Grano Salis - Surový diamant.

poslal oko

Co to skutečně znamená žít svůj život jako křesťan.

Tyto stránky navštěvuje docela pestrá paleta lidí.
Jedni preferují svou víru a skutky jsou pro ně zcela vedlejší, jiní jsou "už spaseni navěky" a už s tím nikdo nehne (protože jejich věčnou spásu si prý vzal na starost sám Bůh), někteří jsou zase vězni ve své zvláštní skořápce zažitých frází, kterými se pohotově zaštiťují, kdykoli hrozí nebezpečí, že by měli sami o něčem zapřemýšlet. Tehdy prostě naskočí gramofon pobožných ohlupujících frází.

Výsledkem je zvláštní tupost, odolnost proti zjevným skutečnostem života, které dost dobře nezapadají do konstrukce jejich víry. Tupost vůči objektivní zjevné a prosté pravdě, která je někdy i docela výrazně v kontrastu s jejich solidní přirozenou inteligencí.

Já osobně toto přisuzuji vlivu života v herezích, kdy už se člověk naučil při konfrontaci s nějakou pravdivou skutečností unikat do zažitých šablon. Šablon, které zní náramě vznešeně a zbožně - a které samy mají dokonce obecnou platnost - ovšem v konkrétní situaci je jim účelově posunut jejich skutečný význam do polopravdy.

Každý z nás se rodí v dědictví Adamova hříchu jako potomek vyhnanců z ráje.
Nahý a jako bezdomovec - bez nároku na nebeskou vlast.
Je nám vlastní hříšná přirozenost, černá jako uhel - naše náklonnost ke zlému. Přirozený člověk je zcela neschopen se vlastními silami ze svého postavení dostat.

Proto Bůh poslal svého Syna a on tuto situaci už změnil. Skrze Krista je možno získat dar věčného života v nebi.
Obléknutím Krista ve křtu se člověk stává uznaným dítětem Božím (tzv. iniciační svátost) a dostává tento dar věčného života ve formě dědictví - podmíněného ovšem dalším řádným životem křesťana až do smrti.

Spolu s Kristem je pohřben člověk přirozený (ten kus černého uhlu, pohlcující veškeré světlo), aby spolu s Kristem povstal člověk nový - surový diamant (srv Kol 2,9-14).
Člověku je takto (jako dar) Bohem změněna jeho "krystalická mřížka" - nová přirozenost Božího dítěte má už schopnost světlo nepohlcovat, ale v kráse se o něj podělit a světlo dál rozdávat.

Kdo z vás má představu, že je možno se nejdřív znovuzrodit (stát se diamantem) a až pak pohřbít starého člověka ve křtu (uhlí) - evidentně se mýlí.
Dimant nikdy nepřijde jako dar zvenčí (z nebe, z kosmu) - zrodí právě až proměnou z našeho uhlí.
Jsme to stále my - ale přesto jsme po křtu zcela noví - v novosti života (Ř 6,3-7).
Stali jsme se mocí Ducha svatého zcela jiným "prvkem" - uhlík se proměnil z tuhy na diamant.

Toník se proto mýlí, když tvrdí, že se nejdříve "znovuzrodil" a až pak za čas nechal ve křtu pohřbít toho "starého člověka".
Člověk nemůže být zároveň znovuzrozeným Božím dítětem a zároveň i nepohřbeným člověkem přirozeným.
To je schizofrenie.

Ovšem surový diamant se ještě napohled zas tak mnoho od kusu uhlí neliší.
Je potřeba ho nejdřív vybrousit a až pak se uplatní jeho zářivost, jeho skutečné vlastnosti.
Na toto "vybroušení" má křesťan celý zbytek života.
Bůh už dávno naplánoval konečný tvar vybroušeného diamantu, aby ve světle dosáhl dokonalosti. Stačí se jen naučit poznávat a naplňovat Boží vůli, žít svůj život podle Boha.
Každým dalším dnem života tak dostáváme příležitost dobrými skutky na tomto svém diamantu vybrousit další zářivou plošku.

(Ef 2,8-10)
Neboť jste spaseni milostí skrze víru, a to není z vás - je to Boží dar,

ne na základě skutků, aby se nikdo nemohl chlubit.

