poslal lutrik
První čtení: Exodus 34,5 - 9: „Tu sestoupil Hospodin v oblaku. Mojžíš tam zůstal stát s ním a vzýval Hospodinovo jméno. Když Hospodin kolem něho přecházel, zavolal: "Hospodin, Hospodin! Bůh plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný, který osvědčuje milosrdenství tisícům pokolení, který odpouští vinu, přestoupení a hřích; avšak viníka nenechává bez trestu, stíhá vinu otců na synech i na vnucích do třetího a čtvrtého pokolení." Mojžíš rychle padl na kolena tváří k zemi, klaněl se a řekl: "Jestliže jsem, Panovníku, nalezl u tebe milost, putuj prosím, Panovníku, uprostřed nás. Je to lid tvrdošíjný; promiň nám však vinu a hřích a přijmi nás jako dědictví."“
Druhé čtení: Matouš 5,7: „Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství.“
Čtení ke kázání: Jakubův 2,13: „Na Božím soudu není milosrdenství pro toho, kdo neprokázal milosrdenství. Ale milosrdenství vítězí nad soudem.“
Kázání:
Milé sestry a drazí bratři,
dnešní kázání se bude týkat milosrdenství, které vítězí nad soudem. Začneme soudem. Jak víme, Bůh je láska (1 J 4,8 a 1 J 4,16). Ovšem současně Bůh je svatý (Lv 11,44). Boží svatost v sobě zahrnuje Boží moc, vyvýšenost, vznešenost, naprostou dokonalost, vševědoucnost, všeobsáhlost, všudypřítomnost a plnou soběstačnost. K Boží svatosti patří rovněž živelný odpor proti všemu nečistému, nesvatému a hříšnému. Bůh proto musí vzhledem ke své svatosti vykonávat na zemi spravedlnost a soud (Jr 9,23).
Víra v Boží soud byla jedním z neotřesitelných základů víry v Izraeli. Jako vládce nad vším Bůh nepřipustí takový průběh událostí, který by viníky nechal bez trestu a spravedlivé zavalené utrpením a zkouškami. I pohanům vydal Bůh své ustanovení a řády, nejen Izraelcům, a jejich nezachovávání trestá. Bůh je tedy nejen soudcem Izraele, ale také soudcem ostatních národů. Před exilem (babylonským zajetím Izraele) soud probíhal v rámci lidských dějin - odsouzení stavitelů babylonské věže, celosvětová potopa, zničení Sodomy a Gomory, odsouzení faraona a celého Egypta, vyhnání a zničení kenaanských kmenů, babylonské zajetí vyvoleného národa atd. Po návratu z babylonského zajetí pak postupně krystalizuje představa definitivního vítězství Božského soudce, konečného či posledního soudu.
Učení o posledním soudu patří k základním článkům křesťanské víry (Žd 6,2). Tento soud nutno vidět ve spojitosti s naplněním světa a lidských dějin jako celku. Poslední soud má totiž zajistit triumf Boží vůle zlomením všech odporů, s nimiž se setkává Bůh jak mezi duchovními mocnosti, které ovládají svět, tak mezi lidmi. Všichni lidé budou při něm volání k zodpovědnosti za své činy. Spravedliví pak vejdou do Božího království a získají věčný život, svévolníky ale čeká věčný oheň, vzdálení od Boha, věčné zatracení a trápení.
Nový zákon navazuje na starozákonní důraz, kdy soud je pojat jakožto součást Božího charakteru a jeho působení. I zde se Boží soudy neomezují na budoucnost, nýbrž ovlivňují život člověka již v tomto věku. Ovšem v centru pozornosti Nového zákona stojí především nadcházející či budoucí soud, definitivní a konečný soud, k němuž dojde při Kristově návratu. Na soudnou stolici zasedne sám Kristus (Sk 17,29 - 31). Souzeni budou všichni lidé, nikdo neunikne (2 Tm 4,1). Dokonce i andělé jej podstoupí (Ju 1,6). Kristus zhodnotí všechny stránky života člověka, včetně toho, „co je skryto“ (Ř 2,16), včetně „záměrů srdce“ (1 K 4,5) a „každého planého slova“ (Mt 12,36).
