Grano Salis NetworkGrano SalisGranoChatMusicalise-KnihyModlitbyD K DKřesťANtiqC H M IMOSTYNotabeneECHO 
Vítejte na Grano Salis
Hledej
 
Je a svátek má Doubravka.   Vytvoření registrace
  Článků < 7 dní: 6, článků celkem: 16086, komentáře < 7 dní: 272, komentářů celkem: 390034, adminů: 60, uživatelů: 5031  
Vyzkoušejte
Jednoduché menu

Úvodní stránka

Archiv článků

Protestantské církve

Veřejné modlitby

Zpovědnice

e-Knihovna

e-Knihy pro mobily

Kam na internetu

Soubory ke stažení

Recenze

Diskusní fórum

Tvůj blog

Blogy uživatelů

Ceny Zlatá Perla

Ceny Zlatá Slza

Doporučit známým

Poslat článek


Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT


GRANO MUSICALIS

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení


Pravidla


Kdo je online
Právě je 311 návštěvník(ů)
a 3 uživatel(ů) online:

luteran
Frantisek100
rosmano

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Polemika


Přihlášení

Novinky portálu Notabene
·Informace z jednání VV BJB dne 22. listopadu 2021
·Seznam vypuštìných novozákonních veršù v Pøekladu Nového svìta
·Pastoral brothers – kde konèí vtipnost?
·Ekumenická rada církví si zvolila nové pøedsednictvo na pøíští dva roky
·Rozbuška a další mutace covidu-19
·Významný køesťanský genetik je frustrovaný z postoje evangelikálù k oèkování
·Vlivný Jižní baptista Robert Jeffress odmítl náboženské argumenty proti oèkování
·5 pilíøù konzervativního evangelikálního kalvinismu nesluèitelných s láskou
·Skrytì
·Pastoral Brothers

více...

Počítadlo
Zaznamenali jsme
106929435
přístupů od 17. 10. 2001

Kontrasty: Idylický islám
Vloženo Úterý, 19. srpen 2014 @ 12:14:54 CEST Vložil: Olda

Svědectví poslal unshaken

Podrobení se Bohu znamená v překladu „islám“ a ten, kdo se Bohu podrobil, se nazývá „muslim“. Lze předpokládat, že na serveru „Zrnko soli“ (Grano salis) jsou lidé podrobující se Bohu a přesto se muslimy nenazývají. Ačkoliv tato slovní změť by se snadno dala vyřešit tím, že Alláh muslimů je totožný s Elohim židů a křesťanů, není to jednoduché spojení. A to přesto, že proroku Mohamedovi byla zjevena víra Adama, Noeho, Abraháma, Mojžíše i dalších proroků, včetně Ježíše. Neboť Alláhem napsané Písmo je podle Proroka pouze v nebi a židé a křesťané si Boží zjevení překroutili podle vlastních představ.


Nelze jednoduše ignorovat populaci vyznávající islám, neboť čítá 1,6 miliardy lidí. Podle křesťanů, kterých je sice více (asi 2,1 mld), by všichni muslimové měli být zbloudilí. Kdybychom k tomu přidali křesťanskou ortodoxii a to, že do nebe se vchází jen skrze Krista, tak by zde byl v posledních dnech Božího soudu opravdu neslýchaný masakr, proti kterému byl holocaust slabým odvarem. Neboť na Zemi teď žije přes 6,8 mld lidí. Jen malá část z těch miliard křesťanů je skutečně obrácených k Bohu, neboť většinou jsou jen formálně registrovaní v nějaké církvi. Odhad pro ČR je 12 % nějak věřících, ale jen asi 2 % praktikujících svou víru. Nemusíme se však obávat výkonu trestu Božím přičiněním. Neboť vyjma potopy, Sodomy a Gomory nemáme ve svatých písmech záznam o Boží přímé účasti na trestu. Trest vždy konaly národy samy a předvedly nám, že se dokáží vzájemně hubit bez jakéhokoliv Božího přičinění. I z knihy Zjevení lze vyčíst, že kromě posledního apokalyptického jezdce na bílém koni není u žádného předchozího jezdce popsáno, odkud pocházel. To taky mohlo být z pekla národů.


