|
Právě je 268 návštěvník(ů) a 1 uživatel(ů) online: rosmano
Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde
|
Zaznamenali jsme 116551332 přístupů od 17. 10. 2001
|
| |
Nebezpečná učení: Zamyšlení nad knihou Ulfa a Brigity Ekmanových
Vloženo Pondělí, 24. únor 2020 @ 23:29:19 CET Vložil: Tomas |
poslal Nepřihlášený Motto: „Dostali jsme se do cíle. Podíval jsem se ven a uviděl jsem před sebou univerzitu – na tabuli bylo napsáno Loyola univerity, jezuitská univerzita! Dali jsme se do smíchu a divili se, jak se to vůbec mohlo stát. Že naším cílem byli jezuité, to jsme opravdu netušili.“
(Ulf Ekman popisuje svůj neplánovaný příjezd na univerzitu v Chicagu)
Úvod
Letos (2018) Karmelitánské nakladatelství vydalo přelomové dílo manželů Ulfa a Brigitty Ekmanových Velký objev – naše cesta do katolické církve. Kniha tak navazuje na stejně zdařilou, prakticky stejnojmennou knihu manželů Scotta a Kimberly Hahnových, přičemž u obou knih je použito velmi podobného patetického jazyka a sugestivní argumentace. Kniha je psána odlehčeně, s pokorou, a přesto svěže a poutavě. Na celkem 204 stranách textu nás oba manželé provedou strhujícím, dechberoucím příběhem, jak se z radikálních charismatiků stali dobří katolíci. Kniha je věnována nejen vlastním dětem, ale rovněž členům Slova života a potažmo i ostatním nezávislým charismatikům, které má zřejmě vést cestou poznání plnosti a spočinutí v Matce všech církví.Malé ohlédnutí
Při četbě autobiografie manželů Ekmanových jsem se ve svých myšlenkách vrátil do pionýrských devadesátých let, kdy lidé začali objevovat západní hodnoty s jejich nespočetnými klady, ale stejně tak i zápory. Vzpomínám na město oblepené plakáty s mladými muži se švédskými jmény, kteří jezdili do Brna pořádat konference divů a zázraků, kde se na ně scházela zejména omladina z místních sborů. Z nich se postupně rozrůstala skupina mladých a zapálených entuziastů. Jejich zbožnost se vyznačovala nadšeným vymítáním démonů prakticky z čehokoliv a radikálním rozchodem s křesťanskou tradicí, což provázel až militantní antikatolicismus. Obvykle se rekrutovali jako renegáti z AC, BJB a CB. Příjezd samotného švédského apoštola, mladého muže v brýlích, zpočátku předcházeli již zmínění dva evangelisté z Uppsaly, kteří následně pořádali shromáždění s velkolepými sbírkami do umělohmotných kbelíků. Vlivem konferencí se jim občas podařilo odvést pár dalších mládežníků z brněnských církví. Díky tomu prakticky zanikl jeden podobně smýšlející sbor a půlka jiného odešla do Slova života. Stoupenci nového hnutí prosperovali a nikdy nebyli nemocní. V nově založeném Slovu života (v Praze ve Vodě života) to odsýpalo a jak uváděl jejich časopis, kombajny žnuly českou obilnici. Desítky uzdravených, stovky spasených, slepí viděli, chromí chodili a prakticky z každé publikace se smál mladý Švéd. Letniční se na nové hnutí dívali různě, často se směsí nedůvěry a závisti. Mnozí obdivovali velkou víru a měli tendenci věřit, že tito lidé jsou opravdu uzdraveni a prožívají zázraky na každý den. Věděl jsem o psychicky labilních křesťanech, kteří se nedávno obrátili a toužili se své indispozice zbavit. Uvěřili slibům o uzdravení a na shromážděních i v ulicích podstupovali opakované exorcismy, což jim poněkud přitížilo. Znal jsem dva muže, z nichž jeden trpěl diagnostikovanou paranoidní schizofrenií, kteří se tímto učením nechali ovlivnit. Byli varováni, protože vedení církve bylo ostře kritické, ale možná ne dostatečně, protože jiní vedoucí se za adresnou kritiku mocných činů a božích služebníků obávali