poslal eva angella
Můžeme pohledět do budoucnosti s nadějí
Vstupní slovo:
Milost vám a pokoj od toho, který jest, který byl a který přijíti má.
Ten, který seděl na trůnu, řekl: „Hle, všecko tvořím nové.“ A řekl: „Napiš: Tato slova jsou věrná a pravá.“ A dodal: „Již se vyplnila. Já jsem Alfa i Ómega, počátek i konec. Tomu, kdo žízní, dám napít zadarmo z pramene vody živé.“ Amen Zjevení 21,5-6
Modlitba: Hospodine, náš Bože, náš čas plyne tak rychle a všechno kolem nás se stejně rychle mění. I my jsme jako tráva. Můžeme říkat spolu s Kazatelem: Pomíjivost, samá pomíjivost, všechno pomíjí. A přece uprostřed vší pomíjivostí smíme vzhlížet k Tobě, který jsi stále týž a jehož léta jsou bez konce. Neboť Ty ses rozhodl, že nás nebudeš jen deptat svou nekonečností a sklonil ses k tomuto konečnému světu i k našemu času. Dal jsi nám všem svého Syna a nechal jsi Jej nazvat jménem Ježíš, jménem spasení a záchrany. Skrze Něho jsi přemohl smrt a hřích a zjevil jsi slávu nového života. Jemu jsi také dal do rukou veškerou moc na nebi i na zemi. A tak náš čas na této zemi může být skutečně nový - nový tím, že poznáme Tvého Syna, přimkneme se k Němu a přijmeme Jeho vládu. Chválíme Tě a oslavujeme Tvé svaté jméno, že toto nové bytí jsi připravil pro všechny - nejen pro židy, ale také pro pohany, nejen pro život jednotlivce, ale také pro život národů. Velebíme Tě, že jsi nás zde zahrnul mezi ty, kdo už poznali světlo Tvé slávy ve tváři Kristově. Děkujeme Ti, že budoucnost to je pro nás Kristus. Prosíme Tě, buď nám i nadále milostiv. Prosíme za nový rok, nové století a nové tisíciletí, na jehož prahu nyní stojíme. Ať je nové v tom, že bude známa na zemi Tvá cesta a mezi všemi pronárody Tvoje spása. Prosíme, oslav se v tom nastávajícím čase v naší zemi i v zemích ostatních. Zaháněj na ústup lidskou pýchu a sobectví, které přivedly Tvé stvoření na pokraj zkázy. Prosíme, zmocňuj svým sv. Duchem všechny, kdo Tě již poznali, k radostnému svědectví o darovaném Spasiteli. Prosíme, dej nám trpělivě očekávat den, kdy Tvůj Syn Ježíš bude zjevně panovat nade všemi nyní znepřátelenými národy. Prosíme, dej nám již v našich dnech okoušet, že skrze Ježíše boříš hradby. Prosíme, požehnej všem shromážděním kolem Tvého Slova a Kristova stolu, aby Tvůj lid byl všude proměňován v nové stvoření. Amen
Základ kázání: Žalm 67,2-6 (ekumenický překlad)
Bratři a sestry, milý sbore, tento žalm byl složen pro jinou příležitost, než je přelom občanského roku, totiž pro díkůvzdání za úrody. Zpíval se po požehnání, asi jako u nás píseň Tvé požehnání, dobrý Otče. Lid si v něm přivlastnil knězem pronesené áronské požehnání a pronášel vyznavačská přání, týkající se dalšího života na této zemi i další Boží oslavy. A právě ta vyznavačská přání se autorům liturgického kalendáře zdála vhodná rovněž pro první chvíle nového občanského roku, jelikož na přelomu roku jsou všichni lidé nějak naladěni na výhledy a přání, a letos zvlášť. Přejí si všechno nejlepší do nového tisíciletí, i když si z něho užijí přinejlepším několik desetiletí. Ti bláhovější se vyžívají v tom, že právě oni patří ke generaci, již zastihlo něco tak výjimečného, jako je přelom tisíciletí. Těm přemýšlivějším ještě víc než kdy jindy vyvstává kontrast mezi omezeností lidského života a velikostí věků. A tu nám slova žalmisty ukazují, že i přes svoji omezenost a pomíjivost můžeme vyslovovat přání, týkající se chodu světa, protože Stvořitel světa nás bere vážně a je nám milostiv. Ale na druhé straně nám žalmista také zcela zřetelně říká, komu ta přání adresovat a na co se v nich soustředit. Co, či lépe kdo udělá z budoucích dnů dny dobré, nové.
