|
Právě je 361 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online:
Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde
|
Zaznamenali jsme 116542458 přístupů od 17. 10. 2001
|
| |
Nebezpečná učení: CIZÍ OHEŇ - 9. John Wimber a hnutí Vinice
Vloženo Čtvrtek, 11. prosinec 2003 @ 09:07:49 CET Vložil: Bolek |
poslal Aleš Franc
CIZÍ OHEŇ - 9. John Wimber a hnutí Vinice
Historická a doktrinální analýza “Torontského požehnání”
Kapitola IX
John Wimber a hnutí Vinice
Motto:
“Mám podezření, že i tady
v Británii budou někteří lidé reagovat podobně. Budou říkat: Ani za nic
nebudu štěkat jako pes… Chápu takovou reakci, ale nelze ji udržet.”
J. Wimber v rozhovoru pro Church Times
“Dejte si pozor na ty
psy, dejte si pozor na ty špatné dělníky, dejte si pozor na tu 'rozřízku'!”
Epištola Filipským, kapitola třetí, verš druhý
Historická část
Období 1924 - 1964
Mládí
John Wimber se narodil v roce 1924 a své
dětství strávil v Anaheimu v Kalifornii. Později se přestěhoval do středozápadu,
do blízkosti nynějšího Disneylandu. Své mládí zasvětil jazzové hudbě. Hrával
jako pianista v mnohých známých hudebních skupinách a stal se manažerem
známého souboru “Righteous Brothers”. Začátkem šedesátých
let se Wimberovo sedmileté manželství s jeho ženou Carol, se kterou měl
již tři děti, dostává do krize a ta jej opouští. Tehdy poprvé Wimber prosí
Boha o pomoc. Nedlouho po vyslovení jeho první upřímné modlitby v životě
se k němu jeho žena navrací. Oba pak
“znovuobnovili” své manželství a nechali se oddat v římskokatolickém kostele.
V roce 1962 Wimber uvěřil a v následujících sedmi letech, dle jeho
slov, přivedl stovky lidí ke Kristu.1
Letniční zkušenost
V roce 1964 se manželům Wimberovým stala
zvláštní událost. Jejich tříletý syn Sean byl pobodán rojem včel. Rodiče
jej v chvatu odnesli domů. Seanovo tělo bylo oteklé od včelích žihadel
a Wimber propadal zoufalství. Jako evangelikální křesťan byl, vlivem své
teologie, předpojatý a vyhýbal se prosbám
za uzdravení. Nyní však chtěl volal k Bohu za záchranu svého synka, ale
nedostávalo se mu slov. Wimber tuto situaci popisuje následovně: “Zoufale
mi chyběla slova, a tu jsem najednou promluvil jazykem, kterému jsme sám
nerozuměl.”2 Puchýře
začaly před očima zděšených rodičů mizet a během pěti minut hoch klidně
usnul. Na jeho těle za pár hodin zůstal jediný červený boláček. Později
rodiče začali o nadpřirozeném Božím působení pochybovat, avšak zjistili,
že byl za normálních okolností Sean na včelí bodnutí alergický.
Zklamání
Aby si Wimberovi ohledně charismatického
obdarování církve učinili jasno, navštívili jisté charismatické společenství.
Ve skupince během jejich návštěvy povstal člověk, jenž pronesl poselství
v jazyce a jiný jej pak vyložil. Výklad obsahoval příkazy ve jménu Páně.
Carol během výkladu cítila nepokoj, a proto celou věc zkoumala ve světle
Písma. Jelikož nenalezla místo, kde by Bůh hovořil ke svému lidu v “jazyce”
prostřednictvím imperativu, Wimberovi posléze charismata zavrhli.
“Carol uvažovala takto:
Jazyky a jejich výklad nemohou být od Boha. Z toho
pak vyvodila, že nás podváděli. V charismatickém hnutí tedy musí pracovat
mohutný démon, možná sám antikrist. Pověděla mi o svém objevu a já také
nabyl přesvědčení, že ono shromáždění, jehož jsme se účastnili, nebylo
od Pána Boha.”3
John byl ve svém negativním názoru po léta
utvrzován sledováním teleevangelistů, jako např. Kathryn Kuhlmanové, jejíž
řeč mu připadala afektovaná a projev teatrální. Charismatické léčitele
viděl v té době následovně.
“Připadalo mi, že tam
manipulují s lidmi, což přináší hmotný zisk léčitelům, a to mně rozhněvalo.
I když se zdálo, že někdo opravdu uzdraven byl, nemohl jsem to přijmout
jako dítě Boží. Říkali jsme si: Pán Ježíš by nikdy nepořádal takovou podívanou.
Oblečeni jako herci v laciné frašce strkali do lidí a nazývali to “zásah
boží moci”. A pak ty věčné peníze –neustále žádali víc a víc peněz, a tak
budili dojem, že čím víc se zaplatí, tím jistěji dojde k uzdravení.”4
Období 1964 – 1977
Teologická průprava
Od roku 1964 John Wimber vedl biblické
hodiny, kterých se účastnilo okolo 500 lidí a v roce 1970 se stal pomocným
kazatelem kvakerského sboru v Yorba Linda. Zde začal navštěvovat i univerzitu
Azusa Pacific, kde graduoval v biblických předmětech. Ve svém sboru úspěšně
konal úlohu pastora a společenství utěšeně rostlo. Po čase si však uvědomil,
že své ovečky využíval pouze k uplatnění svých cílů, zajímal se spíše
o rozpočet a strukturu než o potřeby lidí. Každého, kdo prožil nějakou
charismatickou zkušenost a vykládal o ní, vedl k tomu, aby sbor
opustil.
V roce 1974 proto svůj úřad pastora opustil
a stal se vedoucím oddělení pro církevní růst na Fullerově teologickém
semináři v Pesadeně, kde začal úzce spolupracovat s bývalým misionářem
Petrem Wagnerem. Při své práci se neustále setkával s tím, že církve v
misijních oblastech neobyčejně rostly, zatímco americké denominace stagnovaly.
V té době pracoval s více než 40 000 pastory z dvaceti sedmi denominací,
z nichž žádná nebyla letniční ani charismatická.
Obnova Carol Wimberové
Po Wimberově odchodu z místa kazatele sbor
začal stagnovat, a to jak početně, tak duchovně. Carol Wimberová, členka
staršovstva, se proto situaci snažila řešit větším nasazením ve službě
a od roku 1976 začala vést po celém kraji biblické hodiny pro ženy. Stejného
roku měla však v noci sen, který doslova přehodil vyhybku v jejím křesťanském
životě.
“Zdálo se mi, že stojím
na “bedničce od mýdla” na rohu naší ulice a mé kázání poslouchá veliký
zástup. Kázala jsem o darech Ducha svatého. Považovala jsem se v té době
za odborníka na toto téma. Vždyť jsem po léta odháněla členy církve, kteří
mluvili jazyky, měli uzdravování a proroctví – tedy dary, které jsem považovala
za nebezpečné, protože “štěpí” církev. Kázala jsem v tom snu podle osvědčených
sedmi bodů, když mne při posledním z nich projela žhavá vlna od hlavy k
patě a pak se zase vzedmula do úst –já se probudila- a mluvila v jazyku!”5
Carol byla tímto snem zlomena, vzdala se
funkce ve staršovstvu a tři týdny pouze hořce plakala a s nikým se o duchovních
věcech nebavila. Cítila, že Boha do té doby zarmucovala a stavěla se proti
jeho dílu. Po tomto, dle jejích slov, “přetavení osobnosti”, navštívila
všechny lidi, jimž ublížila a prosila je za odpuštění.
Další velké vidění, které Carol Wimberovou
překvapilo, byl obraz, v němž všichni členové sboru byli křtěni vodou.
Jelikož se jednalo o kvakerský sbor, který křest údajně neuznával, Carol
uvěřila, že má jít o předobraz překročení denominačních hranic společenství.
V té době se začala samostatně shromažďovat
skupina členů a z počátečních dvanácti účastníků se společenství za pár
týdnů rozrostlo na padesát. V březnu roku 1977 to již čítalo 125 dospělých
lidí. Po tomto dramatickém nárůstu byl vedoucími denominace skupině doporučen
odchod. Skupina souhlasila, avšak požádala
o “propouštěcí dopis a požehnání”, které obdržela.
Zatímco Carol prožívala nové a nové duchovní
zkušenosti, John stále více a více propadal zoufalství. Při jednom leteckém
návratu z Detroitu nastala sněhová vánice a Wimber byl při přistání nucen
zůstat v letištním hotelu. Zoufale se pomodlil a ihned usnul. Uprostřed
noci uslyšel hlas.
“Uprostřed noci jsme se
probudil; Pán Bůh mluvil k mému srdci.
Říkal: “Johne, až dosud jsem
viděl tvou službu, ale teď ti ukáži, jak vypadá moje služba.”6
Uznání duchovních darů
Po tomto prožitku z roku 1977 je již Wimber
plně přesvědčen o tom, že Boží uzdravování je realitou. Společně se svou
ženou navštěvuje nedávno vzniklou skupinu bývalých kvakerů, která na něho
působila značně rozpačitým dojmem, avšak navzdory výhradám se cítil šťastně.
Nakonec se od své ženy dozvěděl, že se modlí v jazyce, čímž byl, dle vlastních
slov, otřesen, že se nezmohl ani na slovo. Viděl však, že takovéto společenství
potřebuje vedení. Jeho žena jej proto povzbudila k návratu ke kazatelské
službě.
““Johne, já vždycky říkala,
že nechci, abys byl zase pastorem, ale kdyby ti Pán Bůh něco říkal, chci
abys věděl, že teď jsem pro.” Dva a půl měsíce mi Bůh ukazoval, že si přeje,
abych se vrátil do kazatelské služby na sboru. Jednou jsem letěl s C. P.
Wagnerem a on mi povídá: “Johne, proč nejdeš domů a nezačneš na sboru v
Yorba Linda?” 7
Období 1977 – 1981
Zrození Vinice
8. května 1977, na svátek matek, pak bylo
ustaveno nové křesťanské společenství “Vinice”, do jehož čela se postavil
Wimber, zatím ještě pracující na semináři.
Změna teologie Carol Wimberové na sebe
nenechala dlouho čekat i v praktických důsledcích. Vzpomněla si na příhodu
se Seanem a uvěřila, že její manžel má dar uzdravování. V noci proto na
své bolestivé rameno přiložila manželovu ruku a pomodlila se. Pocítila,
jak jí tělem projela uzdravující moc a bolest zmizela.
Po čtyřech letech práce na Fullerově teologickém
semináři je Wimber v roce 1978 přesvědčen, že jej Pán Bůh volá zpět do
plné kazatelské služby. Povzbuzován Petrem Wagnerem se opět chápe místa
pastýře s tím, že bude nový, dvěstěčlenný sbor směřovat tak,aby ověřil,
“zda znamení a zázraky a růst sborů lze zakusit také ve Spojených státech.”8Sbor
se podle Wimberových slov nevymykal běžnému společenství jež je soustředěné
na biblické učení. Odlišoval se pouze tím, že se zde nezpívaly staré písně,
nýbrž písně současné, k nimž si členové sboru psali vlastní texty.
“Ve shromáždění jsme zakoušeli
Boží přítomnost. Poznal jsem, že klíč k duchovní obnově je vzývání. Zpívali
jsme a vzývali Boha celé hodiny a jeho obživující, osvěžující přítomnost
se vždycky dostavila.”9
Modlitby za nemocné
Společenství bylo důsledně rozděleno na
menší skupiny, kde se o sebe lidé učili vzájemně pečovat a modlit se za
nemocné. Podle pozdějších slov Johna Wimbera sbor rostl každým rokem o
pět tisíc členů, a kromě asi pěti set tuzemských členů šlo vesměs o přistěhovalce
španělského původu .
V počátcích vyučoval Wimber, který na nedělních
shromážděních vykládal Lukášovo evangelium, a to zejm. příběhy o uzdraveních
a John Amstutz, pedagog z biblické školy v Los Angeles, který ve středu
vyučoval o duchovních darech. Na modlitbách Wimber přijímal neustálé naléhání,
aby uzdravoval, avšak nic se neprojevilo. Naopak, některým, kteří reagovali
na jeho výzvy, se udělalo ještě hůře. Wimber však neúnavně, znovu a znovu,
na příkaz Páně, vedl lidi k uzdravování. Situace se stupňovala.
“Jak týdny ubíhaly, klesal
jsem na mysli. Když jsem se jednou připravoval na kázání nad Biblí, popadl
mne takový hněv, že jsem ji zavřel a prohlásil jsem: “Už nebudu kázat o
uzdravování”. A to ke mně Pán Bůh zřetelně promluvil: “Buďto budeš kázat
Moje Slovo nebo odejdi.”10
Povzbuzení k dalším modlitbám za nemocné
našel Wimber v díle římskokatolického kněze Francise McNutta a ve službě
Anaheimského pastora Noela Weisse. Avšak Wimberovy neúspěchy pokračovaly.
Jeho frustrace kulminovala jednu neděli po desetiměsíčním neúspěšném modlitebním
maratónu.
“Po deseti měsících bezvýsledných
modliteb jsem zažil nejtěžší porážku. Tehdy jsme se shromažďovali v tělocvičně,
na pódiu byla opona. Po bohoslužbách jsme zvali za oponu k modlitbám. V
tělocvičně nebyla klimatizace, bylo tam dusné, vlhké vedro. Onu neděli
se několik mužů modlilo za dalšího muže, už jsem zapomněl, čím trpěl.
Modlili jsme se dvě hodiny, vyčerpali každou prosbu, každé slovo, které
jsme znali, zoufale jsme ho chtěli přivést k uzdravení. Nakonec, celí nešťastní
jsme umlkli. Vrhl jsem se na podlahu a rozplakal jsem se. Křičel jsem:
“To není fér, říkáš nám, abychom se
učili tomu, co je v Tvé knize a jednali podle toho, ale nestojíš za námi,
když posloucháme. Snažíme se ze všech sil, abychom věřili v uzdravování
a modlili se za ně, ale Ty neděláš nic. Ó Bože, to není fér!”11
První uzdravení
Tyto modlitby trvaly celých deset měsíců
a první ovoce přinesly v únoru 1978, kdy došlo k uzdravení nemocné
ženy. V tomto průlomovém roce obdržel John Wimber vidění, které mu celou
situaci objasnilo a dalo mu i teologický vhled do uzdravování.
