Grano Salis NetworkGrano SalisGranoChatMusicalise-KnihyModlitbyD K DKřesťANtiqC H M IMOSTYNotabeneECHO 
Vítejte na Grano Salis
Hledej
 
Je a svátek má Darja.   Vytvoření registrace
  Článků < 7 dní: 3, článků celkem: 15942, komentáře < 7 dní: 515, komentářů celkem: 379351, adminů: 60, uživatelů: 4950  
Vyzkoušejte
Jednoduché menu

Úvodní stránka

Archiv článků

Protestantské církve

Veřejné modlitby

Zpovědnice

e-Knihovna

e-Knihy pro mobily

Kam na internetu

Soubory ke stažení

Recenze

Diskusní fórum

Tvůj blog

Blogy uživatelů

Ceny Zlatá Perla

Ceny Zlatá Slza

Doporučit známým

Poslat článek


Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT


GRANO MUSICALIS

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení


Pravidla


Kdo je online
Právě je 54 návštěvník(ů)
a 0 uživatel(ů) online:


Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Polemika


Přihlášení

Novinky portálu Notabene
·Na okraj doby covidové
·Slovensko pøed Velikonocemi otevírá kostely k „individuální duchovní péèi“
·Marek Krajèí: Tiekli mi slzy, nepodporili ma ani moji vlastní
·Sèítání lidu 2021 - Informace pro èleny a pøátele baptistického hnutí
·Sèítání lidu 2021 - informace generálního sekretáøe Ekumenické rady církví
·SCEAV: Podpoøte svou církev ve sèítání lidu
·Tøeboòská výzva
·Ekumenická rada církví se pøipojuje k minutì ticha za obìti pandemie
·Film vìnovaný životu J. A. Komenského
·Slovenský ministr zdravotnictví baptista Marek Krajèí konèí kvùli koalièní krizi

více...

Počítadlo
Zaznamenali jsme
104225174
přístupů od 17. 10. 2001

Život víry: Touha křesťanského sboru po vlastním zdraví I.
Vloženo Pátek, 19. červen 2015 @ 01:23:54 CEST Vložil: Tomas

Kázání poslal luteran

První část kázání pastora Randy Sherrena (volný překlad se svolením) Jedno (je) tělo a jeden Duch, k jedné naději jste byli povoláni; jeden je Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, skrze všechny působí a je ve všech. Každému z nás byla dána milost podle míry Kristova obdarování. … A toto jsou jeho dary: jedny povolal za apoštoly, jiné za proroky, jiné za zvěstovatele evangelia, jiné za pastýře a učitele, aby své vyvolené dokonale připravil k dílu služby – k budování Kristova těla, až bychom všichni dosáhli jednoty víry a poznání Syna Božího, a tak dorostli zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti. Pak už nebudeme nedospělí, nebudeme zmítáni a unášeni závanem kdejakého učení – lidskou falší, chytráctvím a lstivým sváděním k bludu. Buďme pravdiví v lásce, ať ve všem dorůstáme v Krista. On je hlava, z něho roste celé tělo, pevně spojené klouby navzájem se podpírajícími, a buduje se v lásce podle toho, jak je každé části dáno.“ (Efezským 4:4-7,11-16) Jednou jsem dostal dopis od představitelů městského obvodu, kde jsem tehdy sloužil. Ten dopis měl za cíl vyzvat a povzbudit k zapojení lidí do místního dění. Člověk, který na onom úřadu dostal za úkol tento dopis napsat, si byl zřejmě dobře vědom toho, jak to zpravidla chodí v naší společnosti. A tak zvolil následující oslovení: „Vážený poskytovateli náboženství“. Opravdu, nedělám si legraci! Pokud jsem ovšem já, jako pastor, byl nazván poskytovatelem náboženství, čím jste potom z tohoto pohledu vy? Vy musíte být spotřebiteli náboženství. Je-li ale náboženství jen komodita, jakýsi druh zboží, kde já jsem poskytovatel a vy konzumenti, čím jsou potom křesťanské sbory? Nejsou žádné, protože nejsou potřeba. Jsou jen jakési „servisní stanice“ a „distribuční centra“, kam konzumenti náboženství docházejí, aby dostali své náboženství.

