Grano Salis - Je možná jednota i při respektování pluralismu?

poslal Nepřihlášený

Promluva bratra Aloise při novoroční ekumenické slavnosti 1.1.2015 v katedrále sv. Víta
v rámci evropského setkání Taizé v Praze

Dostalo se nám tak vřelého přijetí. Děkujeme za ně rodinám, farnostem a sborům. Poděkovat bych chtěl také pražskému arcibiskupovi kardinálu Dukovi a předsedovi Ekumenické rady církví v České republice Danielu Fajfrovi stejně jako dalším představitelům církví i lidem z veřejné správy, kteří umožnili, že naše setkání probíhá tak hladce. Děkujeme i za školy, které můžeme využít.

Je to radost, že evropské setkání svedlo dohromady křesťany různých vyznání i ty, kteří nesdílejí víru v Krista, ale snaží se být tvůrci pokoje.

Kristus dal svůj život, aby shromáždil všechny lidi v jednu velkou rodinu. A volá své následovníky, aby byli ve světě znamením jeho pokoje. To proto, aby bylo možné takové znamení utvořit, je potřeba smíření mezi křesťany tak naléhavá.

Jednou z otázek, na kterou my, křesťané, chceme urychleně najít odpověď, je: jak ukázat svými životy, že je možná jednota i při respektování pluralismu?

Rozdíly mezi křesťany tu budou stále: zůstanou pozváním k upřímnému dialogu. Mohou být také obohacením. Nepřišel ale čas, dát přednost křestní identitě, která je nám všem společná a která nás už v Kristu spojuje?

Neměly by se dnes křesťanské církve odvážit shromáždit pod jednou střechou, dokonce ještě před tím, než bude dosaženo shody v teologických otázkách?

V těchto dnech nás přijímáte vy, různé církve Prahy – protestanti, katolíci a pravoslavní. Jsem zvlášť dojat, že toto znamení jednoty žijeme v zemi Jana Husa, jehož násilná smrt se bude připomínat následujícího roku. Vina za toto rozdělení církve v patnáctém století leží na obou stranách, ale jeho osobnost, která byla tak čestná, nás všechny vede k lítosti a vzájemnému smíření.

Kristus dává jednotu, kdy chce a jak chce. Ale pokud ji společně neočekáváme, jak nám může tento dar dát? Apoštolové dostali dar Ducha svatého tehdy, když byli společně i s Marií shromážděni pod jednou střechou. A Duch svatý nás v naší rozmanitosti stále sjednocuje.

Jak se můžeme shromáždit pod jednou střechou? Rád bych vyslovil šest návrhů:

V místním společenství se můžeme shromažďovat pod jednou střechou mezi sousedy a rodinami, trochu jako v „základních společenstvích“, abychom se společně modlili, pomáhali si a stále lépe se poznávali.
Mezi místními společenstvími různých vyznání už probíhá spolupráce při studiu Bible, v sociálních a pastoračních aktivitách nebo vyučování náboženství. Tato spolupráce by se měla stále prohlubovat. Ať každé společenství s křesťany ostatních denominací dělá společně vše, co je možné, a nedělá nic, aniž by ostatní bralo v potaz.
Jsme tu společně v této nádherné katedrále. Nemohla by se v mnohých městech místní katedrála nebo jiný významný chrám stát domem společné modlitby všech křesťanů z okolí?
Teologický dialog musí pokračovat. Bylo by možné, aby se tak dělo stále víc v kontextu společné modlitby a s vědomím toho, že už jsme spolu? Když žijeme a modlíme se společně, přistupujeme k čistě teologickým otázkám jinak. Snad by se dalo říct to samé o etických úvahách.
Všichni věřící dostali část pastoračního daru, aby bděli jeden nad druhým. Křesťanská rodina, kterou je církev, také potřebuje služebníky jednoty na všech úrovních. Opatrování jednoty na obecné úrovni je tradičně spojována s římským biskupem. Nemohl by být přijat jako služebník, který bdí nad svorností mezi svými bratry a sestrami v jejich obrovské rozmanitosti? Nebylo by možné si představit, že církve přijmou to, že jejich vztah k této službě má různé formy?
Neměly by církve, které zdůrazňují, že k přijímání eucharistie je nutná jednota víry a shoda ve služebné správě (ministerium), připisovat stejnou váhu i harmonii a bratrské lásce? Nemohly by nabídnout větší eucharistickou pohostinnost těm, kteří vyjadřují touhu po jednotě a věří ve skutečnou Kristovu přítomnost? Eucharistie není pouze vrchol jednoty, je to také cesta k ní.

Přijměme, že budeme pokračovat v cestě, kterou předem neznáme, zakořeněni v těchto Izajášových slovech: „Slepé povedu cestou, již neznají.“ V Ducha svatého vkládáme důvěru, že nás povede po stále ještě neznámých cestách. Jeho vnuknutí nás připravuje na to, abychom se stali věrohodnými svědky jednoty.

Zdroj: Promluvy bratra Aloise po večerních modlitbách při evropském setkání Taizé v Praze

Komunita Taizé je křesťanské ekumenické společenství klášterního typu nacházející se v burgundské vesnici Taizé ve Francii. Byla založena v roce 1940 bratrem Rogerem.

Roger Louis Schütz-Marsauche (12. května 1915, Provence ve Švýcarsku – 16. srpna 2005, Taizé), známý jako Bratr Roger, byl mnich, zakladatel a převor ekumenického společenství ve francouzském Taizé. Bratr Roger vyšel ze své rodné protestantské víry a „přijal plnost katolické víry“, aniž by se celkově zřekl svého protestantského dědictví.