“Před duchovním zrakem
jsem spatřil něco jako břeh z oblaků zavěšených napříč oblohou. Nikdy jsem
takové seskupení mračen neviděl. Přibrzdil jsem, zastavil u kraje silnice
a díval se upřeně na ten obraz. Ale nebyla to mračna, nýbrž obrovská plástev
medu, který kapal na zástup lidi pod ní. Někteří
plakali a zdvihali ruce, aby med zachytili a ochutnali, a zvali další,
aby si také vzali. Někteří stírali rozčileně med z rukou a hubovali, že
se lepí. Díval jsem se udiveně a nevěděl ani, že něco říkám. Modlil jsem
se: “Pane, co je to?” A slyšel jsem:
“To je moje milosrdenství, Johne. Některým požehnání, jiným překážka. Mám
hojnost pro každého. Už nikdy o uzdravení nežadoň. Problém není u mne,
nýbrž tam dole.”12
Počátkem dubna 1978 Wimber zjistil, že
se z jeho rukou uvolňuje Boží moc, něco jako elektřina, a vkládal ruce
na členy svého sboru, kteří padali na zem. V té době prodloužil nohu jedné
dívce, která předtím, v důsledku kratší nohy, kulhala. Prodlužování nohou
byl dar, který se v té době v charismatických kruzích objevoval velmi často.
Sdílel jej později i sám C. P. Wagner,
který popisuje, jak se o tomto daru dozvěděl P. Yongghi Cho, pastor největšího
letničního sboru na světě, a poslal za Wagnerem svoji diakonku, které dokonce
narostla nová kost.13.
Službou prodlužování nohou v té době proslul i Derek Prince a mnozí jiní.
Ještě v devadesátých letech byly nohy hromadně prodlužovány skrze službu
Dereka Prince téměř všem, kdo měli bolesti páteře.14
Manifestace
Ve Wimberově společenství se začaly dít
i jiné, doposud nevídané divy. Carol Wimberová je popisuje následovně.
“Vešli jsme do domu, stále
hovoříce o novém objevu a John šel k ledničce pro láhev mléka. Když si
mléko naléval, říkal: “To musí být tak, že když se vykládá Boží Slovo,
tak Duch svatý… Větu nedokončil. Při slovech “Duch svatý” se mu podlomila
kolena a sotva se zachytil okraje stolu, mléko se rozstříklo na všechny
strany. Překvapeně se na mne usmál a řekl: “Tady jsme něčemu na stopě Carol
Kay…” Brzy začal John dostávat slova poznání. Postavil se před skupinu
a viděl kužel světla nad těmi, kterých
se Pán dotýkal svou uzdravující mocí.”15
Wimber toužil, aby jeho duchovní zkušenosti
sdíleli i ostatní členové jeho sboru. Rozpomněl se, že Mojžíš a Eliáš vložili
na své nástupce ruce a usoudil, že i on může své prožitky předávat vkládáním
rukou.
“Tehdy Pán promluvil k
Johnovi o pomazání lidí k službě. Jednou v neděli dopoledne, koncem shromáždění,
pozval John dopředu všechny, kdo touží po větší moci k službě. Řekl jim,
aby se vyzuli a pomazal je olejem podle Lev. 8 – na pravém uchu a palci
pravé nohy a na palci pravé ruky. (Takto Mojžíš posvětil a oddělil pro
službu Arona a jeho syny.) John také vkládal ruce, aby uvolnil duchovní
dar uzdravování. Nebyl si sám sebou zcela jist, ale věděl určitě, že mu
Pán Bůh přikázal, aby to učinil.”16
Wimber nechtěl vynechat jedinou příležitost
k uchopení Boží moci, a proto byl k vkládání rukou, a nejen svých, neustále
připraven. Anne Watsonová, manželka známého anglického zesnulého evangelisty
Davida Watsona, podává obdivuhodné svědectví o Wimberově duchapřítomnosti.
“Vycházeli jsme z restaurace,
Wimberovi, David a já, a také další, a mně se roztřásly ruce. John je rychle
uchopil a položil na Davida se slovy: bylo by škoda vyplýtvat tolik síly.”17
Pro tuto neobvyklou praxi se společenství
stalo centrem pozornosti mnohých, ale Wimbera uklidnilo proroctví, v němž
se jim dostalo utvrzení v nastoupené cestě: “Já jsem vás učinil jako
tržiště.”18
Obnova přichází
O rok později, v roce 1979, pozval Wimber
do svého sboru kazatele z hnutí “Jesus people”. Bylo to přesně ke dni svátku
matek. Tento kazatel byl proslulý svojí nevypočítatelností. Wimber toto
setkání komentuje následujícími slovy.
“Spěchám zdůraznit, že
jsem jednal proti svému běžnému instinktu, když jsem ho pozval. Bral jsem
vážně napomenutí, že pastýř má dobře střežit své stádo. Avšak cítil jsem,
že jednám podle Boží vůle, a proto jsem rozhodnutí neměnil, ať to stojí
co to stojí… Pastor vydal sboru svědectví, strhující příběh o boží milosti.
Ulevilo se mi když začal hovořit. Nic neobvyklého, pomyslel jsemsi. Ale
pak udělal něco, co jsem ještě uprostřed shromáždění neviděl. Řekl: “Nuže,
slyšeli jste svědectví. Váš sbor již dlouho zarmucuje Ducha svatého, a
proto je v něm Duch svatý udušen. Pozveme ho nyní, aby mezi nás přišel
a sloužil… “Duchu svatý, příjď”19
Odezva byla skutečně uchvacují. Carol Wimberová
popisuje, jakou mohutnou odezvu vyvolala prostá modlitba k Duchu svatému.
“Většina mládeže se roztřásla
a klesala na podlahu. Jednu chvíli to vypadalo jako bitevní pole: ležící
těla po celé hale, lidé plakali, kvíleli, mluvili v jazyku… do vzniklé
vřavy zaznívaly výkřiky!”20
Sám Wimber byl tímto chováním zmaten. Zpočátku
hledal v Písmu slova, kde je obsažena modlitba k Duchu svatému, ale
žádná taková nenašel. Částečný klid nalezl až v četbě probuzenecké literatury,
popisující shromáždění Johna Wesleye, George Whitefielda, Charlese Finneyho…
Po uklidnění prosil Wimber Boha, aby mu relevanci této zkušenosti potvrdil.
“Jen jsem skončil, zazvonil
telefon. Můj přítel John Stipe, farář z Denveru v Coloradu. Vyprávěl jsem
mu, co se u nás přihodilo a on hned odpověděl: To bylo jistě Boží dílo.
Přesně tak vypadaly začátky probuzeneckého hnutí – Jesus people – a bylo
tak spaseno mnoho lidí.”21
Carol Wimberová, která tuto epizodu zařadila
o dva roky později než její manžel, do roku 1981 a toto nadpřirozené potvrzení
líčí poněkud sugestivněji.
“Následující noc trávil (Wimber)
čtením Písma a četbou dějinných záznamů o dobách probuzení… Bál se učinit
cokoliv, co by nebylo výslovně stanoveno v bibli. Ale ani hodiny takto
strávené mu nezodpověděly všechny otazníky nad minulým večerem. Asi v pět
hodin ráno už byl zoufalý. “Pane jsi-li v tom všem ty sám, pověz mi to!”
prosil úpěnlivě. Za chvíli zazvonil telefon, ozval se hlas našeho přítele,
faráře z Denveru, ve státě Colorado.
“Halo Johne,” říkal, “odpusť prosím, že volám tak časně, ale musím ti říci
něco opravdu zvláštního. Nevím, co to znamená, ale Pán chce, abych ti řekl:
“To jsem já, Johne.””22
Po této dramatické události někteří členové
sbor opustili a již nikdy se nevrátili. Společenství však začalo dynamicky
růst a během několika měsíců byly pokřtěny stovky nově uvěřivších a sbor
zažil prudký vzestup přílivu nových členů.
Období 1981 – 1989
MC 510 a C. P. Wagner
V roce 1981 přichází Wimber za svým bývalým
nadřízeným, C. P. Wagnerem, a žádá jej, zda by v rámci kurzu růstu sboru
na Fullerově teologickém semináři mohla být zařazena přednáška o “znamení
a zázracích a růstu církve”. Wagner byl původně fundamentalistou, jedním
z těch, kteří proti letničním křesťanům obdarovaných
charismaty bojovali, avšak osobní návštěva shromáždění charismatického
metodisty E. S. Jonese, kde Wagner přijal tělesné uzdravení a nakonec osobní
kontakt s letničními věřícími jeho pochybnosti rozptýlily. Proto dostal
Wimber souhlas a k účasti byl přizván
i děkan, Paul E. Perison. Kurz dostal pracovní název “MC 510”. C. P. Wagner
byl na těchto kurzech sám uzdraven a Wimber při tom demonstroval svým posluchačům,
jak na Wagnerovi během jeho služby spočívá Duch svatý.
“Uvolnil jsem se tak,
že jsem si myslel, že snad spadnu ze židle. Matně jsem zaslechl, jak John
říká přihlížející třídě: “Je na něm Duch svatý.” Vidíte to také, jak na
něm Duch svatý spočívá?” Jak dlouho jsem seděl, to nevím, ale muselo to
být skoro deset minut. John mi řekl, že mne Bůh uzdravuje, ale abych nepřestal
brát léky, dokud mi to doktor nedovolí. Za několik dní jsem navštívil svého
lékaře a ten byl překvapen, když zjistil, že mám tak nízký tlak. Zeptal
jsem se ho, zda ho zajímá, co se stalo, a když přitakal, pověděl jsem mu
celý příběh. A doktor řekl: “To je
velmi zajímavé. Ovšem vím, že se hypnózou dokáže mnoho.”23
Společenství 120
Rok po této zkušenosti založil Wagner ve
svém domovském společenství třídu nedělní školy pro dospělé “Lake Avenue
Congregational Church” Pasadena, Kalifornie. Pastor společenství nastoupil
na dovolenou, a proto Wagner využil této příležitosti, aby v kázáních oznámil
sboru, co Pán Bůh koná a popsal divy a zázraky. Tak vzniklo “Společenství
120”, tzn. asi stovka lidí, kteří se s Wagnerem scházeli. Někteří
z nich navštěvovali Wimberova shromáždění Vinice v Anaheimu, aby mohli
“nabrat střelivo, a pak je v Lake vystřílet”. Společenství 120 se
poté stalo dveřmi “třetí vlny” do evangelikálních společenství. V roce
1983 C. P. Wagner získal toto ujištění i nadpřirozeně, skrze patero proroctví.
“…naše služba byla potvrzena
pěti na sobě nezávislými proroctvími. Poselství všech bylo jednoznačné:
podle nich mne Pán Bůh zřejmě ustanovil jako jednoho z poslů, který má
rozšiřovat zvěst o Boží moci mezi těmi, kteří ji dosud nezakusili, a tak
se má budovat církev Ježíše Krista. A navíc: mám to konat způsobem ne-letničním
a ne-charismatickým.”24
Pro toto výjimečné povolání se Wagner stal
brzy předmětem útoků satanských mocností. “Pán také řekl, že jsem zapsán
hodně vysoko na seznamu těch, na které satan udeří.” 25
“V lednu 1983 byla zlomena
moc zlého ducha, který mi po léta působil bolesti hlavy… v březnu se mne
ďábel snažil zabít, že mi podtrhl žebřík… začali jsme podezřívat, že mi
zlí duchové “byli přiděleni” do našeho domu, což se později potvrdilo,
když moje žena Doris skutečně spatřila jednoho v ložnici. Duch svatý vedl
G. Eckarta a C. Schallerovou, aby použili dary rozlišování duchů a vymítali
a zbavili náš dům mnoha duchů, kteří nás od té doby již nikdy nesužovali.”26
David Watson
V té době také obdržela Wimberova služba
citelný zásah. V létě 1983 se Wimber dozvěděl, že jeho dávný přítel, známý
anglický křesťanský vůdce David Watson, trpí rakovinou. Se svými dvěma
přáteli se jej proto rozhodl navštívit. Během společných modliteb se projevila
přítomnost Ducha svatého a přišla, jak poznamenává Wimber, slova poznání
“o Davidově duchovní situaci, a to věci, které jsme do té doby neznali…
Duch svatý nám je odhalil a to nám nesmírně pomohlo –věděli jsme, jak se
máme za Davida modlit.”27 Na
základě pocitů elektrické energie, pokoje a několika slov poznání byl Wimber
přesvědčen, že se Watson uzdravil. Ten však v únoru 1984 zemřel. Wimber
byl poté kritizován za to, že prohlásil na smrt nemocného Watsona za uzdraveného.
Tak to, dle Wimberových slov, popsal i sám Watson ve své knize “Neboj se
zlého.” Obvinění z Wimbera sňala až Watsonova žena, která souhlasila s
uveřejněním části dopisu adresovanému C. P. Wagnerovi, ve kterém psala,
že Wimber Watsonovi uzdravení nikdy neslíbil.
Velká konjunkce
V polovině osmdesátých let se v charismatickém
hnutí v USA začaly silně projevovat některé negativní rysy. Vlivem teologie
hnutí Víry docházelo k četným zdravotním poškozením jeho členů a vlivem
Pastýřského hnutí, založeném na principu vlády jednoho muže stojícího na
vrcholu pyramidy, který vedl k učednictví další, k manipulaci prostých
členů. K přestřelkám docházelo i v řadách samotných charismatiků. Proto
se vůdci těchto hnutí zavázali, že nebudou svá učení vzájemně kritizovat
a v rámci organizace “Síť” (Network
of Christian Ministries) přijali tzv. Etický kodex, který kritiku doktrín
přísně zapovídal. Došlo k tomu v červenci roku 1986, kde byl vedle proslulých
kazatelů Víry, jako Kenneth Copelland a představitelů Pastýřského hnutí
jako Charles Simpson také John Wimber,
aby společně demonstrovali jednotu charismatického hnutí.28
Kansasští proroci
Zhruba od poloviny osmdesátých let se Wimber
počal stýkat se společenstvím tzv. “Kansaských proroků” (Kansas City Fellowship,
KCF), které vzniklo v roce 1984, pod vedením Mika Bickleho. Společenství
vzniklo s důrazem na “prorocky obdarovanou službu”. Mezi jedním z pozdějších
prominentních proroků KCF, Paulem Cainem a Wimberem se v roce 1988 rozvinul
hlubší vztah. Zatímco Wimber kladl ve své službě
důraz na znamení, zázraky a Boží moc, Cain přijal již dříve proroctví,
že ke konci času, až dojde ke spojení křesťanů, miliony lidí budou spaseny,
zástupy lidí budou uzdraveny a dojde k velkolepé manifestaci Boží moci29.
