Grano Salis - Víra a rozum (5)

poslal unshaken

Kdysi se jeden člověk, snad novinář zeptal matky Terezy, proč to všechno sebeobětování dělá. Odpověděla mu, že až najde čas, získá v nebi odměnu a věčný život. Nad tímto výrokem se zahloubal jeden publicista a nejspíš přesvědčením křesťan a zkonstatoval, že matka Tereza v podstatě své milosrdné činy konala z vypočítavosti a s očekáváním odměny. Namísto aby je konala z nezištné lásky k lidem a k Bohu. K tomu stačí přidat nedávno zveřejněné dopisy adresované Terezou jejímu důvěrníkovi, v nichž se svěřuje se svými pochybnostmi o existenci Boží lásky a máme hned z matky Terezy příklad vypočítavého farizejství.

Krize víry? Ne, jen trpká cesta ukřižovaného.

Ještě nedávno bych výše popsaný závěr toho člověka dokázal přijmout. Také jsem, zřejmě obdobně jako on, prožil nádherné chvíle naplněné Boží přízní, v nichž se nepopsatelně dojemné prožitky střídaly s hltáním slov Písma o Ježíšových výrocích, jejichž genialitě nemůže konkurovat žádné jiné náboženské či nenáboženské učení. Rád na tyto chvíle vzpomínám. V tomto čase však vím, že to bylo dětinské utápění se v pohádkovém světě. Realita víry je totiž úplně jinde. Onen člověk byl nejspíš také ponořen do tohoto pohádkového světa líbezné lásky a prožitků a jistě byl i nadšený a plný pohotového vysvětlení událostí kolem nás v souladu s Písmem.

Jenže je to všechno jinak. Stačí se setkat s nepřízněmi, těžkostmi, nemocemi, zakusit ohrožení, pronásledování. A rázem se všechno, co si kristovec převzal z výkladů Písma a z věroučných naučení, dokáže zhroutit do úplné beznaděje. Ke mě tyto chvíle dolehly jen jako pochybnosti, což není žádné neštěstí. Z pochybností se totiž rodí skutečné poznání. Osvícenci dokonce pochybnosti považovali za základ pokroku. Nebyl jsem však pro svou víru v temné kobce středověkého vězení, nikdo mě nemučil ani nerozdělával oheň na hranici s kůlem, k němuž bych byl připoután. Nedostal jsem se na samé dno lidské existence, nevládly nade mnou vegetativní (základní živočišné) projevy těla, které mívají navrch v nesnesitelných bolestech nebo v předsmrtné agónii. Kdepak. Přestože jsem zakusil leccos, jsem pouhý teoretik, který má snahu vcítit se do lidí, kteří takové zážitky na vlastní kůži poznali.

Již dávno jsem sledoval úděly lidí v extrémních situacích, abych rozpoznal samou podstatu lidského chování. Z poznání holocaustu jsem kdysi odsoudil ty lidi, obdobně jako generál Patton, pro jejich neschopnost bránit se zlu. Později jsem v nich viděl příklad Božího soudu, ale nyní, když jsem poodhalil jejich možné prožitky a pocity ve chvílích beznaděje, se mi stali nesmrtelnými vzory pro naději v beznadějné situaci. Nebo právě naopak, odstrašujícím příkladem lidí odpadlých od Boha a tedy bez možnosti volat ke Stvořiteli života. Opustí-li kdo Stvořitele, může volat jen do prázdna. Snažil jsem se vžít do nemocných, postižených, do týraných, hladovějících. Také jsem se snažil rozpoznat příčiny lidského zla. Takže když ke mně přišly pochybnosti o Boží spravedlnosti, začal jsem si své poznatky a zkušenosti dávat dohromady. Kde je zde Bůh, kde je zde Jeho milost a milosrdenství? Vždyť mnozí z trpících byli lidé Bohu oddaní! A přesto se při setkání s realitou tohoto světa jejich víra zhroutila, v lepším případě přeměnila v zatrpklost s otázkou. Proč? Kde jsi náš Bože?

Tento soukromý úvod píši, abych dodal následujícím větám alespoň trochu vážnosti a odloučil je od víceméně prázdného rozumbradování. Ještě doplním, že o příčinách vzniku beznaděje, která nás může potkat při cestách s Bohem, neuvažuji jen já. Když jsem se ještě navíc nedávno dozvěděl, že jedna sestra ve své těžké nemoci ztrácí víru a ani její obětavý manžel s teologickým vzděláním (to předpokládám, byl něco jako pastor) jí nedokáže pomoci, tak jsem se rozhodl podělit se svým poznáním. Z aktuálního rozhlasového svědectví jsem také poznal jinou sestru prožívající obdobnou „krizi víry“ (jak jinak to nazvat) intenzivněji než já. Byla také dotčena studiem holocaustu, avšak na rozdíl ode mne se odvážila k misionářské službě v Keni. A tam se denně setkávala se smrtí a utrpením malých dětí. Když ji navíc zabili bratra v misii, nedokázala ani přijmout útěchu, že jí to potkat nemůže, neboť se všichni v místě za ní modlí: „Vždyť se modlili i za toho mého kolegu.“

