Ve zde zveřejněném Kaczmarczykově článku Proč církev vymírá autor tvrdí, že příčinou úbytku v církvích je liberální teologie. Popisuje jako příklad profesorku takové teologie, která však učinila pokání a vzdala se takového používání lidského rozumu, který byl, podle jejího vyjádření, na základě historicko-kritického přístupu liberálních teologů kladen nad Písmo nebo dokonce nad Boha.

Nedokáži na základě tohoto článku plně rozpoznat příčinu, která autora dovedla ke zveřejnění tohoto názoru. Ostatně, nejde o jediný hlas, který v používání znalostí a rozumu vidí hrozbu pro víru. Stačí svůj odpor k poznání doplnit definicí hereze „rozum je nad Boha a Písmo“ a hned zde soudce vystavuje pro rozumáře, neboli bludaře rozsudek zatracení. Za používání rozumu se upalovalo a jinak zabíjelo již od 4. století. Dovolím si však vyslovit přesvědčení, že za úbytek věřících nemůže liberální teologie, ale domnělá pravověrnost kazatelů a zvěstovatelů Božího slova, kteří rozum příliš nepoužívají, zato sveřepě lpí na zažitých dogmatech.

„Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti...“ (2 Timoteovi 3:16).

Cožpak Bůh nemůže používat například pohádky k tomu, aby nás vyučoval, usvědčoval, napravoval, vychovával, zkrátka poučoval a učil, když my lidé jsme také byli v dětském věku pohádkami vychováváni? Politování zde zaslouží ten, kdo dospěl k poznání dospělého a pak odhodil rozum a začal doslovně věřit pohádkám jako dítě. A nedokázal pohádky a jejich smysl rozeznat od reality dospělé existence. Nelze dítěti vytknout, že věří v dobrého myslivce, který zastřelil vlka a osvobodil Karkulku a babičku. Ale dospělý člověk, který doslova takové pohádce věří a nepochopil, že nás vede k pochopení dobra a zla a k naději v záchranu? Zahodil tak svůj rozum darovaný od Boha a dokonce tvrdí, že tak posílil svou víru. Pokud by měl pravdu, tak nejlepší cesta k víře by se dala uskutečnit podle někdejší vtipné rady Miroslava Horníčka, jak se zbavit svou mysl vtíravé odrhovačky (nyní si můžeme dosadit nějakou melodii v televizní reklamy): Rozeběhnout se s hlavou proti zdi. Tohle zaručeně funguje nejen pro odrhovačku, ale i pro sofistikovanou sugesci.

Nechť mi bratři a sestry nevyčítají příklad s pohádkami, jde o nadsázku, neboť žádnou pohádku bratří Grimmů v Písmu nenajdete, zato dost didaktických (naučných) pomůcek, příliš se od pohádkových příběhů neodlišujících. Ale kdo chce, nechť Jonášův příběh s velkou rybou považuje za pravdivý, neboť když se Boha zeptá, zda by to doslovně tak, jak je v Bibli uvedeno, dokázal učinit, musel by si sám odpovědět, že ano. Tedy pokud věří Pánu všech Bohů. Zda se to tak stalo, to je otázka pro Jonáše buď v nebi, nebo v pekle (jistě znáte ten vtip).

Ještě zajímavější výsledek přinese, když si ve 2. Timoteovi 3:16,17 přečteme verše ještě jednou a chápeme doslova: Jednak v nich nenalezneme ani zmínku, že Písmo je sbírkou historických událostí. A jednak si musíme celý verš přečíst a nezapomenout, že věta pokračuje dál tím nejdůležitějším - (3:17) „aby Boží člověk byl náležitě připraven ke každému dobrému činu.“ Už jsme pochopili, k čemu je Písmo? Ne, aby vytvářelo soudcovské rozhraní pro bádání historiků. Ale aby vedlo Boží lid, tedy nikoliv davy bezbožných a svévolníků, a to s jediným záměrem: Být připraven ke každému dobrému činu.

Ani davy bezbožných a svévolníků nejsou z vlivu Písma vyloučeny. Písmo sice samo o sobě nevede ke spasení, ale k učení, jak ke spáse dojít. Viz 2. Timoteovi 3:15:

Všimněme si: Mohou dát moudrost, což nevylučuje, že dát nemusí. Neboť ke spasení je zapotřebí Boží moc, kterou nenahradí ani sebelépe ilustrovaný, zlatem či kůží opatřený manuskript Písma.

Můžeme potřebu Písma formulovat jak chceme, například, že Písmo nás poučuje o Bohu a člověku a jejich vztahu. Případně že Písmo obsahuje záznam zkušeností člověka s Bohem. Nebo že při čtení Písma potřebný vztah k Pánubohu získáme. Na formulaci nezáleží. Důležité však je, že z Písma získáváme moudrost, kterou udílí sám Duch Boží. A kde lze získat moudrost větší? Nacházíme snad v Písmu nějaký rozpor s rozumem, když od nejmoudřejšího z moudrých, a také od lidských předků, kteří nám své zkušenosti s Bohem zaznamenali, se můžeme poučovat a v moudrosti vyrůstat?

Ještě několik vět k tvrzení, že Písmo pochází z Božího Ducha, nebo že Písmem k nám promlouvá Duch Boží. Kdo prožije proměnu, tedy událost ve svém životě, která změní jeho život do podoby, kterou si nikdy ani ve snu neuměl představit a dokonce ji ani sám nechtěl, tak o tom tvrzení nepochybuje. Kdo se však na tohle tvrzení dívá vně, potřebuje důkaz. Snadná odpověď: My jsme ten důkaz, my jsme to svědectví. Nestačí to a důkaz stále hledáš? Tak si to Písmo přečti sám. Ale nikoliv proto, aby jsi si cestu poznání Boha přehradil ještě větším zabetonováním (však i tohle ti dokáže Duch splnit, nepřej si to!!!), ale aby jsi si z cesty předem odstranil všechny klády předsudků otevřením svého srdce. Nejsi snad přesvědčen, že srdce máš?

„Ale vždyť tam jsou samé pohádky k neuvěření.“ Netrap se tím a čti dál. Jsou tam totiž ještě horší věci.