I křesťané projdou soudem, jak píše apoštol Pavel: „Vždyť se všichni musíme ukázat před soudným stolcem Kristovým, aby každý dostal odplatu za to, co činil ve svém životě, ať dobré či zlé“ (2 K 5,10). Ovšem v případě křesťanů půjde o soud otcovský, který je nepřipraví o spásu: „Nikdo totiž nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus. Zda někdo na tomto základu staví ze zlata, stříbra, drahého kamení, či ze dřeva, trávy, slámy - dílo každého vyjde najevo. Ukáže je onen den, neboť se zjeví v ohni; a oheň vyzkouší, jaké je dílo každého člověka. Když jeho dílo vydrží, dostane odměnu. Když mu dílo shoří, utrpí škodu; sám bude sice zachráněn, ale projde ohněm.“ (1 K 3,11 - 15).
Soud se bude týkat živých i zemřelých, jak zaznívá i v Apoštolském vyznání víry. Tento konečný soud totiž předpokládá vzkříšení z mrtvých. Jak je to však se zesnulými mezi jejich smrtí a příchodem Krista k soudu? Zde se názory křesťanů rozcházejí. Podle některých mrtvý člověk nemá vědomí a život po smrti je možný jen po vzkříšení. Při vzkříšení Bůh člověka znovu stvoří, resp. obnoví na základě dokonalé znalosti života a osobnosti člověka, kterou si uchoval ve své paměti. Do vzkříšení mrtvý člověk leží v hrobě, kde podléhá zkáze (porušení). Jeho stav lze přirovnat ke spánku, kdy člověk nic neví. Délka spánku přitom nehraje pro něj žádnou roli. Pro všechny lidi však nastane den, kdy Ježíšův mocný hlas je povolá zpět k životu. Spravedliví budou vzkříšeni k věčnému životu, nespravedliví k soudu, kde nemohou obstát. Nakonec budou bezbožní stráveni ohněm čili zcela zničeni, zlikvidováni.
Ovšem podobenství o zlém boháči a chudém Lazarovi (L 16,19 - 31), stejně jako Ježíšovo prohlášení lotrovi umírajícímu na kříži (L 23,43) ukazují na to, že zlý člověk je po smrti v místě trápení (v pekle) a věrný člověk v pokoji (v ráji či nebi). Jakýsi předběžný soud by měl tedy postihovat každého člověka od hodiny jeho smrti (hovoří se o osobním či soukromém soudu). Definitivní odsouzení pak přinese až poslední soud. Skutečnost soudu je tedy v Písmu hlásána velmi výrazně, s jeho způsoby (čas, způsob, místo) již je to složitější. Nicméně Božímu soudu neunikne nikdo. Živí i mrtví, věřící i nevěřící. A všichni budou souzeni podle evangelia Ježíše Krista (Ř 2,16).
Ale co když lidé o evangeliu nic neslyšeli? Zde souhlasím s Danem Drápalem, že Bůh ví, kdo by Krista přijal, kdyby se s ním setkal. Podle čeho? Třeba podle konání skutků milosrdenství, obsažených v podobenství o ovcích a kozlech ve dvacáté páté kapitole Matoušova evangelia. Těmito skutky milosrdenství se zde myslí krmit hladové, napájet žíznivé, odívat nahé, ujímat se pocestných, navštěvovat nemocné a vězněné (Mt 25,31 - 46).