Jedním z těch zákeřných způsobů, jakým hřích zasahuje do našeho života jako křesťanů, je právě skrze představu, tolik rozšířenou v naší kultuře, že na všechno se lze dívat jako na zboží. A když tuto představu přeneseme do křesťanství, je život v něm potlačen a zardoušen. A tak se děje vůle satana – ne tím, že z nás udělá drogové dealery nebo vrahy, ale že zadusí život sdílený mezi křesťany. Na nedávné přednášce o výchově a vzdělávání jsem se naučil nové slovo: komoditizace. Přednášející sice mluvil o školství, ale to, co říkal, platí stejně dobře i pro křesťanství. Žijeme v kultuře, která všechno přeměňuje na komoditu, kterou spotřebováváme. Tím ovšem odebíráme všemu, co děláme, rozměr vzájemných vztahů. A tím ztrácíme! Vzdělávání už není proces, při kterém jsou kontaktem s učiteli a druhými žáky rozvíjena naše obdarování a my se stáváme lidštějšími a užitečnějšími služebníky. Už když jsem studoval, od střední přes vysokou školu, seminář a další vzdělávací kurzy, pokaždé, co jsem dostal nějaký diplom, jsem si uvědomil, že mám jen další kvalifikaci na špatně placenou práci. A lidi se mě ptali, proč to dělám!? Odpovídal jsem, že o tom vím, ale že má motivace je zkrátka jiná než jejich, a tak to vlastně není žádná tragédie. Dnešní doba je o to víc nakloněna tomu, vidět vzdělávání jako hromadění kreditů k získání práce. Cílem je dostat práci, vydělat peníze. Nahromadit potřebné kredity můžete ve společnosti studentů a učitelů, ale stejně tak je můžete získat online nebo korespondenčně. A když jste hotov, dostanete kus papíru a ten odevzdáte potenciálnímu zaměstnavateli se slovy, „Dosáhl jsem těchto kreditů, dejte mi práci.“ A jen doufáte, že se vás zaměstnavatel nezeptá, „Když jste hromadil všechny tyhle kredity, změnilo vás to k lepšímu, rozvíjel jste své schopnosti, jste teď lidštější, než jste byl, když jste začal proces sběru kreditů?“ Chápete, o co tu jde? Když pak stejné smýšlení přeneseme do křesťanství, dostaneme onu komoditizaci náboženství. A existují takové náboženské instituce, kam můžete zajít a dostat své náboženství – je to jen komodita, která je odborně lidem předána jako v distribučním centru. A tyto instituce jdou ještě dál a dokonce se chlubí touto svou schopností jako něčím, díky čemu jsou úspěšní. Lákají vás, že můžete přijít, dostat svůj kousek náboženství, a přitom se nemusíte zapojit do vztahu s lidmi kolem vás. Jistě, komoditizace má své místo v našem životě. V některých oblastech funguje úplně v pořádku. Například přijedete k benzince – k té, která je dnes nejlevnější – natankujete beze slov u stojanu, zaplatíte u pokladny a můžete jet dál. Nemusíte se s nikým dlouze bavit, nemusíte se zavazovat k věrnosti té či oné benzince. A dobrá věc je, že když je u jedné pumpy nějaký problém, můžete zajet k jiné. Na tom není nic špatného. Nicméně v jiných oblastech života to špatné je. Jsou oblasti, kde nemůžete hledat jenom to nejlevnější, nebližší, nejpohodlnější, s nejmenší angažovaností, s naprostou nezávazností a možností jít kdykoli jinam. Například když se širší rodina schází ke štědrovečerní večeři. V této oblasti se člověk musí chovat jinak. Možná ale přesto máte někoho v rodině, kdo se pravidly komoditizace řídí… a na společnou rodinnou večeři nepřijde. Myslíte si, že bude ten večer o hladu? Jistěže ne, zaskočí si do restaurace nebo do bufetu. Protože tam může dostat „štědrovečerní večeři“, která je nejlevnější, nejbližší, nejpohodlnější, bez hovorů s lidmi, bez závazků, a když se vyskytne problém, tak jde jinam… a hlavně se nemusí snášet se členy své rodiny! Skvělá volba, že!? Moje přání a naděje je, že vy to takto nevidíte. Že vy řeknete, „Ne, tohle je štědrovečerní večeře, to je něco jiného, to je rodina, to je sešlost a sdílení,…“ Jistěže jsou v rodině i členové, kteří vám jdou na nervy, ale je to rodina! Jdete spolu životem jako rodina! Jasně, vnoučata rozlijí mléko a kdoví co ještě se přihodí, ale je to prostě rodina! A stojí to za to. Otázka tedy zní: Je křesťanský sbor spíše jako benzinka, nebo jako rodina? Je křesťanský sbor jako restaurace či bufet, nebo spíš jako nedělní oběd? Boží slovo nám na to jasně odpovídá, že křesťanské sbory, křesťanské církve, mají fungovat právě jako štědrovečerní večeře. Když se podíváme na text z epištoly (viz úvod), vidíme tam některá klíčová slova. První je slovo povolání. Smýšlíte o sobě, že jste byli povoláni – povoláni Bohem, pro zásluhy Ježíše Krista a mocí Ducha svatého, povoláni do křesťanského společenství? Křesťanství totiž, ač