Nalijme si čistého vína. Ty jsi opustil Krista. Pokud se budu držet Písma, pak jsi momentálně ve stavu, že budeš odsouzen. Pokud jsi ale ve svém konání opravdu upřímný (věřím, že ano, ale jaksi to nevím), pak mi zkus objasnit, jak by tě ten, který je Láska a který tě miluje, mohl nechat za něco takového navěky trpět? Pokud vezmu všechny tvé hříchy, které asi budou tak nějak srovnatelné s mými (ale já mám účet vyrovnaný v Kristu), mají nekonečné důsledky, aby si zasloužili nekonečný trest? Pokud tě tvoje matka miluje, co přesně bys musel udělat, aby tě milovat přestala a poslala tě navždy do nějaké mučírny? A to je láska tvé matky v porovnání s tou Boží malá a nedokonalá. A pokud bych měl porovnat naše schopnosti a poznání s Bohem, pak bychom tu nemluvili o tobě a tvojí matce dnes, ale v době, kdy ti byly tak tři roky. Vždyť my jsme na tom před Bohem jako naši mentálně retardovaní a duševně choří (hříšnost se velmi podobá OCD - viz Ř 7,15-25), vždyť mi ani nevíme, co děláme (L 23,34). Proč by nám Bůh tak důsledně ukazoval nutnost bezpodmínečně odpouštět všem našim nepřátelům, aby pak nakonec neodpustil svým? Ano, Bůh je svatý a nemůže k němu nic svatého, ale kde je jako řečeno, že možnost dosáhnout odpuštění končí smrtí? Nikde. Jistě, po smrti přijde soud. A pokud ty do té doby Ježíše nepřijmeš, budeš odsouzen, ale budeš odsouzen, abys byl napraven. A pokud to tak nebude a já budu spasen, pak opravdu doufám, že mi Bůh dovolí vyměnit si své místo v nebi s někým, jako jsi ty (třeba s tebou), protože to bude přesně můj poslední skutek, který budu nucen udělat, abych zůstal věrný poselství lásky, které jsem přijal od Krista. Být šťastný a spokojený v nebi s vědomím, že hned vedle je nemocnice, kde ti, které mi Kristus nařídil milovat, procházejí dočasnou a nepříjemnou léčbou, je pro mě pochopitelné. Být však šťastný v nebi s vědomím, že vedle věčně trpí ti, které jsem měl milovat a miloval, je stejná blbost jako rekreační park vedle koncentráku. Mně by fakt zajímalo, jestli jsi ti obhájci věčných muk vůbec uvědomují, že se od nich čeká věčná radost a veselí s vědomím, že mnozí jejich přátelé a členové rodin věčně trpí. V minulosti nám křesťané tvrdili, že pohled na věčně trpící v pekle je součást blaženosti spasených, dnes nám tvrdí, že v Bohu zapomeneme, že nějaké peklo a nespasení jsou a budeme tak navždy žít ve lži.

Víš k čemu se v té době používala (a vlastně dodnes používá) síra? K dezinfekci - k očištění. O tom, že hořící síra se takto používala, píše už Homér. Když se podíváš na řecké slovo pro síru THEION mělo by tě i když neumíš řecky praštit do očí, že to slovo znamená i "božský" (ve smyslu divine). Tak totiž síra získala své jméno - byla používána pro očištění třeba prostor při náboženských úkonech. Přidávala se do kadidla. A tak třeba v Homérově Iliadě (16,228) se dočteme o očištění poháru ohněm a sírou. Samo slovo theion je odvozeno od theió, což znamená posvětit, zasvětit Bohu. učinit božským.

No měl jsem za to, že trest ohnivého jezera je stejný pro všechny a vše, co tam přijde. Pokud to vidíš jinak, nechme to být.

Ne, to neznamená navždy. V Písmu se mluví celkem o 5 aiónech (věcích), ale když to považuješ za irelevantní, nemá asi cenu o tom psát. Takže se podívej do Zj 11,15 , kde se píše, že Kristu bude panovat eis tús aiónias ton aiónion (na věky věků - stejná slova). Jenže v 1Kor 15,24-25 se jasně říká, že "potom bude konec, až Kristus odevzdá království Bohu a Otci a zruší každou vládu, každou vrchnost i moc. Neboť on musí panovat, dokud nepoloží všechny nepřátele pod jeho nohy." Takže tu máš jednu ukázku, kdy "na věky věků" končí. Na věky věků tedy znamená až do konce času, tj. okamžiku konečného smíření celého stvoření s Bohem v Kristu.

Z hlediska jazyka a gramatiky jsme tu svědky častého jevu, kdy se něco umocňuje násobením, aby se ukázala důležitost či délka atp. Naprosto stejným jevem je třeba to číslo 144 000 ve zjevení (12x12x1000). Ale to bylo na dlouhé povídání.

Koukám, že jsi se o judaismus moc nezajímal, že? :-) Satan je v Písmu buď někdo (třeba člověk), který je v opozici. Dalo by se tak povědět, že ty jsi teď můj satan (nebo já tvůj, abych tě neurazil). Pokud jde o Satana jako ďábla, pak je to samozřejmě osoba. Je to Boží syn (Jb 2), to jest anděl. A otázkou je, zda dělá přesně to, k čemu ho Bůh stvořil (je tedy jako každý jiný anděl jen nástrojem Boha), nebo je to nějaký svévolný anděl, který se vzbouřil. Já se kloním k prvnímu názoru (rabínský judaismus a menšina křesťanů) - viz třeba ten Jób a L 22,31. Pokud je platný ten druhý názor, pak ale spasen bude. Je samozřejmě možné, že s anděli je to docela jinak, než si myslíme, a že jsou spíš něco jako golem (co do osobnosti). Takže by asi bylo lepší napsat, že žádný z nich nebude navěky někde nějak trpět.

Spolu s profesorem Bičem se domnívám, že obě zprávy v Gn. je správné číst jako jakýsi testament víry, tj. vymezení se proti ostatním náboženským představám. Ani v tom chronologickém zápisu totiž podle témat a hlavně použitého slovníku nejde ani tak o popis stvoření jako o takové věci, že je jeden Bůh (všimni si - žádné jméno), že je falešný koncept dualismu (dobrý bůh - zlý bůh), astrologie a s ní spojené kulty a kulty kolem různých zvířat jsou k ničemu atp. Takže pokud se budu opravdu držet smyslu sdělení textu, odpovím, že nevíme, jaké bylo pořadí stvoření. Otázka, na kterou ty dvě kapitoly odpovídají, totiž není co a jak, ale proč, odkud a k čemu. Mohu dovysvětlit, ale zkus se podívat na tehdejší náboženské představy a mýty o stvoření a uvidíš sám.