božích soudů a ještě jiní byli sympatizanty. Oba byli tímto učením přitahováni a chtěli se zřejmě zbavit démonů. Jednoho našli po čase mrtvého na zahradě a druhý je dodnes nezvěstným. Samozřejmě příčinnou souvislost zde nelze doložit, nicméně o šesti sebevraždách v souvislosti s učením autora německé větve hnutí Víry referoval i odborný český tisk. Ve Švédsku tou dobou probíhala aféra, kdy okolo 40 lidí z biblické školy v Uppsale bylo hospitalizováno na psychiatrii a bylo popsáno 16 sebevražd, kdy příbuzní zemřelých sebevraždy připsali danému hnutí. V USA byly počty obětí mnohem vyšší. Zprávy ze švédských letničních kruhů pak uvádějí 70 případů psychiatrických hospitalizací daného hnutí. Někteří začínali zkoumat i velmi podivné učení, které tvořilo kvintesenci soteriologie hnutí, a to, že Kristus duchovně zemřel a v pekle porazil ďábla. Členové hnutí obvykle o ničem takovém nevěděli, ale téměř vždy, když byli s daným učením konfrontováni, jej začali hájit. V té době málokdo tušil, že jde o nauku prakticky všech nezávislých charismatiků. Někteří učení odmítali zkoumat, protože učení rozděluje, ale láska sjednocuje. Přesto mne zajímalo mnohem více právě toto učení, než bizarní a excentrické vystupování, a tak jsem se začal zabývat apologetikou. Když pak Apoštolská církev v roce 1994 pořádala kritickou konferenci o hnutí Víry, logicky protestovali nejen švédští charismatici, ale i KMS, která toto učení šířila skrze Margiesovy a Haginovy brožurky a Princeho vyučování. Přes nespornou podobnost v učení, čeští charismatici, kteří se nacházeli pod vlivem německého hnutí Víry, neměli švédskou větev stejného hnutí v oblibě. Švédští charismatici totiž nebyli ekumeničtí, hráli si „na svém písečku“, neplánovali podřídit se českým apoštolům a neparticipovali na jejich ekumenických počinech. Dokonce ve stejnou dobu, kdy KMS organizovala satelitní evangelizace s Billy Grahamem, pořádali vlastní akci. To nutně vzbudilo nevoli, jelikož to ignorovalo sjednocující roli KMS, která nesla vizi jednoty pro celou Českou republiku, vyhlížející probuzení. A tak se tyto proudy pustily do křížku. Více o tom v článku Hnutí Víry v Čechách a na Slovensku (1987 – 2011).Když se posléze Ulf Ekman stal ekumenickým a Slovo života se rovněž ekumenicky zařadilo, jeho slavný český pastor se stal prominentem charismatických Kurzů Alfa v ČR. Ještě před tím se sjednocení hlásající čeští apoštolové KMS veřejně neshodli a rozešli, a náhle se Ulf Ekman stal pro Život víry celebritou. Ale zpět k manželům Ekmanovým. To, co je při přečtení knížky na první pohled zřejmé, že Ulf Ekman se domnívá, že po celou dobu svého působení byl veden Duchem svatým a počátky Slova života vidí takřka idylicky. Již od začátku v něm cosi hlodalo ohledně katolicismu a Ekman byl postupně Bohem veden až do římskokatolické církve (s. 18–25). Není zde ani zmínka o sebevraždách, psychiatrických diagnózách ex-členů apod. To vše, pokud vůbec, byly asi jen nepatrné přešlapy. Hlavním hříchem Slova života tedy nebyly hereze a manipulace, ale to, že působilo rozdělení, i když bylo povoláno k jednotě (s. 110). Zato je zde zdůrazněno, že Slovo života bylo patrně neprávem označeno za sektu (s. 89) a Ekman zdůrazňuje, že zvláště kritičtí byli tehdy švédští letniční resp. jejich představitel, se kterým se ovšem později smířil (s. 126–127). Nechci nyní rozebírat obsah celé knihy, ale dovolil bych si nabídnout svůj pohled, proč k Ekmanově příklonu ke katolicismu zřejmě došlo a proč k tomu bude podle mne v budoucnu docházet i u dalších charismatiků.
