Ty jsi křesťan, ty jsi věřící? Proč mi nikdo nešel pomoct z těch svatých, kteří nehřeší a mají Ježíše v sobě ?Co měl dělat 17. letý chlapec?. Ty jsi to zažil ? Já byl zbabělec? Já byl zoufalý.  A jak jsem mohl tatínkovi pomoci, když jsem to neuměl ? V bytě bez vody, bez tepla,suchý  záchod 20 metrů daleko.

Vy panský protestantský svině? Dokazujete jen, že žádný Ježíš ve vás není. Je ve vás Satan.

 Komedianti!!!!

Ano neviděl jsem nikoho zemřít, ale můj otec skoro umíral a potřeboval pomoc, dusil se  a já to neuměl, abych mu pomohl a poskytnul důstojnou péči.  Ty Blbečku protestanskej!!! Bylo mu 17  a byl jsem na to sám. V hospicu bych mohl být u něj a se mnou odborná péče.

 

Pohrdej leda svojí peseudokřesťanskou ubohostí!!!

 

A jste ubozí a sere vás to, že katolicí v tomhle směru jsou dál než vy a mají více citu. Jděte do hajzlu !!!!

 

Lituji toho, že jsem někdy urazil katolíky. I když mají svoje chyby, mají cit, ale vy máte leda tak vaše psedoježíše, který je od opravdového Ježíše moc a moc daléko. A cit. Tím pohrdáte. Vždyť přece nehřešíte.

 

Jo, vy jste na to nebyli sami. Byla jste věřící rodina. A v tom je obrovská síla. A nakonec jste nějakým způsobem mohli zajistit láskyplnou péči. To já neměl z toho nic. A sám. A žádné prostředky. Je to obdivující a nádherné. Plody opravdové lásky dětí k rodičům. Ale co jsem mohl dělat já? Pro mě by takové zařízení bylo záchranou nejen pro tatínka, ale i pro mne. A pak  strašně to bylo pro mne i v nemocnici  chvíli slyšet naříkat tatínka, že chce pít, ale  já mu nesměl dát ani kapku vody. Lékařka to zakázala. Odcházel jsem vynervovaný na odpolední vyučování. Měli jsem zrovna vždy deskriptivní geometrii a já nebyl schopen rýsovat.

Pak mi tady nějaký člověk, který houby o tom ví, bude přesvědčovat, že jsem zbabělý a mám se hanbit. Je to hříšné, ale mne se ulevilo, když tatínek umřel. Hrozné. Spadl jakýsi kámen. Už jsem mohl mít tak strach akorát o sebe. Stalo se něco, co již se nezmění. Jsem úplně svobodný. Dostal jsem důchod 450 Kč. To zase ty ani myslivec nechápete. Nechápete, že mohou být lidé na tom hůř než vy, protože jsou na to sami. Věřící rodina. To byl ten Tvůj poklad. Já takový poklad neměl  a k tomu balvan ponižování  a bídy z dětství  a také možná i předsudků. Rok předtím něco podobného s maminkou, ale tam to šlo rychle. Umřela po převozu do nemocnice za dvě hodiny. Půl roku žila a snad nás ani nevnímala. Těžká skléroza a váha 35 kg. Do nemocnice odmítala. A když zemřela, já přišel domů ze školy. Nějak jsem to tušil. Tatínek seděl u stolu, plakal a řekl krutou pravdu. A další smutnou větu.. Nemáme peníze na cestu do krematoria, musíme si jít půjčit. Bylo zrovna před důchodem mainky. Šel jsem s ním jen kousek. Pak říkám, „ Tati já počkám tady“. Byl listopad a mne chyběl u kabátku knoflík. Z baráku vylezla baba, známá drbna, a začal si mne prohlížet., „ Nemáš knoflík. Ať ti ho máma přišije“ Znělo to jak výčitka vůči moji nemocné a právě dnes zemřelé mamince. To už jsem nevydržel a vykřikl“Maminka dnes zemřela“  a utekl za roh, kde jsem se konečně rozbrečel a nenáviděl svět. Tatínkovi jsem nic neřekl. A pohřeb? Nic nedůstojnějšího jsem nezažil. To děti uspořádají důstojnější pohřeb nalezenému ptáčkovi. Velký sál krematoria a tam jsme byli já, tatínek a nějaký jeden z příbuzných, za jehož oblečení jsem se styděl. Říkal jsem si,  k čemu je život. K čemu ? Otec plakal, protože se šel podívat na mrtvou maminku, já zůstal. Taky bych musel brečet a to jsem nechtěl. Pak cesta vlakem domů a za necelý rok na to jsem prožíval trápení s tatínkem. Jediná výhoda byla ta, že už jsem věděl, jak se vyřizuje ten nejskromnější pohřeb. Co mne potěšilo bylo to, že na pohřeb se mnou najednou přijela polovina třídy z gymnázia. Aspoň to bylo o něco důstojnější. V té době jsem nevěděl nic o Bohu a Pánu Ježíši. Musel jsem se s tím vyrovnat sám. A samota je to nejstrašnější, co existuje. A rok na to jsem poznal hodné věřící lidi a začal hledat smysl jinde. I když to šlo pomalu. A protu bych tehdy tak uvítal ten hospic a jeho služby.

Tak víš toho hodně a nediv se tomu, jaký jsem.

 Myslivče. dovol, abych se Ti omluvil za způsob vulgární komunikace, který jsem vedl. Prostě jsem Tvoje výroky pochopil špatně a vztáhnul si to na moji živou a bolavou bezvýchodnou minulost. Tak díky, pokud omluvu přijmeš.  František