Tím jsme se dostali k milosrdenství. Milosrdenství je sice spjato s dobročinností, jak je to uvedeno v podobenství o ovcích a kozlech, avšak jde tu o něco více. Podle Písma jde o pospolitost, závaznost a solidaritu, které jsou očekávány tam, kde dvě strany uzavřely smlouvu. Obsahem milosrdenství je bratrská, synovská nebo otcovská pomoc a věrnost. I lidská společnost by měla stát na milosrdenství. Především však je milosrdenství jakožto ochota pomoci základní charakteristikou Boží smlouvy s Izraelem. I když často z oboustranného závazku zbývá je závazek Boží, takže milosrdenství se proměňuje v milost. Starozákonní proroci navíc spojují milost se slitováním, které se týká zejména těch, kdo pro svůj hřích vypadli nebo byli vyloučeni ze stavu smlouvy. Milosrdenství je podle nich věčné proto, že je spojeno se slitováním jakožto ničím nezaslouženou, nevysvětlitelnou a odpouštějící láskou, jež je výrazem Boží podstaty bez ohledu na smlouvu. Vždyť sám Hospodin říká: „Smiluji se však, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji.“ (Ex 33,19).
Jelikož jde o lásku odpouštějící, je milosrdenství a slitování vždy spojeno s odpuštěním jakožto prominutím hříchů. A tak milosrdenství, milost, věrnost, slitování a odpuštění jsou příbuzné, vzájemně propojené pojmy, jež jsou spjaté s Boží láskou. Proto v dnešním prvním čtení jsme slyšeli, že Bůh je „plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný, který osvědčuje milosrdenství tisícům pokolení, který odpouští vinu, přestoupení a hřích“ (Ex 34,6 - 7).
Milosrdenství je tedy jedním ze způsobů, jakými se projevuje Boží láska k člověku. Činy, kterými můžeme konkrétně napodobovat Boží lásku k lidem, bývají obvykle nazývány skutky milosrdenství. Křesťané se od nepaměti snažili na základě Písma svatého sestavit jakýsi sedmibodový katalog skutků milosrdenství. A protože člověk je nejen tělo, tak se začali rozlišovat skutky tělesného milosrdenství a skutky duchovního milosrdenství. Skutky tělesného milosrdenství jsou podle tohoto katalogu tyto: sytit hladové, dávat pít žíznivým, oblékat nahé, ujímat se lidí bez domova, navštěvovat nemocné, navštěvovat vězněné a pohřbívat zemřelé. Skutky duchovního milosrdenství jsou pak tyto: radit pochybujícím, poučovat neznalé, napomínat hříšníky, těšit zarmoucené, odpouštět urážky, trpělivě snášet obtížné lidi a modlit se za živé a zemřelé. Je to jen orientační seznam. Samozřejmě lze konat i mnoho dalších skutků milosrdenství. Například rozdávat almužny, podporovat dobročinné organizace či přispívat na misie.
Není však Boží soud spojený s odměnami a tresty v rozporu s Božím milosrdenstvím? Ukažme si, že nikoliv. V celém průběhu dějin spásy se ukazuje, že Bůh musí potrestat hřešící lid. Ovšem stačí, aby hříšník k Němu ze své bídy zavolal, a Jeho soucit se probudí a převládne nad spravedlností. Vidíme to třeba na příkladu vysvobození Izraelců z babylonského zajetí, kam se dostali pro svoji nevěrnost a neposlušnost. A i dnes platí následující slova proroka Izaiáše: „Sijón bude vykoupen soudem a ti v něm, kdo se obrátí, spravedlností.“ (Iz 1,27). I tak vítězí Boží milosrdenství nad soudem.
Boží soudy jsou v posledku projevem Boží lásky a Božího milosrdenství. Jsou jednak projevem Božího soucitu s lidmi, které kazí a ničí hřích, jednak představují nabídku možnosti, jak být zachráněn. Při Božím soudu nejde v první řadě o záhuby svévolníků, nýbrž o vysvobození spravedlivých. A spravedlivým se může stát každý. A jak jsem uvedl výše, skutky milosrdenství mohou zachránit i ty, kdo se nemohli seznámit s evangeliem Ježíše Krista.
