Grano Salis - Odluka české církve od Boží Milosti?

Jsou peníze, které církev nemůže přijat, protože tím popírá svůj úkol zde na zemi. Například peníze z výnosů prostituce, z hazardu, ze zločineckého spiknutí. Protože s nimi není spojeno Boží požehnání. Peníze v církvi jsou vlastně podobné krvi: Roznášejí živiny po celém těle. Jestliže však roznáší jed, pak otráví celé tělo. Proto musíme zkoumat, jestli peníze, které přicházejí do církve, přicházejí od Boha nebo od ďábla.

Bible popisuje zajímavý problém: Jsme hříšní a potřebujeme být spaseni. Co s tím teď? Bible popisuje dva způsoby spásy člověka: První spočívá v tom, že spravedlivý soudce zhodnotí lidský život, sečte plusy a odečte mínusy a na základě toho, co mu vyjde, člověka pošle buď do pekla, nebo do ráje. Člověk, když jedná dobře, získá právní nárok na to, aby byl spasen a poslední soud pak v podstatě pouze tento nárok uzná, protože mu nezbývá na výběr. Člověk zkončil v plusu, tak prostě musí jít do ráje. Toto je první způsob, pracovně jej nazveme "spasení ze skutků Zákona."

Druhý způsob spočívá v tom, že člověk nemá nejmenší šanci u posledního soudu uspět. Jeho vina je tak veliká, že nemá žádný právní nárok. Zákon jej neosvobozuje, ale naopak, usvědčuje a odsuzuje k smrti. A tehdy se dá spása přijmout pouze jako dar: Když někdo druhý zaplatí tvůj dluh, tvé viny, za tebe. Nazvěme tuto spásu "spásou z Milosti." Jedná se o dar, na který není žádného právního nároku - kdyby zde byl právní nárok, nejednalo by se o Milost, ale o Zásluhu.

Je velký rozdíl mezi právním postavením k Bohu toho, kdo je pod Zákonem, a toho, kdo je pod Milostí. A toto rozdílné právní postavení se pak odráží na životě člověka, na jeho denodenní praxi. Tento rozdíl popisuje kázání na Hoře. Tam Kristus dává do protikladu život pod Zákonem (to co bylo řečeno otcům), s životem pod Milostí (to, co Kristus říká Těm, kdo jej "slyší.") Jak jedni, tak druzí, jsou volání k tomu, aby se byli obrazem Boží, právě podle právního postavení k Bohu. Ti, kdo jsou pod Zákonem, byli volání k tomu, aby byli obrazem Božího soudu (důraz je kladen na "oko za oko, zub za zub"), ti, kdo jsou pod Milostí, jsou zase volání k tomu, aby tuto Milost zobrazovali ve svém životě, a tím ji předávali dále (důraz na nastavení druhé tváře).

Pěkně to jde vidět na dvou příkladech v Bibli: První z nich je případ "cizoložné ženy." Farizeové a zákoníci přivedli ženu chycenou při cizoložství, aby Krista "vyzkoušeli." Svým jednáním naplňují úkol zosobrazovat bytí pod Zákonem. Ono se sice říká, že nenaplnili zákon, protože tam nebyl ten chlap, ale to není tak docela pravda. Ano, Zákon vyžadoval, aby zemřeli oba, ale nikde nevyžadoval, aby zemřeli v jeden a ten samý okamžik. Pro odsouzení ženy přítomnost jejího milého nebyla nezbytně nutná, nutní byli svědci. A tak, přesně podle zákona, žádali Krista, aby posvětil kamenování, které by začali ti připravení svědci. Kristus však řekl něco překvapivého: Kdo jsi bez hříchu, hoď po ní první svým kamenem. Zobrazovat bytí pod Zákonem totiž znamená být ve svých soudech stejně spravedlivý, jako je Bůh. Neboť je člověk spasen tím, že je spravedlivě souzen, pak je jeho poviností i spravedlivě soudit. A ta žena si smrt ukamoneováním podle Zákona zasluhovala. Avšak spása z Milosti vede k něčemu jinému: K vědomí, že sám jsem odsouzen k smrti. A tedy: Když druhé odsuzuji k smrti, tak tím vlastně odsuzuji i sám sebe. Podle zobrazení bytí pod Zákona, svědek, kterýá by začal házet kamení, by dal v sázku svoji spravedlnost a pravdivost: On viděl, že ta žena cizoložila, na vlastní oči, a když by svědčil křivě, začal by házet sám k sobě odsouzení. Kristus však tento postoj posouvá: Nespasí tě tvá Spravedlnost, ale Milost, na kterou není právní nárok. Jsi-li sám odsouzen k smrti pro svůj hřích, tak i když svědčíš pravdivě, házíš sám k sobě k odsouzení, protože Milost, kterou jsi přijal pro sebe, nepředává dále.

