Náboženství, politiku a filozofii vidím jako lidskou zábavu. Ta Boží zábava aspoň podle vesmíru je chemie, fyzika a biologie. 

  K Dt 30 by se lépe dalo napsat: Mnohokrát Bůh jasně a jednoznačně lidem řekl, co si mají zvolit, jasně a jednoznačně jim to přikázal, co mají děla. 

  Ale lidi ho neposlechli. Neposlechli jeho jasné příkazy.

  Závěr Zákona je jen jeden z mnoha jasných příkazů - "přikazuji ti poslouchej Boha, miluj Boha, choď po jeho cestách, zachovávej jeho příkazy, ustanovení, nařízení. Zvol si život, abys zůstal naživu ty i tvé potomstvo, a miluj Hospodina, svého Boha, jej poslouchej a přilni k němu."

  To jsou všechno od Boha jasné příkazy v tom, co má člověk dělat, závěr k něčemu, co začíná: "Toto jsou příkazy, ustanovení a nařízení, která mi Hospodin, váš Bůh, přikázal vás učit, abyste je plnili. Poslouchej je, Izraeli, zachovávej a plň je. Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou silou."

  Je to trochu jiná volba, než když se v restauraci zeptají: "Co si dáte" nebo když se tě manželka zeptá: "Dáš si si Františku kafe, nebo čaj?" a jiná pomoc od Boha, než když člověk například řeší volbu "mám s rodinou bydlet na nájmu, nebo ve vlastním"?

  Když je nějaká volba, u které Bůh jasně říká, co máme dělat, nepotřebujeme nabídku pravd či "pravd". 

  Pokud Bůh jasně a na rovinu řekne, co má člověk dělat, potřebuje člověk poslušnost, aby udělal, co Bůh přikazuje. Nebo pokoru. Někdy odvahu. 

  Když je nějaká volba, ve které dává Bůh lidem svobodu a nepřikáže (na rozdíl od Dt30) jasně, co má člověk dělat, pak je i tak dobré se jako první ptát Boha, co Bůh na to, co Bůh radí. 

  Je to lepší, než se koukat po světě, slyšet jeho "pravdy", porovnávat názory a pak muset být oslepený a sražený z koně., nebo ještě něco horšího.

  Toník

/K volbě potřebujeme nabídku pravd. Kde je máme hledat? Bůh se nebál, že jeho vyvolané ovlivní dezinformace. Asi by dnes nevypínal weby. Přece vyvol si. To je svoboda. Pokud nevybereš dobře, Bůh časem zasáhne a dá Ti poznat, zda jsi zvolil špatně. U Pavla také včas  zasáhl.   Najít pravdu chce i čas a hlavně svobodu, rozum, pohledy ze všech stran, porovnat různé názory bez předsudků... /

Františku, rozumím tvé lítosti, tvému lkaní nad tím, že ti vypnuli dezinformační weby. Bůh by weby nevypínal, ani ty lživé.

Kde teď máš hledat ty alternativní, ruské pravdy, že ?

Bůh umožňuje lidem volbu vybrat si mezi pravdou, že Rusko napadlo Ukrajinu a pachá tam zločiny a zvěrstva, a ruskou pravdou, že Ukrajina napadla Rusko a páchá tam zločiny, Rusko se jen brání.

Bůh je tak tolerantní, že tu nabídku pravd neomezuje a umožňuje si vybrat.

Kdežto naše vláda neumožňuje svobodu si vybrat. No fuj !

   Asi je to tím, že vláda není Bůh.

Ale jinak těch možností, kde najít ty ruské pravdy zůstává pořád hodně.

Třeba i zde na tomto webu jich je nemálo.

Jan Urban, 2014

Iracionální rusofilství je od počátku obrození asi nejhlubší psychickou poruchou českého národního sebeuvědomění, která jej zraňuje, zrazuje a oslabuje až do dnešní doby. Je také hlavní příčinou české nesamozřejmosti a pocitu nezakotvenosti v západní Evropě. Už samo odmítnutí koncepce zemského národa a vlasti více jazyků ve prospěch jazykové exkluzivity češtiny jako jediného určujícího znaku národa do velké míry předurčilo omezení duchovního rozvoje a hodnoty českého národního narativu. Nedůvěra k sousedům, obava z velikosti Německa, reminiscence vůči Rakousku, nesamozřejmost existence a hodnot společenství, odmítání realismu a tendence k bigotnosti patří k těmto sebeomezením stejně, jako potřeba snu o příslušnosti k imaginární Velké slovanské rodině či snu o pokrevním Velkém bratru, kteří tak nějak automaticky a navždy ochrání naši identitu a bezpečnost, bez ohledu na to, co děláme a kdo jsme my sami.

