poslal Nepřihlášený Dne 19.října 2013 se v chrámu sv.Cyrila a Metoděje v Praze uskutečnilo Druhé mimořádné volební shromáždění.
Účastníci
po vystoupení obou kandidátů na biskupa pražské eparchie,tj. duchovního
otce Doroteje /Rapcuna/ z Chomutova a arcibiskupa michalovského
Jiřího /Stránského/ si vyslechli i pozdravy představitelů
konstantinopolského patriarchátu v Paříži Emmanuela a moskevského
patriarchátu otce Nikolaje. Po několika volebních kolech ani jeden
kandidát na arcibiskupa pražského nezískal dvoutřetinovou většinu /ze
115 delegátů-77 hlasů/, protože asi 30-40 hlasů bylo vždy neplatných. Ve
večerních hodinách bylo shromáždění duchovních otců a věřících
ukončeno.
PRVNÍ KOMENTÁŘ - otevřený dopis
V sobotu 19. 10. 2013 jsem se účastnil
mimořádného eparchiálního shromáždění, svolaného k volbě nového
eparchiálního arcibiskupa. Po zralé úvaze a nikoliv v okamžité reakci
jsem se rozhodl podělit se o svůj názor na toto setkání. Oproti mnoha
jiným, mohu toto vrcholné církevní shromáždění srovnat s jednáním na
vrcholné politické úrovni. Jako místopředseda vládní strany, jsem se
účastnil politických jednání v parlamentu, mezivládních jednání, či
jednání koaličních partnerů. Tedy vrcholných jednání stran, které vedly a
měly zodpovědnost za vedení této země. Nechci a nebudu komentovat
způsob a technické provedení ani výsledek tohoto setkání, chci jen
prezentovat svůj názor na chod a stav našeho společenství.
V první řadě jsem znechucen tím, že naší církev
prostřednictvím funkcí v eparchiální radě vedou lidé, kteří svým
jednáním nemají nic společného s termínem „důstojný otec“, ale chovají
se hůř, než mnozí trhovci, ba jejich chování je srovnatelné s hádkou
v „romském ghetu“ . Co jsme to za společenství, když nás v jednom
z nejvyšších orgánů naší církve zastupují ukřičení a agresivní jedinci,
kteří ani nedokáží mluvit správně česky a není jim rozumět? Jejich a
schopnost vyjadřování a formulace se rovnají hospodským projevům. Vždyť
kultivovanost a prostota od agrese v jakékoliv, byť jen verbální
rovině je základem smysluplné komunikace v jakémkoliv společenství.
Stejně tak, jako jasné a bezpodmínečné dodržování pravidel, v tomto
případě Ústavy Pravoslavné církve. Nepovažuji vůbec za vhodné vystoupení zástupce pravoslavné
církve z Konstantinopole. Je pro mne nepřípustné, aby se zástupce jiné
autokefální církve vměšoval do záležitostí autokefální církve naší.
Bulvárnost jeho argumentace považuji dokonce za nedůstojnou jakéhokoliv
delegovaného velvyslance. O to víc jsem musel ocenit jasné,
diplomatické a zejména neutrální poselství, které přednesl zástupce
ruské pravoslavné církve. Očekávám, že tento diplomatický přehmat bude řešit, požadovat jeho vysvětlení, Posvátný Synod. Osobně se mne to
dotklo, neboť jsem hrdým občanem tohoto státu a věřícím české,
podotýkám české, pravoslavné církve. Způsob ultimát a vyhrožování, jak
jsem je chápal z projevu konstantinopolského zástupce, byla
nepatřičná. Tato jasná a pro mne kontroverzní slova pronášel navíc
v chrámu, který je mimo jiné pro celou naší zem, symbolem odhodlání
našeho národa bojovat s kýmkoliv, kdo by se rozhodl nám cokoliv
diktovat násilím. Symbolem „posvěceným“ krví hrdinů padlých právě
v tomto chrámu.