Militantní antikatolicismus
Co bylo na první pohled v 90. letech u běžných členů Slova života patrné, byl extrémně militantní antikatolicismus. Ten byl ovšem často způsoben zkresleným a zjednodušeným pohledem bez znalosti církevní historie. Ekman v knížce velmi trefně sděluje, že se chtěli vrátit ke kořenům, přičemž ignorovali kmen. Pokud člověk začne negovat něco, co zná jen velmi matně, časem nutně zjistí, že jeho kritika stojí na něčem, co vlastně neexistuje. Jelikož Ekman byl luterským teologem, který o historii staré církve musel mít alespoň povědomí, ještě méně toho museli znát jeho neškolení následovníci. Paradoxně se pak z kritika, pokud začne být lépe informován, může stát stoupenec. Vzpomínám, jak bývalý pastor sboru, jehož jsem byl členem, tvrdil, že si nemůžeme dovolit ignorovat Slovo života, protože přece jednou budeme spolu s ním stát na stejné straně. Nechápal jsem, kde bere tu jistotu. Tehdy jsem tuším žertem řekl něco ve smyslu, že tou dobou již budu vyloučen z církve a že Ekman se stane katolíkem, což povede k tomu, že všichni charismatičtí antikatolíci, které shromáždil, jej budou následovat. Netušil jsem, že se to jednou může stát skutečností. Dnes již vím, že prakticky nic nemůže být tak ironického, aby se to v církvi časem nemohlo uskutečnit. Přesto si myslím, že Ulf Ekman jen předběhl dobu a vždy byl jen o krok napřed. Vždyť v Uppsale se padalo a smálo řadu let před Torontem. Ekman byl manažerem, který církev i sbor vedl jako soukromou nadaci mnohem dříve, než v ČR přišlo do charismatické módy hnutí církevního růstu. Ekman tak o celou dekádu předběhl dnešní manažery. Také se otevřel ekumenismu dříve, než tak činila většina charismatiků a rovněž věřím, že přestoupil ke katolíkům dříve, než tak učiní velká část nezávislých charismatiků. Ostatně, je to velmi explicitně zmíněno i v knížce, když Ekmana a jeho ženu jedna bývalá nezávislá charismatička a nyní katolička Kim Kollinsková nazvala „mostem“, po kterém půjdou mnozí (s. 65). Ačkoliv to nyní vypadá vzdáleně, věřím, že to bylo pravdivé proroctví a že mnoho členů Slova života a Křesťanských společenství, včetně jejich vedoucích, se v nedaleké budoucnosti stanou římskými katolíky. V dalších řádcích se pokusím vysvětlit proč.
Důraz na Izrael
Všichni charismatici jsou obvykle fascinováni státem Izrael. Osobně nemám nic proti křesťanskému sionismu, ale tato fascinace přechází v praxi judaismu a v Jeruzalémský syndrom. Co jiného znamenají sederové večeře, Davidovy stánky, Domy modliteb, šofary, tance s meči apod. I křesťanští astrologové vypočítávají konec světa na základě židovských svátků. Nedávno jsem četl článek jednoho charismatického proroka, ke kterému prý Bůh v Jeruzalémě začal konkrétně mluvit ohledně českého národa. U některých návštěvníků to tedy jde tak daleko, že se přímo v Jeruzalémě začnou považovat za proroky se zvláštním posláním. Stejně tak Ulf Ekman začíná, tváří v tvář historickým památkám, kostelům a starobylým křesťanským řádům, v sobě nalézat historické kořeny, a právě tam mu Bůh říká, aby přestal katolickou církev považovat za mrtvou. To žádného charismatika přeci nemůže nechat v klidu! Charismatické hnutí stejně jako římskokatolická církev pak v mnohém praktikuje Starý Zákon, ať už jde o úřad kněží, kdy například John Wimber kněžsky, po áronovském vzoru, pomazával ke službě uzdravování oddělené služebníky, Rueven Berger pálil v Pensacole na obětním oltáři papírky s modlitbami, charismatičtí chváliči mají jako levité přivádět sbor do Boží přítomnosti apod. Praxe judaismu tak tvoří pevné pouto mezi charismatismem a římským katolicismem. Židovská, katolická a charismatická liturgie jsou si proto velmi podobné. Navracejí se ke Starému zákonu, ke kněžství, levítárním pěvcům, chrámové bohoslužbě, domům modliteb, Davidovu uctívání, liturgickým rouchům, smyslově bohatým bohoslužbám apod. Není divu, že Ekman byl hotov přijmout katolickou liturgii, kterou dříve tak okázale pohrdal.