Moje poznání není dokonalé, není ani nové. V podstatě jsem hlavně převzal co jsem slyšel, četl, viděl. Abych mohl správně vystavět co bylo zkušenostmi poškozeno, musel jsem nejprve uprázdnit místo zbořením pouček, kterými nás krmila a krmí církevní společenství. Abych všechna ta slova obsahující často rádoby svaté žvásty, s Boží pomocí přebral, vyhodil plevy a oproštěné od někdy až jedovatých jílků mámivých (viz Matouš 13:25 podle Pavlíka nebo studijního překladu) nechal pravé rostlinstvo Boží vyrůstat v prosvětlené Boží zahradě, kde plevy nezaclánějí.

V dosavadních článcích „Víra a rozum“ bylo toto: V první části jsem chtěl upozornit, že Písmo je pevně zakotveno na cestě poznání Boha a Jeho vztahu s lidmi. Ve druhé jsem pak stručnou rekapitulací historie shrnul některé poznatky s používáním rozumu, proti jehož používání se církev bránila od jejích samých počátků. Ve třetí části jsem uvedl některé z otázek, které učitelé většiny dnešních církví buď ignorují nebo odpovídají, jako by sami byli mimo realitu života. Ve čtvrté jsem se snažil podělit o nejpalčivější problém víry – o příčině zla.

Víra bez důvodu

Víra, že existuje Bůh je čistě rozumová záležitost. Na Boží existenci a přítomnost se dá například přijít ze stvoření, což máme všude kolem sebe i v nás. K víře v Boha nepotřebujeme nic víc, než rozum.

Horší je však Bohu rozumem uvěřit. Když jsme se dostali na samé dno a o důvěře k Bohu zapochybovali, tak vězme, že Abrahám neměl žádný důvod Bohu věřit. Také se podle toho choval a jednal. Ale přesto, že si často „pomohl sám“, Bohu věřil. Věřil tak, že bez zaváhání přinesl na obětiště svého jediného syna.

Takže nazvěme takovou víru Abrahámovská víra. Naše očekávání Bůh nesplnil, neochránil nás, nechává nás trpět.V Písmu najdeme spousty veršů, kde je vysloveno „dodržuj Boží zákon a bude se ti dobře dařit“. Ale také tam najdeme „není od Boha žádná záruka, že nás ochrání nebo že nás povede ke šťastným zítřkům bez problémů“. Abrahám nám dává příklad: Nemáme důvod Bohu věřit, ale přesto mu věříme.

Beznadějí do naděje

Ale jak to udělat, jak se k důvěře k Bohu přimět, když k ní nenalézáme důvod?

Vrátit se prostě s plnou důvěrou k Bohu? Bylo to naše niterné rozhodnutí vybrat si ze dvou předkládaných možností, jak stojí psáno: „Vyber si. Buď cestu požehnání, nebo cestu zlořečení“. My jsme si vybrali cestu požehnání. Výsledek však byl opačný. On „rozpálil se na mě hněvem, považuje mě za svého protivníka“ (Jób 19:11). „Mé bratry ode mne vzdálil, moji známí se mi odcizili, moji příbuzní mě opustili, kdo se ke mně znali, zapomněli na mě. Hosté mého domu i mé služky mě pokládají za cizího, v jejich očích jsem cizozemec. Když zavolám na otroka, neodpoví, svými ústy se ho musím doprošovat. Můj dech se oškliví i mé ženě, vlastním dětem páchnu. I padouši se mě štítí, když chci povstat, spílají mi, všichni moji důvěrní přátelé si mě hnusí, ti, které jsem miloval,se ke mně obracejí zády.“ (Jób 19:13 -19)

Jób si stěžoval Bohu na svůj úděl, a to byl člověk Bohem uznaný za spravedlivého. My, kteří jsme skrze Krista uznaní za spravedlivé, my také můžeme křičet ke svém Bohu Spasiteli a zachránci. Vykřičet svou bolest, ptát se, proč jsi nás opustil, abychom ve chvíli nejtěžší, kdy již nezbývá zrnko naděje, dospěli k naprostému odevzdání do Božích rukou.

Pokud se cítíme být opuštěni Bohem, pokud poznáváme prázdnotu bez Boží přítomnosti, vzpomeňme si na dřívější nepopsatelně nádherné zážitky s vnímáním Boží blízkosti. Copak se Bůh, který umí tak úžasné extáze nebeské přítomnosti, jen z ničeho nic ztratí?

