V posledním ETHOSu se objevil článek, u kterého jsem pojal podezření, že byl inspirován situací v našem baptistickém sboru. Není tomu tak. Podobným stavem ve sboru či církvi nejsme pravděpodobně ojedinělí. Dovoluji si proto toto významné zamyšlení přetisknout sem.

Největší nepřítel církve je dnes nepochybně sama církev. Autor dopisu Židům na to důrazně upozorňuje, když svým píše: „Dbejte na to, ať nikdo nepromešká Boží milost; ať se nerozbují nějaký jedovatý kořen, který by nakazil mnohé.“ (Židům 12,15) Proč počáteční nadšení při obrácení na křesťanskou víru po letech často nasákne zahořklostí a netečností? 

Část problému možná souvisí s naším moderním způsobem hlásání evangelia. Povrchní pozvání k víře vyvolává v posluchačích naději na rychlé vyřešení jejich problému. Křesťanské myšlení mnozí lidé berou jako taktiku na vylepšení života. Nejen v charismatických kruzích jsou křesťanská knihkupectví plná literatury o tom, jak se v Ježíši můžeme stát „šťastnými a efektivními“, jaké máme právo na úspěch - v rodině, ve sboru, v práci. Verše vytržené z biblického kontextu se dostávají na stěnu jako marketingové slogany. To vše je podmalováno soběstřednými písněmi, které nás ujišťují, že Bůh je náš kamarád, a to bez jakýchkoli podmínek. 

Jestliže v osvícenství panovalo úsloví „Cogito, ergo sum" („myslím, tedy jsem“), pak v dnešní hédonistické době převládá slogan „sentio, ergo sum" („prožívám, tedy jsem“). Absolutním nárokem, absolutní pravdou je pro mě to, co cítím, co prožívám. Pokud nejsme spokojeni, pak přichází zklamání. Hledají se obětní beránci, šíří se mrzutost. Pavel věřící ve sborech napomínal, aby se vyvarovali toho, že by evangelium, které má stát jako znamení proti tendencím dnešní doby, obětovali jejímu sobeckému duchu: „Nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží...“ (Římanům 12,2) Dokonce i naše cítění a myšlení musí být zakotveno v Božím slovu. Ježíš to vyjádřil takto: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.“ (Jan 6,56 a násl.) Možná tehdejší posluchače nešokovala tolik odporná představa něčeho podobného, jako spíše duchovní dopady. Kdo chtěl jít za Ježíšem, ten se musel definitivně rozloučit s vlastním životem, musel se učit myslet tak, jak myslel Ježíš. 

Pokud biblická zaslíbení a výzvy oddělíme od výchovného působení Ducha svatého a místo toho je upravujeme egocentrickým duchem času, stanou se jedovatým koktejlem. A výsledek? Nakupená frustrace Božích dětí, spory v rodině, jejíž hlavou je Kníže pokoje. Místo kdysi ohnivých průkopníků se prosazuje unavená kultura zábavy věčně se uspokojujících lidí, kteří nikdy nedocházejí plného uspokojení. 

Hlavní událostí roku už není evangelizace ve městě, ale oprava sborového schodiště, nad kterým se vedou nepříjemné bojůvky týkající se jeho financování. Když na grilovací párty chybí ozdoby na stolech, je z toho větší nevole, než z toho, že na modlitební setkání chodí málo lidí. Tam, kde dříve mluvili horliví vizionáři, dnes diskutují zbožní odborníci. Tam, kde dříve kazatelé povzbuzovali Boží lid „k lásce a dobrým skutkům“ (Židům 10,24), dnes vyškoleni teologičtí cynici vysvětlují, proč to Bůh v Bibli myslel jinak, než jak je to napsáno. Na pořadu dne už není učednictví, ale koučink, za který si musíme zaplatit. 

Nevyvolal by Ježíš svými slovy o těle a krví u dnešních následovníků také tolik nevole, jako když tenkrát vyjádřil, že musíme jíst jeho tělo? 

Chceme-li vyčistit hořký potok, je třeba jít zpět až k prameni. 

