Tak i vy, když uděláte všechno, co je vám nařízeno, říkejte: 'Jsme neužiteční služebníci. Udělali jsme, co jsme byli povinni udělat.'"

Vůči Bohu tedy my nemáme vůbec žádné zásluhy za to, že žijeme správně jako křesťané.
Je to naše povinnost! Tak už mně prosím jednou provždy přestaňte podsouvat názory tohoto typu. Já je opravdu nezastávám a to jen vy někteří stále  nechápete důležitost a nezbytnost dobrých skutků v životě křesťana!


Bůh se sám musel narodit jako člověk a v této roli člověka (a Boha zároveň) přibít tento dlužný úpis lidstva na kříž. 
Abych to vysvětlil na příkladu z tohoto světa:
Kristus svou obětí na kříži vystavil lidstvu "bianco šek" na svůj účet v bance. Za tyto Kristovy zásluhy vzniklo nevyčerpatelné konto, ze kterého mohou jednotliví lidé zaplatit všechny své dluhy.

Mohou, ale také nemusí!
To tedy vůbec neznamená, že všechny dluhy lidstva už jsou také zaplaceny!
V žádném případě!
Toto konto jsme obdrželi z milosti - ale abychom na něm měli i svou osobní účast - musíme nejdříve splnit určité Boží podmínky pro "přihlášení se" do tohoto účtu a skutečně také vyrovnat své dluhy. Pokáním!

Máte dluh vůči Bohu a je vám to stále málo, že vám zdarma poskytl prostředky k jeho vyrovnání?

Chtěli byste to mít úplně bez práce a bez námahy - vy budete hřešit - a Bůh bude odpouštět!  Protože nemůže jinak, protože je milující?

Však každý člověk si  tu svoji část z viny vlastních hříchů musí z tohoto účtu zaplatit osobně sám (pokáním); musí se na tento účet přihlásit pod správným heslem (pokřtít a učinit pokání) - jako v internetovém bankovnictví!
Bez pokání žádný z lidí nemá přístup ke Kristovu účtu, aby smazal svůj díl viny  a jeho hříchy před Bohem tedy stále trvají, stále nejsou odpuštěny. To si uvědomte! Bez pokání nikdo z lidí nemá přístup ke Kristově účtu, aby mohl splatit své dluhy z osobních hříchů.

Bez pokání není ani žádného odpuštění hříchů!


(Sk 2,38)
... "Čiňte pokání a ať se každý z vás pokřtí ve jménu Ježíše Krista na odpuštění hříchů a přijmete dar Ducha Svatého".





A teď ještě něco k otázce masových vrahů a jejich podílu na vině lidstva.

Do lidského srdce vidí jenom Bůh.
Jenom ten dokáže objektivně posoudit míru viny osobní a míru viny zděděné.
Když např. Stalin vyrůstal pod sadistickým bitím otce alkoholika, byl bez vlastní viny už jako dítě natolik pokřiven, že v dospělosti už nebyl schopen normálně myslet a jednat. Část viny tedy jednak přebral dědictvím po předcích a k tomu pak pochopitelně přidal i další část viny své z vlastních osobních hříchů.
To je také hlubokým smyslem Hospodinova výroku o tom, že trestá viny otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení!
(Ex 20,5-6)
... neboť já Hospodin, tvůj Bůh, jsem Bůh žárlivě milující. Trestám nepravost otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kdo mě nenávidí,

Platí tedy, že mé hříchy se netýkají pouze mě, ale že zlo z nich skutečně dopadá i na kvalitu života mých dětí, vnuků a pravnuků. Mám - li tedy zájem na tom, aby moji potomci žili životy ve vysoké kvalitě třeba ve šťastném manželství, nemohu si myslet, že se jim to podaří, když bych sám byl ve svém manželství nevěrným. Nemohu si myslet, že jejich manželství vydrží, když to moje se rozpadá!

Podíl na vině je tedy zcela něco jiného, než osobní hříchy každého člověka.  Podíl na vině bývá z určité části nezaviněným - a přesto i tak musíme nést následky cizích hříchů svých předků (jsme s nimi svázáni ve společenství rodiny) - však před Bohem se každý bude zodpovídat jen ze svých hříchů osobních.

Nikdo z nás lidí není schopen posoudit míru zavinění cizího a míru zavinění vlastních Stalinových hříchů. Nedomnívejme se tedy, že jsme snad menší hříšníci, než byl Hitler nebo Stalin, protože to vědět nemůžeme -  před Bohem platí, že kdo více dostal, od toho bude také více požadováno.