V letech 1937 až 1940 studoval Roger Schütz teologii v Lausanne a Štrasburku. Roku 1940 přišel do Taizé v Burgundsku a založil zde komunitu Taizé, ekumenický mužský řád. V roce 1949 složilo sliby prvních sedm bratří, nyní společenství čítá asi 100 bratrů, katolíků i různých protestantských vyznání, kteří pocházejí z více než 25 různých národů.

Toto společenství v Taizé se věnuje praktickému ekumenismu a to zvláště mezi mladými křesťany. V Taizé vznikl nový způsob soužití lidí různých vyznání a putují sem každoročně statisíce mladých lidí z celé Evropy.

16. srpna 2005 byl bratr Roger při večerní modlitbě v kostele Smíření v Taizé napaden duševně vyšinutou ženou, které ho několikráte bodla do krku. Na následky těžkých zranění během několika minut zemřel.

Pro ekumenické zaměření společenství je příznačné, že nástupcem bratra Rogera ve funkci představeného se stal bratr Alois (Alois Löser), katolík pocházející z Německa (Bavorsko), který k řádu přistoupil již roku 1974.

Rytmus života komunity udávají modlitby, které se konají třikrát denně. Bratři nepřijímají žádné dary nebo dotace, dokonce i osobní dědictví využívají pro pomoc potřebným. Živí se svou prací: vydávají knihy, CD, DVD a podobně. Už od počátků komunity má v Taizé tradici výroba keramiky, která je spjata především s osobou bratra Daniela.

Od padesátých let 20. století někteří bratři žijí po delší nebo kratší dobu v malých skupinkách, tzv. fraternitách, v zemích především rozvojového světa, aby sdíleli život s nejchudšími obyvateli. V současné době se fraternity nacházejí v Brazílii, Bangladéši, Senegalu, Keni a několik bratří žije i v Jižní Koreji.

V rámci projektu Operace Naděje bratři zprostředkovávají humanitární pomoc potřebným lidem, v době hladomoru v Severní Koreji v roce 1998 do této země zaslali 1000 tun kukuřice a v následujících letech zorganizovali sbírky zdravotnického materiálu pro místní nemocnice.

Koncem padesátých let 20. století začalo Taizé navštěvovat množství především mladých lidí. Bratři komunity byli jejich zájmem zpočátku zaskočeni a několik let hledali způsob, jak se s jejich přítomností vyrovnat. Jejich počet v průběhu let stoupal a zároveň začali přijíždět mladí z různých zemí, kteří často nerozuměli francouzštině, dorozumívacímu jazyku komunity.

Bratři hledali způsob, kterým by se mohli všichni mladí lidé zapojit do pravidelných modliteb komunity; původně byly totiž náplní modliteb především dlouhá kantika (chvalozpěvy, hymny) a zpívané žalmy ve francouzštině. Oslovili francouzského jezuitu Jacquesa Berthiera, hudebního skladatele, zda by spolu s nimi hledal způsob, jak zpěvy zjednodušit. Postupně se v Taizé začaly používat krátké, stále se opakující zpěvy meditativního charakteru zpívané v různých jazycích, které je snadné se naučit. Na tvorbě zpěvů s komunitou spolupracoval i Joseph Gelineau. Od devadesátých let 20. století komponují nové písně sami bratři komunity.[

Modlitby komunity sestávají kromě písní z Taizé z dalších jednoduchých prvků: krátkého čtení z Bible, žalmu a přímluv. Důležité místo má v modlitbě ticho, které trvá kolem osmi minut. Ekumenické modlitby se zpěvy z Taizé, které zachovávají podobný program, se konají po celém světě, včetně různých míst České republiky.

Během celého roku se v Taizé konají setkání mladých ve věku 17–30 let. Zároveň komunitu navštěvují i dospělí a v určitých obdobích roku mohou přijet i rodiny s dětmi. V současnosti může být v Taizé zároveň až 7 tisíc lidí, kteří přijíždějí ze všech států Evropy i z dalších světadílů. Setkání mají týdenní charakter, od neděle do následující neděle. Mladí lidé mohou přijet i na delší dobu jako dobrovolníci, aby zde pomáhali s přijetím poutníků, hledali, co chtějí v životě dělat, a zažili život ve společenství a modlitbě. Během pobytu jsou doprovázeni vždy buď jedním bratrem (muži) nebo sestrou (ženy), kteří jim naslouchají a pomáhají jim rozlišovat, co je pro ně důležité.

Komunita se nesnaží kolem sebe vytvářet nějaké hnutí, ale povzbuzuje poutníky, aby se, až se vrátí domů, zapojili plněji do své vlastní místní církve. Aby je v tomto úsilí podpořil, zahájil bratr Roger spolu s komunitou v sedmdesátých letech 20. století tzv. pouť důvěry na zemi. Jednotlivými etapami této pouti jsou setkání mladých pořádaná v Evropě i na dalších světadílech, k nimž se každoročně shromažďují desetitisíce mladých lidí.

Na konci každého roku, většinou od 28. prosince do 1. ledna, se vždy v některém velkém evropském městě koná evropské setkání mladých, které organizují spolu s dalšími dobrovolníky bratři z Taizé. Účastníci setkání jsou ubytováni u obyvatel tohoto města a jeho okolí. Dopoledne se program koná v místních farnostech a sborech, od poledne se všichni účastíci shromažďují typicky ve výstavních halách města ke společným modlitbám a workshopům.

Bratr Roger zahájil tradici, ve které pokračuje i bratr Alois, kdy představený komunity při příležitosti evropského setkání napíše mladým lidem tzv. Dopis z Taizé s podněty k rozjímání. Tento Dopis se pak používá k osobnímu rozjímání i jako výchozí text k diskusím ve skupinkách v Taizé během celého následujícího roku.

	Hledej
	Je a svátek má Marcela. Vytvoření registrace