Společná eklesiologie
Pokud jde o eklesiologii, i zde byl Ekman velmi blízko katolickému chápání autority. Jeho církev měla formu nadace, v jejímž čele stál on. Sám Ulf Ekman byl ředitelem biblické školy, ředitelem křesťanské školy Slovo života, ředitelem nakladatelství Slovo života a byl též vedoucím redaktorem periodik zvaných Časopis pro vítězný život a Slovo života. Kromě toho vedl i soukromou střední školu. Sbory Slova života neměly klasické staršovstvo, ale vše zaštiťoval úřad pastora. Dá se říci, že Ekman ve Slovu života zastával primát, který byl analogický tomu papežskému a osobně jsem znal křesťany, kteří nemohli vystát Ekmanův kult osobnosti a proto jeho nadaci Slovo života opustili. Nelze se proto divit, že Ekmanovi není katolické pojetí autority cizí a že je nyní velkým zastáncem papežství, které v knize dlouze a široce obhajuje (s. 135–151). Při komparativním pohledu podobně, jako byla autorita Ulfa Ekmana nad celým Slovem života, tak papež stojí nad všeobecným koncilem a sborem biskupů, jeho rozhodnutí nepotřebují žádného potvrzení, není proti nim odvolání. Má postavení nejvyššího zákonodárce, nositele nejvyšší výkonné moci a nejvyššího soudce. Je veleknězem církve, má nejvyšší autoritu v otázkách víry a mravů, jeho slavnostní rozhodnutí ex cathedra jsou nadpřirozeným způsobem Bohem chráněná před omylem a zavazují celou církev. Jeho titul zní biskup římský, náměstek Ježíše Krista, nástupce knížete apoštolů, nejvyšší velekněz všeobecné Církve, patriarcha Západu, primas Itálie, arcibiskup a metropolita římské provincie, suverén státu Vatikánské Město, služebník služebníků Božích. To vše velmi připomíná primát a bývalou roli Ulfa Ekmana ve Slovu Života.
Podstatným bodem shody je i skutečnost, že jak nezávislé charismatické hnutí, tak římský katolicismus – na základě obrazu hlavy a těla – ztotožňuje církev s postavou samotného Krista. Církev je tedy Kristus, čímž má samozřejmě i prostřednickou úlohu.
Duchovní spřízněnost
Je velmi poučné si všimnout, že Ekman na mnoha místech zažívá stejnou boží přítomnost, jako prožíval ve Slově života, když se dívá na svátost oltářní (s. 108), při návštěvě Medžugorje, Fátimy a v Lurdech (s. 130). Stejně jako katoličtí světci trpěl jakýmsi nervovým zhroucením, které připisuje boží výchově, a uzdravení prožil díky léčivým mariánským pramenům a božímu příkazu navštívit mši v Lurdech (s. 174–175). Pokud by takto mluvil řadový charismatik, bylo by to asi podivné, ale pokud tímto argumentuje sám zakladatel charismatické větve, který se i u šéfredaktora Života víry těšil velkému respektu, je nutné přiložit jeho výpovědi zcela jinou váhu. Když tedy Ekman prohlašuje, že na mariánských poutních místech a v přítomnosti svátosti oltářní nalézá stejného Ducha jako ve Slově života, věřím mu to a nezbývá mi, než to uznat. Vždyť stejně, jako se římským katolíkům zjevují zemřelí svatí, podobně se zjevují i charismatikům. Charismatici i římští katolíci to vysvětlují tak, že se jedná o oblak zemřelých svatých, který nás obklopuje a vstupuje s námi do kontaktu, což nalézají v „oblaku svědků“ z epištoly Židům. V knize se takto ospravedlňuje zjevení Marie (s. 105). Podobných paralel by se našlo v knize povícero. Ostatně, pokud se Benny Hinnovi zjevuje Kathryn Kuhlmanová, Ricku Joynerovi apoštol Pavel, proč by se dětem ve Fátimě nemohla zjevovat Marie? Jednání v pozadí
Na více místech v knížce je možné si všimnout, že římskokatolická církev již řadu let separátně jedná s protestantskými i nezávislými charismatiky (s. 70) a je nasnadě, že jejím cílem je dosažení plného společenství, rozuměj podřízení se autoritě římského biskupa (papeže). Roku 2007 (sedm let před odchodem ze Slova Života) se již Ekman účastní v Římě těchto rozhovorů právě na popud Kim Kollinskové, která ho považuje za most, po kterém se budou charismatici ubírat do Říma (s. 125). Stejně tak je zde zmíněna řada konvertitů z řad nezávislých charismatiků, kteří se stali římskými katolíky. Velmi pozitivně jsou zde zmíněni manželé Hahnovi, kteří napsali knihu Naše cesta do katolické církve, která jakoby tvořila předlohu a byla psána totožným jazykem jako kniha manželů Ekmanových. Charismatické konvertity obvykle zpočátku zaujme niterná spiritualita a prožitkovost víry, láskyplný přístup, společné kořeny apod. Při četbě knihy je také vidět, jak Ekman systematicky vedl Slovo života směrem k akceptaci římského katolicismu a jak k tomu využíval zejména zájezdů do Izraele, kde svůj sbor promyšleně s římským katolicismem seznamoval. Sám se pro konverzi definitivně rozhodl na ekumenické konferenci v Krakově v roce 2013, kde mimo jiné úžasně promlouval – podle Ekmana – zakladatel hnutí Alfa Sandy Millar (s. 182). Definitivní rozhodnutí oznámit svoji konverzi dne 9. března 2014 učinil v lednu poté, co byl utvrzen vystoupením Tonyho Palmera, žádajícího na konferenci Kennetha Copalenda ukončení rozkolu mezi protestanty a katolíky, a kam papež Franišek skrze Palmera zaslal svoji zdravici s požadavkem jednoty (s. 186). Copeland zde v podstatě za nezávislé charismatiky v hnutí Víry vyhlásil konec reformace a rozkolu s katolíky a vyzval shromáždění k jednotě s římskokatolickou církví. Ještě téhož roku Tony Palmer, biskup episkopální církve, zemřel.