Ti lidé, co stáli tehdy na chrámovém nádvoří a zpívali tento žalm, právě poznali, že je Hospodin bohatě obdaroval, že s k nim zná jako ke svým, že je jim blízko, že je jim světlem, že se o ně zasazuje. Právě si připomněli vyvolení praotců, vysvobození z egyptského otroctví, uvedení do zaslíbené země. Na znamení vděčnosti Hospodinu s sebou přinesli prvotiny z úrody, která jim zase na rok zajišťovala obživu. Radovali se, že byli zachováni až do tohoto dne a užívají si míru a bezpečí. A také děkovali za Hospodinův Zákon, který je světlem jejich cestě. Kněz na ně vložil Hospodinovo jméno, aby jim Bůh Izraele požehnal, aby jim i na-dále ukazoval milostivou tvář a obdařil je pokojem. Oni si vírou přisvojili, že jsou požehnaní Hospodinovi, že se nemusí bát, neboť jejich budoucnost je v rukou jejich milostivého Boha. A lidé v dnešních křesťanských kostelích smějí na přelomu roku sdílet tuto radostnou jistotu Boží lásky. Smějí se také ohlédnout a zjistit, že Bůh jim víc učinil dobrodiní, než je v roce okamžení, jak se zpívá v jedné novoroční písni. Smějí vyznat s spolu apoštolem, že není možné, aby Bůh, který nám dal svého Syna, nám spolu s Ním nedaroval všecko, a být si jisti, že nic nás nedokáže odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu. Smějí důvěřovat andělskému chvalozpěvu, který se ozval nad Betlémem v den Ježíšova narození: Sláva na výsostech Bohu, a na zemi pokoj, v lidech Boží zalíbení. Nemusíme se bát, můžeme pohledět do budoucnosti s nadějí, neboť Bůh nám dal toho, jenž jest Boží spása. Každý nový den, každý nový rok, každé nové století i tisíciletí je již předznamenáno tímto Jeho darem. Nejsou to již mrtvé doby, v nichž jsme sami, bez Boha na světě. Bůh je v tom betlémském obřezanci s námi, je Immanuel. Je s námi od chvíle, kdy v Něm sestoupil na zem, je s námi dnes, i na věky. Proto i k novému letopočtu 2001 smíme ve víře přiřadit slova: léta Páně. Nejen jako velmi přibližný údaj o tom, kolik by letos bylo tomu betlémskému nemluvňátku. Také jako vyznání, že náš Pán Ježíš Kristus je ten skutečný vlastník a vládce tohoto roku. Že Jemu - a ne již smrti a tmě - v něm patří poslední slovo, že On vítězí a kraluje.
