Grano Salis - Leviatan

Leviatan že má být popisem dinosaura?

Pod článkem "Násilí v Bibli" tvrdí "rosmano," že popis leviatana v Bibli (Jb 40,16-32) je vlastně důkazem o tom, že Bible zde hovoří o dinosaurech. Je to však jen výklad "biblického samorosta," ne nepodobného v tomto samotnému panu Dänikenovi.

Pokoušel jsem se mu vysvětlit, že smysl tohoto textu je zcela jiný (věroučný), ale marně.
Vzít si do ruky Bibli a domnívat se, že jí budu hned správně a bez příslušného vzdělání rozumět, je jen výrazem osobní pýchy. Pýchy, která je slepá a udržuje člověka v jeho vlastních omylech.

Starší, běžně známá vyprávění o zápasu babylónského Marduka s Tiámatou nebo jiná tomu podobná zde Hospodin používá k duchovní formaci Jóba.
Je zde také návaznost na žalm 104,26 a smysl tohoto textu má tedy docela jiný účel, než je nějaké vyprávění o dinosaurech.

V Písmu se obecně dá buď vzdělávat, nebo si pohodlně rochnit ve vlastních omylech a myslet si, jak je v tom člověk dobrý, jak má "Ducha."

Vysvětlení tohoto místa od překladatelské komise Bible, která je rosmanovi osobně prý "ukradená."

Job se chtěl s Hospodinem soudit a Hospodin mu na příkladu s leviatanem vysvětluje nesmyslnost takového počínání. Jako není možné žádnému člověku se v boji s úspěchem postavit leviatanovi (pro Joba známý mytologický příběh o zápase Marduka s Tiámatou), o to víc je nemožným se postavit samotnému Stvořiteli.

Vždyť Bůh je neskonale mocnější než kterékoli jeho stvoření. A Jób se s ním chtěl soudit!
Byl by to předem ztracený zápas; to si teď musí Jób uvědomit.

Hospodin mu vskutku klade otázku, která se Jóba týká osobně, i když je vyjádřena všeobecně: Dal snad Bohu něco, za co by teď měl nárok na odměnu? (srv. Ř 11,35).

Člověk nemůže dát Bohu nic, co by už nebylo jeho. Naopak všechno dobré, co má, je z dobroty Boží a za tu by měl být vděčný, a ne ještě klást nějaké požadavky.
Aby si Jób uvědomil nehoráznost svého požadavku, aby se Bůh sklonil k němu k projednání jeho pře, začíná Bůh popisovat livjátána v celé jeho nesrovnalosti. Postaví - li se Jób vedle toho netvora, musí poznat, jak je nepatrný a bezvýznamný. Nemá, co by mohl před Bohem uplatnit.
Jen v poslušné oddanosti do jeho vůle získává jeho život cenu a smysl.

Způsob, jak je livjátan popisován, ukazuje na to, že v něm viděl starý Izraelec ztělesnění zlého přírodního dění.
Některé výrazy připomínají jevy meteorologické (bouře, blesky, mračna) nebo vulkanické, jiné připomínají rozbouřené moře. Tento příšerný zjev, který nahání děs všemu tvorstvu a který otřásá samými základy země, je v Božích rukou. Bůh krotí i to, nad čím člověk stojí jen v úděsu a bezmoci.
Před livjátanem se třesou sami bohové, v hlubině mořské to vře jako v kotli, když se ožene, žádná zbraň ho nezraní, takže nikdy nepoznal strach a může na všechno hledět svrchu jako "král nad šelmami" (Septuaginta to nahrazuje výrazem "tvory ve vodách" a Vulgáta ""syny pýchy"). Septuaginta v livjátanovi tedy právem vidí "draka," o kterém hovoří také Jan ve Zjevení.

To, že Hospodin je pánem i nad livjátanem, je důkazem Boží vznešenosti a neskonalé vyvýšenosti. On jediný o něm rozhoduje.
A tento Bůh, jehož moc vládne nade vším, vyslechl Jóbovo toužebné přání, sklonil se k němu a mluví s ním.

Hospodinova řeč Jóbem otřásla.
Kajícně doznává, že mluvil nerozumě a vyznává, že u Boha není nic nemožného. Jób si uvědomuje, že také otázka jeho utrpení zůstane zahalena rouškou tajemství, kterou se mu nepodaří odhalit a vysvětlit rozumovými důvody. Vzdává se dalších pokusů a prostě jen vzdává chválu Svrchovanému.

Tímto byly konečně vytvořeny předpoklady pro rozhovor Boha s Jóbem na nové úrovni. Jób si uvědomuje, že je na Bohu, aby poučoval a nikoli na něm. Jób už nezdůrazňuje svou bezúhonnost. Pochopil, že snaha měřit se s Bohem a volat ho k odpovědnosti je plodem pýchy člověka, který chce být "jako Bůh" (Gn3,5).
Toto pokušení Jób překonal a proto už nebude mluvit o své spravedlnosti, nýbrž bude ztišeně naslouchat Božímu hlasu ...

	Hledej
	Je a svátek má Marcela. Vytvoření registrace