Potíže nastaly poté, co se překulilo několik generací, apoštolové byli dávno v prachu a církev byla plná sporů a dokonce sektářů. Tehdy se zrodilo vyznání "katolické": "Čí jsi učedníkem?" - ptá se sektář.  "Já jsem učedníkem Církve" - odpovídá ortodoxní. "Ale které církve?" "Katolické církve."  Slovo "katolické" je řecky, ne římsky, a znamená "přece té církve, která je všude." Je to trošku odpověď ve stylu "Jsem, který jsem".

      Tohoto slova se chopili zejména biskupové, kteří se snažili držet jednotu Církve - přesněji bych řekl shodu Církve - jako prapor základní hodnoty. Tato hodnota je v Evangeliích k nepřehlédnutí. Církev se kromě jiného dělila na tom, jak tuto jednotu pochopit a na čem ji postavit. Existovaly dvě hlavní možnosti: 
   a) církve nebude jednotné, dokud se nesjednotí okolo konkrétního učení nebo praxe bezpodmínečně evangelijní (my bychom řekli biblické) - např. dokud se nezbaví lidí žijících v kompromisu se světem a lidí, kteří při krvavém pronásledování Krista zapřeli (Novatianus)

   b) církev nebude jednotná, dokud si jednotliví biskupové budou vymýšlet novoty, na kterých budou trvat, i když je ostatní biskupové (později zvláště patriarchové, ještě později zvláště ten římský, "Petrus") odhalí jako omyly.

       Biskupové, kteří zastávali stanovisko b), to jest hledali jednotu okolo konzervativního lpění na tom, co učili biskupové před nimi a na čem dosáhli zásadní shody, se začali nazývati biskupové "katoličtí", což znamená biskupové církve, která tu od Krista byla a dosud je všude. Jakkoli to bylo účinné, jasně a mnohokrát se v průběhu dějin ukázalo, že to má své meze, a pokud je překročíme, dopustíme se neomluvitelných nepravostí (pronásledování kacířů) nebo kolektivního výmazu paměti (roztržka mezi Západem a Východem). Samozřejmě, že katolická církev, která na těchto principech obhájila ideu jednoty církve, je ve svém učení velmi soběstředná: jsme tu my katolíci, a ti ostatní, kteří se od "nás" oddělili.  Ale o tom, že stanovisko a) vede kromě aktuální vnucené jednoty také k nekonečnému štěpení, snad nikdo nepochybuje. Co tedy?  

    

Ekumenickou chartou vyznáváme, že jsme k jednotě ve víře povoláni, aniž bychom ji v ideálním stavu mezi sebou měli. Musíme tedy pro to něco dělat.  Námitky, s kterými jsem se na diskusních polích před šesti lety setkával, pocházely především z obav: "přece se nebudeme vzdávat pravdy!" Odpovídal jsem otázkou: "Kdo to po mně chce?"      

Když lidé vidí věci reálně, uvědomují si, že je jistý rozdíl mezi pravdou, která je nad námi, a našimi názory, které ústně i písemně ovládáme. Dobře se dívat je to první, k čemu nás Ekumenická charta vyzývá. Nebo – proč myslíte že se už dávno v aliančním týdnu zrodil zvyk navštěvovat cizí církve, něco si tam poslechnout a do svého sboru pozvat cizího duchovního? Není to proto abychom si přestali být cizí? Jestliže jsou a zůstanou mezi námi nějaké rozdíly v tom jak Pánu Bohu sloužíme a jak ho vyznáváme, a přitom toužíme po jednotě, musí existovat ještě nějaká cesta c). Taky existuje, je dokonce už vyzkoušená, já ji znám, a svět zná jeden z jejích projevů pod jménem Taizé.     

Abychom se na tuto cestu uvedli přidržme se definice ekumenismu podle P.Edwarda Yarnolda, britského jezuity, otištěné v Blackwellově encyklopedii moderního křesťanského myšlení:  "Ekumenismus lze definovat jako hnutí, které usiluje o jednotu křesťanů ani ne tak proměnou jednotlivců jako spíše snahou o smíření mezi církvemi a vzájemné uznání odlišností.  V tomto smyslu nepřesvědčuje církve, aby se zříkaly svých stanovisek ve prospěch jednotného ekumenického postoje."      

