První čtení: 1 Petrův 1,14 - 16: „ Jako poslušné děti nedejte se opanovat žádostmi, které vás ovládaly předtím, v době vaší nevědomosti; ale jako je svatý ten, který vás povolal, buďte i vy svatí v celém způsobu života. Vždyť je psáno: `Svatí buďte, neboť já jsem svatý. ´“

Druhé čtení: Matouš 5,13 - 16: „Vy jste sůl země; jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali. Vy jste světlo světa. Nemůže zůstat skryto město ležící na hoře. A když rozsvítí lampu, nestaví ji pod nádobu, ale na svícen; a svítí všem v domě. Tak ať svítí světlo vaše před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.“

Čtení ke kázání: Exodus 20,1 - 17: „Bůh vyhlásil všechna tato přikázání: "Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha mimo mne.

Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají.

Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval.

Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách. V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý.

Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.

Nezabiješ.

Nesesmilníš.

Nepokradeš.  

Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví.

Nebudeš dychtit po domě svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního ani po jeho otroku ani po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu."“

Kázání:

     Milé sestry a drazí bratři,

 

      dnešní neděle je třetí postní nedělí a nese název Oculi. K postnímu období patří také rozjímání čili meditace. O čem bychom měli rozjímat v době postu? Zvlášť vhodnou mediací se mi jeví meditace o Boží svatosti a naší lidské hříšnosti. Tato meditace by pak měla vyústit v předsevzetí stát se lepšími lidmi, lidmi lépe sloužícími Bohu a lidem, lidmi více mravně čistšími, dokonalejšími lidmi, zkrátka lidmi svatějšími.

     Díky intenzívnímu vztahu s Bohem se můžeme stát lidmi mimořádně vysoké morální kvality. K této svatosti nás Bůh přímo vyzývá, když v Písmu svatém se až sedmkrát opakuji slova „Svatí buďte, neboť já jsem svatý“, která jsme slyšeli rovněž v našem dnešním prvním čtení. Na mravní čistotu křesťanů kladla důraz raná církev, a to prakticky hned v poapoštolské generaci (čili v generaci nastupující bezprostředně po apoštolech). Tzv. apoštolští otcové víceméně soustavně apelují na mravní život křesťana, který pojímají většinou jako lidský výkon. Trochu jim přitom uniklo, že posvěcení závisí předně na Božím milostivém jednání a teprve potom na našem úsilí. V dnešní době ovšem naopak zapomínáme na to, že ten, kdo má naději v Kristu, by měl přirozeně usilovat o mravní čistotu. 

      V našem dnešním druhém čtení nám Ježíš připomíná, že máme být světlem světa a solí země (Mt 5,13 - 14). Sůl je mimo jiné dávným konzervačním prostředkem, který brání, aby se potraviny zkazily. Obdobně by přítomnost křesťanů měla brzdit mravní zkázu národů. Český národ je docela mravně zkažený, Možná proto, že mravně na tom křesťané u nás nejsou nejlépe. Podívejme se na to ve světle Desatera čili deseti Božích přikázání. 

      První tři přikázání poukazují na to, že máme mít jedinečný vztah k našemu Bohu. Nemáme uctívat jiné bohy, nemáme si našeho Boha zpodobňovat a nemáme zneužívat Jeho jméno. Žel nemálo křesťanů formálně uctívá Hospodina, ale fakticky slouží jiným bohům. Jde jim ve skutečnosti na prvním místě o něco jiného než Boha samého, například o majetek, peníze, kariéru, koníček či sexuální vyžití. Pozná se to jednoduše, když kvůli těmto modlám je křesťan ochoten porušovat Boží přikázání. Potom se jeho životní praxe liší od toho, co sám hlásá. Vzniká tak dvojí pravda, dvojí morálka a dvojí život. Na toto křesťanské pokrytectví poukazuje i papež František, který naopak otevřené požaduje od věřících, aby praktikovali to, co jejich víra káže. 

