poslal Nepřihlášený Nejen českými charismatickými církvemi nedávno
zahýbala zpráva, že Ulf Ekkman, zakladatel církve Slovo života, vstoupil
se svou manželkou do římskokatolické církve. Slovo života (ve švédštině
Livets Ord) je charismatická denominace mající sídlo v Uppsale, patřící
do proudu tzv. hnutí víry, které klade velký důraz na to, že s
vykoupením z hřícha skrze krev Pána Ježíše má být nerozlučně spojeno
také fyzické uzdravení, prosperita a úspěch ve všech oblastech života.
Slovo života působí i v České republice, má 12 sborů – největší v Brně –
a hlásí se k ní necelá tisícovka členů (podle sčítání lidu v roce 2011
se jednalo o 850 věřících). Ekman je i u nás poměrně známý, v češtině
vyšlo téměř 20 jeho knih.
Svůj odchod Ekman oznámil v rámci kázání nazvaném ‚Následovat Beránka, kamkoli jde.‘
S římským katolicismem se dostal do kontaktu v rámci ekumenické
spolupráce a své rozhodnutí se k němu připojit zdůvodnil následovně:
„Viděli jsme tam [s manželkou] velikou lásku k Ježíši a zdravou teologii
založenou na Bibli a klasickém dogmatu. Zakusili jsme bohatost života
ve svátostech [the richness of sacramental life]. Viděli jsme smysl
toho, mít pevnou strukturu kněžích, kteří zachovávají víru církve a
předávají ji z jedné generace na druhou. Setkali jsme se s etickou a
morální silou a konzistencí, které se odvažují čelit obecnému názoru, a
laskavostí vůči chudým a slabým. A v neposlední řadě jsme se dostali do
kontaktu se zástupci milionu charismatických katolíků a viděli jejich
živou víru.“ Ekmanova slova mluví sama za sebe. Jedná se o další doklad
skutečnosti, že charismatici a katolící jsou si blíže, než by se na
první pohled mohlo zdát.
Požehnání Joakima Lundqvista
Joakim Lundqvist, současný pastor Ekmanova megasboru v Uppsale při rozlučkové bohoslužbě (záznam s angl. simultánním překladem zde,
Lundqvist mluví cca od 48. minuty) se vyjádřil v tom smyslu, že
nepochybuje, že Ulfa Ekmana v tomto rozhodnutí vedl Duch Svatý
(mimochodem, sám Ekman tvrdí, že ohledně tohoto kroku dostal také
potvrzující prorocké slovo), že staršovstvo nemá o jeho kroku žádné
pochybnosti a důvěřují Pánu Bohu, že měl a má toto vše ve své režii. Na
závěr se modlil, aby mu Pán Bůh v tomto rozhodnutí a následné cestě
požehnal.
Nabízí se otázka, pokud je Lundqvist přesvědčen, že
toto vše vskutku pochází od Hospodina (notabene, pokud v tom mělo hrát
roli proroctví), proč tedy Ekmana nenásleduje? Jestliže je přesvědčen,
že jeho přestup vychází u práce Ducha Svatého, je jenom jedna logická a
konzistentní věc, která se mu nabízí – učinit totéž. V rozloučení se
Lundqvist toto vše snažil vylíčit, jako by se jednalo o otázku pouhého
osobního vedení, ale jsou to jen prázdná slova, neboť se zcela zjevně
jedná o záležitost týkající se obecné pravdy.
