nejprve, aby nedošlo k mýlce, musíme si v krátkosti něco říci o uctívání. V češtině máme jen podobné pojmy pro úctu a uctívání. Proto někdy může dojít k záměně mezi těmito projevy. Teologie má řecký pojem "latria" pro uctívání, které náleží pouze Bohu. Ve svém významu znamená "klanění se" a je to výraz pro nejvyšší možný způsob úcty. Tedy to, čemu říkáme uctívání. Tento projev přináleží POUZE BOHU. Řecký pojem pro akt "úcty" je "dulia" a tato se projevuje lidem. Úctu k lidem máme ze dvou důvodu. Nejprve z antropologického hlediska, kdy nejsme egoističtí tvorové, ale vcházíme do vztahu k druhým lidem, a na základě stejného lidství k ním máme úctu. Takto je to myšleno v nenáboženském smyslu. V teologii úcta k lidem plyne a) z úcty k stvořiteli, který stvořil člověka a tak, když ctíme jeho, musíme si ctít i jeho výtvorů; b) Bůh v dějinách spásy spolupracuje s člověkem a projevuje na něm svou moc. Lidé, kterým se dostalo této milosti, nazýváme světci (v řečtině "martyrés", což znamená "mučedníci, svědkové). Tak předmětem úcty k těmto lidem je nejprve Bůh, který se na nich projevil, a pak jejich příkladný náboženský život.

Cílem každého křesťana je stát se svatým - být spasen. Provolání někoho za svatého není kastování, ale cíl, ke kterému chceme všichni dojít. Instituce blahoslavených a svatých je pojistkou, aby lidé svévolně neprojevovali takovou úctu lidem, kteří si tuto poctu nezaslouží, neboť vedli hříšný a bezbožný život.

O původu ostatků jsem již psal, tak jen doplním, že pokud věříme ve vzkříšení z tělem, musí to být naše tělo. Lidé v minulosti věřili, že vzkříšené tělo bude jiné kvality než naše současné, ale problematika rozpadu ve smyslu fyzikálním nehrála pro ně žádnou roli, neboť neměli na to vzdělání.

Poslední poznámka: ostatky nejsou předmětem úcty, ale lidé. Je to stejné, jako když třeba v baroku bylo zvykem svým přátelům dávat na památku svou kadeř. Lidé je uchovávali jako památeční předmět svého přítele. Dnes si třeba dáváme fotografie, aby nám připomněli ty, které máme rádi.

S pozdravem Martin

Každé lidské tělo si tedy už jen kvůli Bohu zasluhuje úctu.

Svatí pak svým životem v Kristu zjevovali Boha ve viditelném světě věrněji, než lidé pokřivení hříchy. 

Z tohoto důvodu, pokud bych se setkal s ostatky apoštola Pavla, měl bych k nim větší úctu, než třeba k obyčejné hromadě kamení. To nyní mrtvé tělo je totiž stále Pavlem a i z pohledu člověka žijícího dosud v běhu času přece jednou bude vzkříšeno a bude znovu živým Pavlem! Člověk bez těla není úplným člověkem.

Každé i mrtvé lidské tělo je stále svým způsobem výjimečným Božím vlastnictvím a má v jeho plánu se světem svou důležitost.

Na druhé straně si uvědomuji, že apoštol Pavel je nyní už s Kristem v nebeské blaženosti a že už nyní je také jakýmsi nám zatím nepochopitelným způsobem "v těle". Protože člověk bez těla by nebyl úplným člověkem a neúplný člověk by nemohl prožívat nebeskou blaženost - cosi by mu stále ještě chybělo. A to je logický nesmysl. 

Proto bychom se neměli snažit promítat své představy člověka v běhu času od podmínek na věčnosti. Tělo duchovní je podobné Kristovu tělu oslavenému a má podobně jako Kristus schopnost bilokace (schopnost vyskytovat se na více místech v běhu času současně a v různém stavu) a také schopnost určité vnější proměny (vždyť ani apoštolové vzkříšeného Krista poznávali až srdcem nikoli očima). 

Viz učedníci jdoucí do Emauz nebo J 21,4-7.

O věcech po smrti toho totiž stále více nevíme, než víme.

Ale náznaky trvalé úcty k lidským ostatkům svatých máme už i ve Starém zákoně. Mrtvý po bitvě  byl vhozen do jámy, ve které se nacházely kosti proroka a když se jich jeho tělo dotklo, tento zabitý znovu ožil.

Ani kontinuálně přetrvávající úcta k ostatkům svatých v katolické církvi není bezúčelná, ale je stále doprovázena  množstvím zázraků uzdravení těla i obrácení srdce k Bohu.

na tvou otázku v P.S.: Ve svém důsledku jsem dost racionální člověk a obecně jsem nikdy neměl potřebu shromažďovat žádné upomínkové předměty ani si někde vystavovat fotografie svých blízkých. Ani v pubertě jsem si v pokoji nevylepoval plakáty svých oblíbených kapel. Takže ani v mé náboženské praxi věci příliš velkou roli nehrají. Ale na druhou stranu je toto dost smutné a o hodně se připravuji, protože tak se život stává příliš "virtuálním" - je jen v mysli. Uvedu příklad, jak to myslím: v práci i ve svém zájmu se zabývám středověkými rukopisy, ale dnes již máme řadu kodexů v digitální podobě, takže je může každý studovat v pohodlí domova na svém počítači, je to sice pohodlné, ale nic se nevyrovná tomu, když mám možnost otevřít skutečnou knihu a dotýkat se pergamenových listů a cítit vůni staré knihy.

Kdyby to nebylo normální, nemuseli bychom navštěvovat muzea či výstavy, stačilo by vidět pouze obrázky v knize či na internetu. Všichni lidé, ač si to přiznáme či ne, máme touhu vidět věci či lidi "naživo". Je to přirozené a stejně je pro lidi přirozené mít úctu k věcem, které patřili naším blízkým. Třeba já bych nikdy nevyhodil bibli po mém dědovi, protože je památkou na něho. Stejně tak když navštívím místo, kde jsou mí příbuzní pohřbeni, zajdu na hřbitov se podívat na hrob. To je přirozené. Proto i i ostatková praxe není ničím jiným než přirozenou praxi, kterou vidíme i v našem normálním životě.

Mezi sekulární a náboženskou praxi je však rozdíl. V náboženství nejsou věci bezúčelné, ale mají svůj teologický význam. Teologický nejen jako věda, ale především jako "slovo o Bohu". Již bylo psáno, že v ostatková praxe bez víry ve vzkříšení by byla jen uctíváním smrti a zmaru. Již bylo psáno o tom, že úcta ke svatým je založena na tom, že na těchto lidech se odrážela Boží sláva. A tak dále

Poslední věc k tomu, že se ostatky jsou rozděleny na více míst. To jak Bůh vzkřísí naše těla je tajemství, ale rozhodně pro Něj nebude problém si poradit i s tím, či čímkoli jiným.

Z pozdravem

Martin