Přitažlivý islám

Tento úvod píši proto, že nelze prostě pominout různorodost náboženských smýšlení a farizejsky prohlásit, že jen my máme patent na Pravdu. Tedy na toho pravého Boha. Tohle přesvědčení je vyzdvihováno jen u skupin, které trvají na své vlastní pravdě a tedy nesou charakteristiky sekt. Kdo totiž poznal Boží milost, ten musel současně zjistit, že si ji nemůže přivlastnit jen pro sebe. Neboť jde o milost univerzální, určenou každému člověku. Jak ji Pán uplatní na neobrácený či zbloudilý lid je jen v Jeho moci. Nám přísluší jen šířit svědectví o Jeho milosti a tím mu získávat učedníky.

Kromě zmíněné neoprávněné výlučnosti křesťanských téměřsekt je mnoho dalších důvodů, proč mnozí lidé v západních zemích přecházejí z bezvěrectví na islám. Islám je totiž z prvního pohledu velmi přitažlivý: Má jednoduché vyznání víry (srozumitelně: „Alláh je jediný Bůh a Mohamed jeho prorok,“ přesněji: „Není boha kromě Boha; Muhammad je Posel Boží.“) a naprosto jasných pět základních pilířů: Vyznání víry, modlitbu, almužnu, půst a pouť do Mekky. Žádná velká teologie, neboť vše je srozumitelně zapsáno v neměnné podobě zachycené v Koránu, tedy v muslimském Písmu.

Takže islám je z prvního pohledu, který má každý, kdo se s ním prvně seznamuje, velmi přitažlivý. Když k jednoduchosti víry přidáme další poznatky, které nezaujatý člověk snadno získá oddělením plev od zrna, tak například zjistí, že tolikrát zprofanovaný džihád není boj teroristů, ale především boj sama se sebou proti zlu, čili boj za své vnitřní zdokonalení. Pak teprve lze pod tímto pojmem chápat misijní činnost, charitativní úsilí a nakonec i obranu islámu.

Kromě zmíněné jednoduchosti hovoří za islám i ovoce: Téměř žádný alkoholismus, žádné drogy, žádné sexuální perverze, nízká kriminalita, zkrátka téměř příkladný Boží řád. A tohle všechno si může každý ověřit, když vstoupí do muslimské komunity. A pozná bratrství, lásku, toleranci, pochopení. Není proto divu, že když se postaví islám proti křesťanství, tak muslim snadno vyhraje: Stačí mu ukázat na úpadkovou kulturu Západu, šíření drog, přeplněné věznice, propagaci homosexuality, zkrátka celkový morální úpadek. A křesťanství – to lze snadno prokázat jako pokrytectví, neboť muslim musí činit opravdu to, co vyžaduje Bůh, zatímco křesťan o tom co má dělat většinou ani neslyšel. A navíc je větší část Západu úplně bez víry v Boha.


Muslimské Písmo nelze ignorovat

Ve jménu Boha milosrdného, slitovného.
Chvála Bohu, Pánu lidstva veškerého,
Milosrdnému, Slitovnému,
vládci dne soudného!
Tebe uctíváme a Tebe o pomoc žádáme,
veď nás stezkou přímou,
stezkou těch, jež zahrnuls milostí Svou,ne těch, na něž jsi rozhněván, ani těch, kdo v bludu jsou.

(Súra 1, Oteviratelka Knihy. Více o Koránu viz zde.)