Ekman dospěl k závěru, že římskokatolická církev je
pravdě a tomu, co Pán Bůh ustanovil a zamýšlel, mnohem blíž, než jeho
původní sbor, a to dokonce takovým způsobem, že Livets Ord z jeho
pohledu ani nemělo smysl reformovat nebo navést k této pravdě blíže, ale
opustit ji (v jakkoliv přátelském duchu to proběhlo) – což je vlastně
pochopitelné, protože žádnou církev nelze změnit, aby se stala sama o
sobě nějakou novou římskokatolickou církví; když se chce někdo vydat
tímto směrem, vskutku mu nezbývá nic jiného, než se poddat papeži se
vším všudy. Nicméně – Duch Svatý nikoho nebude vést k menší, omezenější
nebo nedokonalejší pravdě (viz Jan 16:13). Pokud Ekmanův odchod do
římskokatolické církve byl skutečně pod režií Božího Ducha, tak to
znamená, že římskokatolická církev stojí v lepší a plnější pravdě než
Livets Ord, a každý v této církvi, který v Ekmanově kroku vidí Boží
vedení, má přímo povinnost učinit totéž. Mluvit v této souvislosti o
Božím vedení svého charismatického vůdce a neučinit to, co učinil on, je
extrémně nekonzistentní.
Osobní vedení kontra záležitost Boží pravdy
Co se týče osobního Božího vedení, je samozřejmě
možné v životě druhých křesťanů spatřovat osobní vedení Ducha Svatého
bez nutnosti jednat stejně. Kupříkladu to, že rozpoznávám a souhlasím,
že můj bratr je Duchem povoláván, aby byl misionářem v Africe, mě nenutí
také jet do Afriky na misii. Konkrétní místo a způsob služby Pánu není
otázka objektivní Boží pravdy. Všichni máme Pánu Bohu sloužit, ale každý
má své vlastní místo a povolání. Jakub, Petr a Jan rozpoznali, že Pavel
byl povolán k hlásání evangelia pohanům, ale je samotné Duch vedl ke
službě Židům (Gal. 2:9). Není také (aspoň obecně vzato) důvod neuznávat
osobní Boží vedení u toho, kdo mění svůj sbor, protože se stěhuje na
jiné místo, aniž bychom my byli zavázáni učinit stejně. Konkrétní služba
Pánu a její místo je vskutku individuální záležitostí a proto může
každý druhému upřímně přát Boží požehnání v tom, kam jej Pán vede.
To však není případ Ulfa Ekmana. Joakim Lundqvist je
jistě přesvědčen, že učení i praxe Livets Ord odpovídá tomu, co Pán po
své církvi chce a co zjevuje v Božím Slově více, než praxe a učení
římskokatolické církve, jinak by ve svém sboru nezůstával a svého
původního přesvědčení se nedržel. Z jeho osobního pohledu Ulf Ekman
učinil minimálně krok zpět od pravdy a Božích požadavků. Jak nad ním
tedy může vyhlašovat Boží požehnání? Cožpak to přichází automaticky?
Nikoli; Boží požehnání spočívá na těch, kteří chodí po Božích cestách, v
Boží pravdě. Nelze to oddělit. Je zásadním omylem nebrat v úvahu
vzájemnou souvislost a závislost křesťanského života a křesťanské
pravdy; jedno bez druhého nemůže fungovat a existovat.
Požehnání jen na cestě požehnání
Většina křesťanů dnes sice rozumí tomu, že je špatně,
když se křesťanské učení stane jen záležitostí teorie a nijak se
neprojeví v praxi – a vystupovala by proti tomu – ale až příliš mnoho
jich sklouzlo k druhému extrému, když je jim jedno, že žijí bez řádného
zakotvení v Boží pravdě, v doktrínách evangelia, na kterých zbožný
křesťanský život stojí, a usilují o něj bez tohoto základu. Výsledkem je
proto mimo jiné i to, že křesťané mnohdy přejí slovy požehnání i těm, o
kterých jsou přesvědčeni, že jsou úplně mimo. Ne, že bychom neměli
druhým přát plnost Božího požehnání, ale správná aplikace tohoto
principu spočívá ve varování a uvádění druhých na cesty pravdy, které
Hospodin žehná, a ne v pronášení prázdných slov o tom, že druhým přejeme
Boží požehnání (pomněme na výstrahu Pána Ježíše, že v den soudný vydáme
počet z každého prázdného slova, Mt. 12:36!)
Je pravda, že v jistých případech je možné upřímně
přát Boží požehnání i těm, o kterých si myslíme, že nevykročili správným
směrem. Ne všechny Boží pravdy jsou stejně zásadní; jistě je rozdíl,
když někdo změní svůj pohled dejme tomu na eschatologii než na trojiční
učení. Když někdo zůstává v pravdě Kristova evangelia a v čistém,
posvěceném a zbožném životě, není důvod nepřát Boží požehnání i těm, se
kterými nesouhlasíme v některých méně podstatných věcech. Když by tedy
kupříkladu někdo opustil zásadový metodistický sbor a odešel do
zásadového a Písmu věrného sboru baptistického, protože by na základě
svého studia Bible dospěl k přesvědčení, které více odpovídá
baptistickým důrazům, jeho bratři z původního metodistického sboru, i
když budou nejspíše osobně přesvědčeni, že se v těchto věcech zmýlil a i
když si nebudou myslet, že byl přímo veden Duchem Božím, mohou mu –
pokud se stále drží stejného evangelia, stále stojí na Písmu a trvá ve
zbožném životě – upřímně a konzistentně přát, aby jej Pán provázel a byl
s ním, protože neopustil ty věci, od kterých je Boží milostivé a
nezasloužené požehnání nejvíce odvislé.
Evangelium, věc zásadní
Ač by toto možná Joakim Lundqvist a jemu podobní rádi
vztáhli na případ Ulfa Ekmana, není to možné, neboť zde jde o
evangelium samotné, a v tomto případě tedy nelze o nikom, kdo se od něj
odvrací, tvrdit, že jej vede Duch Boží, natož slovy vyjadřovat, aby mu
Hospodin požehnal. Jediná cesta požehnání je jen návrat k evangeliu. (Je
nutné podotknout, že by především byl potřebný návrat k čisté biblické
víře, a tedy ne do Livets Ord. Ale snad – a je to otázkou,
obzvláště za zde zmíněných okolností – i v Livets Ord by byli o něco
blíže Boží pravdě než římskokatolická církev, a tak návrat ze strany
Ulfa Ekmana by pořád byl správnějším krokem.) Proto, když se apoštol
Petr přidal na stranu judaizujících učitelů, kteří se vetřeli do církve,
mu apoštol Pavel nezačal přát Boží požehnání na jeho cestě a v jeho
rozhodnutí a neodvolával se na to, že Pán Bůh má pro oba svoji zvláštní,
byť třeba odlišnou cestu. Naopak, tvrdě jej pokáral a postavil se proti
němu. Když už Joakim Ludqvist neměl tuto Pavlovu odvahu, aby krok svého
bývalého vůdce odsoudil, jak bylo jeho povinností, měl aspoň mlčet: „Ó kdybyste aspoň mlčeli, a bylo by vám to za moudrost.“ (Jb. 13:5)
Někteří by možná tento
krok hájili s tím, že jej Ekman s manželkou učinili v upřímnosti srdce.
Takoví však jen ukazují, jak povrchní a špatné chápání evangelia mají;
jejich evangelium se smrsklo na něco takového: „Pán Bůh přijímá ty,
kteří jsou vůči Němu subjektivně upřímní. Ve své milosti chce odpustit
hříchy všem. A taky v tom hraje nějakou roli Ježíšova smrt na kříži,
popřípadě vzkříšení, když v to nějak věříme.“ Jelikož onu víru a její
pravý obsah nijak důkladně nezkoumají, demonstrují tím, že v praxi je u
nich nakonec nejdůležitější ta subjektivní upřímnost, a ne pravá,
biblická víra v Kristovu zástupnou oběť na kříži, ve které je jediná
naděje. Když mluvíme o upřímnosti, nesmíme zapomenout, že ač spásy
nedojde žádný neupřímný pokrytec, nikdo nebude spasen skrze pouhou
subjektivní upřímnost. Spasení budou jen vpravdě znovuzrození věřící,
spoléhající se jen a jen na smírčí oběť Pána Ježíše Krista na kříži.
