Já tomu rozumím.

Ale ty nejsi schopno říct, proč neposloucháš Ježíše a nepiješ z kalicha.

/V průběhu středověku se změnila eucharistická praxe: u laiků snížila frekvence přijímání, takže se muselo nařizovat povinné přijímání jednou ročně. Zaniklo též laické přijímání pod obojí./

Proč jste se postavili Kristu na odpor a způsobili zánik přijímání pod obojí ?

Ale u tebe je jasné, co nepiješ.

Nepiješ to, co přikázal Ježíš a stavíš se tak do vzdoru vůči Němu.

/Římskokatolíci jistě přijímají Tělo a Krev našeho Pána./

Nelži.

Římskokatolíci nepřijímají Krev Ježíše. Nepijí víno.

Kličkuješ jak potrefený zajíc, protože nemáš nic na svou obhajobu ani na obhajobu katolických nesmyslů a překrucování Ježíšových slov.

A k čemu je ti to dobré, že tam někde něco po světě, když ty osobně nepiješ podle příkazu Ježíše : Pijte z něho všichni" ?? Stejně jako 98% všech ostatních katolíků ?

Směšní můžeme být pro někoho občas úplně každý.

..."Pokud někdo upřímně věří, že v předloženém chlebu či oplátce jí lidské maso a lidskou krev ..."...

Tak tomu přece ale vůbec není;  my přece nejíme maso a krev mrtvého člověka! 

Ježíš při poslední večeři ustanovil své učedníky službou proměňovat obětní dary chleba a vína - přestávají být chlebem a vínem a stávají se tajemným způsobem samotným živým Kristem. Člověku není dáno toto tajemství pochopit rozumem (je to záležitost víry), ale je určeno k tomu, aby toto tajemství křesťan prožíval - aby se skrze eucharistii setkával s živým Kristem v jeho oslaveném vzkříšeném těle. Kristus pak je vtělený Bůh - Bůh se stal na krátkou dobu člověkem, aby jako člověk napravil, co už první Adam hříchem pokazil. Ovocem hříchu je totiž smrt - a Kristus nad smrtí zvítězil.

.

Tak se člověk postupně stává svatým - připodobňuje se Kristu. Svatost totiž pochází jenom od Boha a člověk se jí jenom posvěcuje. Tím, že sdílí svůj čas života s Bohem, že usiluje žít podle Božího řádu.

Když tedy přijmu tento proměněný  "chléb", přijímám do svého srdce celou osobu živého Krista s tělem i krví. Zrovna tak, když přijmu toto proměněné "víno" - přijímám v něm taktéž v úplnosti celého živého Krista s tělem i krví.

Nicméně Ti musím závidět, že  nemůžeš trpět mozkovým průjmem - alespoň se o něm nikdo nezmiňoval a chválím proto Tvou mozkovou dietu.

Ty asi nevíš nic o tom, jak byl vzat do nebe Eliáš a Mojžíš, jehož tělo nebylo nalezeno a pral se o ně anděl s ďáblem

Přečti si můj příspěvek, kde cituji Ježíšova slova a slova apoštolů, jen Ti připomínám, že vzkříšení nastane v poslední den a ten ještě nenastal a že v ten den uslyší mrtví v hrobech jeho has...

Mé rozumové výkaly se opírají o Bibli, kdežto Tvé vypadávají z ničeho - držíš přece přísnou dietu - a proto Panna Maria s tělem do nebe v Bibli vzata nebyla, což je podivné, že se o tom nikdo nezmínil.

Kdo zaplatí do posledního haléře - nikoliv v nebiblickém očistci - může rozhodnout jedině Bůh, před kterým mám bázeň, ale kterého se nebojím, protože se snažím žít podle jeho vůle a protože on z lásky ke mně obětoval svého Syna, abych, pokud v něj budu věřit, nezahynul, ale měl život věčný. Věřit v Něj, ale znamená také důvěřovat jeho slovu a interpretovat si ho tak, jak ho na různých místech Bibe říká, ale i vysvětluje a doplňuje.

Víš ty vůbec, co je svatost ? Svatost není církevní razítko, které nás opravňuje se ke svatému modlit, To dělají modloslužebníci a Tvá církev je to učí.

