Klíčovou pasáží jsou první až 21. verš. V tehdejší církvi se vyskytl spor o to, jestli mají být věřící pohané obřezáni a dodržovat mojžíšský zákon. Bohužel není zcela jasné, zda byl na programu jeden bod (obřízka + Zákon) či body dva (1. obřízka, v. 6-11; 2. Zákon, v. 12-21). Obřízka se totiž sice stala součástí Zákona, ale jako taková byla ustanovena podstatně dříve. Je to podobné otázce Soboty. U katolických učenců jsem se setkal s větším příklonem k druhé variantě (dvoubodový program). Důvodem snad může být potvrzení myšlenky vůdčí role Petra v tehdejší církvi. Řešily-li se otázky odděleně, pak nám z toho plyne, že Petr povstal uprostřed dohadů a otázku obřízky rozhodl. Byla-li však otázka obřízky spojena s otázkou Zákona, pak je sice patrná autorita Petra, ale poslední slovo měl Jakub. Katoličtí vykladači pak často věc vidí tak, že Petr rozhodl a Jakub vlastně jen zopakoval jeho rozhodnutí a vyjádřil svůj souhlas. Setkal jsem se i s pravděpodobně ahistorickým pohledem na věc, že Jakub měl poslední slovo, protože byl biskupem města, kde se setkání konalo. Nekatolíci, kteří se spíše kloní k jednobodovému programu, pak mluví o tom, že konečné rozhodnutí provedl Jakub. Pouze na základě textu se domnívám, že se obě sporné věci řešily společně. Např. Petrův výrok o "jhu, které nebyli schopni unést otcové" dává větší význam, pokud mluvil i o Zákonu. 

Nadále tedy budu předpokládat, že shromáždění diskutovali společně o obřízce a Zákonu, ale nijak to neovlivňuje to, co se snažím ukázat.

Čistě pro účel článku s jistým sebezapřením připouštím, že tehdejší církev měla jasně daný kánon Písma, tj. Starého zákona. Z Nového zákona zatím nebylo napsáno nic.

Povšimněme si, že Petr Písmem vůbec neargumentuje. Odvolává se pouze na svoji autoritu, kterou byl pověřen Bohem, a následně zkušenost a rozum. Nevíme, co přesně pověděli Pavel a Barnabáš, ale souhrn jejich řeči napovídá tomu, že mluvili o svých zkušenostech se šířením evangelia mezi pohany. Jakub se odvolává na proroky Izajáše a Ámose, konkrétně na Iz 43,21 a Am 9,11-12. V případě Izajáše interpretuje slova proroka, která se původně týkala Izraele, tak, že je vztahuje na křesťany. Ámose cituje v souladu s řeckým překladem Starého zákona, Septuagintou. Právě řecký překlad totiž říká, že národy budou Hospodina hledat. Hebrejský, který máme v českých překladech, naopak tvrdí, že národy se stanou majetkem (tj. vazaly) Izraele.Obě pasáže mají společné to, že ani jedna se nijak nevyjadřuje k otázce, zda pohané, kteří budou po příchodu Mesiáše hledat Hospodina, mají podstoupit obřízku a dodržovat Zákon nebo ne. Paradoxně v celém Starém zákoně nenajdeme žádnou odpověď na tuto otázku. Pokud by se tedy církev v tomto pro nás modelovém případě řídila principem, že Písmo je nejvyšší autoritou, těžko by se dobrali závěru, který nakonec učinili. Předpoklad Starého zákona pro věk po příchodu Mesiáše je totiž takový, že Židé budou důsledně dodržovat Zákon a pohané budou buď konvertovat, nebo se z nich stanou tzv. synové Noema, kterým se tehdy říkalo bohabojní. Navíc tu Jakub pracuje s Písmem velmi volně a jde hodně nad rámec textu. Tehdejší "biblický judaista" by na jeho výklad reagoval stejně podrážděně jako dnešní "biblický křesťan" na to, jak katolíci nacházejí podporu pro mariánská dogmata v Písmu.

Je zřejmé, že sám Ježíš v této otázce nezanechal žádné učení. Jednak o tom nemáme záznam a jednak je docela těžko představitelné, že by se v případě opaku o věci apoštolové dohadovali a jako argument by nepoužili Ježíšova slova. Na druhou stranu je však pravda, že je až zarážející, že pisatelé Nového zákona prakticky ignorují slova Ježíše a až na pár citací a aluzí (někdy však již zmrtvýchvstalého Krista) argumentují slovy Starého zákona či dokonce pohanských autorů. Jakkoli se Petr, Pavel, Barnabáš a Jakub dovolávají divů a skutků, které Bůh způsobil mezi pohany, nelze mluvit o tom, že by v církvi byla akceptována tradice, že pohané nepotřebují obřízku a dodržovat Zákon. 

Domnívám se, že jsme ve Skutcích 15 svědky něčeho, co v praxi uplatňuje zejména katolická církev (myslím všechny křesťany v jednotě s papežem) a pak církve pravoslavné (tj. církve v jednotě s konstantinopolským patriarchátem). Sám Ježíš otázku svých budoucích učedníků z řad pohanů za svého pozemského života moc neřešil. Jeho pověření po zmrtvýchvstání se nijak nevyjadřuje k otázkám, které se na sněmu diskutovaly. Tehdejší církev stála před ožehavým problémem, který se týkal víry i mravů. Pro vyřešení problému neměli k dispozici žádný relevantní výrok (či aspoň aluzi) z Písma a nemohli se opřít o nějakou tu všeobecně přijatou tradici, zejména ne na tradici sahající až k Ježíšovi. Z jaké autority tedy rozhodli? Byla to autorita v cíkrvi ustanovených apoštolů a starších, která byla podpořena vírou církve (15,11). Na okraj podotýkám, že nemáme k dispozici žádný Ježíšův výrok o tom, že spása v jeho jménu automaticky znamená svobodu od dodržování Zákona.

V křesťanských kruzích je rozšířena myšlenka diskontinuity mezi dobou, kdy žil poslední apoštol (řekněme dobou událostí a sepsání Nového zákona), a následujícím obdobím. Používají se spojení jako "ukončené zjevení." Leč i v době poapoštolské (dodnes) musíme řešit otázky, na které prostě a jednoduše není v Písmu jasná nebo aspoň nějaká odpověď. Nabízí se otázky jako je samotný kánon Bible, otázka potratů (zde lze pouze dedukovat, neboť v Bibli není žádný takový zákaz), umělého oplodnění, antikoncepce, klonování atp. Samozřejmě sem patří i otázka, co vše vlastně máme ze Zákona brát jako závazné a co už ne a jak Zákon reinterpretovat. Sem patří např. věci jako dodržování Soboty, otázka ikon a soch. Pochopitelně se to týká i interpretace Nového zákona, kde si bohatě postačí přečíst jakoukoli debatu mezi např. katolíkem a nekatolíkem (protestant, biblický křesťan) o eucharistii, kněžství, křtu, očistci, mariánské úctě, modlitbách za mrtvé a žádostech o přímluvu v případě svatých atp. Výmluvná je ale i debata o predestinaci a svobodné vůli.

Jsme na tom podobně jako tehdy apoštolové, jen máme o něco delší Písmo. Značné odmítání autority, kterou v tehdejší církvi měli apoštolové a následně presbyteři a episkopové, vede k velmi nepříjemné situaci chaosu a nejednoty. My máme v problému, který řešili, jasno právě díky jejich rozhodnutí a na něj navazujících listech v Písmu, zejména pak od Pavla.