Ti, kdo zpívali v chrámě 67. žalm, ovšem nezůstali dlouho u sebe; neustrnuli ve vychutnávání Boží lásky k Jeho lidu; se svou radostí z obdaření požehnáním se neuzavřeli do ústraní. Naopak, velmi brzy vy-hlédli ven - ven z chrámu i ven za hranice Izraele. Hned druhé vyznavačské přání žalmu se totiž týká celé země, pohanů, všech lidských společenství. Ať je známa na zemi tvá cesta, mezi všemi pronárody tvoje spása! Kéž ti, Bože, lidé vzdají chválu, kéž ti vzdají chválu všichni lidé! Chceme-li tedy, aby nové století bylo opravdu nové, musíme se také modlit za svět jako zpěváci tohoto žalmu a angažovat se pro to, aby tam venku, za hranicemi církve, lidé došli k témuž poznání, jaké máme my. Jako se o to snažili kdysi betlémští pastýři, kteří začali rozhlašovat, že tohle dítě v jeslích, které našli, je Spasitel, Kristus Pán. Tak i my prosme Boha nejen sami za sebe, abychom žili pokojný život v Jeho blízkosti, ale též za to, abychom se také stali všemu světu směrovkou k Boží cestě a k Boží spáse. Aby na nás mohl celý svět vidět, jak je dobré chodit po Boží cestě, abychom měli moc kázat evangelium všude tam, kde lidé Krista neznají a kde národy jsou jen sebrankami, slepenými dohromady pouty krve, půdy a sobectví. Není to marné, můžeme to dělat a dočkáme se ovoce, protože Boží cesta a Boží spása tu je - Bůh Izraele ji připravil. Povolal praotce, naučil je důvěřovat pouhému slovu. Vyvedl Izrael z otroctví a dal mu přikázání, jimiž si měl uchránit darovanou svobodu. Povolával proroky, aby zvěstovali Boží vůli a navraceli lid na pravou cestu tam, kde ji ztrácel. Dal Izraeli do vínku poslání být královstvím kněží, to jest odpovědně sloužit druhým k poznání Boha a střežit Boží Slovo. Žádné z Božích slov se neztratilo, všechna jsou tu, aby vyznačovala cestu. A nadto Bůh poslal na svět Slovo tělem učiněné, Toho, který mohl o sobě říci: Já jsem cesta, pravda i život, totiž svého Syna Ježíše. On učinil Boha přístupného všem. To, co vidíme na Kristu, to je Boží cesta pro celou Zemi, pro celou tuto planetu. A stejně je v Jeho jménu záchrana pro všechny, kdo jsou Bohu odcizeni. On je nejen sláva Božího lidu Izraele, ale také světlo k zjevení pohanům. On právě v tom, jak svítí pohanům, zjednává slávu Izraeli, v němž má své kořeny. Tato planeta bude šťastná jen do té míry, do jaké pozná Krista, Cestu s velkým C. Do té míry, do jaké Jej lidé budou ochotni následovat, brát na sebe Jeho podobu. Tento rok, toto století, toto tisíciletí bude tak dobrým, jak mnoho prostoru bude mít Ježíš Kristus v lidských srdcích i ve všech vztazích. Přelom tisícovek v letopočtu nic nezpůsobí, ale něco zásadního může způsobit Ten, od jehož narození se ten letopočet počítá. Přestane-li On být pro většinu obyvatel planety skandálním šílencem či bláhovým snílkem, pak se v 21. století nedočkáme podobných hrůz, jako ve století právě uplynulém. Trápí-li nás, co je na světě pýchy, bezohlednosti, sobectví, sprostoty, nenávisti, násilí, chamtivosti, závisti, netolerance, trápí-li nás bída lidí i ostatního stvoření pod tyranií hříšníků, pak máme jedinečnou možnost při-spět ke změně. Můžeme to pomoci změnit, když se odevzdáme Bohu, aby z nás učinil věrohodné vyslance Spasitele Ježíše a z našich životů věrohodné pozvánky k Jeho cestě spásy. Když budeme zvěstovat Boží spásu v Ježíši Kristu, aby se k ní co možná všichni přimkli a byli