Svatost je oddělení pro Bohaa v tomto osmyslu jsou svatí všichni, kteří přijali jeho milost a žijí s Ním a v Něm.

Budou li spaseni, rozhoduje Bůh a ne člověk.

Veškeré učení lidské je plné nedostatků, na jeho zákadě plného poznání nedosáhneš a řčasto budeš sveden. Ján zde nechci nikoho učit. To je velikí zodpovědnost.  Chci jen ukázat, že cesta, kterou propaguješ, je zcestná a že jediný zdroj poučení je Bible - celá v souvislostech. Pokud by si odporovala, nebyla by Dlovem Božím ale katechismem. Píšu jen to, čemu věřím a kčemu jsem po létech došel.

6e v tom bylo i zklamání z ŘKC, píšu jen kvůli Tobě. Oko nebo někdo jiný, by mně k tomu nevyprovokoval. Ty nemáš lásku, ty jsi fanatik a Víra bez lásky se v Tobě takto projevuje a promiň, jestli Ti křivdím.

 

 

Zdravím Tě, rosmano. 

Trošku obšírněji, omlouvám se, rosmano, protože si třeba ujasnit pojmy, co je to tělo, duch, duše

Vyskytuje-li se slovo "duše" přes osm set krát v Bibli a nikde neobsahuje náznak nesmrtelnosti, souvisí  pak snad nesmrtelnost s duchem člověka? Je snad tento "dech života",  kterého člověk dostal od svého Stvořitele tím nesmrtelným duchem?       V uvedeném slově ze zprávy o stvoření je v hebrejském originále pro "dech života" slovo  "nešamah". To je naše slovo pro dech, dýchání. Na tomto místě by stejně dobře mohlo být slovo "ruach" , neboť toto slovo je také překládáno "dech života" nebo "duch života." Pro stejný význam obou slov ještě jeden příklad: "Ale dokud budu dýchat, dokud Boží dech bude v mých chřípích…" (Job 27,3). Slovo "ruach" může kromě "duch" znamenat také "vítr, vánek, život, životní síla, odvaha". "Nešamah" vyjadřuje více "dýchání" a "ruach" spíše životní sílu, od níž dýchání je jen určitým vyjádřením. "Ruach" je obecnější slovo. Stejně jako hebrejské "ruach", může řecké "pneuma" znamenat vedle "duch" také vánek, vítr. Dech je nezřetelnější znamení života a tak se toto slovo dostalo k svému přenesenému významu "duch života, životní síla". Ono také označuje neviditelný život. Nejen lidé mají dech života "ruach", ale i zvířata. Ve zprávě o potopě zní: "Vešli k Noemu do archy vždy pár po páru ze všeho  tvorstva, v němž je duch života." (1.Mojžíšova 7,15).  "Všechno, co mělo v chřípích dech života, cokoli bylo na suché zemi, pomřelo". (1.Mojžíšova 7,22).       Mají snad zvířata nesmrtelného ducha? Ne, ale ducha života jako člověk. Podobně jako v základu života se člověk a zvíře rovnají ve smrtelnosti. To vyjadřuje Bible jasně a realisticky:  " Vždyť úděl synů lidských a úděl zvířat je stejný. Jedni jako druzí umírají, jejich duch je stejný, člověk nemá žádnou přednost před zvířaty, neboť všechno pomíjí. Vše spěje k jednomu místu, všechno vzniklo z prachu a vše se v prach navrací." (Kazatel 3,19.20), Bůh dává všemu stvoření této země svůj dech života - a bere jej od něho zpět. "A to vše s nadějí vzhlíží k Tobě, že jim dáš v pravý čas pokrm; rozdáváš jim a oni si berou, otevřeš ruku a příhodně se sytí. Skryješ tvář a propadají děsu, odejmeš jim dech a hynou, v prach se navracejí. Sesíláš svůj dech a jsou stvořeni znovu a tak obnovuješ tvářnost země." (Žalm 104,27-30). Musí-li lidský duch (ruach) odejít, musí se člověk stát opět zemí. (Žalm 146,4). Bez ducha (pneuma) je tělo mrtvé (Jakub 2,26). Když k smrti znavenému podali vodu a chléb,  "přišel jeho duch opět k němu" (1.Samuelova 30,12). A v Kazateli 12,7  čteme: "A prach se vrátí do země, kde byl a duch se vrátí k Bohu, který jej dal." To, co se při umírání vrací k Bohu, je jednoduše síla života, která je člověku i zvířeti dána od Boha. Zde není žádný náznak, že člověk žije dál v podobě duchovní bytosti.    