Klíč spočívá právě v Ježíšově kázání, které u jeho posluchačů vyvolalo tolik odporu: „Nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život... Neboť mé tělo je pravý pokrm a má krev pravý nápoj.“ (Jan 6,53.55) 

Boží království se neřídí pravidly, jako má například sbor dobrovolných hasičů. Boží pravidla nejsou předmětem libovolných změn jako při tvorbě volnočasové aktivity. Buď zahrnuje celý můj život, nebo nic. Vše začíná tím, že se mění režisér mého života. 

Člověk, který šel za Ježíšem, byl na cestě k ukřižování, nešel na seminář o kvalitě života. Jen v tomto světle prožívá člověk osvobozující moc evangelia, hlubokou vděčnost, která se šíiří kolem, vděčnost člověka zasvěceného smrti, který smí proti všem očekáváním žít. Bible tornu říká pokání. Křesťanský- životní styl (naši předchůdci ve víře tomu říkali posvěcení) je pouze důsledek této mohutné osvobozující změny. 

Pro osvobozeného zajatce je pojem nevděčnost cizí. Každý svůj dech vnímá jako dar. Do každého nového dne vstupuje jako někdo, kdo dostal milost, dar, ne s potřebou se něčeho dožadovat a pak kalkulovat. Sloužit Bohu je pro něho výsadou. Ví, že ho milující Otec nejen zachránil, ale že ho zabezpečuje a stará se o něj. Proto má odvahu svůj život až s marnivou velkorysostí investovat pro Ježíše a své bližní. Už není závislý na hmotných věcech tohoto světa. 

Mottem jeho života je: „Den v tvých nádvořích je lepší než tisíce jinde; raději chci stát před prahem domu svého Boha, než prodlévat v stanech svévolnosti.“ (Žalm 84,11) Než začne posuzovat druhé, divá se napřed na sebe. Modlitba „Bože, slituj se nade mnou hříšným“ (Lukáš 18,13) není vstupenkou do pomíjivého prožitku obrácení ovládaného pocity, ale trvalý životní postoj. Je to změna, která je začátkem života opravdového křesťana, života který byl zasažen Ježíšovým křížem, jeho vzkříšením i životem. Takový křesťan už nežije sám pro sebe. 

Evangelium zaměřené na kříž se dotýká tvrdých srdcí a činí je měkká. Takové evangelium kácí tvrdošíjné sobectví a všechny jeho vedlejší účinky na kolena. Rozum strnulý sobectvím vede od jeho neústupností. Z chladného byrokrata činí hořícího evangelistu. V rodinách i sborech působí, že lidé navazují vztahy a jsou schopni nést břemeno druhých. Od sobecké konzumní mentality přivádí zpět do vztahů, které se vyznačují tím, že lidé jsou důležitější než názory, láska je víc než výkon a biblická měřítka mají větší váhu než přijetí ve společnosti. 

Kříž se vypořádává s pachatelem v nás, škrtá moderní mentalitu, kdy se člověk rád postaví do role oběti a Bohu podstrkuje nákupní seznam se svými přáními. Kříž mění požadavky ve vědomi zodpovědnosti. A tam, kde člověk skutečně utrpěl křivdu, umožňuje odpuštění a nový začátek. Bez kříže je duchovní vize jen ctižádostivá snaživost. Z chvály zůstává jen hra nálad, z evangelizace vzniká marketing, z biblické zásadovosti se stává farizejství, ze svobody v Kristu povolování chtíči. Setkáváme se s hořkostí a spory, někdejší vlny probuzení se redukují jen na prázdné náboženské programy a z práce na Božím království se stává namáhavá a nevděčná dřina. 

 „Co budeme pít?“ křičel Boží lid ve vyprahlé Sinajské poušti, když umíral žízní a voda, ke které se konečně po dlouhé době dostali, se nedala pít. (2. Mojžíšova 15,22nás1.) Mojžíš vytáhl kus dřeva a hodil ho do vody. A voda byla najednou dobrá. Je to malý prorocký náznak na jiný, daleko větší kus dřeva o mnoho let později, na dřevo, ke kterému byl přibit Pán všeho stvoření, kde ho drželo moje staré já a moje sobectví. Jsou to dva trámy, kde můj Pán utrpěl krvavé jizvy, před kterými se mé domnělé právo na rozmrzelost a nespokojenost navždy vytrácí. 