V Koránu najdeme nejenom tyto verše, nádherně popisující Boží lásku. Pokud některý tak zvaně jinak pravověrný prohlásí, že tohle mohl napsat nepřítel Boží, tak je hodně mimo. Neboť satan by určitě neprohlásil o Bohu že je milosrdný a že se slitovává. Naopak, satan nás obviňuje a zveličuje tresty, které nás čekají. Boha pouze pomlouvá. Co však čekáme od Boha, který je opěvován v Písmu jako milosrdný a slitovný? Ne trest, ale milosrdenství a slitování nad hříšníkem.


Pokud člověk čte Korán nezaujatě, tak musí poznat, že to, co Mohamed tenkrát přednesl pohanským arabským národům (tehdy spíše arabským kmenům), je poselství inspirované samotným Bohem. Z Písma je patrná láska ke svým bližním a touha předat Boží zvěst a nastolit Boží řád všemu svému okolí. Při čtení také zjistíme, že Bůh Abrahámův, Izákův, Jákobův, Josefův, Ježíšův je v mnohém totožný s tímtéž Bohem, kterého znají židé a křesťané z biblických zpráv.


Trpké probuzení

Takovým hřejivým poznáním nejspíš začíná přestup Evropana do muslimské komunity. Objevují se občas zprávy, že nejde o ojedinělé případy. Já sám jsem hledal, proč jediný a svrchovaný Bůh dal takovému velkému množství lidí, i když to jsou většinou pouštní národy Arábie, takovou víru, že může odolávat křesťanské misii. Hledal jsem, zda je příčina v obrácení, tak jak ho známe při následování Krista. Nezjistil jsem nic, co by nasvědčovalo tomu, že muslimové prožívají změnu známou jako metanoiu, kterou by měl znát každý křesťan. U muslimů jsem změny odhadl spíše na jednotlivé případy, tedy jen podle toho, co jsem z různých zpráv a vyprávění slyšel. Ta změna, kterou nezanedbatelná část z muslimů prožije, je nejspíš lidská snaha stát se lepším. Ale může to být také proměna způsobená Božím přičiněním, jak jsem se ji snažil popsat na jiném místě. Avšak mohu se mýlit, určitě jsou jiní lépe informovanější, kteří v muslimské komunitě žili a poznali ji blíže, než já, pouhý vnější pozorovatel.

Ale narazil jsem na jedno svědectví, které stojí zato si poslechnout. Lze ho nalézt na webu Českého rozhlasu, v archivu pořadu Křesťanská vlna. Konkrétně je svědectví uvedeno v audio záznamu zde.

Jde tam o člověka, opravdově hledajícího správnou duchovní cestu. Nejprve okouzleného islámem, k čemuž měl závažné důvody, z nichž některé jsem naznačil výše. Jenže nastal zlom, když začal pod líbivým a milým povrchem nacházet pravou podstatu. Tedy právě to, co nepozornému čtenáři snadno uniklo v tomto článku a co hledající Boží cesty nejprve pro krásu zevnějšku také snadno přehlédne: Totiž, že islám je pevně založen na neměnných textech Koránu, zatímco skutečný Bůh promlouvá k člověku skrze Ducha svatého. A ten si vane kam chce, ke komu chce a je mu úplně jedno, v jaké době jeho závan působí proměnu.

Svědek, kterého uslyšíte v audiu na tuto skutečnost musel narazit. Což si dal dohromady se skutečným životem Mohameda i se skutečným životem dnešních muslimů. A vyšlo mu, co často vychází i mnohým křesťanům, když se setkají se svými bratry a sestrami: Pokrytectví. Žádná opravdová víra.


Pokrytectví ke ztrátě víry nestačí

Pokrytectví místo skutečné víry? Tohle určitě není důvod, proč by se měl dobrý muslim své víry vzdát. Pokrytectví totiž nejlépe známe my křesťané. V neděli do kostela a ještě ten samý večer jít za milenkou či alespoň zhlédnout nějaké to porno, nebo se alespoň vyklábosit pomluvami v hospodě. V podstatě se každý křesťan jeví jako pokrytec: „Tváří se jak svatý, ale slyšel jsem ho klít jako pohana“ - to je jemnější příklad přetvářky, jak ji vidí nevěřící lidé z okolí. Všichni jsme v podstatě pokrytci, neboť chceme a tváříme se, že jsme lepší než ti ostatní, a přitom jsme často ještě horší. A církve – to je společenství darebáků. Jenže – a to víme hlavně my – toužíme se z darebáků proměnit k obrazu Božímu, k čemuž nám dopomáhá Svatý duch.