Když Ježíš vzkřísil dceru staršího synagogy Jairuse stalo se následující: "On ji vzal za ruku a zvolal: Dcerko vstaň! Tu se jí život vrátil a hned vstala. Nařídil, aby jí dali něco k jídlu." (Lukáš 8,54.55) Kdyby učení o pokračování osobního života bezprostředně po smrti bylo pravdivé, pak by Ježíš vzal dítě z Boží blízkosti, z blaženosti a vrátil jej na tuto hříšnou, pomíjitelnou Zemi do pozemského boje. To je nesnesitelná myšlenka! "Její duch se vrátil",  neznamená nic jiného než, že ji byla znovu darována životní síla, život. Podle prorockého výroku ve Zjevení 11,11 "vstoupil do mrtvých svědků duch (pneuma) života přicházejícího od Boha, a oni se postavili na nohy." Kamenovaný Štěpán poručil svůj život do Božích rukou slovy: "Pane Ježíši, přijmi mého ducha" (pneuma)! (Skutky 7,58).       Při umírání Ježíše na kříži jde o něco zvláštního, když svého ducha života dobrovolně odevzdává Bohu. On již před svým ukřižování ujišťoval: "Proto mě Otec miluje, že dávám svůj život, abych jej opět přijal. Nikdo mi ho nebere, ale já jej dávám sám od sebe. Mám moc svůj život dát a mám moc jej opět přijmout. Takový příkaz jsem přijal od svého Otce." (Jan 10,17.18)  Tak zvolal umírající Spasitel, jak bylo předpovězeno již v Žalmu 31,6: "Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha."   Tam, kde je v evangeliu Matoušově 27,50 přeloženo…"skonal", tam stojí v originále doslova: "…a vypustil od sebe ducha." U Jana (19,30) "…odevzdal ducha". Také Marek a Lukáš  užili zvláštní slov na tomto místě  "ekpneo" tj. vydechl.       Poté, kdy Ježíš zemřel na kříži, nežil dál jako "duch". Jak by byl mohl říci, že je připraven svůj život položit? On poručil svého ducha života do rukou svého Otce a dostal moc "vzít život zpět", když třetího dne vstal z mrtvých.       Ani jednou nečteme v Bibli nic o "nesmrtelném duchu", ačkoliv slovo duch se vyskytuje 764 krát. Ani v jednom ze 379 případů, kdy je použito slovo  "ruach" ve Starém zákoně, neoznačuje duchovní bytost, která by byla schopná žít odděleně od fyzického těla. Stejně jako slovo "ruach" tak i slovo "pneuma" nemají žádný význam, který by označil bytí člověka, nebo něco v člověku, čím by se stal schopným vědomé existence oddělené od těla.         Setkáváme-li se při čtení Nového zákona s dvojící pojmů "tělo a duch", mohli bychom přijít na myšlenku, že jsou míněny tělo a duch života. To by bylo zvrácené.  "Tělo a duch" opisují dvojí způsob myšlení. "Tělesně myslet" znamená uvažovat sobecky, pozemsky; "duchovně myslet" naznačuje postoj srdce obnovený Duchem Božím (Římanům 8,5-9). "Duchovním" není podle Písma muž s určitým povoláním, ale každý obrácený křesťan. V češtině rozlišujeme "duševně" a "duchovně". Zatímco slovo "duševně" označuje vnitřní život člověka tj. rozum a city, slovo "duchovně"  spíše vyjadřuje rozumové vlastnosti a přijaté cizí myšlenky. Slovo "duchovně" se užívá většinou pro vyjadřování náboženské. Pod slovem "duchovně" bychom měli chápat člověka, který je otevřený působení Ducha svatého. Jakým způsobem se to stane? "Tak  Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti." (Římanům 8,16). V obou případech je pro slovo  "duch" v řeckém originálu "pneuma". V prvém případě je míněn "Duch Boží", v druhém případě duch člověka, ne však již ve smyslu životní síly. Z toho vyplývá, že slovo "duch" musí mít v Bibli ještě třetí význam.       