Můžeme se poučit od mystiků, od prožitků jejich „temných nocí“. Nebojme se těchto lidí, i když v některých pseoudovědeckých kruzích se jejich prožitky považovaly za příznak duševní choroby. Naopak. Byly to jejich reálné, rozumem vnímané prožitky, posvátná realita a současně důkaz Boží přítomnosti v člověku. Jan od Kříže popisuje svou temnou noc se ztrátou důvěry v Boha: „Je to bolestné zmatení s mnoha obavami, představami a boji, které v sobě duše má, kdy v uchvácení a se zakoušením bídnosti, v nichž se vidí a tuší, že je ztracena... Je hluboké toto válčení a zápas, protože pokoj, který se chystá, má být velmi hluboký.“ Neboť na konci každého Božího působení, i když jde cestou kříže, je naděje.

Když jsem zmínil cestu kříže, nemyslím tím vysvětlení utrpení tělesně nebo mentálně postižených, nevidomých, nevyléčitelně nemocných ap. Jak jsem slyšel od katolíků, vysvětlují takovým lidem, že oni tak nesou Kristův kříž. Mohou to tak vnímat, pokud to sami cítí. Ale svůj úděl si sami nevybrali, nerozhodli se pro něj svobodnou vůlí, byl jim vnucen. Jejich utrpení netrvá jen několik hodin, jako smrtící ukřižování, ale měsíce roky, desetiletí... Vysvětlení jejich údělu takhle zjednodušit nelze. Já vysvětlení neznám...

Nemusíme být ani nějak vzdělaní či vášnivými čtenáři, abychom poznali, že život bez Boha nemá smysl. Když pojedeme kolem vepřína s výběhem, uvidíme prasata válející se v bahně. J.A. Komenský pro člověka a smysl jeho života používal slovo „samosvojnost“. Prasata se válí v bahně, ale přesto jsou užitečná. I kámen je užitečný. Ke stavbě, drží také celé kontinenty. Jenom člověk dokáže být „samosvojný“ tak, že je naprosto neužitečný. Vyžere co ještě zbylo, zbytek poškodí nebo zničí. Jenom „hluku nadělá“ (Žalm 39:7). „Kdyby vyhynuli červi,“ řekl jeden biolog, „byla by to pro Zemi katastrofa. Kdyby vyhynuli lidé, byla by to pro Zemi záchrana.“ Chceme snad být jako prase, ale na rozdíl od dobytčete bez užitku, chceme snad patřit mezi ty, z jejichž zániku se bude stvoření radovat? Nebo rozpoznat, že náš Stvořitel nám zde dal místo kvůli nějakému poslání? Tak Pána prosme, aby nám naše poslání ukázal a my jej mohli naplnit.

Věřme a důvěřujme Bohu. Máme snad jinou možnost, máme snad někoho jiného, ke komu bychom mohli jít? Proč na nás Bůh zlý úděl dopouští, nevíme. „I kdyby jsi nás Bože zabil, smiluj se nad námi a dej, abychom i v největší nouzi jen v Tebe doufali.“

Já vím, že můj Vykupitel je živ a jako poslední se postaví nad prachem. A kdyby mi i kůži sedřeli, ač zbaven masa, uzřím Boha, já ho uzřím, pro mne tu bude, mé oči ho uvidí, ne někdo cizí, mé ledví po tom prahne v mé nitru. (Jób 19:25-27)

Pohled zpět po poznání reality

Začal jsem popisem odsouzení matky Terezy nezkušeným člověkem. Snažil jsem se vylíčit utrpení a beznaděj, kterou dokáže přinést realita našich životů. Ježíš Nazaretský také viděl, jak Římané, úmyslně všem před zraky, aby to všichni viděli a dostali strach před vzpurným jednáním, nechali průvod odsouzenců na smrt stoupat na viditelné místo na kopci se svým křížem – smrtícím nástrojem - na zádech. Tuto hrůznou cestu také svěřuje Pán nám: „...Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.“ ( Marek 8:34). Svá slova doplnil upraveným rčením z vojenského řádu římských legií „Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde,“ „kdo však přijde o život pro mne a pro evangelium, zachrání jej.“ (Marek 8:35) Matka Tereza jen řekla svatou pravdu po zkušenostech v životě plném beznaděje, nemohoucnosti, nemocí a smrti svých bližních. Což můžeme říci také takto: „Bože, náš Spasiteli a Vykupiteli, když jsi na nás dopustil ztrátu veškerého požehnání, máme v Tobě naději, že svého Ducha, kterého jsi nám daroval, neodevzdáš mrtvolnému šeolu, ale přisvojíš si ho zpět do své slávy.“

Očekávání věčného života není pouze odměna, je to také výstup s křížem na zádech z beznaděje světa zmítaného zlem do světa Boží lásky.

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace