„Nebo nepostavil nás Bůh k hněvu [tomu budoucímu, z něhož jsme vysvobozeni 1Tes 1,10], ale k nabytí spasení, skrze Pána našeho Jezukrista“ (1Tes 5,9). „Nebo ještě velmi, velmi maličko, a aj, ten, který přijíti má, přijde a nebude meškati“ (Žd 10,37).

Věříme tomu? Věříme, že si Pán pro nás přijde, pro církev svou, dříve, než-li přijdou na tento svět ony soudy a pohromy, o nichž čteme ve Zjevení? Věříme-li, tak čekáme Pána Ježíše z nebe. Čekáme, že si přijde pro nás a že nás vezme k sobě. Čekáme svého přenesení.

Apoštol Jan píše: „Víme, že když se ukáže, podobni jemu budeme; nebo viděti jej budeme tak, jakž jest“ (1J 3,2).

To je naděje lidu Božího. To je zaslíbení, které nebude odvoláno, právě tak, jako všecka ostatní Boží zaslíbení. Ono čeká svého naplnění, neboť jest stvrzeno Slovem Božím.

Pán ve své moudrosti neřekl učedníkům rok a den, kdy přijde. Řekl prostě: „Zase přijdu“ (J 14,3). Také Pavlovi nezjevil rok a den svého příchodu. To proto, aby Ho všichni a stále čekali.

Čekáme-li Pána Ježíše Krista, tu chodíme, jako Enoch s Bohem. Čekáme-li Jej, chodíme ve světle (1J 1,7), chodíme v lásce (Ef 5,1) a chodíme v pravdě (2J 1,4). Čekáme-li Ho, zůstáváme v Něm, abychom nebyli zahanbeni od Něho v příchodu Jeho (1J 2,28).

Jen v chození s Bohem můžeme očekávati Pána Ježíše z nebe, aniž bychom se obávali zahanbení.

Je to však velikým sebeklamem, kterému se oddávají někteří věřící, když říkají, že čekají Pána a přitom se milkují se světem. Tací se nemohou líbiti Bohu, jako se Mu líbil Enoch a jako se Mu líbili ostatní muži a ženy víry a svědci Páně.

Vezměme si výstražný příklad z lidu izraelského. Všichni byli vykoupeni a vyvedeni z Egypta, ale bylo v nich srdce zlé a nevěrné, které odstupovalo od Boha živého. Nevěřili Mu, a proto čteme, že: „Ne ve mnohých zalíbilo se Bohu; nebo zhynuli na poušti“ (1Kor 10,1-6). Nemohli se Bohu líbiti a nemohli vejíti do zaslíbené země pro nevěru (Žd 3,19).

Chceme-li se Bohu líbiti, musíme věřiti, musíme choditi u víře a nikoli podle zdání svých srdcí.

Žel, že musíme říci, že veliké procento věřících chodí podle zdání svých srdcí a nikoliv u víře, nikoliv podle Slova Božího.

Kdo chodí u víře, chodí podle Slova Božího. Nejsme fanatiky, nejsme výstředníky, abychom zákonickými a přemrštěnými názory vkládali jho na šíje věřících, jho, o kterém bychom také my museli říci: „Kterého ani otcové naši, ani my nésti jsme nemohli“ (Sk 15,10).

Co nám Slovo Boží nezakazuje, nezakazujme také ani my nikomu. Také nikoho hned nekaceřujme, že se připodobňuje světu, dělá-li něco, co je proti „zdání“ našeho srdce!

V Ruském Turkestanu byl sbor menonitský, který se rozštěpil pro knoflíky! Staří měli na svých šatech špalíčky ze dřeva, kterými zapínali své šaty. Mladí šli do měst, tam poměštili a místo špalíčků dávali si na své šaty knoflíky. Byli ihned pojmenováni „světáky“ - nastal křik a z toho i roztržka. Staří se nechtěli „připodobnit světu“, mladí se nechtěli podřídit názoru starších, a tak se rozdělili. Povstala z jednoho shromáždění dvě – špalíčkové a knoflíkové. To je skutečná událost! Tak daleko dovedou výstředníci a přemrštěnci, kteří nemají rozhledu!

Co nám však Slovo Boží zakazuje, to zavrhněme celým srdcem! Ono nám praví, abychom nepáchali libosti pohanů a nechodili tak, jako oni chodí v žádostech, v hodování a v opilství (1Pt 4,3-4), abychom nechodili za jejich zábavami a radovánkami do jejich „domů veselí“, kde je „srdce bláznů a smích jejich“, o němž je napsáno, že je jako „praštění trní pod hrncem“ (Kaz 7,4-6).

Máme také Slovo Boží o křtu, o Večeři Páně, o církvi, o jménech, jakými se máme nazývat, o služebnostech v církvi atd. Nechoďme v těchto věcech podle zdání svých srdcí, ale podle Božího Slova. Jen tak budeme chodit u víře!

Věříme-li Bohu „usilujeme buď v těle pohostinu jsouce, buďto z těla se berouce, jemu se líbiti“ (2Kor 5,7-9).

Věřme Bohu a Jeho zaslíbením o příchodu Páně. Věřme a čekejme! Probuďme se ze snění. Je čas, abychom se ze sna probudili a abychom zavrhli veškerou lhostejnost, poněvadž „nyní zajisté blíže nás jest spasení, nežli když jsme uvěřili“ (Ř 13,11). „Nebo ještě velmi, velmi maličko, a aj, ten, který přijíti má, přijde a nebude meškati“ (Žd 10,37).

Budeme-li chodit „hodně Pánu“, jak se sluší a patří na Jeho učedníky a k veškeré Jeho líbeznosti, tak nebudeme chodit k líbeznosti lidí světských. Ti budou námi pohrdati. Budeme tady chodit jako příchozí a poutníci. Budeme tady chodit v opovržení u světa, ale brzy již budeme spolu s Ním choditi v slávě. Pán brzy již naplní své zaslíbení: „Přijdu brzy a odplata má se mnou“.

Chodit v opovržení u světa – to je náš úděl tady na zemi před Jeho příchodem. Chodit spolu s Ním v slávě, to je náš úděl po Jeho příchodu pro nás. Jsme s tímto údělem spokojeni? Můžeme k tomu všichni říci své radostné: Amen?