První vyřčený a později v knize Genesis zapsaný Boží zákon výslovně omezující lidské jednání byl dán Noemu. Zněl: Kdo prolije krev člověka, toho krev bude člověkem prolita, neboť člověka Bůh učinil, aby byl obrazem Božím ( Genesis 9:6). Před vyřčením tohoto zákona Bůh lidstvo omezil jen jediným vyřčeným zákonem o nedotknutelností ovoce stromu poznání dobrého a zlého. Morální, resp. mravní zákony, tedy i společenské, měli lidé od počátku zapsané v srdcích, tedy jako základní výbavu. O jejich přítomnosti svědčí změna chování Adama a jeho ženy při přestoupení tohoto jediného vyřčeného zákona. Pokud by neměli srdce naplněné Božími zákony, nikdy by se nevykrucovali ze svého přestoupení proti Bohu, neboť by si přečin ani nemohli uvědomit. Takový, od Adama a Evy rozdílný stav mysli, popsal Mark Twain v povídce o malém chlapci, se kterým si přišel hrát anděl. Anděl byl tak čistý a neznalý poznání dobra a zla a zla největšího - smrti, že bez nejmenšího projevu lítosti rozmačkal při ukončení hry miniatury živých lidiček, které chlapci stvořil jako hračku znázorňující stavbu miniaturního kostela. Malý chlapec to vnímal jako bezcitnou krutost, až při jiných hrách pochopil, že anděl jednal bezelstně s čistým, avšak prázdným svědomím.

Již z uvedené Boží promluvy k Noemu je zřejmé, že zákon ukazuje na přestoupení (prolití krve člověka) a vyjadřuje pravidlo, jehož porušením se zakládá trestní odpovědnost a stanovuje výše trestu. Ostatní pravidla lidského chování, ač výslovně neuvedená, jsou zahrnutá ve zdůvodnění tohoto zákona o odplatě za prolití lidské krve: Poučením o Božím obrazu. Společně s Genesis 1:26,27 nám Pánbůh beze vší pochybnosti říká, že člověk byl učiněn jako Boží obraz, z čehož i vyplývá, že se jako Boží obraz má chovat. Duchovní i tělesný rozměr člověka má být obrazem Božím, člověk má být, jak se dozvídáme z pozdějších inspirovaných výroků, „chrámem Boha živého“ (1 Korintským 3:16;6:19, 2 Korintským 6:16, 1 Tesalonickým 4:8). Jinak řečeno to znamená, že člověk má Boha uchovávat ve svém nitru. Což se pozná podle toho, že si nejen uvědomuje Boží přítomnost v sobě samém, ale že též podle toho jedná. Teprve jednáním se stává Božím obrazem.

Tento zákon o prolévání lidské krve však byl dán lidstvu až po potopě. Jak ho mohli znát lidé před potopou? Vždyť Bůh lidstvo vyjma Noeho a jeho rodiny vyhladil, neboť litoval, že člověka učinil a trápil se proto ve svém srdci (Genesis 6:5-7). Lítost a bol v srdci však nezakládá důvod k trestu smrti, což záhuba potopou bezpochybně byla. Pohleďme na lidské jednání před potopou z pohledu Božské vlastnosti, kterou je Boží spravedlnost. Máme totiž v příběhu o potopě zaznamenáno, že Bůh bez jmenovitě napsaného nebo vyřčeného zákona vykonal spravedlivou odplatu. O spravedlnosti nelze pochybovat, neboť z poznání Boha podle Písma je nám známo, že spravedlnost je ta nejzákladnější Boží vlastnost. Dokonce když rozebereme četné biblické texty, tak se s výslovně citovanou Boží spravedlností setkáme na stovkách míst nejen z lidského poznávání Božích cest, ale přímo z prorockých spisů o Mesiáši (např. Izajáš 11:5).

Vyhněme se tomuto dlouhému dokazování Boží spravedlnosti a berme jako fakt, že o ní nepochybujeme. Případný pochybovač nechť si Bibli přečte sám nebo si dá do vyhledávače biblického textu „spravedl*“. Takže podle jednání Hospodina můžeme bez obav vyslovit toto obecné pravidlo:

Všimněme si použité zkratky: Namísto o spravedlnosti hovoříme o Boží vůli. To si upřesníme, neboť stačí trocha zamyšlení: Boží vůle je shodná se spravedlností. Nebo jinak – Boží vůlí je spravedlnost. Či spravedlnost je Boží vůlí. Ono totiž nelze říci, že Boží vůlí je nespravedlnost. To by měli pravdu ti zlovolníci, kteří Boha z nespravedlnosti obviňují, když mu dávají za vinu všechny hrůzy, které lidstvo zažilo. Boží vůle je shodná se spravedlností, proto také Ježíš vyzývá k hledání spravedlnosti, ačkoliv by stejně tak mohl říci „hledejte Boží vůli“, neboť Boží spravedlnost je projev Boží vůle. Což ostatně potvrzují tyto verše:

