Druhé čtení: Židům 1,1 - 14:  Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků; v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil i věky. On, odlesk Boží slávy a výraz Boží podstaty, nese všecko svým mocným slovem. Když dokonal očištění od hříchů, usedl po pravici Božího majestátu na výsostech a stal se o to vznešenějším než andělé, oč je převyšuje jménem, které mu bylo dáno. Komu kdy z andělů Bůh řekl: `Ty jsi můj Syn, já jsem tě dnes zplodil! ´ A jinde se praví: `Já mu budu Otcem a on mi bude Synem. ´, A když chce uvést Prvorozeného do světa, praví opět: `Ať se mu pokloní všichni andělé Boží! ´O andělích je řečeno: `Jeho andělé jsou vanutí větru a jeho služebníci plápolající oheň. ´ O Synovi však: `Tvůj trůn, Bože, je na věky věků a žezlo práva je žezlem tvého království, Miluješ spravedlnost a nenávidíš nepravost, proto pomazal tě, Bože, Bůh tvůj olejem radosti nad všechny tvé druhy. ´ A dále: `Ty, Pane, jsi na počátku založil zemi, i nebesa jsou dílem tvých rukou. Ona pominou, ty však zůstáváš; nebesa zvetšejí jako oděv, svineš je jako plášť a jako šat se změní, ty však jsi stále týž a tvá léta nikdy neustanou. ´  Kterému z andělů kdy řekl: `Usedni po mé pravici, dokud ti nedám nepřátele za podnož tvého trůnu! ´ Což není každý anděl jen duchem, vyslaným k službě těm, kdo mají dojít spasení?“

Čtení ke kázání: Matouš 16,13 - 19: „Když Ježíš přišel do končin Cesareje Filipovy, ptal se svých učedníků: "Za koho lidé pokládají Syna člověka?" Oni řekli: "Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků." Řekl jim: "A za koho mne pokládáte vy?" Šimon Petr odpověděl: "Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého." Ježíš mu odpověděl: "Blaze tobě, Šimone Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích. A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na té skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou. Dám ti klíče království nebeského, a co odmítneš na zemi, bude odmítnuto v nebi, a co přijmeš na zemi, bude přijato v nebi."“

Kázání: 

          Milé sestry a drazí bratři,

          Ježíš položil svým apoštolům dvě závažné otázky. Jednak za koho Jej lidé pokládají a jednak za koho Jej pokládají samotní učednici. Tyto dvě otázky spolu souvisejí, přičemž klíčová je otázka druhá. Každý člověk si totiž musí ujasnit, za koho on osobně považuje Ježíše. Možných odpovědí je mnoho. Ježíše můžeme považovat za pouhého člověka, byť velikého, anebo za Božího Syna, ba samotného Boha, eventuálně za Bohočlověka čili za člověka i Boha zároveň.        

         Odpověď klasického křesťanství je známá: Ježíš je právě tak Bůh i člověk, tedy jedna osoba o dvou přirozenostech - božské přirozenosti a lidské přirozenosti. V jedné božské osobě Ježíš spojuje božskou i lidskou přirozenost, a to nesmíšeně a nerozděleně (tzv. hypostatická unie).  Ovšem ne všichni lidé, kteří se považují za křesťany, sdílejí toto stanovisko. A tak se podívejme na to, co k tomu říká Písmo svaté. Jako evangelíci totiž ctíme zásadu Sola Scriptura (Pouze písmo) - tedy že Písmo svaté je jediným pramenem víry. 

         Písmo předně dosvědčuje Ježíšovo lidství. V Prvním listě Timoteovi totiž čteme: „Je totiž jeden Bůh a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš, který dal sám sebe jako výkupné za všechny, jako svědectví                   v určený čas.“ (1 Tm 2,5 - 6). Sám Ježíš se v evangeliích označuje za Syna člověka. V Lukášově evangeliu např. stojí:  „Ježíš však poznal jejich myšlenky a odpověděl jim: "Jak to, že tak uvažujete? Je snadnější říci `Jsou ti odpuštěny tvé hříchy´, nebo říci `Vstaň a choď? ´ Abyste však věděli, že Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy," řekl ochrnutému: "Pravím ti, vstaň, vezmi své lůžko a jdi domů." A ihned před nimi vstal, vzal to, na čem ležel, šel domů a chválil Boha.“ (L 5,22 - 25). Ježíšovi protivníci se jistě právem s úžasem ptali: „Odkud se u toho člověka vzala taková moudrost a mocné činy? Což to není syn tesaře? Což se jeho matka nejmenuje Maria a jeho bratři Jakub, Josef, Šimon a Juda?              A nejsou všechny jeho sestry u nás? Odkud to tedy ten člověk všecko má?“            (Mt 13,55 - 56). 

