% prognostické úspěšnosti? Nejde o žádné zvířátko; čolek, rosnička a počasí, to jsou jen zástupné symboly jevů, které fungují nezávisle na míře našeho poznání. Stačí je jen odhalit a začít využívat. Nefunguje-li nějaký slibný model dosud zcela spolehlivě, pracujeme na problému, dokud se nám nepodaří odstranit všechny náhodné odchylky. Jakmile je tato meta dosažena, aktuální potřeba nás nenutí, abychom ve výzkumu pokračovali. Opravdová věda ale nikdy nekončila v této fázi. Badatelé, kteří věřili, že existuje racionální, smysluplný svět a objektivní pravda, se nezastavili u pouhé pragmatické využitelnosti a pátrali po příčinách v přesvědčení, že nejde jen o pouhý statistický souvýskyt jevů, nýbrž o inteligentní uspořádání. Mnozí z nich věřili, že svým úsilím prohlubují poznání dobrého, všemohoucího a nejvýš rozumného Stvořitele, který je základním původcem světa dávajícího smysl, Stvořitele, který odměňuje ty, kdo Jej hledají. Pozdější generace výzkumníků věřily, že je jakýsi Bůh, který své dokonalé vlastnosti promítl do dokonalého řádu přírody. Nastoupilo další pokolení a stále věřilo, že svět i člověk fungují dokonalým, jakoby promyšleným způsobem. Po nich přišli další a převzali štafetu s přesvědčením, že svět je objektivní a poznatelný, že má smysl objevovat jednotlivé střípky, protože nakonec půjdou poskládat do smysluplné a užitečné mozaiky. Kde se nacházíme nyní? Přijdou totiž ještě další. Dnešní vědci si raději nekladou filosofické otázky (pokud to nemají v popisu práce), poněvadž ve světě, který filosoficky nedává smysl, by na svou práci museli rezignovat. Povstali ze společenské vrstvy inteligentních, racionálních empiriků, kteří kdesi hluboko v sobě, nezávisle na nějaké náboženské víře či nevíře, nosí přesvědčení, že objektivní svět má smysl a je pravdivě poznatelný. Dnes to jsou možná už jen skupiny lidí a možná i na těch svých ostrůvcích se už museli naučit žít podvojným životem: ve dne v laboratoři racionálními metodami poznávají objektivní svět – a večer, když jdou do divadla, do kina nebo na rockový koncert, ocitají se ve světě absurdní, iracionální existence, která si nemůže být jista ani sama sebou. Možná že ta jejich racionální tvář je stále ještě ta opravdovější, hlubší. Ale koho si oni najdou jako své pokračovatele? Musejí to být – doufejme – lidé jim podobní, ale budou to už jenom jedinci, exoti jdoucí vědomě proti proudu? A komu předají štafetu tito tvrdohlavci? Čemu budou věřit jejich nástupci? O co budou usilovat? Postačí teoretikům jen abstraktní hra s vlastními pravidly, oáza účelné uspořádanosti jen málo související s chaotickým a náhodným světem? Naleznou pragmatici důvod investovat úsilí do zjišťování, proč je prognostický model B úspěšný, a model A nikoli? A budou-li ochotni vynaložit úsilí, budou moci investovat také prostředky? (O nich obvykle rozhoduje spíš okolní společnost než oni sami, a ta sleduje většinové cíle.) A dokáží při práci brát ohledy přesahující rozměry a zájmy jejich vlastního života? Budou se vůbec ještě takové práci věnovat? Vždyť „hledat pravdu“ lze jen u takových pravd, které vylučují jiné, zdánlivé pravdy. Je-li pravda svým způsobem všechno, nemá smysl ji hledat. A je-li život jenom náhoda, proč brát nějaké ohledy? Není-li Boha, spravedlnost i morálka jsou zbytečné. Stejně jako vědecko-technický výzkum může ještě řadu generací pokračovat bez adekvátní filosofické či náboženské základny, také úsilí o právo a spravedlnost může pokračovat ještě dosti dlouho. I ono je motivováno také pragmatickými ohledy. Navíc je společnost jako celek naštěstí dosti konzervativní a dosti málo filosofická, aby příliš rychle zpochybnila své vlastní základy. Avšak ani věda, ani právo se takto nemůže regenerovat donekonečna. O skutečnou regeneraci totiž v širším celku nejde. Obávám se, že je to spíše vitalita mládí nastupující generace, která je stále znovu ochotna udělat pár kroků vpřed, a pak svůj kurz udržuje i s přibývajícími léty. Ale vnitřní důvody k tomu, aby tak činila, ty vyhasínají a mnohde už asi chybějí docela. Ani věda, ani právo nemohou dlouhodobě odvozovat smysl samy ze sebe. Regenerovat se mohou jen z idejí, které vědu i právo přesahují. Společnost, která se poměrně úspěšně zorganizovala na křesťanském základě, a pak tento