proměněni z Božích nepřátel v ty, kdo všecko činí k Boží oslavě, tak bude také ubývat toho, co ohrožuje život. Jak bude ve všech končinách přibývat těch, kdo jsou Hospodinem osvobozeni a poslouchají jeho Mesiáše, tak bude také ubývat těch, kdo svět považují za prostor pro své kořistnictví. Jak bude přibývat těch, kdo poznali Boží věrnost, která trvá navzdory naší nevěrnosti, tak také přestane být manželská nevěra a nesolidnost v plnění smluv vnímána jako cosi normálního. Když stále více lidí uvidí Boží podpis na každém stvoření, tak bude méně a méně přípustné škodit jakémukoliv životu. A bude stále více přibývat chval Božích a takového jednání, v němž je Bůh oslavován a v němž se zrcadlí Ježíšův charakter. Na takové proměně světa se můžeme podílet. Když se v některých pobožných kruzích jen nabubřele řeční, že svět ve zlém leží, že si nedá pomoci a že je stejně předurčen ke zkáze, tak to vůbec není hodné zbožných lidí. Čiší z toho jen nevěra a lenost. A vlastně to popírá univerzální dosah záchrany v Kristu. Ti Izraelci, kteří zpívali na chrámovém nádvoří 67. žalm, nepodléhali takovému pesimismu, přestože měli se svým okolím a s jeho ochotou uvěřit stejně špatné zkušenosti, jako máme my. Oni přesto důvěřovali svému Bohu, že má moc připojit ke stávajícímu lidu Smlouvy vyznavače z nejzazších končin země, kde ani neslyšeli pověst o Něm. Naléhali na svého Boha, aby dopřál úspěch jejich kněžskému poslání vůči zbytku světa. A to před příchodem Spasitele! Čím více se takového naléhání můžeme odvážit my, kteří již víme, že v Kristu jsou ty dveře z Izraele k pronárodům dokořán otevřeny, že Kristovo evangelium ještě za života apoštolů přijali lidé v celém Středo-moří a později i v podstatně méně kultivovaných končinách! Copak je dnes moc našeho Pána nad lidskými srdci menší, než v třeba době pokřesťení Evropy či než v době velkých misií v zámoří? Copak jsme v uplynulém století navíc nepoznali nejvyšší měrou, že bez Krista lidé neudělají tento svět lepším, ať se o to snaží revolucemi nebo vývojem techniky? Proč tedy neprosíme Boha za šíření evangelia a za moc ke svědectví? Vždyť známe jeho léčivou moc!
I život národů se má nač těšit na spásné cestě Boha Izraele. O těch, kdo dosud Hospodina a Jeho Pomazaného neznají, se mluví jako o pronárodu, sebrance. Ale o těch, kdo Hospodina chválí, se mluví jako o lidu, lidském společenství. V překladu to nepoznáte, tam je slovo lidé, a v češtině to jinak nejde, protože slovo lid nemá množné číslo. Ale dovolte mi, abych si je pro tento případ vyrobila. Pak by doslovný překlad verše 4. a 6. zněl: Kéž ti, Bože, lidy vzdají chválu, kéž ti vzdají chválu všechny lidy! Takže víra v Hospodina a v Ježíše Krista proměňuje sebranku sobců v lid, ve společenství, stmelené Božím řádem, ve společenství, v jehož středu stojí Bůh jako Pán a jehož údy jsou Jeho služebníky. Víra v Hospodina dává i národnímu životu jiné cíle, než je co největší území a co největší moc. A takový národ, který je má, je Božím lidem a vzdává Bohu chválu nejen písněmi a modlitbami, ale celým svým národním životem. A tak to je, ať ten národ žije v Palestině nebo v České kotlině. Vždyť i slovanské kmeny na našem území se v dějinách staly Božím lidem, který svítil na cestu celé Evropě, protože neusiloval o další državy, ale o poslušnost zákona Kristova. Dále se v žalmu zpívá: Ať se národy radují, ať