Zahořklost je krutý vychovatel, ztělesněný vládce vlastního já. Hořkost pořád všechno počítá, vede si všechny záznamy. Saul se hněvivě zašklebil, když slyšel, že David porazil deset tisíc, zato na jeho konto připsali jen jeden tisíc. Starší syn v Ježíšově podobenství počítá roky, kdy otci sloužil bez jakékoli odměny (podle jeho domnění). Dělníci na vinici počítali, kolik hodin odpracovali, a okamžitě srovnávali. Jidáš spočítal, kolik asi stála drahá mast, kterou Marie pomazala Ježíšovy nohy  a rozzlobil se. Učedníci počítali, kolikrát že mají odpouštět. 

Ježíš s neúnavným nasazením učil, že máme počítat jinak. „Kdo nalezne svůj život, ztratí jej; kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.“ (Matouš 10,39) 

„Dávejte a bude vám dáno; dobrá míra, natlačená, natřesená, vrchovatá vám bude dána do klína.“ (Lukáš 6,38) 

Kde se moje „já“ - se svou dychtivostí po potvrzení, po důkazech, že se křesťanský život vyplatí - nadechne naposledy, tam se jedovatá voda z Mary (2. Mojžíšova 15,23-25) stává sladkou a životodárnou. 

Takže existuje naděje pro pastora, který sedí v sobotu večer unavený u svého psacího stolu a bojuje o inspiraci pro pasivní shromáždění, kde si všichni pořád na něco stěžují. Existuje naděje pro zoufalé rodiče, kteří musí jen bezmocně přihlížet, jak kdysi zbožné děti odcházejí do světa a k odkazu svých věřících předků se obracejí zády. Existuje naděje pro vedoucího mládeže, který unaveně přemýšlí, co ještě může dělat se zbytkem mládeže, který mu zůstal. Existuje naděje pro mladou ženu, která stojí nad troskami rozbitého manželství, pro mladého muže, který bojuje s pornografií a nevidí východisko, jak nad ní zvítězit. 

Stále je otevřená cesta zpět na Golgotu, kde všechno začalo; je i pro lidi, kteří prožili nepopsatelná životní traumata. Je to cesta na místo, kde za náš život byla zaplacena vysoká cena, cesta zpět ke zdroji, kde pramení živá voda, kde se počítá pouze jediným způsobem: aby okradení, ubití, zničení - měli život a měli ho v hojnosti. (Jan 10,10) 

Takový život možná nesplní všechna očekávání, ale určitě je přitažlivý, je předzvěstí místa, kde sám Bůh setře z našich očí každou slzu (Zjevení 21,4). Tady na zemi nemáme trvalé město (Židům 13,14) a v životě se potýkáme s těžkostmi, které nám to stále připomínají. Tyto těžkosti nedokážeme vždycky změnit. Ani Bůh nás jich vždy nezbavuje. Ale může a chce měnit naše srdce! Dává sílu, abychom vydrželi, dává schopnost zůstat „sladkými“ v „kyselém“ prostředí a dokonce je i pozitivně proměňo-vat. 

Ježíš slibuje: „Kdo věří ve mne..., řeky živé vody poplynou z jeho nitra!“ (Jan 7,38) A tato voda bude mít své účinky! 

„Blahoslavený je člověk, jehož síla je v tobě,“ napsal král David, „...procházejí údolím balzámovníku a učiní je pramenem." (Žalm 84,6-7) 

Voda z Mary plodí zahořklost a duchovní smrt. Voda, která vytéká z Boží přítomnosti, šíří život, svěžest a růst! 

,,Pak mi řekl; Tato voda vytékající do východní oblasti... pronikla až do moře, a když se vlila do moře, byla jeho voda uzdravena... Všude, kam pronikne potok, bude žít, . „protože voda pro něj vytéká ze svatyně." (Ezechiel 47, 8-12) 

Zůstaňme věrní pokynům svého Pána, přijměme jeho pozvání: „Žízní-li kdo, ať přijde ke mně a pije.“ (Jan 7,37) „Kdo by se však napil z vody, kterou mu dám já, nebude nikdy žíznit.“ (Jan 4,14) 

 

Nicola Vollkomerová, nar. 1959, vdaná, čtyři děti, učitelka a spisovatelka, záliby: klavír, zpěv, žije v Reutlingenu.

ETHOS 3/2013 strana 14-16 (http://www.ethos.cz)