Závěr
Knihu manželů Ekmanových bych doporučil jako povinnou četbu všem nezávislým charismatikům, zejména těm ze Slova života. Mnozí si ještě neuvědomují, jak blízko má jejich víra k římskému katolicismu, ať už se jedná o strukturu církve vedené jedním mužem, včetně učení o nedotknutelnosti autorit; senzuální liturgii plnou barev a starozákonních obrazů, ale také o učení o církvi, kde je církev chápána jako Kristus a kde se zjevují svatí. Více o podobnosti učení nezávislých charismatiků (dnes tzv. neocharismatiků) a římských katolíků je například ve studii Podobnosti v nauce římských katolíků a nezávislých charismatiků.Není žádným tajemstvím, že Slovo života v ČR nyní prochází hlubokou a zásadní krizí a rozdělením. Jsem přesvědčen, že mnoho z jeho členů nakonec nalezne v nedaleké budoucnosti svůj domov v římskokatolické církvi a při eucharistii budou prožívat důvěrně známý pocit boží přítomnosti, který prožívali ve svých sborech. Až spočinou v plné jednotě s římským biskupem, zřejmě pak z úst svého duchovního otce, Ulfa Ekmana, který je předešel domů (s. 197), uslyší „vítejte doma, bratři“. Ulf Ekman byl jen vždy o krok napřed před ostatními charismatiky. Rovněž bych se nedivil, kdyby se současná kultovní modlitebna Slova Života v Uppsale stala v budoucnu římskokatolickou kaplí, podobně, jako se jí stala Křišťalová katedrála, kterou původně v Kalifornii vystavěl protestantský učitel pozitivního myšlení Robert H. Schuller.
|
Re: Zamyšlení nad knihou Ulfa a Brigity Ekmanových (Skóre: 1) Vložil: rosmano v Úterý, 25. únor 2020 @ 12:37:40 CET (O uživateli | Poslat zprávu) |
Jak je to s tou katolickou církví ?
Je tomu asi rok, co jsem otevřel na youtube nějaká videa a svědectví určitých lidí a společenství z charizmatické obnovy (obnovy v Duchu svatém) v katolické církvi v Polsku. A musím přiznat, že v některých případech jsem byl velmi příjemně a v pozitivním slova smyslu překvapen.
a trochu tu scénu v kc sleduji.
Je to tak, řekl bych podle mého zjednodušujícího vidění, že tam existují takové 3 zásadní proudy (kromě různých méně podstatných rozdílných uskupení, řádů, směrů a já nevím čeho (dalo ba se skoro říct denominací)).
Ty 3 hlavní proudy jsou skoro antagonistické - obávám se, že mezi nimi není možné dosáhnout jednoty, sjednocení. A vypadá to spíš na schizma.