Druhé podobenství je o nemilosrdném služebníku. Ten také má ze zákona právo na to, aby mu jeho dlužník uhradil dluh. Právo bylo na jeho straně a on jednal v souladu s ním, když svého dlužníka nechal uvrhnout do vězení. Jednal podle práva, chtěl jenom to, co mu patří. A přesto odschází usvědčen: Protože před králem byl v jiném právním postavení: Sám přijal nezaslouženou milost, když mu Král jeho dluh odpustil. Ale jeho srdce a v jeho jednání se to neprojevilo. Dále stavěl na svých právech - a tím pohrdl spásou z Milosti. A tím ztratil spásu z Milosti. spoléhal na svou obřízku, na svá práva ze zákona, a zapomněl, že samotného ho totéž právo, na které se odkazuje, odsuzuje.

Jsou peníze, které církev nemůže přijat, protože tím popírá svůj úkol zde na zemi. Například peníze z výnosů prostituce, z hazardu, ze zločineckého spiknutí. Protože s nimi není spojeno Boží požehnání. Peníze v církvi jsou vlastně podobné krvi: Roznášejí živiny po celém těle. Jestliže však roznáší jed, pak otráví celé tělo. Proto musíme zkoumat, jestli peníze, které přicházejí do církve, přicházejí od Boha nebo od ďábla.

Ony restituce a náhrady, je něco, na co má církev právo. Jenomže: Právo církev odsuzuje k smrti. Církev si musí vybrat, na co spoléhá: Jestli na své právní nároky, anebo na Milost, na které není právní nárok. Jestli chce společnosti kázat, rozdávat, evangelium spásy za skutků Zákona, nebo z nepodmíněné Milosti. Nemůže učit obojí. Nemůže něco jiného kázat a něco jiného činit. Církev se však možná rozhodne trvat na svých právech. Kdyby Bůh trval na svých právech, my bychom nebyli spaseni. My jsme spaseni proto, že Bůh v Kristu uhradil náš dluh za nás. My jsme v podstatě spaseni skrze strpěnou křivdu: Spravedlivý zemřel na místě nespravedlivých, to je přece křivda. Kristus strpěl křivdu, abychom my byli spaseni. A tato milost, tato strpěná křivda, předchází pokání a způsobuje je. První je milost a až jako odpověď na tuto milost přichází pokání. Ne naopak. Kdyby Bůh řekl: Odmítám nést křivdu, odmítám tvůj dluh zaplatit za tebe, my bychom nebyli spasenu. Církev však jde opačnou cestou: První zaplať a až pak my milostivě ti, společnosti, odpustíme.

Příspěvky na plat je něco, co stát dává ze své vlastní "dobré vůle." Není povinen to dělat. Komunistický režim si to uzákonil "milostivě," aby ukázal, jak je zachovávána "svoboda vyznání." Prakticky minulý režim uvěznil církve do vězení a dával ji vězeňskou stravu. Vzít tuto vězenskou stravu není nebiblické - jednal tak ve vězení i apoštol Pavel. Náhrady a restituce je však něco, na co má církev "nárok." O co se hlasitě hlásí.

Avšak o co se hlásí? Bible učí lásku, která nepočítá křivdy, my jsme své křivdy spočítali na padesát miliard korun, když jsme ještě milostivě slevili ze sedmdesáti miliard z před několika lety, a ještě ze sto miliard z doby ještě dřívější. Církev učí se modlit k Bohu: Odpust nám, jako i my odpouštíme našim viníkům, ale kde je to odpuštění naším viníkům? Když už dvacet let trváme na svých právech? Copak chceme, aby tím samým způsobem odpouštěl Bůh nám? Pouze slovy a né skutky? Ano, odpouštím ti, ale svůj dluh vůči mně přesto zaplať? Osobně věřím tomu, že křesťan je volán k tomu odpouštět aktivně, slovy i skutky. I když třeba pasivně nejde k soudu vymáhat své pohledávky a přesto žije v neodpuštění, není to nic platné. A církev na společnost tlačí. Jednak ji k tomu pomáhá onen blokační paragraf, jednak nejrůznější prohlášení čelních církevních hodnostářů, skrze různé hrození různými soudními žalobami a hlavně srkze aktivní neodpuštění.

Pokání se nedá přikázat parlamentním zákonem, to je záležitost obráceného srdce a práce Ducha Svatého v nás. Křivdy se nedají zmírnit či vymazat soudnímí spory, ale pouze bezpodmíněčným odpuštěním. Nedovedu si osobně představit Krista, jak v parlamentu obhajuje zákon o církevních restitucích - to je něco, co je v přímém protikladu např. s učením na Hoře. Nedovedu si představit Pavla, který byl jó opatrný, aby kázání evangeliu nepředložil nějaký kámen úrazu, jak by na tiskové konferenci vítal schválení tohoto zákona. Hus by se obrátil v hrobě, kdyby nějaký měl a Chelčický by nás hnal snad s holí.