    Čtvrté přikázání hovoří o slavení dne odpočinku, kdy člověk se má cele věnovat Bohu. Křesťanská církev slaví den odpočinku v neděli, kdy si připomíná jedinečnou událost, rozhodující pro spásu člověka: vzkříšení Ježíše Krista z mrtvých. Žel řada křesťanů v neděli pracuje, ačkoliv nevykonávají povolání, kde je nedělní služba nutná, např. nepracuje ve zdravotnictví. Jeden známý zpovědník říkával svým ovečkám, že mnozí jsou chudí, protože v neděli pracují. Prací v neděli si totiž ochuzují o Boží požehnání, které jim pak v jejich každodenních aktivitách chybí. Platí o nich následující slova ze Žalmu 127: „Nestaví-li dům Hospodin, nadarmo se namáhají stavitelé. Nestřeží-li město Hospodin, nadarmo bdí strážný. Nadarmo časně vstáváte, dlouho vysedáváte a jíte chléb trápení, zatímco Bůh dopřává svému milému spánek.“ (Ž 127,1- 2). 

          Páté přikázání se týká povinné úcty k rodičům. Rodiče mají důležitý úkol od Boha, a to připomínat dětem slávu a lásku Boží, učit je Božímu zákonu a uvádět je na cestu poslušnosti Božího slova. To činí z rodičů Boží pověřence. Tak na ně by měly děti pohlížet. Neposlušnost a neúcta k rodičům byla ve Starém zákoně hodnocena jako vzpoura proti Bohu a podle toho také trestána, a to dokonce i trestem smrti. V knize Exodus čteme i tato slova: „Kdo uhodí svého otce nebo matku, musí zemřít. … Kdo zlořečí svému otci nebo matce, musí zemřít.“ (Ex 21,15 a 17). Moje matka říkávala, že my jako děti se chováme tak drze ke svým rodičům, jak se oni ke svým rodičům chovat vůbec nemohli. A já nyní poznávám, že náš syn se k nám jako svým rodičům chová tak, jak my jsme se jako děti nemohli dovolit chovat ke svým rodičům. Zdá se tedy, že chování děti ke svým rodičům se v průběhu času zhoršuje. 

          Šesté přikázání zapovídá primárně zabití uvnitř vlastní pospolitosti, jde o zabití ve smyslu nezákonného, řád společenství porušujícího usmrcení. Proto řádně vynesený trest smrti za věrohodně dokázaný přestupek nebyl v rozporu s tímto přikázáním. Střetnutí mimo vlastní společenství a poměr k válce toto přikázání neřešilo. Avšak přikázání Desatera jsou formulována záměrně natolik obecně, aby mohla zahrnout i další možné případy. Proto šesté přikázání můžeme vztáhnout na jakékoliv ohrožení života druhého člověka či života vlastního. Právem můžeme tedy vidět v tomto přikázání ochranu života a zákaz jakéhokoliv svévolného vztažení ruky na druhého i na sebe. A tak sem můžeme zařadit problematiku umělých potratů, sebevražd, trestu smrti a válek. Na těchto smutných skutečnost se žel i dnes podílejí křesťané, a to i u nás. 

      Sedmé přikázání často vystupuje v podobě „Nezcizoložíš“ a ne v podobě „Nesesmilníš“ Toto přikázání totiž v první řadě zakazovalo v cizoložství a tím chtělo chránit posvátnost manželského svazku, svazku muže a ženy. Do popředí zde vystupuje vědomí, že manželství je Boží stvořitelský řád. Cizoložství je pak porušením tohoto řádu. Ovšem takto uváděné sedmé přikázání neznamená, že svobodným lidem je dána úplná volnost v sexuální oblasti. Jiné příkazy mimo Desatero stanoví podrobněji řád pohlavního života. Například osmnáctá kapitola knihy Leviticus přináší zákaz sexu mezi příbuznými, zákaz homosexuálního styku či styku se zvířaty. V souvislosti s tím můžeme sedmé přikázání interpretovat šířeji v podobě zákazu „Nesesmilníš“. Celkově jde o to, že řádné místo pohlavního styku jakožto přirozeného vztahu mezi mužem a ženou je jen v manželství. Vyloučen je tedy předmanželský i mimomanželský pohlavní styk. Žel sexuální prohřešky křesťanů jsou poměrně časté. I u nás se křesťané rozvádějí, mají předmanželské i mimomanželské styky, usilují o akceptaci homosexuálních styků či žijí v nesezdaném soužití (tedy v konkubinátu). Martin Luther svého času prohlásil, že žít v konkubinátu je horší než chodit za prostitukou. Asi proto, že v případě konkubinátu jde o trvalé a vědomé porušování Boží vůle ohledně řádného místa pohlavního styku mezi mužem a ženou. 