1. proud je konzervativní -
ten se vyhraňuje až tak, že podle nich je papež František antikrist, nebo přinejmenším falešný papež, zvolený podfukem, a současné období vnímají tak, že je nutné jej se zaťatými zuby přečkat. Odsuzují dokonce všechny změny, které byly přijaty na 2. vatikánském koncilu v letech 1962- 1965 a které už přes 50 let jsou zavedeny. Nostalgicky touží po starých časech, kdy papež byl papež, dogmata údajně byla jasná a neměnná po staletí, chtějí zpětné zavedení tridentského ritu liturgie, atd. Někteří z nich tvrdí, že pravým papežem je pořád Benedikt 16. Tento proud je v ostrém střetu se dvěma dalšími hlavními proudy, pomlouvá a útočí na ně dost nevybíravě. Argumentuje hlavně "Tradicí církve" a jejím porušováním. Ovšem jeho očekávání, že je třeba vydržet a počkat na "lepší časy" je dost liché a naivní. A to proto, že si papež František prozíravě jmenoval všude po světě za kardinály (to jsou ti, kteří na konkláve volí papeže ze svého středu) lidi se stejným nebo velmi podobným smýšlením, jako má on. Takže nějaký obrat směrem vzad volbou dalšího papeže nepřichází v úvahu.
2. proud je liberální -
ten změny vítá, snaží se katolickou zbožnost více přiblížit dnešnímu člověku, a snaží se liberálněji reagovat na problémy dnešního světa a na odliv lidí z katolických církví na západě. A to jak prosazováním z mého pohledu změn dobrých (např. nepovinný celibát, výrazné omezení moci "duchovenstva", zrušení kléru v těch špatných konotacích, demytologizace vnímání a postavení funkce papeže, decentralizace hierarchické moci, umožnění přijímání těm, kteří žijí ve 2. manželství, apod.)
Mnoho z těch změn podporuje a postupně prosazuje i papež František, a to včetně té demytologizace a svým způsobem demontáž papežství, takže konzervativci jsou z toho zmateni a nemohou mu přijít na jméno. K té demytologizaci papežství napomohl i papež Benedikt tím, že se podal demisi. To nikdo od začátku papežství před ním nikdy neudělal. Do budoucna František prosazuje model, že by i v některých věroučných záležitostech měly autonomii episkopáty jednotlivých zemí. Něco jako Gorbačovovo "eto vaše dělo" - udělejte si to jak chcete.
Ovšem jsou v této skupině i hlasy vyloženě liberální, špatné, mimo Písmo - jako nesprávné vnímání homosexuality, LGBT, ...
Hlavním představitelem této skupiny je katolická církev v Německu.
3. proud je charizmatický
Tento proud má počátky někdy v roce 1967 vlivem letničních věřících. A dost se rozrůstá v celé katolické církvi po celém světě (to je ten, kterému fandím a jsem tím spíše příjemně překvapen). V jednom svědectví jsem se dozvěděl, že rozmachu tohoto hnutí v katolické církvi hodně napomohla knížka Davida Wilkersona Dýka a kříž. To jsem zíral :-). Tu knížku jsme v 70. letech jako mládežníci také hltali. A musím přiznat ke svému zahanbení, že jsme až takový skok a pokrok jako ti katolíci žel neudělali. A otevřeně se hlásí k počátkům tohoto hnutí ze začátku 20. století v Kalifornii, Azusa Street -tj. vylití Ducha svatého a vzniku letniční církve (hnutí), a vůbec nějaký zásadní problém s protestanty nevidí, naopak jsou vděční za duchovní probuzení, které "díky protestantům, letničním" přijali a žijí. To dokonce náš sbor, který vznikl v tomto proudu v roce 1919, jako součást letničního Spolku rozhodných křesťanů (založen 1910) se léta k tomu nepřiznával a popíral své kořeny. Obzvlášť, když vstoupil do Církve bratrské (tehdy Jednoty českobratrské). Ta totiž letniční v 50. - 90. letech nebyla skoro vůbec.
Alespoň v Polsku, ale nejen, existuje a přibývá spousta společenství v rámci církve s charizmatickou zbožností. Alespoň co jsem viděl a slyšel spousty z nich jsou lidé, milující Ježíše, horliví pro Něho, pro Boží království, mající a budující pevný a osobní vztah s Ježíšem. Lidé, kteří svědčí o svém obracení, jsou otevřeni na působení Ducha svatého, jsou si vědomi, že bez Něho nic nesvedou. A jdou s dobrou zprávou do světa, evangelizují, uzdravují nemocné, slouží duchovními charizmaty... A Bůh mezi nimi jedná, pracuje a přiznává se k jejich víře. Samotný fakt, že taková společenství existují a působí je dán tím, že i řada kněží, biskupů i arcibiskupů to sama tak prožívá nebo přinejmenším to podporuje a nedělá obstrukce a překážky. Dokonce i ve Vatikánu. I sám papež František...
Některé ty skupiny jsou žel více Marijní, některé skoro vůbec.