        Ovšem titulu Syn člověka nevyužíval Ježíš jen ke zdůraznění svého omezeného, ohroženého a křehkého lidství. V židovské apokalyptice tato postava představovala preexistujícího nebeského Soudce, který v posledních dnech bude soudit svět. Syn člověka tak představuje v návaznosti na vidění proroka Daniela (Da 7,13  14) jeden z nejběžnějších mesiášských titulů. Již zde vidíme, že Ježíš nebyl obyčejným člověkem. Toho si byli vědomi dokonce i jeho současníci.

        Jak jsme slyšeli v dnešním textu ke kázání, Ježíše považovali za proroka, a to za tak významného proroka, jakým byl Jan Křtitel, Eliáš či Jeremiáš.               O Eliáši třeba víme, že vzkřísil syna jedné vdovy, bojoval na Karmelu s Baalovými kněžími a byl vzat do nebe. (1 Kr 17, 1 - 2 Kr 2, 11). A Židé očekávali Eliášův návrat před příchodem Hospodinova dne, jak uvádí prorok Malachiáš:  „Pamatujte na zákon mého služebníka Mojžíše, jemuž jsem vydal na Chorébu pro celého Izraele nařízení a práva. Hle, posílám k vám proroka Elijáše, dříve než přijde den Hospodinův veliký a hrozný. On obrátí srdce otců k synům a srdce synů k otcům, abych při svém příchodu nestihl zemi klatbou.“ (Mal 3,22 - 24).  

       Prorok Jeremiáš zas byl svědkem pádu Jeruzalém a odvedení Židů do babylonského zajetí (kniha proroka Jeremiáše). Někteří Židé viděli v Ježíši Toho proroka, o kterého Hospodin hovořil s Mojžíšem, jak jsme slyšeli v našem prvním čtení (Deuteronomium 18,13 – 19). V Janově evangeliu totiž čteme: „Když někteří ze zástupu slyšeli ta slova, říkali: "To je skutečně ten Prorok!" (J 7,40). Jiní viděli v Ježíši správně Mesiáše, jak čteme opět u Jana: „Druzí prohlašovali: "Je to Mesiáš!" (J 7,41). K mesiášským titulům patří i titul Syn Davidův a zástupy se vážně ptaly: „Není to Syn Davidův?“ (Mt 12,23). A podle rodokmenu uváděného u Matouše v první kapitole a u Lukáše ve třetí kapitole byl Ježíš potomkem krále Davida. 

        Ale kdo je podle Židů Mesiáš? Stručně řečeno je to Bohem pomazaný a poslaný Zachránce a Vykupitel. A oním Zachráncem a Vykupitelem může být klidně člověk, kterého Bůh k tomu vyvolil. Takového člověka lze označit dokonce za Syna Boha živého čili za Syna Božího, jak to činí Petr v dnešním textu ke kázání. To, že Ježíš je Syn Boží, ale pro Židy nemuselo vůbec znamenat, že je Bůh. Za syny Boží ve starozákonní době mohli být označení andělé (Jb1,6), izraelští králové (Ž 2,7), věrní muži uprostřed zpronevěřilého lidu či vyvoleni, tvořící Boží lid. A člověka Ježíše Bůh přece prohlásil za svého syna při jeho křtu v Jordáně:  „V těch dnech přišel Ježíš z Nazareta v Galileji a byl v Jordánu od Jana pokřtěn. V tom, jak vystupoval z vody, uviděl nebesa rozevřená a Ducha, který jako holubice sestupuje na něj. A z nebe se ozval hlas: "Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil."“ (Mk 1,9 - 11). 