Tato teologie je známa jako “Joelova armáda”
a dále je rozpracována v tzv. “Zjevení božích synů” a “Království nyní”.
Cain posléze jako naplňování svého snu označil mužské hnutí Promisse Keepers,
které taktéž vzniklo v kolébce Vinice30.
Jiní jako prostředek realizace proroctví vidí iniciativu “Katolíci s evangelikály
spolu do třetího tisíciletí.”
Období 1989 – 1993
Paul Cain opět na scéně
V srpnu roku 1989 na konferenci v Denveru
(Colorado), vyzval Wimber pastory své kongregace, aby přijali službu “Kansaských
proroků” a KCF se pod názvem Metro – Vinyeard Fellowship v roce 1990 stalo
součástí sborů Vinice. Ve stejném roce byli “Kansasští proroci” širší
křesťanskou veřejností označeni jako falešní a o rok později Wimber káznil
proroka Boba Jonese pro jeho sexuální nečistotu. Dokumentaristé
zaznamenávají, že nejintenzivnější kritika přicházela z letničních kruhů,
kde si křesťané nejvíce uvědomují nebezpečí této cesty. Cain totiž nebyl
na letničním poli žádným nováčkem. Ostřílení letničáři si jeho působení
pamatovali ještě ze čtyřicátých
let, kdy byl jedním z předních protagonistů hnutí Pozdního deště, shromážděného
okolo W. Branhama, které silně metastázovalo právě do letničních kruhů,
než bylo ústředím Assemblies of God v roce 1949 vyloučeno a znovu v roce
1956 veřejně kritizováno. Rick Joyner si tohoto spojení byl dobře vědom,
když napsal: “Snad s výjimkou Williama Branhama nepůsobil nikdo ve větší
moci než Paul Cain.”31
V soudobé kritice z počátku devadesátých let vynikal Ernie Gruen, pastor
Full Faith Church of Love, který KCF označil jako falešné proroky32.
V roce 1991 se proto sám Wimber odhodlal k doktrinálnímu šetření hnutí,
avšak nalezl je v pořádku.
Námluvy Caina s KCF a Vinicí popisuje Rick
Joyner v článku, který byl přeložen i do češtiny a v listopadu 1993 vyšel
v Životě víry.
Počátkem devadesátých let byl Kansaský
prorok Rick Joyner požádán teologem KCF, Jackem Deerem, aby pomohl Paulu
Cainovi s jeho novou knihou. Před setkáním však Cain dostal infarkt. Bob
Jones, vlivný Kansaský prorok, měl při tom vidění, že na Caina zaútočil
démon smrti, ale nemohl se jej dotknout. Po tomto vidění Cain opustil nemocnici.
Joyner popisuje svůj zážitek při setkání s Cainem.
“Jakmile si sedl, viděl
jsem ve vidění, kdo to byl: prorok s tak silnou autoritou, jako jsem nikdy
před tím neviděl. Byl to “Samuel”, vyslaný na počátku posledních dnů, aby
pomazával a prorokoval… Když jsem prolistoval stará čísla “Voice of Healing”
o Pavlově službě ve 40. a 50. letech, pochopil jsem, že to je ten nejpozoruhodnější
muž, jakého jsem kdy potkal.”33
Joyner dále popisuje příběh o Cainově narození,
kdy jeho matka byla nemocná tuberkulózou, měla rakovinu obou prsů a dělohy
a trpěla srdeční vadou.
“Na smrtelné posteli prožila
nadpřirozenou návštěvu Božího anděla, který ji řekl: Dcero, buď dobré mysli,
nezemřeš a budeš žít. Plod tvého života je chlapec. Pojmenuješ ho Paul.
Bude kázat evangelium podobně jako apoštol Pavel. Pak se jí anděl dotkl
a byla okamžitě uzdravena ze všech nemocí.”34
Po veřejné kritice Pozdního deště odešel
Cain do ústraní s vědomím, že jeho čas má teprve přijít. Po celou dobu
o sobě nedal vědět.
“Pán tehdy Paulovi slíbil,
že bude-li poslušný, dostane velkou službu. Na potvrzení tohoto slibu mu
řekl, že jeho matka, tehdy jí bylo 75 let, bude žít, dokud nepotká lidi,
které si připravil pro poslední ofenzívu. Jeho matka zemřela v dubnu 1990.”
35
Bob Jones dosvědčuje, že přijal zjevení
o Cainově návratu v době kdy jej ještě neznal a vskutku, Cainův comeback
byl opravdu velkolepý. Na shromáždění v Olathe sloužil Cain zcela v duchu
Branhama. Vyvolával lidi, které před tím neznal jménem a označoval skutečnosti
z jejich života. Poté přišlo tak silné pomazání, že někteří účastníci shromáždění
říkali, že dalších šedesát se***** by již nesnesli a shromáždění muselo
být ukončeno. Do budovy však vtrhli požárníci
a hledali oheň, neboť na požární stanici se rozsvítil alarm. Cain se naklonil
k Miku Bicklemu a odvětil:
“Je mi líto, neřekl jsem
ti to. Z jakéhosi důvodu zasáhne takto přicházející moc elektroinstalaci.
Je to již dávno, co mám toto pomazání, že jsem na to zapomněl.”36
Jak za časů Eliáše
Po tomto úvodu už Cainovi zbývalo jen aktivovat
celé vedení KCF a Vinice, a proto oběma subjektům oznámil datum své návštěvy.
Miku Bicklemu, vedoucímu KCF, oznámil, že přijede skoncovat s nákazou služebníků
a poznamenal:
“Nu, Pán ti dá znamení
své lásky. Noc před schůzí bude sněžit. Sníh zůstane ležet během celého
setkání. V úterý ráno bude pryč na znamení toho, že Pán smyl vaše hříchy.”37
To že sníh sám, nikoliv jeho rozpuštění,
je symbolem přikrytí hříchů (Ž 51,9 a Iz 1,18), ponechejme nyní stranou.
Zde byl důležitý zázrak sám. Přesto, že bylo 15oC
nad nulou, dle Joynera se tak skutečně stalo. Také pro Wimbera a Vinici
bylo připraveno Cainovo znamení. Když měl přijet otřást Vinicí, znamením
mělo být zemětřesení. I to se údajně stalo. Slovo z Jer 33,8 bylo
potvrzeno zemětřesením v 3:38. I zde moc prošla elektroinstalací, vypálila
pojistky nahrávacího studia a zničila videokameru.
Bill Clinton, služebník Boží
Podle některých badatelů přijetí KCF do
rodiny sborů Vinice přineslo Cainovi opět jakousi kredibilitu. Nelení a
hned v příštím roce zveřejňuje proroctví, které údajně obdržel ve snu dne
2. listopadu 1992. Obsahem proroctví je informace, že se Bill Clinton stane
prezidentem USA. Na to, že bylo den před samotnou volbou
a průzkumy byly jednoznačné, šlo jistě o úctyhodný výkon. První, komu se
Cain se svým poznatkem svěřuje, je Rick Joyner, šéfredaktor “Morning Star
Prophetic Bulletin” a stoupenec pozdnědeštných doktrín v nejčistší podobě.
Po tomto špičkovém prorockém výkonu
přichází Cainovi další vize týkající se vlády USA a církve v Severní Americe.Tato
poselství zkušovalo 24 předních duchovních vůdců s mezinárodním profilem.
Časopis Život víry v témž roce briskně zveřejnil zdařilý výtah vycházející
z vhledů daných Pavlu Cainovi, ze stanoviska 24 duchovních vedoucích, z
publikace Ricka Joynera z ledna 1993 a jeho kázání v Kolíně nad Rýnem ze
7. února 1993.
Obsahem jsou jednotlivé úryvky proroctví,
které jsou vždy prokládány výstrahami před kritikou a rozsuzováním učení.
Např. se zde píše: “V minulosti si vždy (Bůh) použil lidi, kteří
byli sice v učení poněkud vedle, ale měli pokorné srdce.” Snad proto,
aby se někdo nezachoval stejně nemoudře a nechtěl dané proroctví zkoumat
nebo odsoudit jen na základě maličkosti, třeba že nositel proroctví je
známý kacíř. V proroctví se píše:
“Podivuhodné na snu Paula
Caina bylo, že viděl jak Duch Boží spočinul na Billu Clintonovi a změnil
ho v úplně jiného muže, tak jako kdysi ve starém Izraeli Saula (1 Sm 10).
Clinton se má stát nejlepším prezidentem po Eizenhowerovi! Bude srovnáván
s Johnem F. Kennedym, protože se zastane menšin a utlačovaných… Když prezident
Clinton četl prorocký list Paula Caina a Ricka Joynera, začal plakat. Řekl,
že ho četl stále znovu a znovu… ale důležitější otázkou
je: Chce tím Bůh také něco povědět nám?”38
Jen žádné doktríny
Je vidět, že křesťané se již ve dvacátém
století poučili a od takových zákeřností jako důrazu na správné doktríny
nebo snad používání lidského rozumu upustili a proroctví zůstalo panensky
nedotčeno. Jedinými, kdo se přání proroka nepodřídil, zůstal sám Clinton,
který se opakovaně v oválné pracovně Bílého domu dopouštěl ne zrovna zbožných
věcí, a dokonce ve jménu Božím křivě přísahal. Neposlušně se zachovali
i samotní Američané, kteří v roce 1999,
podle časopisu Time, Clintona nejen že nezařadili vedle Kennedyho, ale
zařadili jej hned vedle Hitlera a Stalina. S odstupem času by se možná
dalo říci, že neselhal Paul Cain nebo že by proroctví nebylo pravé, selhal
americký lid v čele se svým prezidentem,
který proroctví nenaplnil. I když, přece, Clinton se o práva menšin skutečně
velmi zasadil, např. homosexuálové na období jeho vlády budou jednou skutečně
vzpomínat s vděčností.
Nedlouho po Cainově pomazání dochází k
obrovské krizi. Wimber sděluje, že Vinice jela na dluh a dočasné pomazání
přisuzuje především přímluvám svých blízkých. Přiznává též nedostatek posvěcení
a modliteb v celém hnutí. Vinici opouští i Kansaský prorok Paul Cain, další
Kansaský prorok Bob Jones je v kázni za sexuální nečistotu
a do třetice Kansaský teolog Jack Deere hnutí opouští, neboť jej shledává
v rozporu s Písmem. Wimber sám se v té době distancuje od mnohých fenoménů,
kterým do té doby věřil, jako např.: “osobnímu subjektivnímu
proroctví” a “učení o poslední době”.
V časopise Charisma Wimber přiznává “Udělal jsem vážné chyby, ale snažím
se vrátit do evangelikálního rámce.”39Wimberův
blízký spolupracovník z Kalifornie Bret Rue zemřel na rakovinu a sám Wimber
onemocněl rakovinou nosohltanu. Jednota sborů Vinice se otřásá a pětitisícové
společenství v Denveru opouští denominaci.40
Období 1993 – 1997
Torontské požehnání
Počátkem devadesátých let se Wimberova
služba úžeji zaměřuje na spolupráci s římskými katolíky a např. v březnu
1993 slouží spolu s katolickými kněžími i laiky římskokatolickým věřícím
v Polsku.
Ve stejném roce však dochází na půdě Vinice
k dalším manifestacím. Stalo se tak poté, co Randy Clark, pastor Vinice
v St. Louis ve státě Missouri, navštívil, na základně hnutí Víry – Rhema
v Tulse, Oklahoma, shromáždění hostujícího evangelisty a bývalého lektora
Rhemy v Africe, Rodneye Howarda-Browna, který právě, v té době již druhým
rokem, sloužil v pomazání Bennyho Hinna. Brown sám sebe označuje jako “barmana
Ducha svatého.” Na shromáždění došlo k projevům davového smíchu, opilosti
a padání naznak do bezvědomí po vkládání jeho rukou.41
Když se Clark vrátil do svého společenství, začalo k podobným projevům
docházet i zde.
Na oblastním setkání středozápadních sborů
Vinice u Ženevského jezera, ve státě Wisconsin v říjnu 1993 vedoucí této
oblasti, Happy Leman, vyzval Clarka, aby se o své zkušenosti začal sdílet
s ostatními a i zde došlo k podobným manifestacím. K dalšímu průlomu došlo
následnou neděli v champaignské Vinici.42
Přes značnou osobní i denominační krizi
však na listopadovém celostátním setkání denominace Vinice v Palm Springs
Wimber prohlašuje, že od října tohoto roku k němu Pán sedmnáctkrát mluvil,
že toto by mělo být pro Vinici obdobím “nového začátku”43a
je jistě k zamyšlení, že na tom samém setkání informoval Happy Leman Johna
Arnotta, pastora letištního sboru Vinice v kanadském Torontu, o tom, jak
Randy Clark obdržel prostřednictvím R. H. Browna osvěžující zkušenost.
Arnott okamžitě pozval Clarka do Toronta a 20. ledna 1994 toto setkání
vyústilo v nepřetržitý devadesátidenní
řetězec. Tak odstartovalo největší charismatické, celosvětové probuzení,
známé jako “Torontské požehnání.”