A tento proud má veliké nepřátele v katolické církvi hlavně mezi konzervativci. Zazlívají jim, že to už není katolicismus, ale že jde o protestantizaci církve, o pentekostalismus církve. Že se vytratila Marie, no a podobné hlouposti.
Útočí na ně někteří kněží, biskupi, početní v Polsku katoličtí konzervativní redaktoři, vytvářejí se dehonestující filmy na youtube, atd.
Snášejí to statečně a neodplácejí podobným. Soustředí svou pozornost na Ježíše, na poslušnost a službu Jemu. No fakt se mi to líbí. A některá kázání, třeba i tzv světských ("neduchovních") - to jsem za léta neslyšel ani v CB :-)
|
Re: Zamyšlení nad knihou Ulfa a Brigity Ekmanových (Skóre: 1) Vložil: rosmano v Pátek, 28. únor 2020 @ 10:56:23 CET (O uživateli | Poslat zprávu) ) |
V těch jednotlivých proudech je celá řada odstínů, extrémů a barev. A někteří katolíci své skutečné postoje třeba i maskují, podobně jak to dělali čeští komunisté za Gorbačovovy perestrojky a glasnosti.
Já bych například Duku viděl jako konzervativce, i když z taktických důvodů se otevřeně proti papeži nevyjadřuje.
A našeho přítele Standu - oka ?
Oko, jak ty se sám sebe vnímáš ? Jaký máš postoj k současným změnám, tendencím a pnutím v katolické církvi, o kterých řada katolíků mluví jako o největší krizi v katolické církvi od dob reformace, dokonce i větší ? |
]
|
|
Re: Zamyšlení nad knihou Ulfa a Brigity Ekmanových (Skóre: 1) Vložil: rosmano v Úterý, 25. únor 2020 @ 13:55:57 CET (O uživateli | Poslat zprávu) |
Ulf Ekman na katolickém Charizmatickém Forum v Polsku :
|
Re: Zamyšlení nad knihou Ulfa a Brigity Ekmanových (Skóre: 1) Vložil: Willy (stanislav.velicky@seznam.cz) v Pátek, 28. únor 2020 @ 13:06:53 CET (O uživateli | Poslat zprávu) ) | Obávám se, že tak jak Ulf prezentoval před dvěma lety v katolickém prostředí dary Ducha, zvláště ta závěrečná modlitba, to nebude většinově přijato, protože to není v souladu, neboli je to v rozporu s tím, co řkc učí. Kdyby však přece jen ano, znamenalo by to revoluci, kterou vedení řkc nepřipustí. Docela by mne zajímalo, co na to řeknou, pokud se podívají, zdejší řk. |
]
Re: Zamyšlení nad knihou Ulfa a Brigity Ekmanových (Skóre: 1) Vložil: rosmano v Pátek, 28. únor 2020 @ 14:12:11 CET (O uživateli | Poslat zprávu) ) | Otázka co je většinově. U těch konzervativců to určitě přijato není. Ale u charizmatického proudu v katolické církvi to určitě přijímáno je. A ani to nejsou nějaké super novinky pro ně. Prostě všeobecně přijímané vyučování o darech Ducha svatého.
Já se domnívám, že vedení řkc otevření se Duchu svatému podporuje a přijímá. Včetně Františka. Mimo jiné i proto jsou konzervativní biskupi, arcibiskupi i řádoví katolíci hrozně zmateni a chtějí "zachraňovat" katolickou církev.
Např. jako kazatel v papežské kurii ve Vatikánu působí Raniero Cantalamessa. Zkus si poslechnout (žel pouze v polštině)
Ale nejen to, mají tam, nevím jak se to přesně jmenuje, nějaké odbory zabývající se obnovou v Duchu svatém.
