Grano Salis - Velvyslanectví

    Procházel jsem z kopce dolů do města ve studeném, sychravém ránu, jako každý den jsem šel na tramvaj a do školy. V půli kopce mne zarazila zvláštní věc. Přímo na pěší zóně stála řada aut, jedno za druhým. Procházej jsem kolem té řady a nerozuměl, co tam ta auta dělají, nebyl přece večer, aby byla nějaká akce.

Jen řada prázdných aut.

    Odpoledne jsem se vracel se spolužáky a aut v řadě bylo mnohem, mnohem více. Teď jsem si teprve všimnul, že auta mají něco společného, byly to samé trabanty a wartburgy, jen vyjímečně nějaký žigulík, žádná škodovka. Auta byla prázdná, některá už vykradená.     To už nám začínalo docházet, že se dějě něco divného.     Šli jsme podél aut až na kraj nekonečné řady, po Újezdě a do kopečka po Petříně a v dálce jsme uviděli u plotu velkou skrumáž lidí, na místě, kde jsme běhali snad každý podvečer. Přes dva metry vysoký tyčkový plot a z jedné i druhé strany lidi. Na plotě visela mladá žena, zespodu jí podepíral pán, za plotem řvalo dítě. Kolem plotu spousta policistů, za plotem ani jeden.     Mezi tyčemi plotu bylo vidět velké stanové městečko, mnoho lidí. *******     Ten den jsme stáli přímo u velvyslanectví NSR, pozorovali to divadlo a já si pomatuju, jak jsem tenkrát nechápal, nerozuměl. Bylo to mimo mojí realitu. Přes zeď a přes plot šplhali lidé, kolem byli policisté, novináři. Když někdo začal šplhat přes plot, přiběhli policisté, snažili se ho stáhnout dolů. Přiběhli novináři, začali to fotit. Lidé za plotem těm venku pomáhali, tahali je nahoru, řvali na policisty.     Policisté byli zmatení, po chvilce rvaček obklopeni houfem novinářů lidi pustili, vypadali bezradní.     Bylo hned několik věcí, co jsem nechápal. Náš svět byl tak pořádný! Policisté všechno zvládali, byli přece všemocní, nikdo si netroufnul neuposlechnout, nikdo jim neuniknul. Mohli zasahovat kdekoliv a kdykoliv v zemi. Každý, kdo nesouhlasil, se musel dobře skrývat.     Ale tady, přímo uprostřed země, přímo uprostřed Prahy, se dělo něco, co neměli pod kontrolou!     Bylo to neuvěřitelné, nemohl jsem pochopit, proč do té zahrady jednoduše nevlítnou, nevytáhnou ty lidi a nepozavírají je do kriminálu. Tenký děravý plot z ocelových tyček dělil místo, kde byli komunisté všemocní od místa, kde byli bezmocní.     A ještě jedna věc mi hodně nešla na rozum.     Ti lidé uvnitř nechali venku svoje prázdná auta, celý majetek. Na auto se tenkrát čekalo mnoho let, mnoho let šetřilo. Trabant, to bylo pět let života, wartburg tak osm a žigulík třeba i patnáct. A ti lidé je nechali venku za plotem, napospas zlodějům, policistům, režimu. Vzdali se jich jen proto, aby mohli přelézt nějaký plot a bydlet ve stanu, uprostřed nepřátelské země.     Nedokázal jsem pochopit: jak můžou trpět takovou škodu? Jak vůbec můžou doufat a věřit, že se z tak beznadějné situace, obklopeni policií a armádou, dostanou? *******     Pár měsíců nato jsem šel kolem jednoho takového plotu a natáhly se ke mne ruce, které mi pomohly nahoru a přes plot. A za plotem jsem s překvapením zjistil, že policajti, co mne celou dobu drželi v zajetí a trápili, se najednou jen bezmocně vztekali a nevěděli, co dělat. Koukali na mne skrz plaňky, řvali, vzbuzovali hrůzu ale to bylo všechno, co mohli dělat.     Za plotem už byli bezmocní.     Dodnes jsem vděčný těm rukám za plotem, za vysvobození.     I dnes vidím křesťanskou církev stejně jako tehdy: Jako místo alzylu v nepřátelském, dobře kontrolovaném světě, kde skrz plot trčí ruce a tahají lidi nahoru. A z druhé strany policajti, co řvou jak pominutí a snaží se strhnout lidi zpátky. A když pak někdo přeleze na druhou stranu, policajti jen bezmocně koukají a straší.
    Kdo slyší mé slovo a věří Tomu, který mě poslal, má věčný život a nepřijde na soud, ale již přešel ze smrti do života.     Přichází hodina, a již je zde, kdy mrtví uslyší hlas Božího Syna a ti, kteří uslyší, budou žít. Neboť jako má Otec život sám v sobě, tak dal i Synu, aby měl život sám v sobě, a dal mu také moc, aby konal soud, protože je Syn člověka.
Cizinec.com

	Hledej
	Je a svátek má Jiří. Vytvoření registrace