„Ortodoxní“ muzeum, neboli skanzeny víry

Na svědectví muslima konvertovaného ke křesťanství však pokrytectví nemuselo hrát takovou roli. Důležité pro konverzi totiž bylo, že Korán je neměnný, Boží posel (Prorok) jediný, žádné změny nepřicházejí v úvahu. Pokud je někdo provádí, je podle muslimského Písma odpadlík podléhající trestu, pokud se sám na výzvu neobrátí. Koránem jsou také určena například společenská pravidla, rodinné poměry, postavení žen, ale též vedení válek a to nejen na obranu islámu. To všechno je neměnné.

Jenže my křesťané máme jednu, velkou a zásadní výhodu. Nás vede Duch svatý. Ten je nezávislý na tom, zda ženy za apoštola Pavla nosily ve sboru šátky nebo muži krátké vlasy. Duch je dokonce nezávislý na tom, že Bible popisuje dobyvačné války ve jménu Boha. On k nám totiž promlouvá tak, abychom splnili ten cíl, který jsme si vzali za svůj při svém podrobení Pánu: Být jako On, nebo se alespoň o to snažit. A On je věrný a plný lásky. A kdo pozná lásku a milost Boží, ten se jí nikdy nevzdá. Když slyšíme svědectví z patnáctého století, tak musíme žasnout, jak se podobají těm dnešním. Přestože životní okolnosti jsou samozřejmě jiné a tradice jakbysmet. Jiné jsou i doteky prostředí, ve kterém svědek žije. Ale výsledek je stejný: Srdce naplněné láskou k Bohu, lidem a k celému stvoření. Máme také pevné a neměnné učení ve výrocích Krista Ježíše. Ale to učení neprovádí soud nebo světská rozhodnutí. To učení nás pouze vede do Božího království. A Písmo, které tvoří základ našeho učení, nám dokonce neurčuje, že ten a ten člověk jednal v tom svém příběhu správně, i když se oháněl Bohem. Na všechen náhled na Písmo musíme totiž vždy použít vidění Krista.

Jsou však i mezi křesťany lidé, kteří tvar Božího ducha zafixují na nějaké pevné platformě a tu si stále podržují. Zde uvádím jeden příklad, k čemu to vedlo v Polsku u katolické církve (zde). A to neplatí jenom pro katolíky; ti jsou oproti některým protestantským církvím ještě dobře reformovatelní. Ačkoliv pro všechny by mělo platit též pravidlo, že reformace je věc pokračující, trvalá a nebude nikdy u konce. Vždy musím následovat Svatého ducha, a ne se snažit zakonzervovat Jeho někdejší chápání do našich skanzenů víry. Když člověk přijde do kostela, tak ho vnímá (až na nově vystavěné) jako historickou památku. Horší je, když se víra stane muzeem obsahující zvetšelé a časem vybledlé, či dokonce nepochopitelné exponáty. Nelze se potom divit, že na takového křesťana se lidé ze světa chodí nanejvýš podívat jako na historickou relikvii nepoužitelnou v současném reálném životě.


Pane, veď nás svým Duchem a nezanechávej nás v nevědomosti. Amen


"Idylický islám" | Přihlásit/Vytvořit účet | 12 komentáře | Search Discussion
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím registrijte se

Re: Idylický islám (Skóre: 1)
Vložil: BohemianAnonymus v Úterý, 19. srpen 2014 @ 22:52:27 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Re: Re: Re: Odpuštění a smíření (Hodnocení článku - počet hvězdiček: 1)
Vložil: BohemianAnonymus v Neděle, 17. srpen 2014 @ 16:26:21 CEST
(
O uživateli | Poslat zprávu)Chtěl bych zde popsat a doplnit můj pohled na nepřátelství, smíření a cesty v NZ.

A. Nepřátelství v NZ

Tomuto Spasitelovu výroku je obecně věnována malá pozornost:

Lk. 11:23 "Kdož není se mnou, proti mně jest; . ."

Tento výrok pokládám za nejostřejší, nejnesmiřitelnější z celé BibleTen, kdo není se Spasitelem, je proti Němu, což znamená, že je v nepřátelském vztahu s Bohem - je tedy Božím nepřítelem! 

Spasitel přišel nastolit rozdělení:

Lk. 12:51 "Což se domníváte, že bych přišel pokoj uvésti na zemi? Nikoli, pravím vám, ale rozdělení."

A toto rozdělení je doslova na ostří meče:

Mt. 10:34 "Nedomnívejte se, že bych přišel pokoj dáti na zemi. Nepřišel jsem, abych pokoj uvedl, ale meč."

Bůh tedy pokládá každého, kdo není s Kristem, za svého protivníka, či nepřítele, a to bez ohledu na to, zda aktivně vystupuje proti Kristu, či nikoliv. Neutralita neexistuje. Náhradou za SZ smíření vznikla nová, vyšší možnost smíření s Bohem skrze Krista (Ř. 5:10; 2Kor. 5:18). A kdo nesmířen s Bohem zemře, zůstává Božím nepřítelem již navždy - naděje tzv. "univerzalistů" jsou liché. Komu se Spasitelova slova zdají příkrá a nespravedlivá odpovídám, že nezáleží na tom jak sami o sobě smýšlíme - ale jen na tom, jak Bůh o nás smýšlí. 

B. Cesty v NZ

Jsou jen dvě: široká, vedoucí do zahynutí (Mt. 7:13) a úzká, vedoucí k životu (Mt. 7:14).  

J. 14:6 " . . Já jsem ta cesta, i pravda i život. Žádný nepřichází k Otci, než skrze mne."
J. 10:7 " . . Amen, amen, pravím vám: Že já jsem dvéře ovcí."
J. 10:9 "Já jsem dvéře. Skrze mne všel-li by kdo, spasen bude."

Spasitelova slova potvrzuje i apoštol Petr:

Sk. 4:12 "A neníť v žádném jiném spasení; neboť není jiného jména pod nebem daného lidem, skrze kteréž bychom mohli spaseni býti."

Tedy hovořit v souvislosti o spasení o "abrahámovských náboženstvích" shodujících se s křesťanstvím, nemá smysl. Nebudeme spaseni skrze Abraháma, ani jeho náboženství, ale jen skrze Krista, který je Cestou i Dveřmi vedoucími k Bohu Otci. Je veliká škoda, že podobné svědectví nezaznělo z úst papeže při jeho návštěvě Turecka. Zřejmě proto, že Vatikán v jedinou cestu spásy - totiž Krista, již nevěří. Viz 2. vatikánský koncil, Věroučná konstituce Lumen gentium, a další. 

A tuto cestu je nesnadné vůbec nalézt, i po ní kráčet:

Mt. 7:14 "Nebo těsná jest brána a úzká cesta, kteráž vede k životu a málo jest nalézajících ji."