Rozdíl mezi biblickým
evangeliem našich protestantských předků ve víře a evangeliem
římskokatolickým je naprosto zásadní. Platí reformační ‚solus Christus’,
jedině Kristus a jeho oběť na kříži, nebo římskokatolické ‚Kristus
skrze kněze’, ‚Kristus skrze církev’, ‚Kristus skrze svátosti’, ‚Kristus
a naše skutky’? Podobnou otázku řešila i první církev – solus Christus,
nebo Kristus skrze židovské ceremonie? (Nezapomeňme, že nikdo z oněch
judaizátorů, se kterými se potýkal apoštol Pavel, nepopíral Kristovo
dílo spásy jako takové, „jenom“ k němu přidávali něco navíc.) Pavel v
tom měl jasno, a ty, kteří to viděli jinak, se nebál označit za falešné
učitele a vyhlásit nad nimi Boží prokletí (Gal. 1:8-9). Jakkoliv hezky
může o Pánu Ježíši papež František mluvit, je spolu se všemi svými
následovníky pod tímto apoštolským prokletím, a spolčit se s ním znamená
záhubu.
Je vskutku tragické,
jak se tak mnozí dnešní protestanté ve své neomezené ignoranci odchýlili
od biblické víry a přesvědčení svých předků ve víře a tyto naprosto
zásadní rozdíly by vnímali jako něco nepodstatného – hlavní je přeci ona
upřímnost a jméno Pána Ježíše v ústech. Jaká škoda, že takové
protestantské mudrce, kteří hlásají, že člověk může klidně zůstat – nebo
se i stát – římským katolíkem, neměl po boku Martin Luther, když byl
měsíce a roky soužen ve své duši a když přes veškeré úsilí nemohl v
římskokatolickém učení i praxi najít pokoj a smíření s Hospodinem! Ti by
mu mohli vysvětlit, že nakonec stačí, aby to myslel upřímně a Pán Bůh
ho přijme tak, jak je a tam, kde je, a tím mu ušetřit mnoho zbytečných
těžkostí s celou reformací.
Chudák Luther, tolik zbytečného trápení a
úsilí!
Opustíme-li však
ironii, každý protestant by měl být Hospodinu vděčný za ono duševní
soužení, které Luther prožíval, protože jej vedlo k znovuobjevení
evangelia o pokoji s Pánem skrze víru a plné spolehnutí se na oběť Pána
Ježíše Krista, které pak hlásal dál. Ó, kéž by křesťané dnes nebyli tak
krátkozrací a domýšleli věci více do důsledků.
Závěr
Jakkoliv smutné to je,
nezbývá než konstatovat (aniž bychom si dělali nějaké iluze o jeho
předchozím duchovním životě), že Ulf Ekman s manželkou zhynuli u víře.
Hezká slova o Božím požehnání a vedení a o upřímností mu nepomohou,
naopak přispívají k jeho zkáze. Je to pravda, jakkoli nepříjemná, která
přináší život. „Kdo domlouvá člověku, potom [spíše] milost nalézá nežli ten, kterýž lahodí jazykem.“
(Př. 28:23) Ulf Ekman a jeho manželka nepotřebují žehnání a přání
Božího vedení, potřebují slyšet, že se odcizili od Krista, a potřebují
modlitby, jako celá Livets Ord která je v tak velikém zmatku, a to za
Boží smilování a za otevření očí, neboť, jak jsme psali výše, je sice
dobré dbát o blaho a požehnání druhých, ale musí se tak dít v souladu s
Písmem a Boží pravdou.
Martin Hýsek
Zdroj: www.izachar.cz