zaplésají, neboť soudíš lidi podle práva, spravuješ národy země. My víme, že ta správa národů byla Hospodinem svěřena do ruky Toho, který se ponížil, přijal způsob služebníka a byl věrný až do smrti kříže - do ruky Ježíše Krista. On je Pán na nebi, na zemi i pod zemí, ale zároveň je Láska s velkým L. Čím více se budou národy otevírat Jeho vládě, tím více důvodů k radosti budou mít. Vláda Syna v moci Boha Otce není tyranie. Je vládou svrchovaného, který je věrný svému Slovu, který dbá práva, který obhájí důstojnost slabých proti silným, který pozdvihuje ponížené, který obnovuje dobrý řád všude tam, kde jsme jej my lidé porušili. On nám nabízí nové nebe a novou zemi, v nichž přebývá už jen spravedlnost. Tuto nabídku adresuje naprosto všem - Židům i Řekům, Evropanům i obyvatelům ostatních světadílů, národům civilizovaným i primitivním, těm, kdo Jej znají dlouho, i těm, kdo o Něm ještě neslyšeli. Perspektivou světa není vzájemné vyhubení národů v nesmyslných válkách, ani udušení civilizace ve vlastním odpadu. Perspektivou světa, kterou plánuje Jeho Stvořitel, je radost národů pod nerušenou vládou spravedlivého Boha, který je má všechny rád. Tu perspektivu zatím vidí jen Izrael a církev, ale jejich prostřednictvím ji smějí vidět i ostatní. Země není vydána na pospas politikům všelijakých kvalit. Nikdo ji nevyrve z ruky Stvořitele. Ten je totiž Pánem i nad tím, co nazýváme dějinami národů. Udělá si v tomto hemžení nakonec pořádek, ukáže nám v překvapivém světle velikost i hanbu národů. Bude ji měřit mírou kristovské služby druhým. To, co mnozí obdivují na mocných národech, bude jednou k smíchu. A spravedlnost těch malých národů. které dnes nikdo nebere vážně, dojde svého uznání. Bůh nedovolí, aby kolo dějin sešrotovalo něco, co má základ v Jeho řádu. Nic takového nazmar nepři-jde. Ale Boží soud sešrotuje vše to, co mělo základ jen v lidské pýše. Církev může všechny národy učit také této naději: Tam, kde se cítí být svrchovanými pány lidé, je vposledu Pánem Bůh - Spravedlivý soudce, Bůh - Tvůrce pokoje. Proto je dnes na pořadu dne nejen evangelizace jednotlivců, ale též cosi, co se v theologické mluvě nazývá evangelizací struktur. Křesťanské iniciativy se snaží ovlivnit zvláště fungování světové ekonomiky, ale také právní normy v jistých citlivých záležitostech. Chtějí, aby do všeho byl zahrnut ohled na slabé, aby tak struktury globalizovaného lidstva obstály před tváří Boha, zastánce ponížených. Např. iniciativa Léto milostivé prosazuje oddlužení nejchudších zemí světa a zdá se, že finančníci jsou ochotni ji brát vážně. Jiné iniciativy slaví značné úspěchy na poli ochrany nenarozeného života, či práv dětí, žen, uprchlíků. To všechno vychází z vědomí, že Ježíš je Pán a jednou usedne na trůn a budou před Něho shromážděny všecky národy. Zajisté správně, protože On se nestahuje jen do lidského srdce. Také veřejný život odňal tomu Zlému a chce jej proměnit svou mocí. Někomu se ovšem o Boží vládě nad dějinami po zkušenostech uplynulého století mluví velmi těžko. Mnohým upřímně věřícím lidem se dnes zdá, že řečnit o Božím řízení všech věcí po plynových komorách a po Hirošimě je hanobení Božího jména. Ale což jsme právě my neviděli nejjasněji, že žádná pýcha se nemůže vypínat na věčné časy? Což jsme zažili jen vitězství hrubé síly nad duchem humanity, a vítězství Boží nad hrubou silou už