Evangelia jistě k diskuzi nejsou, pokud jde o jejich text a význam v originálním jazyce.

2) - Dobře. Kde se v Evangeliu píše o nějakých sedmi svátostech, o biskupské posloupnosti či dokonce posvátné tradici? Konkrétně o tradici se v celé Bibli (beru Ekumenický překlad, takže může to být věcí k diskuzi) píše pouze na 10 místech. Pouze jeden jediný z nich je použit v pozitivním smyslu (1. Kor 11:2). Všech ostatních 9 zmínek je vyloženě negativních. Nevím, jestli by pomohlo, kdybych je vypsal - snad jedině, pokud bys o tom měl potřebu diskutovat.

3) Tady neříkáš nic nového, jenom je to Tvůj výklad bodů 1) a  2), takže se k tomu můžeme vrátit později.

Uvítal bych více citací jak z Písma, tak Willyho, neboť v tom opravdu to, co jsi psal zatím nevidím.

  Willyho příspěvky si čtu a poměrně systematicky, ale za celá léta jsem nenarazil na to, že by se Willy byť jen náznakem veřejně negativně vyjadřoval o Kristově církvi a nikdy jsem nečetl, že by odmítal být členem Kristovy církve.

  Jestli je Kristus stejný všude a za všech okolností, vyznáváte stejného Krista, jak se vám tedy stane, že máte různá vyznání?

Urovnej si to v hlavě. Už by bylo docela na čase.