Takže já čekám revoluci v katolické církvi :-) To staré, mrtvé, nemá moc šanci na přežití... |
]
Re: Zamyšlení nad knihou Ulfa a Brigity Ekmanových (Skóre: 1) Vložil: Willy (stanislav.velicky@seznam.cz) v Pátek, 28. únor 2020 @ 14:53:04 CET (O uživateli | Poslat zprávu) ) | Trochu mne překvapilo, že to měl napsané, že to četl nebo nahlížel zřejmě do poznámek; takového Ulfa neznám. A to jsme měli možnost seznámit se osobně - v Brně i v Uppsale. :-) No, jsem zvědavý, jak to bude pokračovat a jestli by Ulfa byla ochotna pozvat třeba i Česká katolická charismatická obnova. |
]
Re: Zamyšlení nad knihou Ulfa a Brigity Ekmanových (Skóre: 1) Vložil: rosmano v Pátek, 28. únor 2020 @ 15:10:15 CET (O uživateli | Poslat zprávu) ) |
Také jsem byl v Uppsale. V roce 1991. |
]
Re: Zamyšlení nad knihou Ulfa a Brigity Ekmanových (Skóre: 1) Vložil: Willy (stanislav.velicky@seznam.cz) v Pátek, 28. únor 2020 @ 15:21:52 CET (O uživateli | Poslat zprávu) ) | Já poprvé v r. 1992 a pak každý rok až do r. 1996 |
]
Re: Zamyšlení nad knihou Ulfa a Brigity Ekmanových (Skóre: 1) Vložil: rosmano v Pátek, 28. únor 2020 @ 15:02:26 CET (O uživateli | Poslat zprávu) ) |
A tady je ten František:
|
]
Re: Zamyšlení nad knihou Ulfa a Brigity Ekmanových (Skóre: 1) Vložil: rosmano v Pátek, 28. únor 2020 @ 15:44:43 CET (O uživateli | Poslat zprávu) ) | mě se moc líbí tento katolík, to co říká (na stejném Charizmatickém Forum v Polsku jako Ulf Ekman). Jmenuje se José Prado Flores, z Mexika.
Žel pouze španělsko polsky:
Jak je to jiné oproti tomu, co říká oko. Martino ani nemluvím. |
]
Re: Zamyšlení nad knihou Ulfa a Brigity Ekmanových (Skóre: 1) Vložil: Cizinec (info@cizinec.com) v Sobota, 29. únor 2020 @ 07:09:30 CET (O uživateli | Poslat zprávu) )http://www.cizinec.com/ | Ahoj Rosmano.
Díky za odkaz. To je docela zajímavé - ten Ekman tam ty poláky vyučuje základy křesťanství, modlitbu za dary Ducha svatého. Tedy něco užitečného, praktického pro život.
Docela velký rozdíl proti té knize Hahnových Naše cesta do katolické církve [www.jahni.cz], což byl krutý horror, jen směsice toho příšerného sektářského boje a rozdělení rodin i společnosti, lidských domyšlenek, spekulací, neužitečného rozumování, na kterém lidé spálili dlouhé hodiny, dny, měsíce a roky, celý život a co jsme dobře z toho prostředí znali. A všelijakého konvertování toho stejného....
Zkusím někde najít tu Ekmanovu konvertovací knížku, jestli je to stejná motanice, jako ti Hahnovi. Ale podle toho, co káže římským katolíkům v tom Polsku, to nevypadá.
Všiml jsem si, že v ŘKC je na mnoha místech otevřená pro Boží věci, více, než její mnohé sekty, že se Bůh dotýká lidí v ŘKC, lidé se obrací k Bohu, přijímají Ježíše a dary Ducha svatého. I tady v Čechách a hodně mezi mladými. A to je dobře.
Toník |
]
Re: Zamyšlení nad knihou Ulfa a Brigity Ekmanových (Skóre: 1) Vložil: rosmano v Sobota, 29. únor 2020 @ 20:53:02 CET (O uživateli | Poslat zprávu) ) | Ahoj Toníku,
včera večer jsem trochu zběžně prolistoval tu knihu Hahnových a i ten můj dojem z toho byl takový jak popisuješ.
I mně by zajímala ta knížka Ekmanových. Všiml jsem si, že i na youtube jsou nějaká jejich svědectví v angličtině. Ale neměl jsem ještě čas si to v klidu poslechnout. Docela je pro mne otázkou, jak vnímají a jak se dokázali srovnat s některými těmi pochybnými (dovolím si říct přímo falešnými) dogmaty a doktrínami.
Já za sebe, jak jsem to zde vícekrát psal, jsem od února 2019 opravdu příjemně překvapen některými těmi společenstvími i jednotlivci (skoro nikdo z nich není mimo společenství) v katolické církvi v Polsku. A to jak laiků, tak některých biskupů, dokonce arcibiskupů. Ti arcibiskupi v Polsku jsou velmi různí, asi jak jsem popisoval ty 3 proudy, tak tak nějak.
|
]
|
|
Re: Zamyšlení nad knihou Ulfa a Brigity Ekmanových (Skóre: 1) Vložil: rosmano v Pátek, 28. únor 2020 @ 14:48:29 CET (O uživateli | Poslat zprávu) | Něco k tomu charizmatickému proudu: |
|
|
|
|