Onen nemilosrdný služebník přišel o Milost, když trval na svých právech. Z tohoto příběhu bychom měli pocítit bázeň před Bohem. Ale my jednáme tak, jako by se nám už nemohlo nic stát, jakobychom všechno měli v kapse. Může církev Kristova zakopnout? Ano, když zapomene na Krista, na tu Milost, kterou byla spasena, když popře Ducha Kristova, kterému se má podřizovat. Jestliže by církev nemohla padnout, proč by Pavel psal tak ostrý spis Galaťanům? Proč by je varoval, že jim Kristus nic neprospěje? Že vše, co prožili, se může prožít úplně zbytečně, úplně nadarmo?

Víte, přijetí obřízky znamená v podstatě přijetí spásy ze skutků Zákona. Avšak Pavel mluví nekompromisně: Zákon nikoho spasit nedokáže. Spoléhat na právní nároky znamená spoléhat se na chiméry. To, co nám teď předkládá parlament, je v podstatě to samé co obřízka: Jedná se o návrat ke spáse z právních nároků. Rozhodnutí, před kterým stojíme, je nevratné: Jestliže jednou ty peníze přijmeme a použijeme, tak už je nikdy nebudeme schopni vrátit zpět. Ty peníze, jako otrávená krev, dříve či později otráví celou českou církev, neboť nepůjde rozlišit mezi penězmi a penězmi.
Církev stojí před rozhodnutím, které, ať už bude k tomuto zákonu kladné, či záporné, nepůjde vzít zpět. Přijetím restitucí bychom svými skutky nekázali evangelium milosti a odpuštění, ale evangelium skutků, evangelium "vraťte, co jste nakradli" (Mt 18,28), evangelium "vykupte se penězmi ze svého hříchu". Ano, Bible vyzívá zloděje, aby vrátil lup a nahradil škodu, ale ten zloděj to sám musí chtít a musí to vycházet z jeho proměněného srdce (Mt 5,38-43) - a to naše společnost, která v osmdesáti procentech restituce odmítá, nesplňuje. Pokání se nedá vynutit skrze parlamentem přikázané zákony, pokání přichází pouze jako Dílo Ducha Svatého. A stejně tak i křivdy, ty se nedají zmírnit či vymazat soudními spory (Mt 5,18-25). Nový zákon zná jinou cestu: Cestu odpuštění (Mt 6,12) a milosti, která se nedá zaplatit penězmi (Mt 10,8b). Jestliže nechceme, aby jiní popírali křivdy spáchané po roce 1948, nesmíme ani my popírat křivdy, které těmto křivdám předcházeli (Jan 8,7). Musíme přiznat i svůj díl viny na událostech roku 1948 pro dějinná období, která těmto událostem předcházela, zvlášť za období středověku a raného novověku, která si svou zločinností nijak nezadala s komunistickým režimem.

Nejsme volání k tomu, abychom vychovávali společnost, abychom vnuky trestali za hříchy jejich dědů a pradědů (Iz 43,18n). Jsme volání k tomu, abychom kázali evangelium - to je náš podstatný úkol na tomto světě. Evangelium však nekážeme pouze svými slovy, ale i svými skutky. Církevní restituce učiní naše kázání "prázdným a falešným," protože jde proti Duchu Kristova, proti Duchu odpuštění a nezasloužené milosti (Řím 8,9b). Jedná se o cestu ospravedlnění způsobem Zákona Starého (Mt 5,38), ne způsobem smlouvy Nové (Jan 3,18, Mt 7,1; Řím 8,1). Jistě, cesta bez náhrad vyplácených třicet let státem by byla těžší a bolestivější, ale ne vždy ta jednoduší a příjemnější cesta je od Boha (Mt 7,13n). A musíme si dát pozor, aby odluka církve od státu nebyla také odlukou od Boží milosti, aby se nezávislost na státu získána skrze tyto peníze nestala nezávislostí na Bohu a na nutnosti důvěřovat Mu každý den.

Raději dělat méně s Božím požehnáním, než více bez něho. Neboť účel nesvětí prostředky. Jsou peníze, které církev přijmout nemůže, nechce-li ztratit Boží požehnání, svou tvář, své poslání na tomto světě. Myslím si, že tyto peníze z církevních restitucí jsou jedni z nich. Protože skrze ně hlásáme falešné evangelium: Evangelium spásy z právních nároků, evangelium počitání křivd, evangelium neodpuštění, evangelium "zaplať svůj dluh do posledního haléře."

Zdroj: http://bohu-a.svetu.cz/32521-odluka-ceske-cirkve-od-bozi-milosti.html

	Hledej
	Je a svátek má Marcela. Vytvoření registrace