            Ovšem v Písmu najdeme texty ukazující, že Ježíš je víc než Bohem vyvolený člověk či a víc než andělé. Jeden z takových textů jsme slyšeli jako druhé dnešní čtení (Židům 1,1 - 14). Obdobnou výpověď přinášejí texty z Listu Efezským a Listu Filipským: „Sílu svého mocného působení prokázal přece na Kristu: Vzkřísil ho z mrtvých a posadil po své pravici v nebesích, vysoko nad všechny vlády, mocnosti, síly i panstva, nad všechna jména, která jsou vzývána, jak v tomto věku, tak i v budoucím. Všechno podrobil pod jeho nohy´ a ustanovil jej svrchovanou hlavou církve, která je jeho tělem, plností toho, jenž přivádí k naplnění všechno, co jest.“ (Ef 1,20 - 23). „Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil,                       v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno - na nebi, na zemi i pod zemí - a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán.“ (F 2,6 - 11). 

         Někteří z toho vyvodili, že Ježíš byl velmi blízký Bohu a že byl mocnou duchovní bytostí, něco jako archanděl Michael. Nebyl však Bohem či božskou osobou. Byly prý doby, kdy nebyl. Pak jej Bůh stvořil jako první bytost, skrze ni posléze stvořil vše ostatní. Dokladem má být mimo jiné následující text z Listu Koloským: „ On je obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho stvoření, neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi - svět viditelný i neviditelný; jak nebeské trůny, tak i panstva, vlády a mocnosti - a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho. On předchází všechno, všechno v něm spočívá, on jest hlavou těla - totiž církve. On je počátek, prvorozený z mrtvých - takže je to on, jenž má prvenství ve všem.“ (Ko 1,15 - 18). 

            Zde hrozí, že Ježíše dáme do určité míry na stejnou úroveň se satanem.             I satan je mocnou duchovní bytostí, která ovšem na rozdíl od Ježíše žije ve vzpouře vůči Bohu. A spor mezi Bohem a satanem lze pak vidět jako jakousi hádku v rodině.  Nový zákon však obsahuje texty, které poukazují na božství Ježíšovo. V Janově evangeliu se píše, že jednou chtěli Židé Ježíše kamenovat, neboť se prohlašoval za Boha:  „Byly právě svátky posvěcení Jeruzalémského chrámu; bylo to v zimě. Ježíš se procházel v chrámě, v sloupoví Šalomounově. Židé ho obklopili a řekli mu: "Jak dlouho nás chceš držet v nejistotě? Jsi-li Mesiáš, řekni nám to otevřeně!" Ježíš jim odpověděl: "Řekl jsem vám to, a nevěříte. Skutky, které činím ve jménu Otce, ty o mně vydávají svědectví. Ale vy nevěříte, protože nejste z mých ovcí. Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou a já jim dávám věčný život: nezahynou navěky a nikdo je z mé ruky nevyrve. Můj Otec, který mi je dal, je větší nade všecky, a nikdo je nemůže vyrvat z Otcovy ruky. Já a Otec jsme jedno." Židé se opět chopili kamenů, aby ho ukamenovali. Ježíš jim řekl: "Ukázal jsem vám mnoho dobrých skutků od Otce. Pro který z nich mne chcete kamenovat?" Židé mu odpověděli: "Nechceme tě kamenovat pro dobrý skutek, ale pro rouhání: jsi člověk a tvrdíš, že jsi Bůh." Ježíš jim řekl: "Ve vašem zákoně je přece psáno: `Řekl jsem: jste bohové. ´ Jestliže Bůh ty, jichž se týká toto slovo, nazval bohy - a Písmo musí platit -  jak můžete obviňovat mne, kterého Otec posvětil a poslal do světa, že se rouhám, protože jsem řekl: Jsem Boží Syn? Nečiním-li skutky svého Otce, nevěřte mi! Jestliže je však činím a nevěříte mně, věřte těm skutkům, abyste jednou provždy pochopili, že Otec je ve mně a já v Otci." Opět se ho chtěli zmocnit, on jim však unikl.“ (J 10,22 - 39).    

         Nezapomínejme ani na nevěřícího Tomáše. Když vzkříšený Ježíš mu ukázal své rány, Tomáš prohlásil: „Můj Pán a můj Bůh.“ (J 20,28). A je tu ještě slavný prolog k Janovu evangeliu: „Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a život byl světlo lidí.“  (J 1,1 - 4). „Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo do světa. Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. Těm pak, kteří ho přijali a věří                   v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. i se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž se narodili z Boha. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.“ (J 1,9 - 14). 