Ovšem slova Jakuba, bratra Páně, která jsme slyšeli v dnešním čtení ke kázání, byla určena věřícím lidem. Mohou křesťané kvůli svému nemilosrdnému chování jít do zatracení? Podle mne mohou. Viděl jsem řadu křesťanů, kteří jednali s lidmi, včetně svých bratří a sester v Kristu, tvrdě a nemilosrdně. Víra by samozřejmě měla vést k patřičným skutkům, jak píše dále Jakub: „Jako je tělo bez ducha mrtvé, tak je mrtvá i víra bez skutků.“ (Jk 2,17). Je třeba jednat podle Božího slova a nebýt jen jeho posluchačem. To bychom jen klamali sami sebe (Jk 1,22). To mimo jiné bezpochyby znamená, že bychom se měli naučit konat skutky milosrdenství. Tedy krmit hladové, napájet žíznivé, odívat nahé, ujímat se pocestných, navštěvovat nemocné a vězněné, těšit zarmoucené, odpouštět urážky, trpělivě snášet obtížné lidi atd. Skutečně to děláme? Pokud ne, tak nám při konečném zúčtování Ježíš může sotva prokázat milosrdenství a zachránit nás od věčného utrpení. Neboť pro naše spasení je rozhodující víra, která se uplatňuje láskou (Ga 5,6). Ne nadarmo Ježíš nás varuje: „Ne každý, kdo mi říká `Pane, Pane´, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích.“ (Mt 7,21).
Žijme tedy tak, abychom byli hodni Boží záchrany a Božího milosrdenství. Nezapomínejme na Ježíšova slova, která jsme slyšeli v našem dnešním druhém čtení: „Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství.“ (Mt 5,7). Proto vyslyšme výzvu apoštola Pavla, obsaženou v Listě Galatským: „V konání dobra neumdlévejme; neochabneme-li, budeme sklízet v ustanovený čas. A tak dokud je čas, čiňme dobře všem, nejvíce však těm, kteří patří do rodiny víry.“ (Ga 6,9 - 10). Amen.
Modlitba po kázání:
Náš nebeský Otče,
děkujeme Ti, že jsi plný milosti, lásky, slitování, věrnosti a odpuštění. Že nechceš, aby hříšník zemřel, ale aby činil pokání a byl živ. Že v případě Tvého soudu nejde v první řadě o záhuby svévolníků, nýbrž o vysvobození spravedlivých. Tvé soudy jsou tak v posledku projevem Tvé lásky a Tvého milosrdenství. Jsou jednak projevem Tvého soucitu s lidmi, které kazí a ničí hřích, jednak představují nabídku možnosti, jak být zachráněn.
Na Tvém soudu tak vítězí milosrdenství nad soudem. A skutky milosrdenství mohou dokonce zachránit i ty, kdo se nemohli seznámit s evangeliem a se zvěstí Tvého jediného Syna a našeho Pána Ježíše Krista. Na druhé straně mohou přijít o svou spásu, Jeho domnělí učedníci, pokud nejsou schopni prokázat opravdové milosrdenství. Platí totiž, že je blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství.
Proto nám, nebeský Otče, daruj dostatek milosti, moudrosti a lásky, abychom se skutečně stali milosrdnými, jak Ty sám jsi milosrdný. Abychom byli schopni konat skutky jak tělesného milosrdenství, tak duchovního milosrdenství. A tak byli hodni Tvého milosrdenství a Tvé záchrany. Dej, aby co nejvíce lidí se naučilo prokazovat milosrdenství, aby na Tvém soudu došli Tvého milosrdenství. Za toto všechno Ti, nebeský Otče děkujeme a o toto všechno Tě prosíme před trůnem Tvé milosti ve jménu Pána Ježíše Krista. Amen.
Stanislav Heczko