Nazvat věci pravým jménem
Josef Potoček, člen redakční rady charismatického
časopisu Život víry, který se v roce 1995 účastnil v Torontu konference
“Catch the Fire Again”, v jejímž rámci vystoupil i John Arnott, popisuje
situaci slovy:
“Na pódiu zůstal zakladatel
sboru, který pronášel pomalé, monotónně znějící věty, začala znít rytmická
hudba elektronických varhan, a to vytvořilo zvukovou kulisu pro službu
několika pastorů, kteří sestoupili mezi stojící množství účastníků a začali
jim sloužit “požehnáním”. Jak jsem zakrátko pochopil, vnějším projevem
při tom bylo, že dotyčný se po modlitbě zhroutil k zemi (zachycen pomocníkem
pastora, kde setrval různě dlouhou
dobu ve stavu, který měl evidentně známky jakési hypnózy či transu. Po
necelé půl hodině ležely po podlaze velikého sálu stovky lidí, později
i v předsálí. Někteří věřící leželi naprosto nehybně, jiní se různým způsobem
svíjeli či třásli a vyráželi ze sebe
různě intenzívní zvuky, v každém případě však vůbec nevnímali své okolí.”44
Během shromáždění v Torontu se dále projevoval
“psí štěkot” -- dále hysterický, jakoby
neovladatelný “smích”, “padání naznak” po vzkládání rukou do krátkého,
či delšího stavu bezvědomí, “třes”, četné projevy “opilosti”, pláč a “prorocká
zjevení”. Se všemi těmito fenomény – snad kromě zvířecích zvuků- se můžeme
setkat již v roce 1949, při prvních manifestacích hnutí Pozdního
deště, přes službu Aimme Mc Pherson, Kennetha Hagina až po Bennyho Hinna,
Rodney Howarda-Browna, Claudio Freidzona až po Johna Kilpatricka. S nadsázkou
by se dalo říci, že v hnutí Pozdního deště se jednalo o americkou epidemii,
nyní se jedná o pandemii. Psychiatr
John Whitte spolu s Wimberem tato shromáždění proto označili jako obnovu45.
Torontské požehnání se z letištního sboru
začalo šířit do celého světa. Uveďme jen krátkou statistiku z jeho počátků.
Jen od dubna do prosince překročilo práh Torontské Vinice 75 000 lidí téměř
z každé země světa. Do poloviny roku 1995 to již byly statisíce. Z Toronta
se tak ústy samotných protagonistů stala “Mekka charismatiků”. V zahraničí
byla nejvíce ovlivněna Velká Británie. Odhad činí, že 2 500 až 4 000 církví
pořádalo shromáždění podobnáTorontské Vinici.46
Ne všichni ctí jednotu
Avšak Torontské požehnání nevyvolalo jen
bezmezný obdiv těch, kteří toužili zakusit “svatý smích”, či se občerstvit
různým druhem zvuků domácího zvířectva. Téměř současně se strhla i vlna
kritiky. Nemálo pak bylo těch, kteří si prostě nedovedli vytvořit vlastní
názor a ptali se např.:
“Mnozí lidé, kteří přihlížejí
zvenčí, jsou zmateni všemi těmi divnými zvuky, které doprovázejí Torontské
požehnání – neboť připomínají spíše selský dvůr. Kladli jsme si otázku,
proč Pán Bůh působí, aby lidé štěkali, mečeli, řvali a vydávali různé zvířecí
zvuky.”47
Wimber se však nedal nikterak vyvést z
míry a jednoduše odpověděl:
“Pokoušet se najít odpověď,
znamená odpovědět nezodpověditelné. V Písmu nevidíme vůbec nic, co by takové
jevy opodstatnilo. Neznám žádné pravidlo v celé historii církve, které
zní: “…toto znamená to a to…” a necítím se povinen vysvětlovat tento jev.
Je to prostě způsob, jakým lidé mohou v určitých situacích na Boha reagovat.”48
Wimber tedy volí zcela pragmatický přístup
a to, že lidé na Boha štěkají, mečí nebo kokrhají, považuje za legitimní
manifestaci soudobého charismatického křesťanství. Je mu téměř nepochopitelné,
že by se někdo mohl pokusit tyto věci nějak zkoumat a sám žádné
měřítko nezná. Wimberova tolerance je ve skutečnosti pouze zdánlivá, dává
lidem svobodu pouze jednostrannou, a to věc přijmout. Avšak zároveň varuje
před těmi, kteří se těmto zkušenostem bezpodmínečně neotevřou.
“Mám podezření, že i tady
v Británii budou někteří reagovat podobně. Budou říkat: Ani za nic nebudu
štěkat jako pes nebo řvát jako lev, ani za svět se nebudu válet po podlaze.
Něco tak nedůstojného! Můj Bůh by nic takového neudělal…Chápu takovou reakci,
ale nelze jí udržet.”49
Ozvěny Pozdního deště
V Torontském požehnání vidí příležitost
pro uplatnění profetické teologie Pozdního deště i Paul Cain, který se
s Wimberem nedávno rozešel, avšak nyní přijel do Toronta sdělit svůj postřeh.
“Protože jste spojováni
a identifikováni s něčím, co se zdá, že lidé v jistých evangelikálních
kruzích příliš neuznávají, dlouho jsem se zdráhal říci něco o Pozdním dešti.
Byl jsem opatrný a mnoho jsem o tom nemluvil. Ale už je mi jedno, co si
myslí… Věřím, že nám začíná pozdní déšť a těším se na to.”50
Rázný řez
Část křesťanské veřejnosti byla však takovým
vývojem pobouřena, a tak nedlouho po Wimberově pokání z bludného učení
dochází k dalším otřesům. Jako blesk z čistého nebe přichází zpráva, že
20. ledna 1996, přesně na den, dva roky od propuknutí prvních manifestací,
byl Torontský sbor vyloučen ze svazku Vinice. Věc vyšla najevo, když John
Wimber odjel v prosinci 1995 do Toronta, aby sdělil vedoucímu sboru Johnu
Arnottovi, že předsednictvo denominace Vinice jeho sbor vylučuje ze svého
svazku. V odůvodnění se píše:
“[Vinice nemůže] nikdy
podporovat praktiky, které jsou mimobiblické, nemůže k nim pobízet ani
pro ně poskytovat teologické zdůvodnění nebo biblické důkazní texty, ať
už pro praktiky v Torontu nebo jinde”… Wimber zdůrazňuje, že toto prý v
žádném případě není nějaký nový postoj, nýbrž, že tento postoj již byl
vyjádřen v jedné zprávě předsednictva Vinice ze září 1994. “Myslíme, že
vůdcové torontského sboru Vinice směrnice z této zprávy opakovaně porušili,
a to jak svým jednáním, tak tištěným slovem…”51
Jak je vidět, Wimber po necelých dvou letech
měřítko přeci jenom našel. Stalo se jím Písmo. Národní koordinátor Vinice,
Todd Hunter, se ve svém dopise pastorům sborů Vinice vyjadřuje ještě důrazněji.
“Bylo prý veskrze jasné,
že vůdcové torontského sboru Vinice zastávají hluboká přesvědčení, která…
nelze uvést v soulad s hodnotami Vinice… Významný rozdíl se týká porozumění
a užívání exotických, nebiblických manifestací… nedomníváme se, že jsou
podstatnou součástí obnovy nebo Dílem Ducha svatého… Vůdci torontského
sboru… se pokusili dát těmto manifestacím profetický a eschatologický význam,
což rovněž neakceptujeme za přiměřené… znepokojuje nás, že zdůrazňují exotickou
a mimobiblickou zkušenost jako nutnou součást služby a obnovy… Je rozdílný
názor v tom, jak ve službě využívat
očekávání mas. Vždy a všude jsme snižovali význam toho, co by mohlo být
použito k roznícení nebo vybičování davu, vždy jsme se tomu vyhýbali a
vždy jsme si byli vědomi toho, že pomocí různých narážek a emocí mohou
být masy zmanipulovány” 52
Doktríny, doktríny!
V posledku se vedení Vinice distancovalo
i od učení “probuzení poslední doby” silně připomínající doktríny Pozdního
deště, které se v hnutí začaly výrazněji objevovat po spojení s Kansaskými
proroky.
“Je tu rozdíl v eschatologii. Vedení
torontského sboru má tendenci spojovat současné vylévání Ducha svatého
s očekáváním probuzení posledních dnů, které se vyznačuje znameními a zázraky,
extatickými zkušenostmi a jinými manifestacemi moci, jež překračují normální
průběh evangelizace, uzdravování, misie a zakládání sborů. Vinice neshledává,
že tento pohled je biblický nebo představuje pomoc.” 53
V poslední části dopisu již Hunter nezakrytě
obviňuje vůdce obnovy z herezí Pozdního deště.
“Jsme znepokojeni tím,
že u některých z vedení torontského sboru se objevuje “profetická teologie.”
Točí se kolem nového druhu extatického proroctví, které má zvěstovat druhé
Letnice, druhé Skutky apoštolské a probuzení posledních dnů. Domníváme
se, že takovéto chápání podstaty proroctví a jeho role v církvi vede
ke značným problémům.”54
John Arnott projevil překvapení nad definitivností
rozhodnutí představenstva Vinice a obvinil vedení Vinice, že není v obraze
o tom, co se na shromážděních dělo. Prosil prý vůdce celého světa o pomoc
a hodlal založit “International Renewal Network” (Mezinárodní síť obnovy),
která měla skrze Torontské požehnání řídit obnovu.55
Konec Vinice?
Vinice se tímto znovu stala předmětem napětí
a štěpení. Problémy nastaly ve sboru v Pesadě a v roce 1996 Vinici definitivně
opustil i sbor Kansaských proroků. Nakonec po pokání z bludných učení,
prodělané chemoterapii, ozařování, vyčerpávajících tiskových konferencích
dne 17. listopadu 1997 John Wimber umírá na krvácení do mozku. Dožil se
63 let a nesmazatelně se zapsal do dějin charismatického hnutí.
Nutno však podotknout, že se Wimber Torontského
požehnání nikdy neodřekl. Již po vyloučení Torontského sboru napsal:
“Náš počin neznamená,
že jsme odmítli současnou obnovu. Mnoho našich sborů přijalo ze současné
obnovy velký užitek a učinili jí součástí sborového života… Máme naději,
že budou pokračovat v úsilí v obnově těchto dní.56
Doktrinální část
S učením Johna Wimbera je to podobné jako
s učením mnoha charismatiků. Bylo totiž během let formováno “nejčerstvějšími
zjeveními”, která právě byla dána nezávislému charismatickému hnutí. Wimberův
projev byl vždy kultivovaný a na rozdíl od mnoha jiných měl ve svých knihách
určitý řád. Jeho akcentem byla Boží moc, uzdravení a zázraky. Často se
zlobil na “rozumářské evangelikály”, kteří chtěli vše měřit Písmem
a kritizoval ty, kteří chtěli pro zkoumání tělesných reakcích na shromážděních
používat Písmo. “Neznám žádné pravidlo v celé historii církve, které
zní: “…toto znamená to a to…”57
odpovídal svým tazatelům. Čteme-li jeho knihy, často můžeme narazit na
místo, kde mu v hledání Boží odpovědi napomohlo “nadpřirozené vedení”.
Bylo to zpravidla tehdy, když pro svoji praxi nemohl nalézt biblický důkazní
materiál. Nebude tedy na škodu začít zevrubným popisem jeho teologie právě
zde.
Mimobiblické vedení
Proroctví místo Písma
Když došlo v roce 1981 ve sboru k prvním
manifestacím, nemohl Wimber najít žádný biblický precedens, podle kterého
by mohl danou situaci ospravedlnit. Částečně se uspokojil četbou knih popisujících
probuzení z minulých století, ale ani v nich nenašel jistotu. Patrně proto,
že popisovala reakce nespasených hříšníků a nikoliv křesťanů. Jistotu Wimberovi
dodal až nadpřirozený telefonát přítele, skrze kterého mu Bůh sdělil, že
je to on, kdo zde působí.
Jindy to bylo proroctví, které jej utvrdilo
v takto nastoupené cestě, ve kterém se mu dostalo Božího potvrzení ve slovech:
“Já jsem vás učinil jako tržiště.”58
Pokud by však Wimber v té době proroctví rozsoudil biblicky, musel by se
minimálně vyrovnat se dvěma verši, a to J 2,16 "Pryč s tím odtud! Nedělejte
z domu mého Otce tržiště!" a Mt 11,16 Čemu
připodobním toto pokolení? Je jako děti, které sedí na tržišti a pokřikují
na své druhy.”
Subjektivní ujištění místo Písma
Jiným příkladem můžou být Wimberovy rozpaky
nad vlastní praxí, kdy své spolupracovníky pomazal na uchu a palci u nohy
a poté vkládáním rukou uvolnil dar uzdravování. Nehledal příliš kontext
v Novém zákoně. “Nebyl si sám sebou napřed zcela jist, ale věděl určitě,
že mu Pán Bůh přikázal, aby to učinil.”59
Vidění místo Písma
Z některých zjevení Wimber čerpal i svoji
teologii. Vidění medového mraku, ze kterého kape uzdravující moc, mu sloužilo
k pochopení, proč někteří nejsou po modlitbě uzdraveni. Bůh uzdravuje každého,
avšak problém je pouze v příjemci: “To je
moje milosrdenství, Johne. Některým požehnání,
jiným překážka. Mám hojnost pro každého. Už nikdy o uzdravení nežadoň.
Problém není u mne, nýbrž tam dole.”60Nutno
však podotknout, že otázkou “neuzdravení” se Wimber později zabýval i po
biblické stránce v knize “Uzdravení”.
Starozákonní rituál
Wimberovi se přihodilo to, co potkalo téměř
všechny charismatické vůdce, a to, že nepochopili rozdíl mezi poselstvím
Starého a Nového Zákona; duchem a tělem resp. oltářem a křížem. Zatímco
charismatici z padesátých let nahradili Izrael církví, nebo později přejali
např. starozákonní modlitbu zástupného vyznávání hříchů, či se dovolávali
uzdravení na základě požehnání poslušnosti Zákonu z 28. kapitoly Deuteronomia,
či jindy zakládali “prorocké školy”, Wimber patrně podlehl kouzlu starozákonních
rituálů.
Na “přímý Boží příkaz” pomazal svým spolupracovníkům
palec u nohy a ušní boltec po vzoru Arona a jeho synů. Zde se však Wimber
katastrofálně zmýlil hned na třech rovinách:
-
Novozákonní všeobecné kněžství nezná rituály
pro kněze a navíc naše kněžství není dle řádu Aronova, nýbrž Melchísedekova.
-
Nový Zákon nezná pomazání krví (i když Wimber
použil olej, jednalo se o krvavý rituál) neboť za nás byla přinesena oběť
dokonalejší, jejíž znamení nás k službě umocňuje “neviditelně.”