       Takže Písmo svaté ukazuje Ježíše jako člověka i Boha zároveň.  Můžeme tedy s klidným svědomím přijmout  starocírkevní  Athanasiovo vyznání, kde je psáno toto:  „K věčnému spasení jest však nezbytné, aby každý věrně věřil také ve vtělení Pána našeho Ježíše Krista. Správná víra tedy jest, abychom věřili a vyznávali, že náš Pán Ježíš Kristus; Syn boží, je právě tak Bůh i člověk. Jest Bůh, z podstaty Otcovy před věky zplozený, i člověk z podstaty matky v tomto věku narozený; dokonalý Bůh, dokonalý člověk, záležející z rozumné duše a z lidského těla, rovný Otci podle božství, menší než Otec podle lidství; jenž je sice Bůh i člověk, ale přece nikoli dva, nýbrž jeden jest Kristus. Jeden pak nikoli proměněním božství v tělo, nýbrž přijetím lidství v Bohu. Jeden vůbec nikoli smíšením podstaty, nýbrž jednotou osoby. Neboť jako rozumná duše a tělo jest jeden člověk, tak Bůh a člověk jest jeden Kristus, jenž trpěl pro naše spasení, sestoupil do pekel, vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, sedí na pravici Otcově, odtud přijde soudit živé i mrtvé, k jehož příchodu mají všichni lidé opět vstáti se svými těly a vydati počet ze svých skutků. A kdo činili dobře, půjdou do života věčného, kdo však zle, do věčného ohně. Toto jest obecná víra; a kdo ji nebude věrně a pevně věřiti, nebude moci býti spasen.“ Amen.   

Modlitba po kázání:

             Nebeský Otče, 

             děkujeme Ti za všechno, co jsi nám daroval skrze svého Syna, našeho Pána a Spasitele, Ježíše Krista.  On je odlesk Tvé slávy a výraz Tvé podstaty, kterou je láska. On nese všecko svým mocným slovem. On je hlavou církve. V Něm máme odpuštění hříchů a přístup k trůnu Tvé milosti. Jeho ranami jsme uzdraveni. V Něm jsme zbohaceni vším duchovním požehnáním, Díky Jeho oběti mohl přijít Duch Svatý, náš Utěšitel a Přímluvce, Duch pravdy, který nás uvádí do všeliké pravdy. A tak jsme se mohli znovuzrodit a začít nový život v moci Ducha svatého.         

        Ve křtu nám byly odpuštěny naše hříchy a tak neobtíženi těžkými vinami můžeme hledat Tvoji vůli a stíhat ji. Za což Ti nebeský Otče, můžeme jen vroucně děkovat. Neboť ne naše vlastní vůle, ale jedině Tvoje Boží vůle je dobrá, libá spasitelná. A když i po křtu hřešíme, Ty jsi tak věrný a spravedlivý, že pokud Ti své hříchy vyznáme a jsem ochotni je opustit, Ty nám je odpouštíš a očišťuješ nás od každé nepravosti. Jedině Tvá milost nám tak umožňuje vést posvěcený život s vyhlídkou na Boží království. 

            Dej, nebeský Otče, ať si vždy dobře uvědomujeme, co jsi pro nás udělal. Ať nežijeme z laciné milosti. Ať vždycky a ve všem hledáme Tvoji vůli a snažíme se ji naplňovat. Ať nejsme křesťané pouze podle jména. Ať svůj čas, majetek a peníze Ti vždy a všude dáváme ochotně k dispozici. Odpouštěj nám naše hříchy a nepravosti, chraň nás od Zlého. Posiluj nás na těle, duši a duchu. Proměňuj nás mocí Ducha Svatého k podobě Ježíše Krista, jenž byl plně v jednotě s Tebou. A skrze Něho nám daruj dostatek síly, moci, lásky, rozvahy, odvahy, moudrosti a všeho potřebného k životu, který se Ti líbí.

            Za toto všechno Ti, nebeský Otče děkujeme a za toto všechno Tě prosíme před trůnem Tvé milosti ve jménu Pána Ježíše Krista. Amen.     

                                                                             Stanislav Heczko