vyjádřil  jsi zajímavý a myšlenkově bohatý shrnující komentář.  

1/Zaujalo mne pojmenování  a srovnání církví na přelomu komunismu/svobody a dnes. 

Ano, dříve církve šly s lidem ke svobodě, k odvaze v boji proti komunismu (ad kardinál Tomášek), měly vysoký morální kredit v tomto, dávaly odvahu být svobodnými lidmi jít proti útlaku, nesvobodě (proti proti proudu). Taková církev zaujala v té době i mne (koncem 80.let) s odkazem na pevná  Kristova slova a celé  poselství křesťanské  jistoty a naděje. 

Máš pravdu, že dvě až tři  desetiletí změnily českou církev (budu psát o ŘKC, kterou lépe znám,) k naprostému opaku. Důraz na vedení, vůdce (diktátora), na jeho neomylnost a moc včetně celé hierarchie, důraz na uchování moci, zastrašování opaku (vyhrožování a zasarašování, kdo má jiné názory a nemlčí). Setkala jsem se s tímto vlastně už poprvé  v roce 1994 při důležité události v naší farnosti, kdy se hrstka farníků zastala starého nemocného kněze u tehdejšího kardinála, ale byla v podstatě umlčena hrubým napadením a odsouzením. Pak podobné situace následovaly, že kdo se dotýkal nějakých nešvárů ubližujících bližním kolem, byl shora umlčen a zastaršován, pomlouván, souzen. Doba  se prostě zvrátila od odvahy a svobody k jednání dle  hesel "držet h..u a krok" nebo "kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti"atd.

Jde o jasně nekřesťanský krok, o jasně přehnané lpění na majetku, o okradení současné mladé generace, která sice v roce 1948 nežila, ale má církvím nyní 30 let splácet v daních vysoké částky. 

Přitom dnešní mladá generace bývá často chudá, rodiny s dětmi mají často vážné existenční problémy (a přitom místo na koupení sunaru či dětských botiček platí z daní peníze bohatým církvím každý měsíc, do vzduchu, často na nesmysly a na očitá veledíla pro něčí slávu a veřejnou pyšnou odměnu).

Jsem z tohoto také zhnusena a zklamána. Chápu navrácení budov, ale dřít dnešní lid takto na daních pro své církve  je neskutečně zlodějské a do nebe volající!

Mnozí potřebují (zejména na počátku hledání  víry) nějaké společenství nebo církev, sdílení, návrhy cest dál (nikoliv diktát jedné cesty). Není to myslím nic špatného - naopak - může to být hodně podnětné a obohacující na cestě. 

Opravdová láska a víra však přežije i "bez dudlíků a jiných náhražek", bývá zkoušena i  v samotě (a v temnotách odloučení), dle vzoru Krista (poušť, Getsemany atd), nepotřebuje už nutně společenství a podporu okolí, žije z Kristových slov a z lásky, jistoty, naděje v Něm.

Pamatuji si z ŘKC, jak jsme se modlili:

"Ať jsme jedno srdce, ať jsme jedna duše, ke Tvé slávě Pane!"

Přesto ten stav "domnělé jednoty navenek " byl uvnitř otřesný. 

Ale jistě rozumím, co je jedno srdce od Boha : přináší lásku, mír, odpuštění, porozumění mezi Božím lidem, vnitřní jednotu.

Cizinec:

Tady stačí jednoduchá věc: Vrátit se od lidských výmyslů 

a všelijakých zjevení andělů světla co vedou lidi ke svému 

bohu skrz temnotu, prázdnotu a beznaděj, zpátky k základu 

Ježíšovy církve, k prorokům a apoštolům, ke světlu evangelia, 

k lásce, pokoji, nadějí, víře Bohu. Přejít ze smrti do života. 

Přejít ze Zákona do Boží milosti.

Já chápu evangelium jako jedno. Evangelia prolínají, svědčí o životě Krista, o jeho slovech a činech. 

Kristus chtěl, až "odejde", aby jeho učedníci byli jedno v něm.

Jak je toto myšleno? Ptáš se na lidi, kteří neuvedli vůbec vyznání, nebo ty, kteří se hlásí k věřícím, ale neuvedli konkrétní víru?