Na počátku Mojžíšova vystoupení stojí "zpěv o překročení Rudého more". 
Na konci svého života zpívá píseň, kterou by bylo možno nazvat "zpěv o Jordánu". 
Tyto dva zpěvy představují velkolepou vizi budoucích věků, vizi cesty Jisraele historií. 
Před očima vůdce následují v rychlém sledu rozhodující okamžiky v dějinách jeho lidu. 
Ostrými tahy načrtává obraz svého věrného, prudkého i nezkrotného národa, národa připraveného stejně k oběti jako k odvrácení se od Božích příkazů. 
Mojžíš připomíná všechny hlavní otázky židovského myšlení a jeho odpověď, řešení, které naznačuje, j sou pro národ posledním poselstvím tohoto "Božího služebníka". 
Svědectví nebe a země. Nebe a země jsou povolány, aby byly svědky Boží pravdy. 
Tomuto zvláštnímu svědectví dali naši vykladači různá vysvětlení. 
Jedno z nejkrásnějších je toto: 
Poslušnost Jisraele před Zákonem představuje jednu ze základních podmínek kosmického řádu. 
Když Jisrael opouští cestu Smlouvy, vše se bortí. 
Odezvy našich činů jsou nevypocitatelné a v každém případě přesahují oblast bezprostřednosti, pokusu. 
Ve vesmíru, v tomto gigantickém propojení a zřetězení souvislostí, nemohou být fyzické a morální kategorie nikdy zcela odděleny. 
Společně se podílejí na kategorii třetí, Boží pravdě, z níž vycházejí. 
Postoj člověka k morálce, činy Jisraele, se nemohou neprojevit na fyzickém stavu světa. 
Tak i udržení nebe a země v jejich přírodním řádu je zcela podřízeno chování Jisraele, jeho morální síle. 
Nebe a země jí jako dva svědkové bezprostředně podléhají, jejich existence na postoji Jisraele závisí. Věrnost Boha - nevěrnost Jisraele. 
"Skále té, jejíž skutky jsou dokonalé, neb všechny cesty Jeho (jsou) spravedlivé" [32:4]. 
K označení nezměnitelné Boží pevnosti není žádný výraz vhodnější než právě metafora "skála"; pro Boží lid, který byl přítomen zjevení na Sinaji, má dokonce zcela zvláštní význam. 
Zmínka o žulových kamenech ze Sinaje se v tomto zpěvu několikrát opakuje. 
A pokaždé tak Mojžíš označuje Bytí, které je stále rovno sobě, které je "Ten, který Je, Bůh spravedlivý a věrný, bez klamu a násilí". 
Potvrzení Boží spravedlnosti má pro židovské myšlení zásadní význam. 
Tato spravedlnost se před očima vyjevuje nejrůznějším způsobem, mnohé její aspekty zůstávají nepochopitelné, rozumu skryty. 
A bude tomu tak dlouho, pokud o její pochopení budeme usilovat jen s našimi nedokonalými, individuálními lidskými schopnostmi. 
Pátý verš před nás staví nespočet těžkostí. 
Hirsch ho interpretuje takto: 
"Jejich provinění (hebrejsky mumam) zničila (šichet] Mu (lo) v syny převrácené (lo banav = doslova ne syny] pokolení zkažené (dor ikeš)." 
Podle Hertze je třeba překládat: 
"Zničení není od Něho (šichet = zničení, lo lo = není od Něho). 
Provinění jeho synů je, že jsou zkažené pokolení (banav mumam dor ikeš)." 
Raši verš interpretuje podle základního smyslu věty, avšak její význam je ve všech komentářích hodnocen stejně. 
Poučení z historie. "Rozpomeň se na uplynulé dny" (32:7). 
Podle některých vykladačů obsahuje tato věta micva (příkaz) pozitivní povahy: 
Učit se z historie, čerpat z ní pevné hodnoty, nacházet v minulosti pravdivý pramen víry. 
Jisrael nechápe dějiny jako chaotickou změť slepých sil, náhod, pádů a katastrof, ale jako stavbu nadanou stejným řádem a smyslem, jaké nacházíme ve velkém důsledku dějin - přírodě. 
Hledat v dějinách smysl byl skutečný objev Židů, kterým se inspirovaly všechny pozitivistické a materialistické školy, aniž by tušily, že tak navazují na dědictví svrchovaně náboženského smýšlení. 
Pro věřícího žida dějiny představují nesmírný zpěv. 
Ve svém srdci se setkal se všemi civilizacemi, všemi duchovními proudy. Původ Židů je velice blízký kořenům naší civilizace. 
Židovská epopej zanechala stopy v srdci všeho lidstva a právě v ní každý žid může a musí nacházet posilu pro sebe sama, nalézat inspiraci pro správná rozhodnutí. 
Dějiny Jisraele jsou konec konců jediným živým důkazem Boží prozřetelnosti. 
Taková jsou také Mojžíšova slova: Učí nás chápat historii, kterou považujeme za uplynulou, ale pro Mojžíše má i smysl vzdálený, skrytý v temnotě budoucnosti. 
Mojžíš současně s ničím nesrovnatelnou jistotou, bez slov připomínajících proroctví, jasně ukazuje, jakým směrem se bude národ ubírat, bude-li se chovat ve shodě s Boží vůlí, i kam by ho zavedla vzpoura proti jeho nejvlastnějšímu poslání. 
Nikde jinde není tak jasně naznačena kontinuita, s jakou se svět vyvíjí, jako zde. 
Takto bychom tedy měli chápat tuto micva, z níž vyplývá nanejvýš důležité poučení: povzbuzení pro toho, kdo váhá, kdo se chce odvrátit od svého lidu a jeho tradic. 
Provinění a trest. Odpověď starců ("Zeptej se svých starců a povědí ti" - 32:7) je dokladem neustálé péče Boha 0 Jeho lid (32:9). 
Jisrael však přesto neztrácí nic ze své domýšlivosti a vyslouží si označení "národ tvrdé šíje". 
Jistě, tato "tvrdošíjnost" se může stát skutečnou hodnotou, když jde o zachování věrnosti Bohu navzdory pokušení a zkouškám. 
Jestliže však nepoddajnost slouží špatným myšlenkám, jestliže se národ "nechce nic učit", nechce přijmout poučení ze zkoušek, které mu Bůh určil, může se tento rys stát hlubokým proviněním. 
Nevděčnost národa se stává zjevnou (32:15), když se ukáže, že špatné sklony mají na něj větší vliv než Boží učení. 
Bůh však přesto na svůj národ nevylévá všechen hněv. 
Nepostihuje ho trestem naprostým a úplným, byť by to bylo spravedlivé. 
Bůh na Jisrael sesílá nejrůznější nesnáze (32:12-25), ale uprostřed střetu s ním se Jeho trestající ruka odvrací, aby nebylo zneváženo Boží jméno. 
Nic by nebylo horší, než kdyby odpůrci Židů věřili v úplné vítězství své věci. 
Bůh stanovil hranice, které národy, nástroje Boží vůle, nemohou nikdy překročit. 
V tom je největší útěcha Jisraele, lidu, který bude tak dlouho vydán vůli národů. 
Jednoho dne si Bůh vyžádá účty od těch, kterým Jisrael svěřil. 
Zúčtuje se všemi, kteří nastoupili cestu nízké msty a pod zlovolnými záminkami vyhovovali svým primitivním pohnutkám, pohrdajíce tak Božími ustanoveními (32:43), místo aby v blízkosti Židů naplnili dílo morálního pozvednutí. 
Nepřestupujte Boží příkazy, nezapomeňte, že i když to není zjevné, Bůh se od svého lidu nikdy úplně neoddělí - takové je Mojžíšovo poselství. Slovy Písma: "Vězte, národy, že Jisrael není bez Pána a bez ochrany, nezneužívejte moci, která je vám dočasně dána." Zákon, život Jisraele. 
Mojžíš skončil svou píseň, která bude nadále "žít" v paměti lidu. 
A tu znovu, ještě jednou, přikazuje dodržovat to, co je pro židovský osud a poslání nejdůležitější: Zákon. 
Vždyť tento Zákon "není prázdné slovo". Bůh nemá v úmyslu dělat náš život obtížnějším, než je. 
Neraduje se z toho, že nám ustanovuje omezení a odříkání, protože Boží Zákon je pouze dílem Jeho dobra. 
Nemá jiný cíl, než nám ukázat cestu skutečného štěstí, vést nás k životu plnému zdraví, radosti a svatosti. 
Jisrael dospěl na konec bolestných let, před ním se otvírá velká budoucnost, a Mojžíš má jediné přání: 
"Kéž by se prodloužily vaše dny na této zemi, kterou jste dědičně obdrželi" (32:47). 
Prodloužit naše dny - dokonce i modlitba Šema nám to přeje. 
Jediná podmínka je s tím spjata: 
Žít podle Boží Tóry, v jejím duchu přispívat k obrození světa, aby byl obrazem spravedlnosti a lásky. (Z úvah významného náboženského myslitele 19. století Samsona Rafaele Hirsche přeložil L.P.) 
Věstník ŽNO 9/1983

I z jejich 'poznámkového' užití v Berit Chadaša (ob)nove(né) smlouvě je zřejmé, ke komu třeba Petr a Jan psali (známost těch věcí). Anebo ... je používali a také jim učili. Rozhodně Tóru psanou a ústní Tóru,  (židovské výklady) nezavrhovali jako celek (jak je tomu dnes od schizma dokonaného ve 4.století). Dnes je spousta výkladů SZ (i NZ) nemajících pro ta 'slepá' místa nikde oporu, pouze tak v naprostých domněnkách a 'vizích' 'novodobých' učitelů a 'poslů tajemství'. Od toho jsem se odklonil, abych hledal, co znali a na čem své výklady stavěli apoštolové.