      Osmé přikázání „Nepokradeš“ hájí majetkoprávní jistotu a svobodu člověka. Neobrací se ani tak proti těm, kdo se dopustili krádeže z hladu, jak proti vysloveným škůdcům a staví hráz kořistnické rozpínavosti mocných a silných. Krást znamená poškodit druhého nejen tím, že mu vezmu, co je jeho, ale také tím, že mu nedám, co mu patří a co potřebuje. Třeba tím, že jakožto zaměstnavatel neplatím řádně své zaměstnance a tím je vykořisťuji. A to přesto, že platí biblická zásada „hoden je dělník své mzdy“ (Mt 10,10 či L 10,7). U nás je tato situace asi častá, jelikož v průměru je u nás úroveň produktivity práce vyšší než úroveň mezd a řada lidí se ocitá v situaci pracující chudoby (je to stav, kdy člověk pracuje, ale přesto je pod hranicí chudoby). Oficiální hranicí chudoby je příjem domácnosti jednotlivce 10 220 Kč, pro dvě dospělé osoby 15 330, pro rodiče s dvěma dětmi do třinácti let 21 461 Kč za měsíc čistého atd. Krádeží je také neplacení daní včas a ve správné výši nebo též práce na černo. I k tomu se uchylují nejední křesťané. 

        Deváté přikázání chrání čest člověka a vede k pravdě. Primárně se týká svědectví u soudu, ale můžeme jej rozšířit na jakékoli svědectví o bližním, nejen u soudu, ale i v obci, na pracovišti, v rozhovoru s přáteli či v úředním jednání. Volá k pravdivosti ve vztahu k druhému člověku jakožto našemu bratru či naší sestře. Teprve v tomto vztahu dostává pravdivost svůj nejhlubší smysl. Žel i křesťané se pomlouvají a neoprávněně kritizují, zkrátka vydávají o sobě křivé svědectví, zejména v neformálním rozhovoru. 

      Poslední, desáté přikázání se často považovalo za pokračování osmého přikázání („Nepokradeš“). Není tomu tak však. Klíčem je zde slovo „dychtit“, kdy do popředí se dostávají myšlenky a touhy srdce. Silná touha po něčem, co vlastní druhý, je špatná. Desáté přikázání naznačuje, že žádné z devíti předchozích přikázání není jen vnějším skutkem bez spojitosti s vnitřními myšlenkami. Navíc dychtění může vést k chtivé závisti, v níž je kořen mnoha zlého. Chtivost snadno pak může přejít v čin a vést k přestoupení ostatních přikázaní. Například chtivé chtění krále Achaba po Nábotově vinici ústí v přestoupení 3., 6., 8. a 9. přikázání (zneužití Hospodinova jména, zabití, krádež, křivé svědectví, blíže 1 K 21). Desatero je tak nedílný celek, kdy přestoupení jednoho přikázaní má za následek porušení i dalších přikázání, jak upozorňuje Jakub, bratr Páně: „Kdo by totiž zachoval celý zákon, a jen v jednom přikázání klopýtl, provinil se proti všem. Vždyť ten, kdo řekl: `Nezcizoložíš, ´ řekl také: `Nezabiješ. ´ Jestliže necizoložíš, ale zabíjíš, přestupuješ zákon.“ (J 2,10 - 11). Avšak v první řadě jde zde o porušení Boží vůle, která je nedělitelná, jak píše apoštol Pavel v Listě Římanům:  „Vždyť přikázání `nezcizoložíš, nezabiješ, nepokradeš, nepožádáš´ a kterákoli jiná jsou shrnuta v tomto slovu: `Milovati budeš bližního svého jako sebe samého. ´“ (Ř 13,9). Co se týče tohoto přikázání, tak mi křesťané si někdy závidějí a tak se dostávají do rozporu s Desaterem.