ne? Což nemůžeme právě pro své zkušenosti s vzestupem a pádem hrůzných totalit věřit spolu s jeruzalémskými zpěváky žalmu, že Hospodin kraluje? A což také nevyhlížíme chvíli, kdy se Boží kralování stane zjevným, a proto zmizí všechny přehrady, které nás dělí od sousedních národů? A což tuto naši naději už dnes neposilují setkání s našimi bratry a sestrami z Německa, Polska, Slovenska, Maďarska a Rakouska? Kdykoli jsem na nějakém církevním podniku s mezinárodní účastí, tak se přesvědčuji, že je možné, aby Kristův pokoj soudcoval mezi příslušníky všech národů, ať si ty národy v minulosti způsobily sebevětší utrpení. Společně to ochutnáváme a společně se těšíme na to, až si pod tuhle soudcovskou pravomoc Kristovu spolu s námi stoupnou i ostatní příslušníci našich národů, protože pak se nebudou radovat jen jednotlivci, ale skutečně celé národy. Zvláště vztahy mezi věřícími Čechy a věřícími Němci jsou to zřetelně odrážejí. Jestli se někdo přičinil o normalizaci česko - německých vztahů, tak jsme to byli právě my. My, kterým Kristus sejmul brýle nacionálních předsudků, my, kteří umíme odpouštět, protože i nám bylo odpuštěno. Až bude vzkříšený Kristus jediným Pánem všech Čechů i všech Němců, tak už nebude třeba žádných česko-německých deklarací, fondů budoucnosti atp., neboť pak si budeme zcela spontánně sloužit tím nejlepším, co jsme dostali, a na obou stranách našich pohraničních kopečků budeme spokojeni, když lidé za kopečky budou také šťastní. Nebudeme již úspěch a sílu druhého vnímat jako vlastní ohrožení, protože nikdo nebude připravovat nic zlého, nikdo nebude myslet jen na sebe. Až bude Ježíš Kristus jediným Pánem všech Židů i všech Arabů, všech Rusů i všech Čečenců, všech Srbů i všech Albánců, všech Angličanů i všech Irů, až bude jediným Pánem všech obyvatel Súdánu, Rwandy či Indonésie a žádný duch nesvatý už Mu nebude konkurovat, pak se dočkáme nejen klidu zbraní, ale i opravdové lásky mezi národy. Neboť vzájemná láska a porozumění je vždy ovocem Jeho správy. Celý svět se z ní jedou bude radovat. Každý národ, který se stal skrze Krista lidem, Jej má chválit i za Jeho správu nad národy. I když se třeba zdá, že zrovna teď žádná neexistuje. Protože ona existuje, a kdo si trénuje oči, ten uvidí její závdavky. Třeba v tom, že parlamenty neusnášejí samé hlouposti, či že se přemýšliví lidé nesmějí tomu, když se řekne, že spravedlnost zvyšuje národ, ale hřích jest ku pohanění národu. Nebo v tom, že zvítězí ochota k dohodě, i když nátlak by byl momentálně výhodnější. Když za něco chválíme, tedy s tím počítáme, vyhlížíme to, respektujeme to. A Boží vláda nad národy je výhed, který si nesmíme nechat vzít. Když Pán Ježíš poslal své apoštoly, aby Mu získávali učedníky ve všech národech, tak je přece napřed ujistil, že je Mu dána veškerá moc na nebi i na zemi. My si také máme do své služby nést, že sice zvěstujeme toho, kdo se narodil a zemřel v bezmoci, ale zároveň toho, kdo není bezmocný, nýbrž mocný a svrchovaný. Svrchovaný nade vším, co člověk je a co může vytvářet.
Proto nakonec shrňme: Není jiného jenž by mohl dát světu nový život a harmonii, než právě ten v Betlémě narozený, který byl nazván jménem Ježíš - Bůh je spása - od anděla, a ne od lidí. 21. století i třetí tisíciletí bude nové a dobré přímo úměrně k tomu, kolik místa v něm tento jedinečný výhonek z rodu Davidova dostane.
Amen