Jsme přece jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům, které Bůh předem připravil, abychom v nich chodili.

Jsme ovšem také stále ještě i lidé hříšní - a ne vždy svou příležitost k našemu vybroušení využijeme. Náš diamant tedy není tak krásný, jak by mohl být. Nejsme tak svatí (podobní Kristu), jak bychom mohli být.
Naše hříchy dokonce činí tento náš diamant znovu matným.
Přesto ani hřích ke smrti není už schopen zvrátit Boží dar - není schopen změnit "krystalickou mřížku" zpátky na uhlí. Zůstáváme Kristovci (diamantem) až do konce (třeba i nehodní), kdy předstoupíme před Kristovu soudnou stolici a vydáme počet ze svých skutků.

Tehdy dílo každého vyjde najevo:
(1 Kor 3,13-17)
. Ten den je totiž ukáže, neboť bude zjeveno ohněm a ten oheň vyzkouší dílo každého, jaké je.

Zůstane-li něčí dílo, které na něm postavil, dostane odplatu.

Shoří-li něčí dílo, utrpí škodu; ale sám bude spasen, avšak tak jako skrze oheň.

Cožpak nevíte, že jste Boží chrám a že Boží Duch přebývá ve vás?

Jestliže někdo ničí Boží chrám, toho zničí Bůh, neboť Boží chrám je svatý, a to jste vy.

Hříchem ke smrti si křesťan zničí svůj vlastní Boží chrám.

Kristus je dokonale vybroušeným diamantem. Je dokonale svatý.
Křesťan usiluje svým životem se Kristu podobat. Každému člověku se to daří jinak a tedy i naše svatost se odvíjí podle toho, nakolik se podobáme Kristu. Nakolik jsme odolali zlému pokušení a nakolik jsme dobrými skutky naplnili Boží plán se světem i s námi.

A právě zde je také nasnadě učení o očistci:
člověk, který za života nestačil vybrousit tento svůj diamant do zářivé svatosti, má možnost za vydatné pomoci našich modliteb toto dokončit po smrti.

Ti, kteří umírají v Boží milosti a přátelství, ale nejsou dokonale očištěni, i když jsou si jisti svou věčnou spásou, jsou po smrti podrobeni očišťování, aby dosáhli svatosti, která je nutná pro vstup do Boží radosti. Církevní tradice mluví, s odvoláním na některé texty Písma, o očistném ohni: „Co se týká některých lehkých hříchů, je třeba věřit, že před posledním soudem je očistný oheň; vždyť ten, který je pravda, říká, že jestliže se někdo rouhá Duchu svatému, nebude mu odpuštěno ani v tomto věku, ani v budoucím (Mt 12,32). Z tohoto tvrzení se odvozuje, že jisté viny mohou být odpuštěny v tomto věku, ale jiné v budoucím věku.“

Rád bych teď vysvětlil ještě další Toníkův omyl.

Jeho slova: "
Já nemám "nárok" na nebe. Ani jsem, díky Bohu, nikdy žádný takový "nárok" neměl
a nikdy nebudu mít.
Mám jen milost v Ježíši Kristu, které mne osvobodila od zákona hříchu a smrti."

Srovnejme s učením Písma:
(Gal 4,6-7)
A protože jste synové, Bůh poslal do vašich srdcí Ducha svého Syna, volajícího: "Abba, Otče!"

A tak už nejsi otrok, ale syn, a když syn, pak také Boží dědic skrze Krista.

Syn má nárok na dědictví!
Boží dítě má nárok na dědictví věčného života, má nárok na nebe.
Otevřenou otázkou ovšem zůstává, zda tento svůj nárok svým vytrváním v dobrém až do konce také uplatní, nebo bude jako nehodný dědic nakonec vyděden.

Milost v Ježíši Kristu, která osvobozuje od zákona hříchu a smrti, je právě dar spasení Kristem při křtu (je ona změna krystalické mřížky z uhlí na diamant) a následně veškeré svátosti, které člověka dále spojují s Kristem a Boží milostí připodobňují Kristu, takže roste v osobní svatosti (vybrušuje svůj diamant životem podle Boha).

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace