poslal rosmano
Dovolte malý historický exkurs spojený s Palestinou a jejími původními obyvateli, které tak dobře známe z Bible, na základě knihy Howarda Sachara Dějiny státu Izrael.
Na poloviční cestě mezi Safedem a Naharií v severním Izraeli poskytuje hranatý, terasovitý svah hory Ha´ari, 1100 metrů nad hladinou moře, simultánní výhled na Středozemní moře na západě a jezero Galilejské na jihovýchodě. Odbočujíc k západu vede silnice přímo do skryté vesničky Peki´in, jaksi nepopsatelnou enklávou domků z vápence, obývanou smíšenými komunitami Drúzů, Arabů a několika málo Židů.
Na poloviční cestě mezi Safedem a Naharií v severním Izraeli poskytuje
hranatý, terasovitý svah hory Ha´ari, 1100 metrů nad hladinou moře,
simultánní výhled na Středozemní moře na západě a jezero Galilejské na
jihovýchodě. Odbočujíc k západu vede silnice přímo do skryté vesničky
Peki´in, jaksi nepopsatelnou enklávou domků z vápence, obývanou
smíšenými komunitami Drúzů, Arabů a několika málo Židů. Synagoga střeží
bok vstupní cesty. Je to starobylá stavba. Říkají nám, že ty dva
přítesané kameny v jejich stěnách kdysi patřily původnímu jeruzalemskému
chrámu, zničenému Římany před více než 1900 lety. Rodina Zinati, která
tu koná pobožnosti, sleduje svůj původ právě tak daleko. Její členové
ovšem poznamenávají s pýchou, že jsou jediní Židé v Izraeli, jejichž
předkové žili nepřetržitě ve Svaté zemi od dnů posledního židovského
společenství. Drobní, tmavé pleti, mluvící hebrejsky jako arabsky,
obdělávají peki´inští Židé půdu, pěstují bource morušové, a oddaně
střeží své hroby a historické památky. Asi s tichým zadumáním také čelí
pohledům návštěvníků, kteří jsou nadšeni pohledem na "skutečné"
Hebrejce.
A skuteční také jsou, tito malí poarabštění Židé, to
ztělesnění fyzického židovského styku s Palestinou, který nikdy zcela
nepřestal. Římané mohli nakrásně zpustošit celý národ mezi A.D. 70 a 135
a vyvraždit na 600.000 Židů a odvléci do otroctví polovinu tohoto
množství. Ale dokonce ve stopách tohoto monumentálního rozptýlení,
několik tisíc Židů nějak v zemi přežilo. Ti, co přežili, zatíženi
velkými daněmi, zbaveni práva navštěvovat svou starobylou metropoli,
vystavěli si své domovy v Galileji, kde obdělávali půdu a prováděli své
obchody. V pozdní římské době tato zdecimovaná židovská obec už dosáhla
určitého oživení. Po tři staletí její města, vesnice a usedlosti se
rozšířily až po pobřežní pláninu, a poměrně se rozrůstaly. Jejich
kultura vykazovala známky určité nevyrovnané vitality. Během tohoto
období například byl sestaven palestinský talmud. Navíc židovská populace si udržela svůj růst i po arabském dobytí a dokonce za seldžuckých Turků, až nakonec kolem roku 1000 dosáhla celkového počtu 300.000 obyvatel.
Toto slibné mezidobí však náhle skončilo, a dosti drasticky, s příchodem křižáků. Pod křesťanskou vládou pak následovaly takové jatky Židů, že v roce 1169, když Benjamin z Tudely, španělský židovský cestovatel, navštívil Svatou zemi, nalezl na živu už jenom tisícovku židovských rodin.. Ale dokonce i potom byl tento opěrný bod tvrdošíjně držen. O 18 let později egyptský sultán Saladin dobyl rozhodného vítězství nad latinskými královstvím a začal proces, který nakonec vyhnal poslední křižáky o století později. Následkem toho, za tolerantního muslimského režimu, putování Židů ze zámoří posílilo tenké palestinské zbytky. Přistěhovalci přicházeli ze severní Afriky, z Evropy a zvláště ze Španělska, největší židovské komunity v diaspoře. Vlastně už dávno před tlakem inkvizice na 5000 sefardských Židů (Sepharad - hebrejsky Španělsko) už dosáhlo předního postavení mezi ostatními Židy ve Svaté zemi, pohltili Musta´aribiny (poarabštěné Židy) a zavedli svůj latinský dialekt jako dorozumívací jazyk palestinského Židovstva.
Byla to však především španělská inkvizice a nakonec španělský vyhnanecký dekret z roku 1492, které rozehnaly desítky tisíc sefardim do všech koutů středozemního světa, a nejméně 8000 z nich do Palestiny. Šťastnou náhodou korespondoval jejich příchod s otomanským dobytím Levanty (1517) a v jejich prvním století se ukázala být role Turků nečekaně blahodárnou. A tak v následujících letech se i jiní Židé vydali na cestu do Palestiny od středomořského pobřeží. Velký počet se jich usadil v opuštěném křižáckém městě Safedu. Připojila se k ním v sedmnáctém a osmnáctém století nárazová migrace aškenaziů, Židů ze střední a severní Evropy. Sefardští a aškenazští nově příchozí pak zvýšili počet židovského obyvatelstva Safedu na 16.000 na začátku 18. století. Mnoho poutníků zůstalo závislých na cizí charitě, ale většinou byli samoživitelé jako dráteníci, ševci, obchodníci s kořením a jako rolníci.
Jinde v Palestině bylo židovské obyvatelstvo méně vidět.
Zdržovali se hlavně ve 4 svatých městech - Safedu, Tiberiadě, Hebronu a několik málo v Jeruzalémě.
Ale jak to bylo v 18. a 19. století, kdy se Palestina začala vynořovat ze svého legendárního oparu a začala vstupovat do říše veřejného zájmu, někdy příště.