Naše církevní společenství dostalo jako dar svobodu
rozhodování. Naše společenství, jako každé jiné, se pro svou
životaschopnost musí naučit hledat kompromisy a řešení a tedy najít
vždy dobrou vůli pro ně. Zatím to neumíme. Osobně nechápu postoj jedné
třetiny zástupců na tomto shromáždění, kteří svým postojem nevolit
nikoho deklarují jen nechuť najít řešení. Dobré vůli musí vždy
předcházet pokora a pocit služby. Zejména naši duchovní to však
nedokážou. Zaznamenávám u mnohých z nich slova o službě Bohu, ale
postrádám jejich vůli a schopnost sloužit lidem, věřícím a tedy církvi.
Nadřazenost jakou jsem zaznamenal v chování a postoji mnoha
duchovních, vycházející asi právě z toho faktu, že jsou duchovní, mi
přijde jako zdroj nepokory. Nepokory, která nedovoluje najít společnou
cestu. Zaslepenost v nás nám nedovoluje vidět věci jaké opravdu jsou,
ale jen tak, jak se nám povrchně jeví.
Faktem zůstává, že v pozadí našich nesvárů a neschopnosti
najít řešení je aktivita podivné skupiny lidí a zájmů. Ptám se sám
sebe, kdo jsou ti, kteří používají, agresi, pomluvy, vyhrožování a
zejména naší ješitnost? Co je jejich cílem?
Jako většinou je dobré
kořeny dneška hledat v minulosti. Nicméně pokud jsme jako společenství
takto ovladatelní skrze naše slabosti, touhy a ambice bylo by určitě
lépe, aby rozhodnutí kdo bude našim arcipastýřem, přijal Posvátný
Synod. Nejen, že si dnes nezasloužíme rozhodovat o něčem zásadním, ale
ani to kvalitně nedokážeme. A jaká má být budoucnost naší církve? Jak
má vypadat nejvyšší představitel českého pravoslaví? Dovolím si podělit
se o svou představu. Dovolím si hledat vlastnosti a schopnosti nikoliv
konkrétní osobu a oprostím se také od duchovních a kanonických
parametrů, na které jsou tu jistě jiní odborníci a zejména parametry
jasně dané naší ústavou. Zaměřím se jen na schopnosti, které mají
umožnit dobrý chod církve v rámci spolužití se státem a zejména
s občany této země. V tom totiž vidím i velký a důležitý potenciál
misijní.
Náš arcipastýř musí bezpodmínečně komunikovat a řádně mluvit
česky, zejména s ohledem na státní instituce a komunikaci církve
vzhledem k národu. Musí mít i dostatečně jazykové vybavení a důstojně
tak církev reprezentovat v zahraničí. Musí mít náležité manažerské
schopnosti a umět přijímat ve správný okamžik rozhodnutí, i ta
nepopulární a tvrdá. Musí sestavit a dobře řídit funkční tým
spolupracovníků s jasnou odborností, zejména pro oblasti nepřímo
spojené s výkonem duchovní služby. Naše církev, musí jednoznačně a
řádně dodržovat veškeré zákony a nařízení této země.
Cílem nového pražského arcipastýře by pak mělo být
stabilizovat a uklidnit současnou situaci uvnitř církve. Připravit
církev na přechod k jejímu samofinancování. Nalézt další nové zdroje
pro financování života církve. Měl by se stát nepřehlédnutelnou
autoritou pro obyvatele české republiky právě z hlediska misijní
činnosti církve a tím aktivně rozšiřovat řady pravoslavných věřících
z řad českých obyvatel a navrátit se tím k poselství sv. Václava a sv.
Prokopa.
Doufám, že tak jako každá krize, v životě jednotlivce i
společnosti, může být současný stav zdrojem mnohého dobrého v budoucnu.
To však vždy jen tehdy, pokud se poučíme a nebudeme opakovat staré
chyby. Popravdě dnešní stav, je stále ještě dozvukem totalitního režimu
a manýrů a toho, co napáchal ve společnosti i v jedincích. S ohledem
na to, že všichni vždy máme pocit, že konáme jen nejlépe jak dovedeme,
budeme muset hledat řešení ve společných krocích a v dobré vůli. Pokud
je nenalezneme, musíme se jako členové episkopální církve podřídit
autoritě Posvátného Synodu. To je pro mne přijatelné a pokorné řešení.
Tomáš Jarolím - Teplice
Zdroj: Pražská pravoslavná eparchie
