Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Významný americký teolog Langdon Gilkey figuroval na začátku osmdesátých let minulého století jako jeden ze svědků v procesu v Little Rock, ve státě Arkansas (USA), který proběhl v souvislosti s pokusem o zavedení kreacionismu jako alternativní výuky vedle teorie evoluce. (Celé kauze a jejímu pozadí se věnoval i v knize Creationism on Trial: Evolution and God in Little Rock, San Francisco 1985.)

Gilkey, který je mimo jiné autorem i pronikavé teologické studie věnované křesťanské nauce o stvoření, byl pro tento proces angažován organizací pro hájení a prosazování amerických občanských svobod (American Civil Liberties Union). Uzákonění kreacionismu jako alternativní teorie vzniku vesmíru by totiž šlo naprosto proti americké ústavě s jejím požadavkem odluky náboženství od státu. Proto se proti němu vzepřely hlavně náboženské organizace.

První dodatek v tzv. Listině práv americké ústavy, který se týká práva na svobodu vyznání, zakazuje kongresu jako zákonodárnému sboru ustanovovat státní náboženství a chrání právo na pěstování jakéhokoliv náboženství. Deklaruje tak vlastně odluku náboženství od státu. Charakteristickým úkolem náboženských komunit v americkém politickém řádu je přitom účast na veřejné rozpravě o rozličném chápání celospolečenských otázek vyžadujících politické rozhodnutí. Každá náboženská organizace je z principu pozvána, aby v této diskusi hájila své přesvědčení, neboť se předpokládá, že všechna náboženství nějak charakterizuje záměr vytvářet svět, v němž naše chápání toho, co je to obecné dobro či co je autenticky lidské, ovlivňuje naše konání.

Nejde tedy jen o perspektivu sdílenou stoupenci stejného přesvědčení, nýbrž širší svět veřejné rozpravy, v němž si různá chápání dobra a autentického lidství navzájem konkurují. Při této participaci je každá názorová komunita nucena připustit principiální omylnost svých vlastních odpovědí, a proto se zabývat i kritikou, kterou jí adresují zastánci jiných názorových (náboženských či nenáboženských) orientací. Do této konverzace nemůže podle ústavy nikdy přímo vstoupit stát, aby tvrdil nebo učil, že to či ono přesvědčení je nebo není platné.

Je jasné, že v rozhodnutích státní legislativy budou vždy určitá přesvědčení implicitně přítomna, a politickým smyslem odluky je vlastně snaha o to, aby tyto implikace vycházely z co možná nejkompletnější debaty o tom, co je základem našich hledisek. V tomto smyslu může být druhý dodatek k americké ústavě zdrojem inspirace i pro země, které společenský konsenzus zohledňující různé duchovně formativní tradice teprve hledají.

Gilkey ve svém svědectví (a následně i v uvedené knize) poukázal mimo jiné i na to, že ztotožnění kreacionismu s křesťanskostí je povýtce falešné. Nejde jen o dvě možná vysvětlení: kreacionismus nebo evolucionismus. Existuje spousta vysvětlení původu věcí a v rozdílných kulturních a náboženských tradicích existují i rozdílné stvořitelské mýty. Kreacionistické pojetí nereprezentuje křesťanství, natož náboženství. Požadavek zavedení kreacionismu ve veřejných školách neznamená proto jen ztotožnění náboženské nauky s vědou, ale i upřednostnění jedné partikulární náboženské nauky prezentované jako univerzální věda. Je tak jasné, že ve sporu v Arkansasu byla v sázce ústavou zaručená svoboda všech náboženství.

Zdrojem celého nedorozumění bylo a je přesvědčení kreacionistů, že je jenom jedna pravda, zahrnující všechny druhy informací. Když se pak takto pojaté náboženství (korelát božského zjevení jediné pravdy) v něčem rozchází s vědou – je to nutně „buď - anebo“. Podobného omylu se ovšem dopouštějí i někteří odpůrci náboženství (Richard Dawkins aj.), kteří chápou každou náboženskou víru jen jako pěstování předvědeckých teorií o zemi a jejím původu.

Otázky, proč vůbec něco je nebo proč to je takové, jaké to je, jsou výzvou k pokusům o co nejplauzibilnější a nejkoherentnější vysvětlení, a proto samozřejmě povedou i k debatám o „stvoření“ či řádu světa, o jeho autorství, o jeho myslitelných podobách a cílech atd. Ale to nejsou debaty vědy a náboženství – i když je vedou třeba vědci (inspirováni poznatky vědy) nebo náboženští myslitelé (inspirováni svou vírou či věroukou). To jsou debaty filosofické a tak je třeba je vnímat.

Petr Macek

Zdroj: Evangelický týdeník - Kostnické jiskry 2013/8