-
Uzdravení je dar Ducha, který je udělen z
jeho vůle. Nikde se tudíž v Novém Zákoně nepropůjčuje “cíleným” vzkládáním
rukou.
Pokud bychom skutečně měli Wimberovi věřit,
že jednal z vyššího rozhodnutí a že pomazání mělo nějaký skrytý symbol,
ten by znamenal toto: Kristus není Veleknězem a je nutno sloužit pod literou
Zákona. Kristova krev nemá moc očistit od hříchu a je proto potřeba viditelného
znamení po vzoru označení krví obětního zvířete. Duch, který poté charisma
udílí, činí tak na základě akceptace těchto skutečností. Protože však Duch
svatý sestoupil na základě lepší oběti a zapečetil Boží lid do Nové smlouvy,
zůstává otázkou, kdo tedy Wimberovi podobné příkazy udílel?
Wimberova záliba v mazání však nekončí.
V knize “Konečně svobodná” autorka líčí, že plného osvobození dosáhla,
až když použila Wimberovu praktiku mazání olejem na celém těle. Tuto metodu
vyzkoušela i Doris Ballová, která byla později vyloučena pro cizoložství
ze sboru Immanuel v Německu a poté podala na pastorský pár žalobu za omezování
osobní svobody, neboť byla podle svého
svědectví mazána i na intimních místech. Pro zajímavost, byl to také sbor
Immanuel, který v roce 1992 pořádal mezinárodní prorockou konferenci, které
se účastnili i Mike Bickel a Paul Cain.61
Uzdravení
Původ nemoci
Jak již vyplývá z Wimberova životopisu,
uzdravení se stalo centrální částí Wimberova evangelia, stalo se pevnou
součástí, ne-li -alespoň v určitých dobách- centrem viničných bohoslužeb.
Wimber, jako mnoho jiných charismatiků, věřil, že nemoc pochází od ďábla
a že Bůh nemoc připouští, avšak nesešle.
“Tradiční křesťanské učení
vždycky zastávalo názor, že nemoc je následek prvotního hříchu a že její
kořeny jsou v království satanově. To tedy znamená, že nemoc je jev abnormální,
nikoliv od Boha a Kristus přišel, aby ji vymýtil. V budoucím věku žádná
nemoc nebude. Bán Bůh může nemoc připustit, jako prostředek, aby nás k
sobě obrátil a pročistil naši víru. Ale Bůh nemoc neposílá.. Nemoc přichází
z království ďáblova a vyrůstá ze zlého.”62
Wimber považuje nemoc za apriori zlou a
tudíž odmítá, že by Bůh mohl být zdrojem zla.
“Pokud křesťan sdílí Camusovo
stanovisko, zastává nekřesťanské pojetí Božího vztahu k světu – vesmíru.
Nakonec Camus přičítá vše dobré i zlé Pánu Bohu, což dotaženo do důsledku
znamená, že Bůh je zdrojem zla!”63
Vezmeme-li Johna Wimbra za slovo, pak ovšem
se stejnou logikou musíme vyčinit Davidovi, který, když Izrael zhřešil,
přijal morovou ránu z Božích rukou a rozsoudit jeho vidění jako falešné,
neboť viděl Božího anděla, jak skrze nákazu –zlo- zabíjí.
“David Gádovi odvětil:
"Je mi velmi úzko. Nechť tedy prosím padneme do rukou Hospodinu, neboť
jeho slitování je nesmírné, jen ať nepadnu do rukou lidských."Hospodin
tedy dopustil na Izraele mor od toho jitra až do určeného času. I pomřelo
z lidu od Danu až k Beer-šebě sedmdesát tisíc mužů. Pak vztáhl anděl svou
ruku nad Jeruzalém, aby v něm šířil zkázu. Ale Hospodina pojala nad tím
zlem lítost. I řekl andělu, jenž šířil mezi lidem zkázu: "Dost, již přestaň."
Hospodinův anděl byl právě u humna Aravny Jebúsejského. Když David
uviděl anděla bijícího lid, pravil Hospodinu: "Hle, já jsem zhřešil a já
jsem se provinil; co však učinily tyto ovce? Buď tedy tvá ruka proti mně
a proti domu mého otce!" (2 S 24,14- 17)
Rovněž Jób se ve svém pohledu na Boží úradek
musel velmi mýlit, když domlouval své ženě: “To máme od Boha přijímat
jenom dobro, kdežto věci zlé přijímat nebudeme?" (Job 2,10) A co teprve
Izaiáš, který dokonce jménem Božím vyřkl: Já vytvářím světlo a tvořím
tmu, působím pokoj a tvořím zlo, já Hospodin konám všechny tyto věci."
(Iz 45,7)
Později, když byl již Wimber těžce nemocen
a prodělával rekonvalescenci po chemoterapii řekl:
“Uvědomil jsem si, že
jsem většinu svého života –tak jako většina Kristova těla- předpokládal,
že být věřícím křesťanem přináší mezi jinými požehnáními i to, že se nám
utrpení vyhne. Přesvědčil jsem se právě o opaku: že k požehnání patří i
to, že utrpení přijímáme.”64
Praxe uzdravování
Za zmínku stojí rovněž praxe Wimberových
uzdravování. Na mnohých shromážděních se postavila skupina služebníků,
která dostávala “slova poznání” o chorobách, které se mezi přítomnými nalézají.
Wimber poté zval Ducha svatého, aby sestoupil a dotýkal se nemocných.65
Vnitřní uzdravení
Wimber byl též horlivým stoupencem tzv.
vnitřního uzdravení, které bylo v té době vyučováno mnohými křesťanskými
psychology a duchovními. Sám Wimber se zde odvolává na T. Dobsona, M. Scanlana,
F. MacNutta a R. Bennetovou. Koncept vnitřního uzdravení v křesťanské psychologii
spočívá většinou v tom, že člověk trpí nějakou újmou z dětství, byl
např.
psychicky zraněn svým otcem, učitelem, byl nepochopen nebo ponížen a nyní,
aniž by to věděl, způsobilo toto staré zranění tělesnou chorobu. Wimber
se v podstatě shoduje s Dobsonem, když píše: “Nejsložitější a nejničivější
problémy, za něž se modlívám, se týkají vztahu k necitelnému otci.”66
Projevem vnitřního zranění dle Wimbra nejčastěji
bývá pocit “vlastní bezcennosti nebo “sebenenávist”
a Wimber dále vypočítává řadu onemocnění, kam tyto případy mohou vést:
“migréna,
bolesti trojklanného nervu, zažívací potíže, noční hrůzné můry, závrati.”67
Jako příklad vnitřního uzdravení popisuje
Wimber případ své ženy Carol, která díky vnitřnímu zranění, které bylo
způsobeno odloučením od přátel a pocitem opuštěnosti, onemocněla nádorem
prsu.
“Oné noci jsem prosil
za Carolino uzdravení, ale bezvýsledně. V pondělí ráno si Carol objednala
návštěvu u lékaře na úterý. “V noci jsem se modlila, Bože, co ode mne očekáváš?
A tu mi Pán ukázal, že zatvrdlé místo přímo souvisí s mým pocitem osamělosti
a opuštěnosti. Až do té chvíle jsem
si neuvědomovala, jak hluboce mne to zraňovalo. Ještě v dětství jsem propadala
strachu, že mne všichni opustí, a teď obava ze ztráty sester a přátel úplně
ovládla moje city,”68
Po krátké modlitbě, kdy Wimber požádal
Ducha svatého, aby na jeho ženu sestoupil, došlo k duševnímu i fyzickému
uzdravení a poté Pán “uzdravil i psychické a citové rány, které měly
kořeny v dětství.”69
Teoretický základ pro tyto teorie tvoří
z velké části učení Michaela Scanlana, římsko-katolického kněze, který
rozlišoval tzv. “vzpomínky na povrchu” a “vzpomínky na kořeni”, které vycházejí
s lidského podvědomí, odkud je potřeba je znovu vyvolat a vykořenit. Toto
učení má mnoho společného s psychoanalýzou. Sám Scanlan byl žákem Agnes
Sanfordové, jenž vyznávala panteistickou
filosoifii a podle Dagera se stala matkou vnitřního uzdravení. Jiným psychologem,
ze kterého Wimber čerpal, byl T. Dobson, jenž se ve svém učení občas odvolává
na Sigmunda Freuda.70
Nelze ovšem říci, že by se duchovní stav
člověka nemohl promítnout ve fyzickém zdraví. Písmo uvádí mnoho příkladů,
kdy např. nevyznaný hřích způsobil tělesnou chorobu. Na rozdíl od psychoanalytických
konceptů, které činí za nemoc zodpovědné narušené lidské podvědomí, to
však byl v Písmu sám Bůh, kdo člověka pro jeho hřích trestal. Nápravou
zde bylo pokání a nikoliv psychoterapie.
Eklesiologie
Jednota
Wimber byl velkým stoupencem ekumenismu
a velkým obhájcem katolické církve v charismatických kruzích. Často přednášel
na katolických shromážděních a zval katolické představitele k účasti na
různých seminářích o růstu církve. Američtí fundamentalisté mu dodnes nemohou
zapomenout článek “Proč miluji Marii”, který v červnu 1988 zveřejnil v
katolicko- charismatickém oběživu “New Covenant.”
Mnozí kritizují Wimbera za jeho výroky,
že papež je znovuzrozeným křesťanem a káže čisté evangelium a za to, že
papežův evangelizační program “2000” nazval jednou z největších věcí, která
se kdy stala.71
Pozdní déšť
V pozdější době lze sledovat posun teologie
Vinice vlivem vstupu KCF do jejich řad. Začaly se zde rozvíjet doktríny
Pozdního deště o konečném sjednocení církve mimo denominace.72
Cain nabádal, aby lidé uvěřili, že církev v budoucnu čeká nový zrod dle
Zj 12,5, kde zrozenec bude pást národy železnou berlou73
a znovu mluvil o “novém druhu” křesťanů, kteří přivedou církev do konečného
probuzení poslední doby.74
Toto probuzení, druhé Letnice, které mají
přijít, neznamená ovšem vylití Ducha svatého k pokání hříšníků. Znamená
inkarnaci Krista do nedenominačně sjednoceného těla, které bude, dle Joynera,
tvořeno převážně nedogmatickými lidmi: adventisty, katolíky a charismatiky75.
Znamením takto sjednocené církve bude slavení Soboty jako sedmého dne.
Ti, kdo se nepřipojí, budou Duchem svatým “násilně smeteni.”76
Staří letniční, kteří počátkem devadesátých
let, když Cain opět přišel na scénu a ihned učinil několik zázraků - mimo
jiné kontaktoval prezidenta Clintona a navštívil S. Hussaina - začali bít
na poplach. byli však umlčeni vlnou
z charismatického tábora, která říkala asi toto: láska je víc než poznání,
kdo zkoumá učení je farizeus, atd. Situaci též napomohlo, že stará letniční
garda, která ještě Caina pamatovala, byla nahrazena mladší. Dnes dochází
po celém světě naopak k smiřování a následnému spojování obou táborů, žel
s akceptací Torontského požehnání.
Nebude na škodu zde zacitovat úryvek z
knihy George Warnocka, “Slavnost stánků”, která se stala učebnicí doktrín
Pozdního deště, ze kterých, dle Banner Ministry, hojně čerpá Rick Joyner,
Paul Cain ad.
“Den odplaty je na dosah
ruky! Modlářský církevnický systém je odsouzen!… Pán, kterého hledáte náhle
vstoupí do svého chrámu, usedne a pročistí zlato a stříbro, pročistí syny
Léviho… Vstoupí do svého chrámu, co církve živého Boha!… Větší než Šalomoun
je zde! Větší sláva než domu Šalomounova se v tu hodinu zjeví mezi
jeho svatými.”77
Tricia Tillin z křesťanské apologetické
služby “Banner Ministry” doporučuje toto pojetí srovnat s verši:
“Ten se postaví na odpor
a 'povýší se nade všecko, co má jméno Boží' nebo čemu se vzdává božská
pocta. Dokonce 'usedne v chrámu Božím' a bude se vydávat za Boha.” (2
Tes 2,4)
Eschatologie
Probuzení poslední doby
Wimber stále věřil v probuzení. Tuto svoji
touhu sám, na sklonku svého života, podrobil i lehké kritice. Je patrné,
že i on se dostal pod vliv Cainových myšlenek, neboť v časopise Charisma
přiznal, že činil pokání z učení “poslední doby” a spolu s Toddem Hunterem
se distancovali od profetické teologie poslední doby, která se objevila
v Torontském sboru. Společně odsoudili“…akceptaci proroctví, jež vytvářejí
elitářskou mentalitu mezi sbory a vyvolávají dělení na ty, kteří “mají”,
a kteří “nemají.”78
V době, kdy se KCF ještě nacházeli ve svazku
Vinice, však doktríny Pozdního deště již pracovaly naplno. Objevují se
proroctví Ricka Joynera o poslední velké sklizni, kdy sjednocená církev
činí neskonalá znamení a divy79.
Cain káže v Torontu o Pozdím dešti a dokonce rozvíjí i pozdnědeštní doktrínu
Zj 12,5, kdy žena rodí pacholíka, což je církev poslední doby, která je
zrozena k tomu, aby vládla světu “železným prutem.”80
Samotnému Torontskému požehnání předcházelo proroctví proroka z hnutí Vinice,
Marka Duponta, který v květnu 1992 a červnu 1993 obdržel poselství, že
mocná vlna Ducha svatého začne v Torontu a přejde na východ. Tuto vlnu
připodobnil k probuzení za Jana Křtitele před příchodem Krista a předpověděl,
že západní národy zasáhne mezi roky 2000 až 2005.81
A nejednalo se zde o osamocené proroctví.
Jistou roli zde mělo sehrát i to, že původní, pozdědeštné probuzení rovněž
nastalo v Kanadě, v North Battleford, v roce 1947, a někteří revivalisté
měli zaslíbeno, že opět propukne ještě v této generaci. Z předmluvy ke
knize “Pozdní déšť”, kterou napsal Richard Riss, James Watt, bývalý druhý
pastor sboru Ern Baxtera – což byl známý vůdce Pastýřského hnutí-, píše:
“V jistém smyslu, naplnění
Svátku Stánků se přiblížilo s troubením trumpet od North Battleford...