„To se lehce řekne,“ pomyslí si přemýšlivý, „ale jak poznám, co si Bůh pod svou vůlí představuje?“ Tohle je vážná otázka. Ale odpověď je mimořádně jednoduchá: Boží vůlí je – neboť Bůh stvořil člověka ke svému obrazu – aby se člověk choval a jednal jako Jeho obraz, tedy jako Bůh. Řečeno jinak a potvrzeno podle slov Písma „Buďte svatí jako i já jsem svatý“ (Leviticus 11:44-45; 19:2; 20:7, 1. Petrův 1:15). A vidíme, jsme zase tam, kde jsme začali naše uvažování, o tom, co to Boží zákon vlastně je. Kdybychom nemohli být svatí nebo se alespoň nebyli svatými v Božích očích, to by přemýšlivý měl pravdu, kdyby doplnil: „To se Bohu snadno řeklo, být svatý jako je On, když dobře věděl, že takoví být nemůžeme. Řekl to jen proto, aby měl na nás bič.“

Řečeno jinak, Boží zákon obsahuje takové jednání člověka, které je v souladu s obrazem Božím a nenarušuje obraz Boží. Řečeno ještě jinak, člověk se má chovat a jednak jako by se choval a jednal Bůh. Se vším všudy, s veškerou odpovědností nejen za lidi, ale za celé stvoření, Bohem označené již na počátku za dobré. Nebo, použijeme-li obecně známou frázi (tolikrát katolíky pro domnělou bohorovnost odsuzovanou a přitom také katolíky mnohokrát citovanou), tak se člověče chovej, jako by jsi ty sám byl Bohem. Nechci teď předbíhat do novozákonní doby, to bychom obdobně mohli říci: Buď jako Kristus, buď Kristem, „obleč se do Krista“ (Galatským 3:27, 2. Korintským 5:3).

„Co kecáš,“ zajisté přeruší tohle psaní rozumbrada, „Vždyť Bůh chce, aby za prolitou lidskou krev jiný člověk zabil viníka. Tím prolije krev viníka, který je taky člověkem. Protože prolil krev viníka, stává se také viníkem. Vznikne nekončící řetěz viníků. Kdybychom tenhle Boží zákon aplikovali do důsledků, tak se lidstvo Kainem počínaje vzájemně pozabíjí. Já být na místě soudce, tak tento Boží zákon nikdy nevykonám, neboť sám bych se stal viníkem. “

Neboj se rozumbrado, nepozabíjí. Neboť mnozí z lidí mají Boží zákony zapsané v srdci. Ty sám jsi toho důkazem.

Máme tedy jasno, co Pánbůh považuje za spravedlnost, na jejímž základě již jednou odsoudil lidstvo vyjma Noeho a jeho rodiny. Stále však narážíme na jeden problém: Jak se lidé dozvědí, co vlastně od nich Bůh žádá, když jim nedal jasná a zřetelně formulovaná pravidla? Ono se snadno řekne, buďte Božím obrazem. Ale co s lidmi, kteří o Bohu nikdy neslyšeli?

Hlubokou, avšak stručnou úvahu na téma lidí bez znalostí Boha či židovského zákona dal apoštol Pavel. Jeho vysvětlení je velmi závažné a ukazuje, že člověk stvořený k obrazu Božímu je Boží nádoba, ze které když je vytěsněn pravý Bůh, je rovněž vytěsněn Boží zákon.

Apoštol Pavel nám popisuje situaci těch, kteří nemají explicitně (jasně) vyřčený zákon: „Jestliže národy, které nemají zákon, samy od sebe (od přírody) činí to, co zákon žádá, pak jsou samy sobě zákonem, i když zákon nemají. Tím ukazují, že to, co zákon požaduje, mají napsáno ve svém srdci, jak dosvědčuje jejich svědomí, poněvadž jejich myšlenky je jednou obviňují, jednou hájí.“ (Římanům 2:14,15)

Musíme také připomenout, že Pavel nemíní židovský zákon ani jiné psané zákonodárství. Tedy ani Desatero. Určitě by nemyslel, že by pohané měli mít v srdci zapsaná pravidla Starého zákona „Své pole nebudeš osívat dvojím druhem semene. Nebudeš nosit šaty utkané z dvojího druhu vláken.“ Nebo „Den sobotní budeš světit“, když ani netušili, že existuje něco jako týdenní kalendář. Ale hovoří o Božím zákonu, jak jsme si ho nastínili v předchozí kapitole.

