O rituálech a vánočních zázracích

Pohřeb, svatba, oslava narozenin a čtení pohádek na dobrou noc mají něco společného: představují rituály důvěrně spojené s životy rodin.

Rituály, v původním smyslu obřady, jsou staré jako lidstvo. Člověku se objevily jiné světy nežli svět praktických zkušeností, otevřely se mu světy symbolických výrazů. Osobní prožití rituálů zároveň získávalo podporu v řádu tvořící se společnosti.

Člověk se stal člověkem prý tím, že začal pohřbívat své mrtvé. Pohřbívání transcenduje oblast praktického chování. Pohřeb je tedy nejstarším rituálem, který získal obecnou závaznost. Zkušenost smrti jiných lidí a očekávání vlastní smrti představovala vždy pro jednotlivce mezní situaci par excellence. Smrt je pro realitu života nejděsivější hrozbou. Rituálem byla smrt včleněna do nadřazené reality, zároveň byl rituál krokem k vytvoření instituce pohřbívání. Lidé začali pohřbívat své mrtvé určitým způsobem a naplnění tohoto rituálu je spojovalo s řádem jejich společenství, zajišťovalo jeho podporu a dávalo procesu loučení předvídatelný rozměr. Dnešní standardní pohřební rituál nabízí jen málo opory pro proces vyrovnávání se se ztrátou. Po krátkém pohřbu nejsou další kroky loučení ritualizovány, truchlící člověk zůstává často osamělý, protože lidé v jeho okolí nevědí, jak se chovat. Rituály životních proměn Rituály překračují bezprostřední skutečnost a poukazují k symbolickému světu, světu jiných realit, než jaké nabízí bezprostřední vnímání světa. Na celou společnost s celým historickým vývojem a celým životem jednotlivce lze tedy nahlížet jako na něco, co se odehrává uvnitř tohoto světa, upozorňují ve svých studiích Berger a Luckman. Do daného symbolického světa jsou zahrnuty aktivity, které dávají řád subjektivnímu chápání osobní zkušenosti. Například i pocity strachu, noční můry, bývají zasazeny do řádu temnot a rituály je měly vykázat a tak je držet v patřičných mezích. Rituály existují ve všech známých kulturách a dobách, naplňují univerzální lidskou potřebu života ve společenství a řádu. Jedna významná třída rituálů sloužila k oddělení lidských společenských světů: světa sakrálního a profánního, světa živých a mrtvých, světa našich a cizích, světa dětí a dospělých. Jiné třídění rituálů rytmizuje i lidský čas – od jednoho ročního období ke druhému, od jednoho roku ke druhému. Časové vymezení lidského života nutí vtisknout mu rytmus v podobě vývojových etap. Jednotlivá období lidského života bývala symbolizována ve vztahu k celkovému souboru lidských významů. Být dítětem, dospívajícím, dospělým byla období jasně definovaná a oprávněná – jak v tzv. primitivních kulturách, tak také v náboženských systémech – jako existence související se světem bohů a tato symbolizace pomáhala vytvářet pocit bezpečí a sounáležitosti. Přechod mezi nimi býval definován zcela konkrétní podobou rituálů. Tuto podobu ritualizovaných přechodů mohou plnit i moderní psychologické teorie vývoje osobnosti. V obou případech může jedinec, který postupuje z jedné fáze života do druhé, na sebe pohlížet jako na člověka, který opakuje posloupnost danou přirozeností věcí. V obou případech je význam jednotlivých fází oddělován rituálem. Křestním rituálem je dítě přijímáno do křesťanských společenství, v judaismu plní pro chlapce podobný význam rituál obřízky. Naše sekulární společnost se snažila nabídnout jakýsi rituál vítání občánků na úřadech. Transkulturní významy rituálů pro univerzální mezní životní situace lze nalézt snadno. Psychologické vývojové normy v příručkách chápou u nás mnozí naši rodiče jako závazky, se znepokojením sledují, když se jich dítě nedrží přesně. Prvního roku života bývá dosaženo zároveň s významným činem, prvním samostatným krokem: dlouhá cesta k lidské samostatnosti má tento konkrétní i symbolický první krok. Rituál mnoha českých rodin zachycují fotografie: dítě u dortu s jednou svíčkou a rodinou kolem. S rituálem bývá spojen vstup dítěte do školy: u zápisu řekne básničku, dostane tašku, rodiče ho vedou do školy. Ukončení střední školy, maturita, se nazývá zkouška dospělosti – rituál obav, zkoušky, oslavy s tolerovaným opitím: dovršení dospělosti nebo vážné vykročení k ní. Vývojové normy mívají povahu milníků, které má dítě či mladý člověk absolvovat jako běžec orientačního běhu: úspěšní jsou oslavováni, rituály je pasují do dalších etap životní dráhy. Co však když jde vývoj jinak, začíná chodit až při druhých narozeninách, ve čtyřech říká pár slov, v šesti tíží otázka, jak to bude se školou? Pak mohou být i narozeninové rodinné rituály traumatizující, protože zveřejňují odlišnost dítěte a vyčleňují rodinu mimo svět rodin se zdravými dětmi. Svatba V životním cyklu rodiny mají nadále význam rituály, které se týkají zásadních životních přechodů; svatba má mezi nimi výjimečné místo. Tvářnost a trvání rituálů, spojených se svatbou v různých kulturách a společenských vrstvách, jsou neuvěřitelně rozmanité. V některých společnostech rodiče domlouvají zasnoubení nevěsty a ženicha už v jejich dětství, v některých amerických státech prý lze uzavřít manželství bez předchozího plánu – na počkání. Ať už jde o svatby v rámci tradičních náboženských rituálů, nebo o občanské sňatky, svatební rituál vyjadřuje transcendenci praktické úmluvy. Sňatek přesahuje vždy individuální osud dvou jednotlivců, kteří jej uzavírají, znamená také spojení dvou původních rodin. To platí i tam, kde mladí lidé udržují s rodiči jen málo kontaktů a věří, že chtějí žít jen podle svého. Každý z partnerů si však přináší nejen genetické předpoklady, významné pro další generace, ale zároveň také své předpoklady o tom, jak má rodina fungovat, jak dělit i domácí povinnosti, pečovat o děti, trávit volný čas. Mluví se v tomto smyslu o spojení dvou odlišných kultur. Připomeňme, že tato metafora mívala kdysi konkrétní obsah u královských potomků. Královský sňatek spojení dvou kultur často ve svých důsledcích znamenal, vždy měl politické důsledky a někdy znamenal mír dvou válčících států. I v našich dnešních nekrálovských sňatcích jde o rituály, které vyznačují zásadní přechod v životě obou zúčastněných. V praxi psychologů se často setkáme s tím, že jeden z partnerů tuto změnu nepřijímá, chce žít jako za svobodna, a druhému se to nelíbí. Problémy, které tím vznikají, jsou obecně známé. Méně uvažujeme o tom, že sňatek vytváří nutnost změny také v dalších vztazích: vztah rodičů a jejich vdaných či ženatých dětí je třeba znovu definovat, aby vznikl i prostor pro vztah s novou partnerkou či partnerem. Odlišný a zároveň podobný úkol má také ženich či nevěsta: musí se vyrovnávat s tím, že její partner a jeho partnerka mají také tento starší vztah, a to nemusí být snadné tam, kde jsou si rodiče a mladý člověk až do dospělosti zvláště blízcí. Pokud se mezi rodiči a jejich dospělým potomkem po svatbě na podobě vztahu nic nezmění, může se jim toto dítě vrátit domů a někdy už tam zůstat. Každodenní rodinné rituály Současní autoři, kteří věnují pozornost psychologickým aspektům rituálů v rodinách, si všímají nejen proměn tradičních rituálů, ale objevují také rituály v každodenním životě, o kterých obvykle ani nevíme. Rozumí se, že nejde o rutinní činnosti, jako je čištění zubů, denní rituály přesahují praktický význam. Tvoří a potvrzují vztahy lidí, život rodiny, utvářejí a vyjadřují vztah a pospolitost v rodině. Kratičké rituály vítání a loučení, společného jídla obvykle vnímáme jen tehdy, když se od nich někdo dramaticky odchýlí. Mnohé z každodenních rituálů rodin se týká dětí, pro malé děti mají význam ujištění o stabilitě světa: chtějí pohádku na dobrou noc, často i stejnou, zlobí se, když ji rodič změní. Rodič, který by s touto milovanou pohádkou přišel za pár let, už by si koledoval o malér. Pokud by se mu děti nesmály, asi by je nudil. Rituál večerní pohádky se obvykle změní téměř nepozorovaně, rodiče na pohádkách netrvají a spíš se radují, když už mají víc času pro sebe. V rodině s mladšími školáky se většinou proměňují denní rituály víceméně plynule a bez dramatických obtíží. Až adolescenti útočí na změnu rodinných rituálů, odmítají trávit s rodinou víkendy na chatě, bojkotují rodinná jídla, napadají kulturní rámec rituálů vlastní rodiny. Mnohdy se k němu později nenápadně vracejí. Vánoce – svátky klidu i napětí Z cyklicky se opakujících rituálů, které vyznačují tok času rodin, mají v našem kulturním okruhu zvláštní postavení Vánoce. Pro většinu z nás jsou nejvýznamnějšími svátky v roce. Slovu svátost nějak rozumějí i ti, které radostná zvěst křesťanství přímo neoslovuje. O Vánocích v naší převážně sekulární zemi mnozí lidé zajdou do kostela a podívají se s dětmi na jesličky anebo jdou na půlnoční, je to součást jejich vánočního rituálu. Lidé, kteří žijí v rodinách, se na Vánoce těší a chystají, chtějí zažívat blízkost rodiny, chtějí rituálem dárků dát najevo lásku a také lásku dostávat. Lidé si přejí navzájem klid a pohodu a přejí si je mít. Pokud si však člověk od nějaké události až příliš mnoho slibuje, bývá zklamán. Velké očekávání, úsilí a napětí, aby to dobře dopadlo, bývá živnou půdou pro hádku a výbuch nespokojenosti: nebylo to, jak jsem si přál, nikdo neuznal mou snahu, dárkem mne odbyli. Už jen dlouhý společný pobyt členů rodiny nese větší riziko konfliktů, pro někoho může být dlouhý společný čas těžko únosný a nezná klidný způsob, jak to vyjádřit, bouchají dveře, někdo vyrazí do noci. Nedorozumění o Vánocích vznikají přehlédnutím závažné okolnosti, že rituály Vánoc se odehrávají v kontextu denních zvyklostí a rituálů rodiny. Velké riziko krize je tam, kdy se očekávání intimity o Vánocích příliš liší od každodenních zvyklostí v rodině. Pamatuji na terapeutickou práci s rodinou, kde se muž téměř denně vracel domů až v době, kdy už žena a syn byli po večeři, a když konečně přišel, žena mu to vyčítala, doma bylo napětí, to bylo pro muže zároveň důvodem, že se po práci stavil za kamarády a domů nespěchal. Žena byla nešťastná, ale také muž byl nespokojený, tento vzorec chování se opakoval s malými výjimkami po celý rok. Na Štědrý den byl muž doma brzy, byl vstřícný, chtěl se podílet na přípravách. Velmi mu záleželo na tom, aby “alespoň jeden den v roce byla v rodině pohoda”. Čekal, že o Vánocích se doma všechno změní k dobrému. Byl pak rozezlen na svou ženu, která prý uprostřed štědrovečerní večeře udělala scénu a zkazila večer jemu i synovi. Žena ale prohlásila, že pokud mají být společně v pohodě jeden večer v roce, to raději nic. Krajní příběh, připusťme, většina z nás prožívá Vánoce spokojeně, vánoční atmosféra zklidní nedorozumění. Nelze však čekat, že vánoční rituály přinesou zázraky. Zázraky se o Vánocích stávají, ale zřídka, pokud na ně čekáme. Osobní krize včetně krize vztahu se mohou o Vánocích prohloubit. I ti z nás, kteří jinak s blízkými lidmi nežijí, a dokonce i ti, kteří blízké soužití nijak zvlášť nepostrádají, mohou prožívat osamělost. Pozvání osamělého příbuzného nebo známého ke štědrovečerní tabuli může být darem, který vyjadřuje poselství Vánoc. Nedorozumění o Vánocích vznikají přehlédnutím závažné okolnosti, okolnosti, že se rituály Vánoc odehrávají v kontextu denních zvyklostí a rituálů rodiny. Šárka Gjuričová Literatura:

• Imber-Black, E., Roberts, J. (1996). Rituals for Our Times. Harper Perenial.
• Berger, Luckman. (1996). Social Construction of Reality. A Tretise in the Sociology of Knowledge. New York: Doubleday.