základ ztratila, bude svůj právní řád hájit stále méně úspěšně před vlastními občany a nedokáže svou víru v právnost předat ani kulturám potenciálně konkurenčním. Společnost, která dosáhla technologické převahy díky jistému obecnému způsobu uvažování, avšak důvody tohoto způsobu uvažování popřela, nebude schopna si svou technologickou převahu udržet a nedokáže se ani efektivně bránit nastupujícímu iracionalismu. Konkurenční kultury, jak se nyní jeví, jsou zejména dvě. Obě věří v Boha Stvořitele, osobního, transcendentního (tj odlišného od stvoření), nejvýš dobrého, inteligentního a mocného, který dává smysl lineárně probíhajícím dějinám, který udílí život a lidské bytosti volá k zodpovědnosti. „Dům islámu“ stojí nyní na rozcestí a zřejmě hledá, jakým způsobem se postavit k sekulární euroamerické civilizaci. Jedna jeho tvář je velmi nepřátelská a dává zřetelně najevo, že nic menšího než naprosté zničení nebo podrobení neislámských kultur nepřipadá v úvahu. Ačkoli ta tvář (snad) není jediná, a možná (doufejme) ani rozhodující, je dosti pravděpodobné, že islámský svět jako celek má za to, že euroamerickou civilizaci už nečeká dlouhá budoucnost a že historickou příležitost by mohla dostat nová, vitálnější kultura. Své vlastní předpoklady a silné stránky si asi uvědomují lépe, než je na nich vidíme my. Ochota zemřít za věc svého lidu nebo, řekněme bez obalu, nenávist až za hrob, to není jediná jejich konkurenční výhoda. Jestliže se jim nakonec podaří dostat stále bezradnější a stále méně jednotný sekulární humanismus na kolena, jestliže pak dokáží rozpoutaný terorismus znovu ovládnout, což ovšem zdaleka není jisté, po generaci válečníků nastoupí jejich děti a budou nepochybně usilovat o spojení toho nejlepšího z obou světů: islámské víry a euroamerické technologie. „Dům islámu“ není barbarská divočina, nýbrž okruh starobylé a vyspělé kultury, který s dobýváním a následnou integrací kulturních a vědeckých hodnot má své historické zkušenosti. Generace islámských vítězů a jejich dětí by měla na co navazovat. Věda a technika by pod jejich vedením patrně prožily nový rozmach, rodiny by se upevnily, právo a etika by získaly nový smysl. Zdá se vám to nepřijatelné? Nebo tušíte, že převzetí humanistického dědictví islámem by neproběhlo tak idylicky, jak by se z předchozích řádek mohlo zdát? Ano, ani zdaleka není například jisté, že po obsazení téměř vyklizených pozic (promiňte tu nadsázku; myslím pozice ideové, vědomí vyššího smyslu) by ještě dokázali udržet na uzdě terorismus, ať vlastní, nebo konkurenčních skupin. Nenávist totiž nepatří k věcem, které by člověk mohl rozpoutat a spoutat podle potřeby. Nuže, je tu ještě jedna možnost: Křesťanství není mrtvé. Jenom tam, kde se transformovalo do podoby sekulárního humanismu, se jeho stoupenci ztratili. Křesťanství je víra, která již z principu není euroamerické kultuře nepřátelská, protože tato kultura je jejím vlastním, odcizeným dítětem. Křesťanství je zcela přirozeně schopno nabídnout tomuto okruhu regeneraci, dodat vitalitu a poskytnout motivaci pro další rozvoj. Nyní je namístě připomenout, co jsme v úvodu příliš zjednodušili: ve svém „domě“ nejsou křesťané sami. Židovství tvoří jeho starší a stále živou součást, takže tento „dům“ nemůže být domem jednoho jediného náboženství. Má-li dobře fungovat, musí být domem tolerance. Nikoli tolerance, která nechápe a zahazuje své vlastní hodnoty, ale tolerance, která je výrazem křesťanské lásky a vědomí, že vždy existuje vyšší perspektiva, než jakou je člověk schopen v dané chvíli zaujmout. Ani obnovením euroamerické civilizace ze zdrojů křesťanství a židovství se patrně nedosáhne ideálního stavu. Dostáváme tím obraz světa se dvěma hlavními kulturami, židokřesťanskou a islámskou, s Izraelem uprostřed. Co potom, to je však spíše otázka pro zcela jiný obor a poněkud mimo rámec této úvahy. °jh, 3/12/2003

[1] Některé myšlenky a formulace přebírám ze druhé, dosud nevydané verze své knihy Vzkříšení (M. Š. Chašbaz), a to z Úvodu a první kapitoly. Dokončení druhého vydání je stále v nedohlednu, a přitom některé body začínají být naléhavě aktuální. Ač některé pasáže reprodukuji téměř doslovně, odkazovat na nehotový text přesněji by nemělo smysl.

	Hledej
	Je a svátek má Jiří. Vytvoření registrace