čas obnovení všech věcí se uskuteční... Podle Paula Yongghi Cho z Koreje
a dalších dvaceti proroků, velký pohyb Ducha svatého začne v Kanadě a sedmdesát
kanadských měst před příchodem Krista
probudí 210 národů.”82
Obnovení proroctví
Možná právě tyto souvislosti vyburcovaly
Wimbera, aby začal couvat, činit pokání, roztrhal svazky s Cainem… Bylo
však již pozdě, příliš pozdě. James Ryle, jeden z pastorů Vinice měl vidění
prorockého pláště Zacharjáše, který na něho spadl, a proto byl již Wimberem
postaven do úřadu vidoucího.83
Jim McCartney, který, jak sám svědčí, je nasloucháním proroctví stejným
způsobem uveden k zplození mužského hnutí Promise Keepers (Promisse Keepers),84které
každým rokem explozivně roste a již v jednom ze svých sedmi slibů si vytýčilo
zbořit denominační bariéry. Toto hnutí – snad pro svoji proklamovanou orientaci
služby mužům - si dokázalo podmanit i srdce takových vůdců, kteří by s
charismatickým a mnohdy ani letničním hnutím nikdy nechtěli mít nic společného.
Paul Cain v Promise Keepers vidí naplnění snu, který měl v mládí.85
Tento druh proroctví již nemohl Wimber zastavit!
Demonologie
Démonizace věřících
Wimber měl démonologii rozpracovanou na
základě doktrín o uzdravení, v rámci níž věřil, že některé nemoci křesťanů
jsou způsobeny démony. Jako většina ostatních charismatiků přiznal, že
křesťan být posedlý nečistým duchem nemůže, ale jistou slovní kličkou řekl,
že může být démonizován, což však prakticky
znamenalo, že je možno z něho démony jako z posedlého vymítat.
“Často se mne ptají, zda
může démon křesťana zajmout. Chtějí-li tím říci – může démon křesťana vlastnit
a bezvýhradně řídit – odpovídám: NE. Avšak, jak jsem již podotkl, pojem
vlastnictví – úplného zajetí, není biblický. Důležitější je otázka, zda
může křesťan být démonizován. Myslím, že věřící i nevěřící démonizováni
být mohou.”86
Protože Wimber zároveň učí, že démon nemůže
vlastnit ani nevěřícího87,
lze tedy jen těžko postřehnout rozdíl mezi démonizací křesťana a nevěřícího.
V každém případě však Wimber vymítání z křesťanů vyučoval a věřil, že dar
rozeznání duchů je dán k tomu, aby takto obdarovaný člověk mohl démony
přítomné v křesťanovi pojmenovat. Ve své knize “Uzdravení” popisuje
případ jedné “démonizované” křesťanky.
“Při modlitbách rozeznali
jednotlivé démony, kteří vnesli do Judina života vzpurné, nečisté, hněvivé
a bázlivé pocity. Blaine vložil na Judy ruku a řekl: “Vy duchové vzpoury,
smilstva, hněvu a strachu, odejděte od tohoto Božího dítěte.”88
Jindy Wimber popisuje případ devětadvacetiletého
pastora, který měl zálibu v pornografii, což ho stálo místo v několika
sborech. Nakonec z něho Wimber vyhnal démony, kteří ho nutili k sledování
pornografie, zuřivosti, sebenenávisti a masturbaci, a při další schůzce
vyhnal duchy způsobující strach, sebezneužívání a falešnou pobožnost. Podle
Wimbera měl mladík potíže dále, avšak ne již démonického původu.89
Teritoriální duchové
Zatímco Wimber zůstával “pouze” na poli
terapeutickém, jeho blízký spolupracovník, Peter Wagner, pracoval s démony
na poli misijním. V roce 1991 vydal studii ze sebraných spisů, která se
zabývá působením teritoriálních duchů. Její poselství je asi takové, že
démoni, kteří jsou satanem geograficky přiděleni k jednotlivým
oblastem, brání šíření evangelia. Na tomto učení není nic převratného,
avšak zejm. argentinští misionáři třetí vlny vyzkoumali, že pro úspěšnou
evangelizaci je nutné tyto duchy slovně svazovat a paralyzovat tak jejich
moc. Později se ke “svazování démonů”
přidala ještě mobilizace andělů. Steven Lawson ve Wagnerově knize “Teritoriální
duchové” cituje Jima Gainese, Anna Ageeho a Normana Graye, jak bojují s
démony, jenž se usídlili v obchodu s pornografií v Orlandu na Floridě.
“”Svazujeme ducha žádosti
a sexuální zvrácenosti na tomto místě” proklamuje Agee. ”Mobilizujeme anděly,
aby se ujali mužů vstupujících do této budovy a promlouvali k jejich srdcím”,
vyhlašuje Gray. ”Přebíráme autoritu ve jménu Ježíš,” vyhlašuje Gaines.”90
Vlna tohoto učení se jako lavina počátkem
devadesátých let přehnala přes charismatické sbory, kdy bylo jen ztěží
možno představit si evangelizaci, které by nepředcházel tento způsob duchovního
boje. Celá doktrína je v podstatě založena na verši z Lukášova evangelia:
“Střeží-li silný muž v
plné zbroji svůj palác, jeho majetek je v bezpečí. Napadne-li ho však někdo
silnější a přemůže ho, vezme mu všechnu jeho zbroj, na kterou spoléhal,
a kořist rozdělí” (L 11,21-22)
Silný muž
Výklad spočívá v tom, že tímto mužem je
ďábel, který střeží svůj palác, kterým je tato zem. My, jako církev, tělo
Kristovo, jsme poté povoláni k tomu, abychom jej slovně svázali a vytlačili
jej z jeho “právoplatného” území. Pokud tak neučiníme, má tento muž, satan,
právo držet lidi v nevědomosti a Boží slovo nemá
možnost k lidem proniknout. Tuto teologii výstižně shrnuje Argentinec Edgardo
Silvoso, který jí sám věří a šíří ji.
“Idea, která je v pozadí
tohoto přístupu, se opírá o předpoklad, že Boží moc je nějak limitována
Božími morálními vlastnostmi. Když Bůh stvořil svět, svěřil ho Adamovi
a Adam vydal svět satanovi. V tom okamžiku se satan stal “bohem tohoto
světa” a království tohoto světa s jejich slávou se stala jejich vlastnictvím.
Ačkoliv by Bůh snadno mohl snadno zabrat svět zpátky, jeho moc je omezena
morálním zákonem. Kdyby Bůh podnikl přímou inetrvenci, satan by ho mohl
obvinit z přestoupení.”91
Silvoso dále vysvětluje, že až Kristus
získal morální “právo” získat svět zpátky a my jakožto jeho zástupci proto
musíme jednat s ďáblem přímo. V knize jsou dále popsány nádherné modlitební
chvíle argentinské mládeže, která “řeže” do ďábla a zem při tom prožívá
nádherné probuzení.
Adamova velezrada
Kdo trochu zná charismatické učení, snadno
zde rozpozná Kenyonovu a později Haginem přebranou teorii “tzv. Adamovy
velezrady,” podle níž Adam zradil Boha a dal satanovi zákonný nárok vlastnit
Zemi a Bůh sám by byl vlastně přestupníkem, chtěl-li by po satanovi svoji
zem nazpět. Málokdo však již ví, že i toto je pozdnědeštná doktrína, hlásající
deifikaci Krista v církvi, která, jakožto
“Kristovo Tělo”-Kristus sám, nyní nad legálním vlastníkem země, ďáblem,
Boží autoritu uplatňuje přímo. Nejmocnější je tedy Církev, poté satan a
nakonec Bůh.
Co je však mnohem horší, že tato doktrína
nutně zasahuje až k nauce o vykoupení a tudíž, že Kristus, aby vykoupil
stvoření, musel zaplatit výkupné satanu, sestoupil do pekel a ďábla zde
porazil. Tato legenda má svůj předkřesťanský původ v Testamentu dvanácti
patriarchů, podle níž Mesiáš odchází do království Beliala, aby v pekle
osvobodil zajatce a ve 3. století se tato myšlenka vyskytla v Evangeliu
sv. Bartoloměje. I zde má však hluboký a mylně chápaný soteriologický podtext.
Někteří katoličtí teologové, kteří mnohdy
teorii sestoupení Krista do pekel rozpracovávali, věřili, že Kristus skutečně
ďáblu zaplatil a vedle “teorie oběti Bohu” vznikla zároveň i teorie “výkupného
ďáblu.”
Mnohdy si neuvědomujeme, že duchovní zákony
mají svoji logiku a proto, věříme-li, že stvoření patří ďáblu legálně,
pak skutečně muselo být “ďáblu zaplaceno.” Tímto ovšem musíme logicky přijmout
i ostatní doktríny z toho vyplývající. Pakliže však biblicky věříme, že
Kristus zaplatil Bohu (Žd 9,14), jsme rovněž povinováni věřit, že stvoření
odjakživa patřilo legálně Bohu a ďábel je pouze lupič, a ten, jak známo,musí
při dopadení vše vrátit zcela zdarma a ještě bude pykat. Žádné výkupné!
Bůh nikomu nic vyplácet nemusel, nemusí a nebude muset!
Má to ovšem i mnohem temnější stránku.
Jestliže věříme, že bylo zaplaceno Bohu, poté šlo o oběť těla a spolu s
Janem můžeme vyznat, že Spasitel přišel v těle. Pakli-že uvěříme, že satan
vládne legálně, implicitně zastáváme i teorii výkupného.
Neobvyklé manifestace
Když “jedná Bůh”, Písmo musí stranou
Shromáždění Vinice nebyla na manifestace,
které se později projevily v Torontském požehnání, snad kromě pozdějších
zvířecích zvuků, nikdy příliš chudá. “Svatý smích”, padání naznak po vzkládání
rukou nebo “duchovní opilost” se zde projevovaly již od roku 1981. Proto,
když byl John Wimber dotazován na Toronské požehnání, mohl komentář
článku klidně obsahovat stať, že pro Wimbera vlastně nejde o nic neobvyklého.92
Wimber si mohl opakovaně dovolit říci,
že v Bibli sice nic podobného není, ale že jeho to v podstatě nezajímá,
důležité přeci je, že to funguje. Nyní, když se o shromáždění v Torontu
začala zajímat média, křesťané z celého světa byli velmi nedůvěřiví a bylo
potřeba zaujmout nějaké biblické stanovisko. Proto v květnu 1994 vydal
Bill Jackson brožurku “Co se to s námi jenom děje,” kde se již píše:
“…je třeba říci, že je
naprosto normální, a dokonce nezbytné zkoumat, zda jsou naše křesťanské
zkušenosti biblické.”93
Toto bylo pro charismatiky naprosto revoluční
prohlášení. Tímto se však protagonisté pustili na tenký led, neboť štěkání
pastora nelze v Bibli nalézt ani tím sebedrsnějším způsobem manipulace
s textem. Nový Zákon se však o křesťanech psech zmiňuje v cela jiné souvislosti.
“Dejte si pozor na ty psy,
dejte si pozor na ty špatné dělníky, dejte si pozor na tu'rozřízku'!(F
3,2) “Vně pak [budou] psi
a čarodějníci, a smilníci, a vražedlníci, a modláři, i každý, kdož miluje
a činí lež.(Zj 22,15)
Přesto však stojí za to pokusit se, alespoň
ve zkratce, apologetiku autora brožurky prozkoumat. Autor se zde zabývá
především obhajobou padání, třesení se, opilosti, pláče, smíchu a
prorockých zjevení.
Při padání pisatel použil řadu biblických
míst a dvě místa z církevní historie, leč ani jedno neukazuje na to, že
by někdo z křesťanů padl po vložení rukou naznak do bezvědomí. Wimber proto
uvádí jen citát od McNutta, který se domnívá, že obvyklejší způsob padání,
totiž padání naznak, je způsoben břemenem Boží slávy.
Skutky, 2. kapitola
Ohledně opilosti, ostatně jako všichni
apologetové této zkušenosti, dokazuje, že se jedná o stejnou situaci, kdy
byli učedníci na Letnice považováni za opilé. Autor sice velmi jemně naznačuje,
že se o opilost nemuselo jednat: “že oněch 120 Duchem naplněných učedníků
se chovalo jako “opilí”, není v textu nikde uvedeno, ale evidentně to z
něj vyplývá.”94 Avšak
dále píše, patrně z pozice účastníka samotných letnic, jak to vlastně na
letnice v Jeruzalémě vypadalo: “…smáli se, padali, někteří mluvili nezřetelně,
jakoby neměli žádné zábrany…”95
Použijeme-li však autorovu logiku, museli bychom, stejným druhem výkladu
říci, že se Jan Křtitel choval jako “posedlý” a Ježíš byl “milovník hodů
a pitek” neboť i o nich toto posměvači prohlašovali.
Nutno podotknout, že i když měl John Wimber
problémy nalézt v Písmu hysterický smích, zvířecí zvuky, stavy bezvědomí
atd., rozhodně by neměl problémy najít je v hinduistických ašramech,
kurzech transcendentální meditace nebo *****alini jógy.
Pneumatologie
Vzkládání rukou
I učení o vzkládání rukou má svůj původ
v hnutí Pozdního deště. Zde se provozovala praxe, že jednotlivé duchovní
dary se udílí skrze vzkládání rukou. Ačkoliv se Wimber explicitně k tomuto
hnutí nehlásí a ani je nezmiňuje, např. dar uzdravování ordinoval svým
spolupracovníkům právě tímto způsobem. Je dobré si povšimnout, že letniční,
když hnutí kritizovali, neříkali, že by tato praxe byla nemožná apriori,
avšak nesouhlasili s její masovostí
a udílení konkrétních darů z vůle člověka.
Je velmi zajímavé si povšimnout, že i manifestace
se zřídkakdy objevují samostatně, ale zhusta se vyskytují u lidí, kteří
na sebe již zasvěceného člověka nechali ruce vložit. Obvykle právě v těchto
chvílích dochází k nejprudším manifestacím a ztrátám vědomí. Lze zde vypozorovat
i jistý vzorec, jak se Torontské požehnání šířilo.
