Když je člověk mlád, leccos dělá, co v mužném věku aneb ve stáří po zkušenostech zavrhuje.

Když jsem byl mlád a nadšeně jsem evangelizoval, vyzval jsem obyčejné lidi, aby povstali, chtějí-li se oddati Pánu Ježíši. Jednou se mi stalo v Náchodě, ještě před válkou, že celé shromáždění povstalo jako by bylo elektrizováno. Mnozí potom plakali při modlitebném shromáždění...

V pozdějších letech jsem tento způsob opustil a přidržel jsem se způsobu starého a osvědčeného: zvěstovat evangelium, lidi vyzvat, aby se obrátili k Bohu a výsledek ponechat Jemu. Při tom ovšem vždycky možno hovořiti a se i pomodliti s jednotlivci, kteří dotčeni byli Slovem Božím a na nichž je patrné dílo moci Ducha svatého.

Bylo to snad v roce 1924, kdy bratr Dytrt mluvil s několika členy jisté denominace, a ani jeden z nich neměl jistoty spasení. A všichni tito při evangelizačních shromážděních šli dopředu podati kazateli ruce na znamení, že se oddali Kristu.

Kdysi pravil jistý bratr, když se díval na zástup lidí jdoucích dopředu ke kazateli: „Nevěděl jsem, že také jdou křesťané vyrábět ve velkém.“

Leckdy mám příležitost hovořiti s takovými, na „rychlo vyrobenými křesťany“, anebo se členy různých církví. Jeden z nich, člen církve - , mi pravil, že vůbec dnes už nevěří, že je „nějaký Pán Bůh!“ Jiný člen téže církve mi řekl, že „věří“ v Boha podle svého způsobu! Z celého jeho jednání, života a řeči je patrno, že mu nikdy nebyl zjeven Kristus ukřižovaný!

Víme ovšem, že se pouhý vyznavač může dostat i do sboru vykoupených Božích, ale nikoliv tak snadno jako tam, kde se „křesťané vyrábějí ve velkém.“

Z lásky k pravdě a i ze zkušenosti rádi vyznáváme, že přece jen nějaké procento takových „rozhodnutí pro Krista“ vyšlo z opravdových a upřímných srdcí.

Někteří z nich již dlouho chodili do shromáždění, mnohokráte slyšeli evangelium, četli množství evangelizačních letáků a mnozí věřící s nimi hovořili o spasení. Byla na nich vykonána veliká práce, ta nejdůležitější a tací při nějakém nadšeném řečníkovi učiní rozhodnutí pro Krista. O takových povahách, stále odkládajících, řekl mi kterýsi kazatel v době mého nadšení pro onen způsob práce, že „potřebují, aby je někdo do království Božího strčil!“

Také věříme, že někteří z nich, kteří se takovým okázalým způsobem rozhodují pro Krista, i když nevědí proč a nač k hlubšímu spasitelnému poznání Pána Ježíše přijdou, budou-li dále chodit k slyšení Slova Božího. U některých také jejich vlastní znovuzrození teprve přijde.

Co máme činit, abychom dobře a správně dělali dílo Boží mezi hynoucími? Nic jiného bratři, nežli zvěstovat upřímně, opravdově a v plné jistotě víry evangelium Kristovo. Zvěstujme Krista! Zvěstujme Slovo Boží! A mějme při tom víru Boží, že Jeho slovo se nevrátí zpět prázdné, ale že vykoná to, k čemu je posílá.

Mějme takovou víru v Slovo Boží, jakou měl nepřítel ve svůj koukol. On „nasázel koukol mezi pšenici a odešel“ (Mt 13,25). Klidně odešel, poněvadž věřil, že vzejde. I my věřme, že Slovo Boží vzejde a užitek přinese. Nebuďme podobni dětem, které, když semeno některé květiny vzklíčí a její lodyha se ukazuje, tuto povytahují, aby rychleji rostla. Obyčejně ji ve vzrůstu zarazí, neboť přetrhají její kořínky.

Nespecializujme se také na Jana 5,24, jako se na něj specializovali někteří, třeba jinak milí bratři. Jeden z nich tímto veršem a jeho povrchně logickým výkladem „obrátil“ celou řadu lidí. Vzpomínám si na několik duší. Nikde nebylo srdce v činnosti, nikde sebezkušování, nikde odsouzení sama sebe, nikde poznání ztracení a zahynutí a proto také nikde pravá radost a nikde zkutečné „vytažení z čisterny hlučící a z bláta bahnivého“. Vše bylo povrchně pochopeno chladným rozumem, kývnutí k něčemu, co bylo slabým stínem a nikoli mocným a jasným zjevením Božím. Proto v celém jejich životě zůstalo „při starém“. Nikde nejmenší známky nového rodu se při nich neobjevily. Nikde touha po shromáždění, nikde hlad po Slovu Božím. Prostě nebylo zde narození shůry.

Znovu však z lásky k pravdě a i ze zkušenosti musíme říci, že některým probuzeným a hledajícím duším právě logické vysvětlení slov Jan 5,24 prospělo. Byly to duše, které hledaly jistoty ve svých citech, místo v jasném prohlášení Páně, takže vysvětlením některých míst Písma poznaly milost Boží v pravdě.

Zvěstujeme-li Slovo Boží, zvěstujeme-li Krista v jistotě, v pravdě a v Duchu svatém, tu On osvítí a připraví srdce posluchačů pro Boží poselství. V nich pak vznikne víra, která se stane spolu s nadějí kotvou duše v zmítaném moři lidských názorů a neustavičnosti lidské!

A nejen to, ale z lidí, kteří po poznání svých hříchů a své ztracenosti uvěřili v Krista, stanou se svědci Pána Ježíše. Jen ti lidé, kteří sami mají jistotu spasení, odpuštění hříchů a jistotu synovství, mohou jasně zvěstovat Krista a býti svědky Toho, v němž mohou u víře říci: On zamiloval nás a vydal sama sebe za nás. On je naším spasením a vykoupením, naším životem i posvěcením.

Vždy mějme při kázání evangelia na mysli, aby slyšením Slova byl lidem zjeven Kristus jako Beránek Boží za hříchy obětovaný. Jen poznáním Krista přichází duše k spasení – nikoli podáním ruky kazateli. Ó kéž by skrze naše kázání evangelia Bůh mohl zjevit mnohým lidem svého Syna jako jejich Spasitele, Vykupitele a Pána. Amen.