       Vidíme, že jako křesťané u nás na tom nejsme skutečně nejlépe, co se týče mravní čistoty. Každý ať sám zpytuje, v čem chybuje v této oblasti a snaží se o rychlou nápravu. Prožívám totiž, že Boží soudy nad lidstvem se kvapem blíží a my víme, že začnou od církve jakožto Božího domu. Jak píše apoštol Petr ve svém Prvním listě:  „Přišel totiž čas, aby soud začal od domu Božího.“ (1 P 4,17). Proto poslechněme výzvu tohoto apoštola Páně, obsaženou v jeho Druhém listě: „Proto, milovaní, očekáváte-li takové věci, snažte se, abyste byli čistí a bez poskvrny a mohli ten den očekávat beze strachu před Božím soudem.“ (2 P 3,14). Amen.      

          

Modlitba po kázání:

 Nebeský Otče, 

             děkujeme Ti za všechno, co jsi nám daroval skrze svého Syna, našeho Pána a Spasitele, Ježíše Krista.  V Něm máme odpuštění hříchů a přístup k trůnu Tvé milosti. Jeho ranami jsme uzdraveni. V Něm jsou nám darovány všechny poklady moudrosti a poznání. On je mírou všech věcí. V Něm jsme zbohaceni vším duchovním požehnáním. V Něm máme naději na život věčný i časný. Díky Němu můžeme uniknout zatracení a peklu. Díky Jeho oběti mohl přijít Duch svatý, náš Utěšitel a Přímluvce, Duch pravdy, který nás uvodí do všeliké pravdy. A tak jsme mohli znovuzrodit a začít nový život v moci Ducha svatého.         

           Ve křtu jsme byli zbaveni prvotního hříchu a tak neobtíženi dědičnými vinami můžeme hledat Boží vůli a plnit ji. Za což Ti nebeský Otče, můžeme jen vroucně děkovat. Neboť ne naše vlastní vůle, ale jedině Tvá vůle je dobrá, libá a spasitelná. A když i po křtu hřešíme, Ty jsi tak věrný a spravedlivý, že pokud Ti své hříchy vyznáme, Ty nám je odpouštíš a očišťuješ nás od každé nepravosti. Jedině Tvá milost nám tak umožňuje vést posvěcený život s vyhlídkou na Boží království. 

            Dej, nebeský Otče, ať si vždy dobře uvědomujeme, co jsi pro nás udělal. Ať nežijeme z laciné milosti. Ať jsme ochotni činit pokání ze všech svých hříchů. Ať vždycky a ve všem hledáme Tvoji vůli a snažíme se ji naplňovat. Ať nejsme křesťané pouze podle jména. Ať milujeme bližního svého jako sami sebe Ať svůj čas, majetek a peníze Ti vždy a všude dáváme ochotně k dispozici. Odpouštěj nám naše hříchy a nepravosti, chraň nás od Zlého. Posiluj nás na těle, duši a duchu. Proměňuj nás mocí Ducha svatého k podobě Ježíše Krista. A daruj nám dostatek síly, moci, lásky, rozvahy, odvahy, moudrosti a všeho potřebného k životu, který se Ti líbí.  Za toto všechno Ti, nebeský Otče děkujeme a za toto všechno Tě prosíme před trůnem Tvé milosti ve jménu Pána Ježíše Krista. Amen.  

                                                                                                                                                     Stanislav Heczko