Na počátku byl Benny Hinn, jenž vzkládal
ruce na Rodney Howard-Browna a ten zase na Randyho Clarka, který vzkládal
ruce v Torontu. Skrze Bennyho Hinna byl zasvěcen např. Claudio Freidzon
a skrze něho John Arnott. Skrze Arnotta, prostřednictvím služebníků britské
Vinice, Sandy Millar a skrze něho Steve Hill. Skrze Steve Hilla John Kilpatrick
a nakonec skrze Johna Arnotta i členové
Assembleis of God v Pensakole. Skrze velmi jednoduchou úvahu můžeme spočítat,
že vloží-li tito vůdcové ruce na pastory svých kongregací, a ti zase na
své vedoucí, za několik málo dní může být poslouženo až několika desítkám
milionům křesťanů po celém světě.
Dar hudby
Hudba, snad proto, že byl Wimber vynikajícím
hudebníkem, stála vždy v popředí viničných bohoslužeb. Hudební projekce
na shromážděních trvala až několik hodin. Zprvu Wimber prohlašoval, že
našel ve vzývání klíč k duchovní obnově. Brzy však začala mít hudba profetický
a později eschatologický ráz. V okolí hnutí se začalo formovat tzv. hnutí
Chval, kde se zrodila definice, že “chvála je cestou k Boží přítomnosti.”
V roce 1989, pastor Vinice, později vedoucí
(board director) Promisse Keepers James Ryle, obdržel na celonárodním setkání
svého společenství tři sny, které se týkaly skupiny Beatles, a které Bůh
Rylemu objasnil, jakmile se probudil. Obsahem bylo zjevení, že Bůh pomazal
skupinu Beatles, aby ohlásil celosvětové probuzení, avšak
v roce 1970 vzal toto pomazání zpět, aby je rezervoval pro křesťanské hudebníky,
kteří by v roce 1990 ohlásili celosvětové probuzení.
Toto proroctví bylo vyhlášeno na "Konferenci
žně" (Harvest Conference) v Denveru, v listopadu roku 1990, kde se s ním,
po poradě spolu s Rickem Joynerem, pod názvem "Synové hromu" (Sons of Thunder),
veřejně sdílel.
"Vypadalo to jako kabát
klubu srdcí seržanta Peppra ... jako vojenský kabát,
který se začal vznášet zpět, a já jsem věděl, že ten kabát
znamená pomazání, pokrývka toho, co přišlo
od "Synů hromu" …Bůh ke mně promluvil
a řekl mi: "Co jsi viděl u Beatles
- obdarování a hudbu - to bylo ode mne. To nepatřilo
jim, to patřilo mně. Mým dalším cílem bylo přinést skrze
hudbu světové probuzení, uvádějící v pohyb mého ducha kpřivádění
mužů a žen ke Kristu..." V roce 1970 jsem jim toto pomazání
odebral. Od této doby ho stále držím ve své ruce... Nyní
hledám ty, kterým budu moci dát toto pomazání nazpět. Až jím
dám toto pomazání, vykročí vpřed s hudbou tak výraznou, že skloní
hlavy mužů a žen a upoutá jejich srdce."...Náhle mne Pán postavil
doprostřed církve a ukázal mi ženu, což byla církev sama,
stojící uprostřed světa, zpívající pod pomazáním Ducha svatého
jednoduchá, ale mocná slova: Ve jménu Ježíše Krista, Pána,
říkáme vám: "Buďte spaseni!"95
V únoru, roku 1994, kdy byl již James Ryle
uznávaným pracovníkem PK, publikoval v časopiseCharisma
a v časopise PK "Nový muž" (New Man),
což je tiskový orgán PK, článek "Nový zvuk hudby" (New Sound of Music).
Úspěchu Beatles zde již přikládá hlavně sociální prostředí, které není
nepodobné klimatu současných devadesátých let. Svou duchovní zkušenost
popisuje takto:
“Budeme
vidět hudebníky pomazané Bohem a obdarované k ještě větším schopnostem
než Beatles... Tito hudebníci neselžou v oslavě Boha, a v tom bude skryt
jejich úspěch.”96
Ve Vinici se nejen pro toto proroctví věřilo,
že hudba bude tvořit mohutný evangelizační nástroj, který povede k celosvětovému
probuzení. Současně se v hnutí vyskytlo pozdnědeštné učení o Davidově stánku,
které hlásalo, že plné obnovení starozákonní “davidovské chavály” bude
předcházet Kristovu návratu na zem. Toto učení se značně rozšířilo do ostatních
charismatických církví a předpokládalo, že hudba ve Starém zákoně, v období
Davidova svatostánku, nahrazovala obětní
krev při vstupu do svatyně.98 Až
se v církvi obnoví “davidovské uctívání”, přijde Ježíš na zem.
Modlitba k Duchu svatému
Modlitba k Duchu svatému je společná všem
představitelům Torontského požehnání. Hinn tvrdí, že bez modlitby k Duchu
člověk neprožije to, co má a Freidzon se v srdci po Hinnových prožitcích
roztoužil a i on z této modlitby bere mnohý užitek. A skutečně, kde se
tato modlitba praktikuje, tam se něco začíná dít.
Po modlitbě k Duchu svatému začaly v roce
1981 ve Vinici první manifestace. Wimber sám se k Duchu svatému přimlouval.
Jeho modlitba “Přijď Duchu svatý” nalezla i hudební zpracování. I zde si
však, k nelibosti mnohých, můžeme položit otázku. Proč se věci dějí vždy
až po této modlitbě, která navíc není nikde v Bibli obsažena?
Wimber často používal modlitbu k Duchu
svatému v imperativu, tzn., že Duchu svatému v podstatě říkal, co má dělat.
Modlil se tak v několika oblastech. Modlil se tímto způsobem za zmocnění
služebníků ke službě – “Duchu svatý služ svým služebníkům”, za uzdravení
nemocných – “Duchu svat7 přijď na Carol”, a za požehnání shromáždění –“Duchu
svatý přijď.”
Souhrn kapitoly
John Wimber, původně jazzový hudebník,
později kvakerský pastor, byl jednou z nejvýraznějších postav charismatického
hnutí osmdesátých let s celosvětovou službou uzdravování. Wimber obdržel
v mládí, při modlitbě za svého ohroženého synka, dar jazyků a nadpřirozené
uzdravení svého dítěte. Wimberova žena Carol se však k charismatům postavila
skepticky a pod jejím vlivem se ocitl i Wimber, který
se v sedmdesátých letech stal pastorem velmi rychle rostoucího kvakerského
sboru. Ve své službě však prožívá krizi, a tak koncem sedmdesátých let
využívá nabídky z Fullerova teologického semináře, kam odchází působit
jako vedoucí oddělení pro církevní
růst.
Zde se seznamuje s Petrem Wagnerem a společně
začínají zkoumat závratný růst letničních sborů v Jižní Americe a zjišťují,
že v růstu se uplatňuje působení divů a zázraků. Po několika letech odchází
Wimber zpět do svého sboru, aby vyzkoušel možnost stejného způsobu růstu
sboru, tj. zda divy a zázraky budou fungovat i v USA. Po neshodě s vedením
kvakerské denominace se skupina osamostatňuje a každým rokem roste o stovky
až tisíce členů. Počátkem osmdesátých let pozval do sboru charismatického
kazatele z hnutí Jesus people, který
po modlitbě k Duchu svatému vypůsobil ve sboru manifestace křiku, křečí
a pádů do bezvědomí. Wimber je touto zkušeností zmaten, neboť pro toto
dění nenalézá biblické potvrzení. Jistotu mu dává až “nadpřirozený” telefonát.
Koncem osmdesátých let se Wimber seznamuje
s Paulem Cainem a sborem Kansaských proroků a je viditelně ovlivněn jejich
učením. Vinice se však stává terčem kritiky letničních křesťanů, kteří
si na Cainovo působení pamatují ještě z hnutí Pozdního deště, kterým bylo
v padesátých letech letniční hnutí velmi poškozeno. Wimber však na Cainovi
nenalézá nic špatného. Po čase je však nucen káznit proroka Boba Jonese
pro smilstvo a nakonec se rozchází i s Cainem. Wimber sám zjistil, že trpí
rakovinou a činí pokání z některých
bludných učení. Denominace Vinice se štěpí a prochází krizí.
V devadesátých letech ve sboru v Torontu,
vlivem Randyho Clarka, jenž je požehnán evangelistou hnutí Víry Rodney
Howard-Brownem a Johna Arnotta, jenž je požehnán Claudio Freidzonem, propuká
Torontské požehnání. Objevuje se štěkání, padání do bezvědomí po vzkládání
rukou, duchovní opilost, křeče a hysterický smích. Do Toronta přijíždí
i Paul Cain, aby se sdílel s některými doktrínami Pozdního deště. Wimber
nejprve cestuje po světě a Torontské požehnání
doporučuje, po dvou letech však, když si uvědomil, že požehnání má rysy
Pozdního deště, sbor ze svazku Vinice vyloučil. Torontského požehnání se
však neodřekl. Z denominace vystupuje Kansaský sbor, Vinice prožívá další
otřesy a Wimber umírá na krvácení do mozku.
Poznámka: Poznámky a literatura
-
Wimber J., Evangelizace Boží
mocí, Ichythys, 1991, str. 8
-
Wimber J., Springer K., Uzdravení,
Ichythys, 1991, str. 17
-
Tamtéž,, str. 18
-
Wimber J., Springer K., Uzdravení…
str. 34
-
Wimber J., Neseni třetí vlnou,
Ichthys, Havlíčkův Brod, 1990, str. 23
-
Tamtéž, str. 48
-
Tamtéž, str. 59
-
Wimber J., Evangelizace Boží
mocí… 1991, str. 55
-
Wimber J., Springer K., Uzdravení...
str. 60
-
Tamtéž, str. 64
-
Tamtéž, str. 65
-
Tamtéž, str. 67
-
Wimber J., Neseni třetí vlnou…,
str. 41
-
Křesťanská konference 21.
– 26. 6. 1994, pořádaná KMS, Praha, Lucerna, 1994
-
Wimber J., Neseni třetí vlnou…
str. 29
-
Tamtéž
-
Tamtéž, str. 48
-
Tamtéž, str. 29
-
Wimber J., Evangelizace…
1991, str. 34
-
Wimber J., Neseni třetí vlnou…
str. 30
-
Wimber J., Evangelizace…
1991, str. 35
-
Wimber J., Neseni třetí vlnou…
str. 30 - 31
-
Tamtéž, str. 38
-
Tamtéž, str. 24
-
Tamtéž, str. 39
-
Tamtéž, str. 40
-
Wimber J., Springer K., Uzdravení…
str. 8. Sám Watson ve jmenované knize se náklonností k Wimberovi a jeho
učení nijak netají. Jeho kniha (Neboj se zlého, Kalich, Praha, 1993) je
vlastně popisem naděje na uzdravení, které získal po návštěvě tří duchovních
z Kalifornie, jedním z nichž byl sám dlouholetý Watsonův přítel John Wimer.
Návštěvu, kterou Wimber uvedl popisuje Wartson následovně: “Když se takto
delší dobu modlili, Blaine pocítil vedení Ducha svatého a položil ruce
na mé operované tělo. Všichni tři pokračovali v modlitbách, přikazovali
rakovině ve jménu Ježíše Krista, aby zmizela, a žehnali mně, stále se dovolávajíce
Boží uzdravující moci… Obrovská horká vlna mi proběhla chvějícím se tělem
a cítil jsem, že Pán Bůh je při díle. Trvalo to nejméně půl hodiny a my
jsme byli jisti, že je Pán Bůh s námi. “To bylo úžasné!” řekl John Wimber
– a měl pravdu “Neměli jsme v úmyslu modlit se za tebe teď, chtěli jsme
až zítra, ale zdá se, že Bůh sám zasáhl. Tuším, že účel naší cesty byl
právě naplněn.”” (str. 41 – 42) Když se nemoc, přes Watsonovu víru v uzdravení
nezlepšovala, zavolal Johnu Wimberovi. Ten Watsonovi odpověděl: “My skutečně
věříme, že tě Pán uzdravuje,” řekl John. “U rakoviny se stává, že se někdy
zhorší, než začně umírat.” (str. 75)
-
McConnell D. R., Jiné evangelium,
Křesťanský život, Albrechtice, 1996, str. 92
-
Cain P., Jones B., "Selections
from the Kansas City Prophets," audiokazeta, nedatováno
-
Cain P., Prophetic Power
and Passion Conference, Christ Chapel, Florence, Alabama, 30. August, 1995
-
Joyner R., Kdo je Paul Cain,
Život víry, ročník 4, 1993, str. 323 – 324
-
Choate E. J., Meeting the
Kansas City Prophets, www.bible-infonet.org/ff/articles/112_07_13.htm
-
Joyner R., Kdo je Paul Cain…
str. 323 – 324
-
Tamtéž
-
Tamtéž
-
Tamtéž
-
Tamtéž
-
Charisma, April- Juni 1993
in: Zjevení o Billu Clintnovi, Život Víry, ročník 4, červen, 1993, str.
164
-
Ulonski R., Výbor z křesťanských
publikací, Kipinä 3/93, Finsko
-
Tamtéž
-
Smith T., Background to the
“Holy Laughtr” Movement, A Historical and Doctrinal Study,wysiwyg://43://
www.geocities….eartland/Plains/4948/vine3i5.html
-
Jackson B., Co se to s námi
jenom děje, Křesťanský život, Albrechtice, květen, 1994, str. 3
-
Riss R., The Vineyard Churches,
A History of the Revival of 1992 – 1995, http://www.grmi.org/renewal/Richard_Riss/history/vinyeard.html
-
Potoček J., Moje cesta do
Toronta, Život víry, duben, ročník 7, 1996, str. 97
-
Jackson B., Co se to s námi
jenom děje… str. 3
-
Dager A. J., Media Spotlight,
4, 1995
-
Moreton C., Church Times,
in: Život Víry, ročník 6, 1995, str. 92
-
Tamtéž
-
Tamtéž
-
Cain P., kázání, Torontský
sbor Vinice, 28. května, 1995
-
John Wimber vylučuje torontský
sbor ze svazku Vinice, Topic 1/96, str. 5-6
-
Tamtéž
-
Tamtéž
-
Tamtéž
-
Tamtéž
-
Tamtéž
-
Moreton C., Church Times,
in: Život Víry, ročník 6, 1995 str. 92
-
Wimber J., Neseni třetí vlnou…
str. 29
-
Tamtéž
-
Wimber J., Springer K., Uzdravení…,
str. 67
-
Drápal D., počátek pronásledování
církve?, Život víry, ročník 4, listopad 1993, str. 336 – 337
-
Souvislost mezi Wimerovou
praktikou mazání celého těla naznačil i Gerhard Bially v časopise charisma:
“V poslední době mohu spát jen málo. Moje myšlenky jsou stále u Iris a
Ekkeharda. Přehnal to tento mladý a k tomu nezávislý sbor se službou osvobození?…
Pochopili špatně “Wimberovu” praktiku, pomazat dle starozákonního obrazu
celého člověka (uši, ruce, nohy ad…? in: Kuneš J., Právo v Německu? Život
víry, ročník 5, červen/červenec, 1994, str. 193 - 194
-
Wimber J., Uzdravení… str.