Klíčové slovo je SMÍŘENÍ. Toto slovo, nikoli slovo "jednota", představuje nosnou ideu, kterou lze prakticky vyzkoušet. Nepochybně každý křesťan ví, že smíření lidí s Bohem je Kristovo dílo, a smíření lidí mezi sebou pak je ovocem tohoto díla.  Smíření nespočívá jen v dialogu, který otupuje hrany, ale zároveň víc rozděluje než spojuje – jak jsme mnohokrát sami viděli. Smíření začíná zjevením, pokračuje viděním a končí plným přijetím. O papeži Janu XXIII. jsem četl, že prý potkal skupinku židů, zastavil se a řekl jim: "Já jsem váš bratr!" Jestli se toto skutečně stalo tak to bylo zjevení. Co je pak s viděním? Bez toho, abychom šli a pořádně se podívali zůstaneme stále ve zjeveních,  možná  z vlastní hlavy. Potřebujeme vidět na vlastní oči – co naši bratři v sousední církvi dělají, proč to dělají, jak se modlí a jaké mají mezi sebou společenství, abychom na tom mohli mít nějakou účast.  Třeba bychom i mohli sdílet nějaký duchovní dar – jak píše apoštol Pavel. To otvírá dveře k smíření  - totiž přijetí.      

Jednou, už je to dávno – v létě 1987, jsem byl na dovolené, bezradný v touze někde sloužit Bohu, a trápený svými  hříchy. Daleko od svého sboru. I sebral jsem se a šel jsem na nejbližší katolickou faru se vyzpovídat. Tak zaraženýho kněze málokdo asi uvidí: evangelík který se chce vyzpovídat...ale on nemůže zpovídat evangelíka, mi vysvětlil! No ale byl hodnej, vyslechl mě, a i když mi nemohl vyslovit odpuštění, mně to úžasně pomohlo a nalezl jsem půdu pod nohama. Ale tak nevypadá přijetí, že ne! Až budou umět kněží zpovídat evangelíky a udílet jim odpuštění hříchů, tehdy budeme skutečně přijati. Kdo o tom kdy slyšel z apoštolů, že odpuštění se udílí jen katolíkům!      

Totéž léto, tentokrát v Chorvatsku, jsem viděl ještě něco: chodil jsem po Pule a hledal letniční sbor, o kterém mi kdosi řekl. Nemohl jsem ho najít – komunistická Jugoslávie neměla naše telefonní seznamy s adresami. Narazil jsem brzy, jak jinak, na katolický kostel, tak jsem se tam zašel zeptat kde je v Pule Pentecostal Church. A farář na mne chvíli chorvatsky, vysvětloval složitě cestu, pak mávl rukou a ukázal mi na auto. Zavezl mne přes celé město až ke sboru, já jsem tam zazvonil abych se zeptal kdy mají bohoslužby, a farář promptně zmizel za rohem, aby mě náhodou ti letniční neviděli v jeho společnosti., co by si o mně pomysleli. Pak mě zavezl zpátky. Došlo mi okamžitě, že se v tom prostředí taky necítí zrovna přijat a smířen.  Jestli má k nějakému smíření dojít, lidé se musí vidět, potkávat, být spolu před Bohem, nemluvit spolu jen oficiálně.      

Když jsme pak v roce 2000 dělali stanovou evangelizaci Jesus House, byly jsme v tom čtyři církve a jedna misijní společnost. Dohodli jsme se, že pro ten týden rušíme hranice denominací,  každý bude dělat co mu nejlíp jde, nebudeme se snažit o nějakou paritu, ale prostě o spolupráci. Teď, ve stanu, jsme jedna církev.  Takhle vypadá přijetí  na základě smíření.  S těmi lidmi bych sloužil Bohu kdekoli.      

Ekumenická charta je dnes naším kulturním bohatstvím. Buď ji vytěžíme nebo ne. Důležité je, že ji církevní šéfičci sepsali a podepsali. Teď tu je, nikdo ji nezruší. Otvírá nám, Božím dětem, základní ekumenickou cestu k jednotě, která nebude postavena ani na vylučování nežádoucích, ani na konzervativním lpění na tradici. Na této cestě se spolehněme na život víry, který určitě nežijeme sami u nás v církvi, ale můžeme ho společně sdílet.