BA



Re: Idylický islám (Skóre: 1)
Vložil: poutnick v Středa, 20. srpen 2014 @ 10:00:37 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
RŮZNÁ NEKŘESŤANSKÁ NÁBOŽENSTVÍOd pradávna až dodnes nalézáme u různých národů jakési vnímání tajemné moci, která je přítomna v běhu věcí a v událostech lidského života, někdy i uznání nejvyššího Božství nebo i Otce. Toto vnímání a uznání proniká jejich život hlubokým náboženským smyslem. Avšak ta náboženství, která jsou spjata s pokročilou kulturou, snaží se odpovědět na tyto otázky propracovanějšími pojmy a kultivovanějším jazykem. Tak v hinduismu zkoumají lidé božské tajemství a vyjadřují je nevyčerpatelným bohatstvím mýtů a pronikavými filozofickými pokusy. Hledají osvobození od úzkostí naší existence buď v různých formách asketického života nebo v hluboké meditaci nebo v tom, že se uchylují k Bohu s láskou a důvěrou. Buddhismus ve svých rozmanitých formách uznává radikální nedostatečnost tohoto proměnlivého světa. Učí, jakou cestou mohou lidé se zbožnou a důvěřivou myslí buď dojít stavu dokonalého osvobození, anebo – ať vlastním úsilím, ať s vyšší pomocí – dospět k vrcholnému osvícení. Takto se i ostatní náboženství, rozšířená po celém světě, snaží různými způsoby vycházet vstříc neklidu lidského srdce tím, že nabízejí cesty: nauky a životní pravidla i posvátné obřady.Katolická církev neodmítá nic, co je v těchto náboženstvích pravdivé a svaté. S upřímnou vážností se dívá na jejich způsoby chování a života, pravidla a nauky. Ačkoli se v mnohém rozcházejí s tím, co ona věří a k věření předkládá, přece jsou nezřídka odrazem Pravdy, která osvěcuje všechny lidi. Sama však hlásá a je povinna neustále hlásat Krista, který je „cesta, pravda a život“ (Jan 14,6), v němž lidé nalézají plnost náboženského života a skrze něhož Bůh všechno smířil se sebou. (4)((4/Srov. 2 Kor 5,18-19.)) Proto církev nabádá své věřící, aby s rozvážností a láskou, prostřednictvím dialogu a spolupráce se stoupenci jiných náboženství uznávali, chránili a podporovali duchovní a mravní dobro i společensko-kulturní hodnoty, které u nich jsou, a přitom aby svědčili o křesťanské víře a životě. ISLÁMCírkev se dívá s úctou také na muslimy, kteří se klanějí jedinému Bohu, živému a o sobě jsoucímu, milosrdnému a všemohoucímu, stvořiteli nebe a země, (5)((5/Srov. sv. Řehoř VII., Epist. XXI, 21, Ad Anazir (Al-Násir), regem Mauritaniae, ed. E. Caspar in MGH, Ep. sel. II, 1920, I, s. 288, 11-15: PL 148, 451A.)) který promluvil k lidem. Jeho rozhodnutím, i tajemným, se snaží podrobit celou duší, jako se Bohu podrobil Abrahám, na něhož se islámská víra ráda odvolává. Ježíše sice neuznávají jako Boha, ale uctívají jako proroka, ctí jeho panenskou matku Marii a někdy ji i zbožně vzývají. Kromě toho očekávají den soudu, kdy Bůh vzkřísí všechny lidi a odplatí jim. Proto si váží mravního života a Boha uctívají zejména modlitbou, almužnami a postem.Jelikož během staletí povstalo mezi křesťany a mohamedány nemálo rozbrojů a nepřátelství, vybízí posvátný sněm všechny, aby zapomněli na to, co bylo, aby se upřímně snažili o vzájemné porozumění a aby společně chránili a podporovali sociální spravedlnost, mravní hodnoty, mír a svobodu pro všechny lidi.



Re: Idylický islám (Skóre: 1)
Vložil: oko v Středa, 20. srpen 2014 @ 11:05:59 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Dobré postřehy.
Přidám jeden svůj názor: křesťan nepotřebuje vůbec žádnou reformu (ta přináší jen rozdělení a zmatky revoluce požírající vlastní děti), potřebuje naopak neustálou formaci Duchem svatým.


" reformace je věc pokračující, trvalá a nebude nikdy u konce."  - vidím jako velmi důležité si sjednotit výrazové formy, abychom nenazývali snad tutéž věc různě.



Stránka vygenerována za: 0.23 sekundy