nás ovlivňuje jako jednotlivce, funguje právě uprostřed společenství křesťanů. Nefunguje pomocí textíků, e-mailů a SMSek. Musí tu být přítomnost, angažovanost, zájem, rodina. Byli jsme povoláni v jedno tělo. Což neznamená, že všichni jsme stejní! Je v nás jeden Duch, ale my jsme každý jiný. A v každém sboru se najdou jedni, kteří žasnou nad tím, jak jsou ti druzí praštěný. A ti se zase na oplátku diví tomu, jak potrhlí jsou ti první. Nemluvíme o tom, že jsme všichni stejní, ale že jsme jedno tělo s jedním Duchem, že se upínáme k jedné naději, máme jednoho Pána, jednu víru, jeden křest, jednoho Boha, dychtícího po jednotě, spolupráci, sounáležitosti. Dalším klíčovým slovem je milost[1], která nám každému byla dána. Zajímavou věcí na komoditizaci je, že právě milost tam není potřeba. Jednou jsem mluvil s chlapíkem při jedné smuteční bohoslužbě, který se mi svěřil, že k udržení své křesťanské identity zajde párkrát do roka na bohoslužbu. Neměl jsem, co na to říct dobrého, tak jsem neřekl nic. A ten člověk pokračoval, že chodí do jednoho velkého kostela, do megasboru, jednak proto, že kázání jsou tam notoricky krátká, a také že ví, že může kdykoli přijít a odejít a nic se od něj nebude očekávat. A to mi řekl s naprosto vážnou tváří. Našel sbor, který „zkomoditizoval“ náboženství a on tam jednou za čas chodil, aby ho konzumoval. Obdarování bylo dáno každému z nás pro druhé. Své dary tedy přinášíme do svého sboru, jako jídlo na společnou večeři. A to, co přineseme, to tu máme. Někteří jste schopni učit a to přinášíte. Jiní máte schopnost vést, nebo udržovat věci v chodu, jiní jste obdařeni soucitem víc než ostatní, jiní štědrostí, jiní dokážete zpívat, hrát na hudební nástroje, a to všechno přinášíte s sebou do svého sboru. Při tom ovšem samozřejmě musíte užívat a zažívat milost, protože bez vzájemných projevů milosti lidské bytosti spolu dlouho nevydrží. Při komoditizaci tohle odpadá; nemusíte užívat milost, protože se nemusíte s nikým stýkat a o nikoho se zajímat. Můžete se přikrást dovnitř, můžete se odplížit ven… a je to, nemusíte nikomu projevovat ani zrnko milosti. Dílo služby je dalším důvodem, proč Bůh povolává křesťany do sborů. Sbory, společenství, rodiny mohou společně vykonávat rozsáhlejší dílo služby, než jednotliví křesťané. Dalším klíčovým pojmem je růst a budování církve, což mnozí chápou jen jako přidávání počtu členů, tedy konzumentů, do sboru. Víc zapsaných členů = vyspělejší sbor, myslí si. Růst ovšem znamená zrání, dospívání, „měřeno mírou Kristovy plnosti“. Řeknu vám příběh o dvou sborech. Ten jeden je nezdravý. V něm si lidé neustále stěžují. Nemají radost z práce svého pastora; nelíbí se jim hudba, která se tam hraje; nejsou spokojeni s tím, jak se využívají vybrané peníze; netěší je, kdo všechno mezi ně chodí. Stěžují si na to bez přestání. Všimli si totiž, že asi 15% toho, co se ve sboru děje, není správně! Říkají, že tak 15% kázání nestojí za to poslouchat. Asi 15% pracovníků sboru nedělá svou práci pořádně. Tak 15% členů snad nejsou ani křesťany, atd. Druhý sbor je na druhé straně města a zjevně má stejného architekta (Architekta). J Ale tenhle sbor je zdravý. V něm lidé dělají věci společně. Slouží společně. Podporují se vzájemně. Zapojují se ochotně, atd. A důvod? Všimli si totiž, že 85% toho, co dělají, je správně! Zjistili, že v 85% případů mají svého pastora rádi a ví, že svou službu dělá dobře. Vidí, že vybrané peníze se v 85% případů používají efektivně. Zkrátka, i když vidí chyby a možnosti ke zlepšení, jsou tam lidé šťastní a mluví o svém sboru dobře. Jsem si jist, že tahle ilustrace není nijak těžká na pochopení. Je z ní patrné, že zdraví nebo nezdraví křesťanského sboru nespočívá příliš na tom, co se navenek opravdu děje, ale souvisí spíše s přístupem, který tam lidé k sobě navzájem mají. Nezdravý sbor je charakteristický jedním osobním zájmenem. Když tam lidé mluví o svém sboru, říkají ONI: „Co tam oni dělají!“ „Viděli jste, k čemu se oni rozhodli?“ To je symptom nezdraví. Na druhé straně, zdravý sbor je charakteristický jiným zájmenem. V něm když lidé mluví o svém sboru, říkají MY: „No, to jsme to my nějak zkazili. Tohle se nám zrovna nedaří.“ Čím více lidí s pohledem „85% věcí děláme dobře a je požehnáním“ v daném sboru bude, tím lepšímu zdraví se bude těšit. 2. část kázání – o poslání a povolání pastora – bychom rádi uveřejnili příště... TENTO TEXT NAJDETE TAKÉ UVNITŘ ČASOPISU PEČEŤ VÍRY - http://www.luterani.cz/download/pv-cz/PV-05a06a07a08-2015.pdf (str. 3-4)