Možná, že mnohý člověk byl poněkud rozladěn tím, že máme "ducha" společného i zvířatům, i když je zcela zřejmém, jaký rozdíl je mezi člověkem a zvířetem. Přirozeně to takto vyjadřuje i Písmo svaté. My lidé jsme "ducha" - totiž dech života, životní sílu - přijali společně stejně jako zvířata od Stvořitele. "Duch" však to je, který z nás činí svobodné osobnosti, a který člověka vysoko pozvedává nad instinktem vázaná stvoření. Člověk by zde mohl zprvu myslet na "ducha" ve smyslu "rozumu", jak je to celkem běžné. Řečtina má pro toto vyjádření vlastní slovo "nuo". Lidský duch (pneuma), který je osloven Bohem  je víc. On patří do jiné dimenze a obsahuje kromě intelektu vůli a svědomí. Avšak ani tento "vyšší duch" v nás není žádnou nesmrtelnou veličinou. Bible sice rozlišuje různé oblasti činností v našem bytí, avšak vždy se dívá na člověka jen jako celek. "Sám Bůh pokoje nechť vás cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši i tělo bez úrazu a poskvrny do příchodu naše Pána Ježíše Krista. Věrný je ten, který vás povolal  - On to také učiní." (1.Tesalonicenským 5,23.24) Zde apoštol nemá na mysli snad ducha života, nýbrž duchovní život. Hovoří  o duchu osobnosti člověka, avšak  nepředstavuje jej, jako něco, co jediné musí být zachráněno. Vedle ducha jsou tělo a duše s ním rovnocenné. Jinak to nemůže vůbec být, protože část nikdy  netvoří celého člověka.  Celý člověk je posvěcený Bohem, aby byl připraven v den Kristova návratu. Samo tělo není ponecháno jako nedůležité stranou; neboť i tělesný život musí být podřízen kázni. Na  druhé straně jsou duch a duše stejně jako tělo vydáni zkáze hříchu smrtelné stejně jako tělo a nemohou vést žádný samostatný život. Je-li člověk obnoven cele Duchem svatým, pak mu je jeho život, který vedl odpovědně ve víře, zachován do dne, kdy se vrátí jeho Pán. Jestliže v té době nebude žít, pak bude vzkříšen a to v těle, duši i duchu.   Samozřejmě, že nevím, jakým způsobem Bůh uchová naši identitu tk, že po vzkříšení to budeme zase my, ačkoliv jsme mu odevzdali dech života, ducha- život a naše duše živá, tj živý člověk zeetlel a obrátil se v prach. Bible nám to nikde nevysvětluje. Jwe to ale věcí Boží, který nás stvořil a může nás znovu povolat k životu. Já se jen ohrazuji proti tomu, že bychom po smrti mohli mít úpodíl na tom, co se děje na Zemi , potažmo svatí za nás mohli orodovat a nebo bychom měli každý svůj soukromý nejposlednější den, abychom byli vzkříšeni a bylo dostáto úpavlovýk slovům, že k Pánu vejdeme všichni – mrtví i živí společně – to by už bylo veliké překrucování Božího slova. Štěpán tedy odevzdal Bohu svůj život, ustalo jeho myšlení, tělo se časem rozpadlo a čeká na vzkříšení – jistě nečetl Augustina ani Origena a další -, ale znal svědectví o Ježíši a jeho zaslíbeném vzkříšení.

 V textu Židům 12,22.23 je na konci obrat "duchům spravedlivých dokonalých" (kral.překl.):

Bylo by v rozporu s celkovým svědectvím Písma, kdybychom předpokládali, že zesnulí věřící jsou již v nebi. Obrat "duchové spravedlivých dokonalých" k tomu nedává nijaký důvod. Pod tímto označením by bylo možné rozumět  Enocha, Mojžíše, Eliáše a ty, kteří byli vzkříšeni podle Matouše 27,52. Text v 23. Verši neříká nic o tom, že dokonalí spravedliví - zralí, posvěcení věřící - jsou již v nebi. 

Právě tak tam není "církev prvorozených", Přestože je "Zapsána v nebesích". 

Označení  "duchové spravedliví dokonalí" neopravňuje předem vidět lidi již na onom světě. Souvislost textu nevypovídá o místu v nebesích, nýbrž o společenství v duchu