Podle mne ne. Může být milost Boží daná nám Bohem v Ježíši Kristu laciná? Jak by mohla být laciná, když stála život Božího syna. Je to ta nejdráže vykoupená milost v dějinách stvoření. A přesto je nám nabízena zdarma. To ale nemění nic na její ceně. Nic víc už nám Bůh nemohl dát. Dal nám to nejdražší co má, svou lásku, svůj život zjevený v podobě člověka Ježíše z Nazareta, později zvaného Kristus. Díky jeho oběti na kříži za naše hříchy nám Bůh smazal náš dluh v podobě hříchů - čili všeho, co jsme žili jinak než Bůh. Našich sobeckých skutků, vznikajících tím, že jsme byli zaměřeni na sebe a šli svou cestou a nehleděli na Boha, k jehož podobě jsme ale byli stvořeni. Jinak řečeno, vše, čím se liší můj život od života Kristova(nemyslím tím vnější věci), to jsou mé dluhy vůči Bohu. V tom všem, čím mu nejsem podobný. A Bůh v evangeliu říká, že tento dluh je mi pro zásluhy Ježíše Krista odpuštěn - je mi nabídnuta milost. Ta milost je zcela zdarma, ale má jednu podmínku: je potřeba ji přijmout, nebo, jak říká nick Myslivec: je třeba ji neodmítnout. 

Teď je třeba si říct, jak se takové přijetí dělá, co pro člověka znamená. Za prvé ta milost není bezbřehá. Je pevně ohraničena tím, že je dána pouze v Kristu, v jeho způsobu bytí. Tu milost zdarma dostávám, když přijmu Ježíše Krista jako Pána, vůdce, zdroj svého života. Jinými slovy, když vyměním svůj dosavadní hříšný život za jeho svatý život. Když místo svého ducha vedoucí mé tělo k hříchům a ke smrti, přijmu Kristova ducha který vede mé tělo k životu z Boha a ke vzkříšení z mrtvých a věčnosti. Abych měl k takovému přijetí Boží milosti v Kristu motiv, musím napřed zjistit, že mám u Boha dluh, který nejsem schopen splatit a že potřebuji odpuštění toho dluhu, jinak mě čeká soud a odsouzení.

Jsou základní tři typy lidí, kteří nechápou, že mají u Boha nesplatitelný dluh:

První typ jsou lidé, kteří odmítají vůbec myšlenku existence Boha a tudíž ani nevěří tomu, že by měli nějaký dluh vůči Bohu. Ti nepřijímají žádnou milost, tedy ani ne lacinou.

Druhý typ jsou lidé, kteří věří v Boha a ví, že jsme Bohu něco dlužni, ale také ví že Ježíš zaplatil za nás a tak není co řešit a žijí dál svým životem, spoléhajíce na jakousi milost. Neuvědomují si že milost nám byla dána pouze v Kristu. Žijí si dál svým životem a nechápou, že to je ten jejich hlavní dluh. Odmítají svůj hříšný život vyměnit za svatý Kristův. Odmítají jako zdroj svého bytí Krista a dál žijí ze své duše a těla a povolují jejich žádostem. O těchto lidech se říká, že přijali lacinou milost.

Ve skutečnosti však nepřijali žádnou milost, protože žádná laciná milost ve skutečnosti neexistuje. Milost je skutek spravedlnosti, kterému vždy předchází protizákoný skutek, kterým někdo někomu ublížil. Proto nikdy není milost laciná, protože vždy stojí utrpení toho, komu bylo ublíženo. A právě ti, kteří tzv. přijímají "lacinou"milost, ignorují utrpení vzniklé jejich způsobem života. Takoví lidé se vyskytují převážně v evangelických církvích.

Třetí typ jsou lidé, kteří také věří v Boha, věří že Ježíš je Boží syn a věří, že Ježíš umíral za hříchy lidí a že v Ježíši je spása. Ale jejich hříšné myšlení jim brání přijmout milost Boží v Kristu zdarma. A tak se snaží dodržováním zákona, či náboženských úkonů si své spasení, čili Boží milost zasloužit tím, že se urputně snaží. Jejich srdce je táhne k hříchu, k žádostem těla, ale oni to potlačují a snaží se tzv. dobrými skutky zasloužit si milost, smazání svého dluhu. I tito lidé nechápou, jak nezměrný je jejich dluh a jak nezměrnou bolest svým životem působili Kristu na kříži. I tito lidé vlastně považují Boží milost v Kristu za lacinou, protože nebyla dost drahá, aby je vykoupila a oni to musí doplácet ze svých skutků, svátostí a mší a tím dovykupovat sebe a druhé z očistce. Jim nestačí k očištění předrahá krev Ježíšova.

Takoví lidé se nacházejí především v katolických církvích a tam, kde je vyzdvihován zákon a ne milost v Kristu Ježíši, jejíž podstatou je dar nového ducha narozeného z Ducha svatého. Pouze tento nový duch nás může vést k životu z Boha, ke správným motivům našich skutků, které nečiníme proto, abychom byli spaseni, ale proto, že jsme spaseni.