29
-
Tamtéž
-
Moreton C., Když nás Bůh
navštíví…
-
Wimber J., Teaching/Activities,
Biblical Discernment Ministries, http:/rapidnet.com/-jdeardyy/bdm/exposes/wimbwer/general.html
-
Wimber J., Springer K., Uzdravení…
str. 93
-
Tamtéž, str. 96
-
Tamtéž, str. 90
-
Tamtéž, str. 91
-
Dobson se například dovolává
Freudova termínu “superego”, v němž spatřuje období, kdy se u dítěte formuje
poznání dobrého a zlého a kdy dítě uzrává ve vztahu k Bohu: “Ačkoliv lidé
nemají instinkty (pouze pudy, reflexy ad.), existuje v dětství krátké období,
kdy jsou děti přístupné náboženské výuce. V tomto období se vytváří jejich
chápání dobra a zla, které Freud nazývá superego, a jejich vztah k Bohu
se upevňuje.” in: Dobson T., Výchova dětí, Nová naděje Brno, 1995, str.
31
-
Dager A., "Latter-Day Prophets:
The Restoration of Apostles and Prophets and the Kansas City-Vineyard Connection";
and "Testing the Fruit of the Vineyard. Media Spotlight, September 1990,
str. 24
-
Joyner R., Vize o velké žni,
Život víry, ročník. 5, březen, 1994, str. 64-66
-
Cain P., Prophetic Power
and Passion Conference…
-
Cain P., "You Can Become
the Word!", Vineyard Prophetic Conference, 1989
-
Joyner R., The Harvest, Pieneville,
NC, MorningStar Publications, Inc., 1990, str. 96 in: Hanegraaff H., Counterfeit
Revival, Word Publishing, Dallas, 1997, str. 95 -96
-
Joyner R., Vize o poslední
žni…..
-
Tillin T., Looking Beyond
Toronto, The Source and Goal of the Second Pentecost, http://www.xs4all.nl/~ahein/sva-07.html
-
John Wimber vylučuje torontský
sbor ze svazku Vinice…
-
Joyner R., Vize o velké žni…
-
Cain P., Prophetic Power
and Passion Conference…
-
Reports in Mantle of Praise
article and Alpha magazine, září, 1994
-
Tillin T., Looking Beyond
Toronto…
-
Ryle J., A Dream Come True,
Orlando, Creation House, 1995, str. 218-225
-
Tamtéž,, str. 8
-
Cain P., Cain P., Prophetic
Power and Passion Conference…
-
Wimber J., Springer K., Uzdravení…
str. 124
-
Tamtéž, str. 120
-
Tamtéž, str. 110
-
Tamtéž, str. 125
-
Wagner C. P., Teritoriální
duchové, Logos, Praha, 1992, str. 50 –51
-
Tamtéž, str. 128
-
Moreton C., Když nás Bůh
navštíví…
-
Jackson B., Co se to s námi
jenom děje … str. 4
-
Tamtéž, str. 10
-
Ryle J., Morningstar Prophetic
Newsletter, Vol 1, No 4, zima 1991, str. 23 - 29
-
Ryle J., in: Charisma, 2/94,
str. 14
-
Beck J. a S., V trůnním sále
Božím, Křesťanský život, Albrechtice, 1991, str. 34
Aleš Franc
pokračování
Odkazy na kapitoly zveřejněné na GRANO SALIS
Cizí oheň
Úvod a obsah
1. Mesmer,
magnestismus a hypnóza
2. William Branham - největší
prorok?
3. Historie a učení
hnutí Pozdního deště
4. Paul Cain, svědek k výstraze
světa?
5. Derek Prince, učitel
národů?
6. Kenneth Hagin a jeho následníci
7. Benny Hinn, skutečný
otec Torontského požehnání?
8. Claudio Freidzon, dveře
pro Argentinu?
9. John Wimber a hnutí
Vinice
10. John Kilpatrick a
Steve Hill, duchovní obnovitelé Ameriky?
11. Promise Keepers, muži
všech denominací, spojte se!
Závěr
|
Ovoce díla Aleše France (pár slov o etice) (Skóre: 1) Vložil: Tom v Čtvrtek, 11. prosinec 2003 @ 13:24:43 CET (O uživateli | Poslat zprávu) | Jakkoli upřímně se snažím přistupovat k mravenčímu dílu AF, které zaplavilo server www.granosalis.cz, nemohu se ubránit dojmu, že ve svém důsledku víc ubližuje, než pomáhá. Chápu jeho snahu o odhalování bludařů, je zjevně přesvědčen, ze je oním „strážcem na hradbách“, který musí ochraňovat církev i nekřesťany před „cizím ohněm“, zejména letničních (zatím všechny mnou objevené studie jdou tímto směrem). To je jistě ušlechtilý záměr, přemýšlím ale, jaké jsou skutečné důsledky jeho práce.
1) Studie se snaží dokázat škodlivost osob a učení vybraného spektra církve, snaží se jim dokázat nečisté motivy a praktiky. Pominu-li spornost mnoha Francových tvrzení, zvláště s ohledem na předpojetí, které dokazuje svým jednostranným zaměřením, kladu si otázku, jak vysvětlí dobré ovoce služby těchto svých „nepřátel“. Bylo to v mnoha směrech právě učení oněch opovrhovaných učitelů, které pomohlo mnoha mým přátelům stát se poctivými křesťany (např. kolem r. 1989) a započalo růst k jejich duchovní dospělosti. Za 11 let života v církvi jsem nepoznal nikoho, koho by jejich učení nějak zavedlo, zdeformovalo či vedlo k extrémním projevům. A to nemluvím o zdaleka převažujícím dobrém ovoci jejich služby jinde ve světě. Totéž platí o kurzech Alfa a Nicky Gumbelovi dnes.
2) Říkám si, komu Francovy studie nakonec prospějí. A) Lidem, kteří zklamaní odešli z jím kritizovaného spektra církve? Ti se spíš utvrdí ve svém hněvu a zlosti, spíš než by byli povzbuzeni k odpuštění. B) Křesťanům, kteří se účastní života církve? Ti, pokud negativní vymezení díky žádné špatné zkušenosti neměli, ho asi získají - což je asi autorův záměr. C) Nekřesťané? Jak asi působí na lidi, kteří jsou hledající, útoky církve na církev? To je svědectví světu? Nemáme hledat, co nás spojuje, místo rozděluje? Nepřál si to samotný Ježíš? Odkud se v Bibli vzala věta „musí mezi vámi být i různé skupiny, aby se ukázalo, kdo (nebo čí dílo) se osvědčí“? Nebude Bůh sám posuzovat OVOCE díla Dereka Prince či Johna Wimbera, stejně jako OVOCE díla Aleše France?
AF se staví do role soudce. Není snad psáno „nesuďte, abyste nebyli souzeni“? Nebo „spíše hleďte, jak povzbudit?“ Nebo věty o tom, že se máme zaměřovat na to, co buduje a je ke společnému prospěchu a pokoji? Neříkám, že všechno, co AF objevuje, musí být „pustá lež“ a že bychom se nad tím měli pokřižovat. Jaké je ale ovoce jeho díla v porovnání s ovocem služby těch, které soudí? Za čí službou, třebaže jsme lidé chybující, zůstane více dobrého a lidí, kteří nalezli víru v Ježíše Krista? Myslíte si, že by bylo lepší, kdyby těch pět milionů lidí, kteří absolvovali kurzy Alfa na všech kontinentech, ve 135 zemích světa, na 25 000 místech ve všech denominacích (viz www.kurzyalfa.cz nebo www.alphacourse.org), by si měli radši číst Francovy studie? Když se AF staví do role soudce, bere na sebe odpovědnost za desítky, možná stovky hledajících, kteří odmítnou mít na základě jeho kritiky už cokoli s církví a Ježíšem společného. Jako by tu nebylo dost negativních věcí z minulosti.
Nechci obhajovat chyby či hříchy kohokoli v církvi, ale neměl by AF postupovat biblicky a napomínat neveřejně, dřív, než tímto kvasem zasáhne ty, co stojí mimo? Zajímalo by mě, jaké má Franc požehnání k této službě od svých duchovních a bratří v těle Kristově. Není napsáno, že „po lásce poznají křesťany“? Já z jeho díla žádnou lásku necítím, spíš nenávist.
Tomáš Janda
P.S.: Vzkaz správcům serveru: Tím, že Francovy studie zařazujete do kategorie „Kritika bludů“, vyvoláváte dojem, že všechno, co AF kritizuje, je automaticky blud. Kdyby někdo do této kategorie vložil kritický příspěvek o učení nějaké jiné, třeba vaší „domácí“ a na domácí scéně etablované církve, taky byste ho automaticky dali do kategorie „Kritika bludů“? Také jsem nedávno vložil na váš server článek do kategorie „Povzbuzení“ a místo toho se objevil v sekci „Charismatici“. Byl bych rád, kdybyste ho mohli přeřadit do té první kategorie (má název „Pár slov ke kurzům Alfa od jejich pražského koordinátora“). Dělení na charismatiky a necharismatiky mi připadá nebiblické, stejně jako dělení na denominace. Díky za to a díky za vaši práci vůbec. Kéž ovoce vaší práce jednou Bůh posoudí jako víc budující, než ubližující. |
|
|
Ještě pár slov k ovoci díla Aleše France (Skóre: 1) Vložil: Tom v Čtvrtek, 11. prosinec 2003 @ 15:30:20 CET (O uživateli | Poslat zprávu) | V Bibli stoji, ze kdo rika, ze miluje Boha a pritom nemiluje (nenavidi - pomlouva) sveho bratra, je lhar. I jini ucednici, kteri zrovna nestoji na strane barikady, jako Ales Franc, jsou detmi Bozimi. A prijima-li je Buh za sve deti, pak jsou I JEHO bratry a sestrami. Jak se asi citi Buh, kdyz kritizuje ty, ktere On prijal za sve deti - navic pred temi, ktere chce spasit? Ano - a to i kdyz delaji chyby. Kritizuje-li jednu cast cirkve, kritizuje cirkev jako takovou - alespon tak to vnimaji lide vne. Kdyz Saul pronasledoval krestany, Jezis mu rekl - proc pronasledujes ME!?
Jednou jedni ucednici nekterym jinym chteli branit ve sluzbe, protoze nechodili s Jezisem (s nimi). A Jezis jim na to odpovedel, ze kdo neni proti nemu, je s nim (parafrazuji) a rekl jim, at je nechaji byt. |
|
|
Re: CIZÍ OHEŇ - 9. John Wimber a hnutí Vinice (Skóre: 1) Vložil: Seraphim v Středa, 02. květen 2007 @ 10:04:27 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) http://cs.gloria.tv/?user=416 | Děkuji Aleši Francovi.
ad Vzkládání rukou "Na počátku byl Benny Hinn, jenž vzkládal ruce na Rodney Howard-Browna a ten zase na Randyho Clarka, který vzkládal ruce v Torontu. Skrze Bennyho Hinna byl zasvěcen např. Claudio Freidzon a skrze něho John Arnott. Skrze Arnotta, prostřednictvím služebníků britské Vinice, Sandy Millar a skrze něho Steve Hill. Skrze Steve Hilla John Kilpatrick a nakonec skrze Johna Arnotta i členové Assembleis of God v Pensakole. Skrze velmi jednoduchou úvahu můžeme spočítat, že vloží-li tito vůdcové ruce na pastory svých kongregací, a ti zase na své vedoucí, za několik málo dní může být poslouženo až několika desítkám milionům křesťanů po celém světě."
Odpovídám: Takto to funguje. Při vzkládání rukou od falešných proroků jde však vždy o pomazání darem falešného prorokování. Takto pomazaní křesťané se téměř ze dne na den stávají falešnými proroky disponujícími náhle se u nich objevujícím darem nadpřirozených hlasů, vidění, snů, atd., které však informují lživě. Sám jsem to kdysi zažil na vlastní kůži, když po vložení rukou na mne s cílem obdržet specielní prorocký dar, se náhle takový specielně zázračný dar u mne r.1987 objevil. Pravděpodobně jen díky Boží milosti a toho, že si dlouhodobě vedu deník, do kterého neobvyklé jevy zapisuji pro budoucí kontrolu, jsem po delším čase zjistil, že šlo o ďáblovu superlest, pravoslavným termínem řečeno "prelesť". Disponovat takto neobyčejným "prorockým" darem člověku lichotí. Náhle je někdo. K vysvobození z vlivu tohoto démona je třeba si toto zlo připustit, poprosit Pána Boha o odpuštění, že jsem se nechal oklamat a poprosit Boha o osvobození z tohoto vlivu a zříci se toho tajuplného démona. A pokud jsem falešným prorokováním někoho svedl, je vhodné se mu omluvit a poprosit Boha za odpuštění toho, že jsem se stal svůdcem nejen sobě samému, ale i druhým. Je to zajisté pokořující a ne každý toto pokání proto udělá - mnohem lehčí je zůstávat dál falešným prorokem ke svému vlastnímu zavržení i k zavržení druhých. Skutečně prorocký dar je jiný, většinou velmi nenápadný, skrytý a křesťana učí odvaze tělo, svět i ďábla skutečně přemáhat a přitom zůstávat pokorným. Skutečně prorocký dar se projeví skutečně posvěceným životem a láskou, která je trpělivá téměř tak, jako byla láska Kristova, když chodil mezi Izraelity. Mgr. Libor Serafím Halík PhD., duchovní Pravoslavné církve
|
|
|
|
|