Z Pavlova vyjádření zřetelně vidíme, že zápis Božího zákona se u člověka nachází v srdci a soulad či nesoulad s ním dosvědčuje svědomí člověka. Svědomí je tedy svědkem záznamu Božího zákona v srdci. Toto je mnohokrát prověřená pravda. Slyšel jsem nedávno rozhlasové svědectví od duchovního konajícího službu ve věznicích, jak „frajeři“ zavření za krádeže a loupeže přemýšlejí, jak to příště provedou lépe a dokonaleji. Ale ti nejhorší zločinci, vrazi a násilníci, jejichž přestoupení je tak výrazné, že si ho uvědomit prostě musí, přicházejí k poznání, jakého hrůzného jednání jsou schopni. Tohle poznání v nich určitě nevyklíčilo ze znalostí paragrafů trestního zákona. To poznání svého nitra, podle oněch duchovních, je dokáže přiblížit k Bohu, zatímco ti, kteří své svědomí potlačují nebo pro ně netvoří zřetelnou výzvu, zůstávají v zatrvzelosti proti Božímu zákonu. A my dobře víme, že jedinou cestou od hříchů je pokání, tedy uvědomění si svých hříchů vedoucí k volání o pomoc. Kde není poznání hříchů, následující pokání a volání k Bohu, nemůže být ani záchrana.

Důkazem přítomnosti Božího zákona byl i onen fiktivní rozumbrada, který poukázal na vážnou slabinu zákona pomsty člověka za prolitou lidskou krev. Sám cítil, aniž by si to uvědomil v teologických souvislostech, že je v zákonu pomsty něco špatně. A právě to je ten záznam jednoho z mnohých záznamů zákona v srdci. Můžeme také připomenout častou argumentaci lidí, ať již neznabohů, ateistů nebo i křesťanů, proti krvavým jatkám popisovaným při dobývání, osídlování a správě země zaslíbené Izraelitům. Jak hlubokou mají pravdu, jak hluboko mají vyrytý do svého srdce zákon „nezabiješ“, i když třeba nikdy Desatero neslyšeli. Jsou sami důkazem nepsaného Božího zákona. Právě tak má většina lidí zapsaný zákon „nepokradeš“, „nesesmilníš“, „nepomluvíš“, „nebudeš závidět“, „budeš si vážit rodičů“. A proto si bezbožníci musí vymýšlet různá zdůvodnění, aby své svědomí uchlácholili a sebe tak ve svých očích ospravedlnili. Badatelé zjistili, že lidé z mnohých indiánských kmenů se až neuvěřitelně láskyplně starali o své rodiče, pečovali o ně až do posledního dechu, nehledě na jejich nemohoucnost. Kdo jim dal ten zákon do srdcí? To není jen kulturou, ale tím, že ty přírodní kultury byly podstatně blíže pravému Bohu, než ty zpyšnělé, které Boha odvrhly. Čímž ztratily tuto i jiné elementární projevy lidskosti.

Vymazat Boží nepsané zákony ze svého srdce nemusí být až tak bolestné. Proviní-li se člověk proti svému svědomí, nemá to žádný významný projev. Ruka zloděje neuschne, jazyk pomlouvače nezeslábne. Pokud na to jiný nepřijde, člověk z toho může mít i prospěch. Bůh nám dal takovou svobodu, že můžeme odvrhnout i Jeho samého. Přepisovat své nitro dosvědčované svědomím si lze dokonce nacvičit.

Problém každé doby, nejenom této vyprázdněné postmoderny, je v tom, že si musí vymýšlet další a další zdůvodnění pro potlačení Božích nepsaných zákonů. Teď se to děje hlavně tím, že se Boží zákony překrývají světskými zákony ospravedlňujícími pýchu, nadřazenost, až zvrhlost lidského pokolení. Je to podobné, jako jsem slyšel o jednom africkém kmenu kanibalů. Kanibalství tam vzniklo v době mimořádného hladu. Domorodci napřed pojídali ty starší. Dochovalo se několik svědectví, z nichž některá cituji: „Živit se zvěří je nesnadné. Je jí málo a špatně se loví. Zato lidí je stále dost a loví se snadno.“ „Kdybych dříve tušila, jak výborně chutná lidské maso, nikdy bych nic jiného nejedla.“ Ačkoliv ten příklad zní drsně, stačí si třeba v prvním citátu zaměnit za „zvěř“ slovo „práci“ a za „lov“ „šidí.“ A ve druhém za lidské maso „cizí žena“, resp, „cizí muž“ a za „nejedla“ „nedělal/la“.

Mám již v hrubých rysech připravené pokračování. Původně jsem si myslel, že ocituji těch několik biblických veršů, které o zápisu zákona v srdci hovoří. Ale když jsem se nad tím zamyslil, tak jsem, jako každý kdo přemýšlí o Božím zákonu, doslova žasl a doslova znovu civěl úžasem nad tím, že prakticky celé Písmo je o poznání Božího srdce a o milosti nám takové srdce předat. Za to Mu patří naše chvála a dík. Amen