[1] Tj. nezasloužené laskavé jednání, opak jednání podle toho, jak si kdo zaslouží.


"Touha křesťanského sboru po vlastním zdraví I." | Přihlásit/Vytvořit účet | 2 komentáře | Search Discussion
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím registrijte se

Re: Touha křesťanského sboru po vlastním zdraví I. (Skóre: 1)
Vložil: ivanp v Pátek, 19. červen 2015 @ 20:29:18 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Wellness kresťanstvo,... virtuálne kresťanstvo,... instantné kresťanstvo... to všetko je konzum bez vzťahu... niekedy mám taký pocit, že mnohí diskutujúci tu na Grane trávia viac času v nezmyselnej diskusii namiesto zmysluplnej práci v konkrétnom zbore s konkrétnymi ľuďmi...

ivanp



Re: Touha křesťanského sboru po vlastním zdraví I. (Skóre: 1)
Vložil: unshaken (unshaken@outlook.cz) v Pátek, 19. červen 2015 @ 21:24:46 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Poskytovatel náboženství? V myšlení dnešních lidí oprávněná formulace. On poskytne, já zaplatím. Fifty fifty. Ale vážně, každý pastor by se měl zamyslet, co by měl svým svěřencům dávat. Aby to nebylo jen kázání z Písma, které si horlivý křesťan jistě dokáže najít v ještě lepším provedení na webu. První sbory se scházely proto, aby se účastníci vzájemně posilovali v naději v Krista. Určitě byla zapotřebí korektura názorů, když Duch sám mluvil tiše nebo nejasně. Ale hlavní bylo společenství, vzájemnost, hlavně vzájemnost s Bohem.



Stránka vygenerována za: 0.25 sekundy