Současná „ukrajinská“ krize vztahů Ruska s demokratickým světem, a především vztahů evropsko-ruských, tak pro české myšlení představují možná historicky poslední šanci ke konečnému prozření z této dětinské a sebepoškozující slabosti. Pro případ vyhrocení této krize a pokračování ruské agrese i za hranice Ukrajiny by pak jedinou alternativou prozření z dvousetleté slepoty byl jenom zřejmě nadlouho poslední odklon od pokusů o české národní demokratické směřování. Fascinace Ruskem a podléhání jeho domnělé moci je českou specifikou, přesněji, fikcí českého protidemokratického populismu. Reálné Rusko totiž nikdy v minulosti nevyzařovalo do Evropy vliv prodemokratický, nečiní tak v současnosti a není naděje, že se tak bude dít v blízké budoucnosti. Je zjevnou, a historií opakovaně potvrzovanou skutečností, že rusofilství ani v českém prostředí nikdy nemělo pozitivní prodemokratický obsah, a od samého počátku český národní rozvoj pouze brzdilo a poškozovalo.

Dodnes existuje romantická představa, která rusofilství ztotožňuje na jedné straně se širším, údajně všeslovanským kontextem - tedy slavjanofilstvím - a na druhé straně s domnělou jazykově psychologickou pseudokulturní příbuzností, odlišující nás od „Západu“. V obou případech jde o zásadní nepochopení skutečnosti. Především v českém politickém provedení rusofilství prakticky za všech okolností slavjanofilství naopak vylučovalo a potlačovalo. Ruský imperiální zájem byl totiž touto tendencí nadřazován všemu, včetně existenciálních zájmů ostatních slovanských národů, hlavně pak Poláků, Ukrajinců, a Bělorusů.

V kulturním, a o to více v politickém vnímání, prokazuje české myšlení při posuzování Ruska navíc téměř absolutní neschopnost paměti, empatie, nebo jen vnímání zkušeností jiných národů a zemí. Jako letmé příklady nechť poslouží dělení Polska, ukrajinský hladomor ve třicátých letech, pakt Molotov-Ribbentrop a následná další agrese vůči Polsku a krádež jeho území, násilné uchvácení jedné třetiny Finska, celého Pobaltí a Besarábie, agrese vůči Maďarsku v roce 1956 – to všechno v českém prostředí prošlo bez povšimnutí, bez kritické reflexe a schopnosti domýšlet vlastní postavení v regionu Střední Evropy a postoj vůči periodické ruské (velkorusko-sovětské) expanzi. Pro většinové české myšlení cizí tragické zkušenosti s ruskou imperialistickou agresí jednoduše nic neznamenají. Zájmy Ruska, rozuměj ruská agrese, jsou pro české rusofily hodnotou civilizačně nadřazenou všemu, zahrnuje v to i hodnoty demokracie, vlastní identity a vlády práva. Je pozoruhodné, jak se v tomto otevřeně přihrblém a kolaborantském přístupu k ruskému imperialismu shodují česká izolacionistická pseudopravice s domácí komunistickou pseudolevicí.

To, co je však nejobtížněji pochopitelné, je skutečnost, že většinové české myšlení nevnímá, nechce vnímat, a dokonce popírá i vlastní tragické zkušenosti se zabijáctvím a cynismem velkoruské, jen takzvaně „sovětské“, agrese. Josef Stalin velmi rychle změnil sen o celosvětové proletářské revoluci v extrémně nepřátelský a izolacionistický koncentrační tábor Sovětského svazu, postavený na dominanci ruštiny a masovém ideologickém vymývání mozků. Zahraniční komunistické strany byly vytvářeny a ovládány pouze jako nástroje sovětské (velkoruské) politiky a moci. Jejich loajalita patřila pouze Moskvě, a byla vymáhána ohněm i mečem, jak by ostatně mohlo dosvědčit i v polovině třicátých let Stalinem řízené vyvraždění vedení Komunistické strany Polska. Stejně zmizely stovky komunistů z mnoha zemí, kteří přijížděli do Moskvy, protože věřili v sen o světové spravedlnosti, jenom aby byli zlikvidováni jako nedostatečně loajální. Českoslovenští komunisté, ač jako jedni z mála existovali ve fungujícím parlamentním systému ekonomicky rozvinuté země, po celou dobu patřili mezi nejloajálnější a nejotročtější vazaly velkoruských komunistů. Stačí vzpomenout na jejich kampaň za rozbití Československa v letech 1930-1931jako trest za údajný „československý imperialismus“ – přesně podle instrukcí Moskvy – a proti zájmům vlastní země. Tatáž diagnóza platí pro jejich poníženou podporu paktu Molotov-Ribbentrop a odmítání „imperialistické války“ proti Německu prakticky až do Hitlerova útoku na Sovětský svaz. Vlastenectví? Národní zájem? Nikdy a za žádných okolností. Proputinovské patolízalství dnešních českých komunistů je jenom opakováním gottwaldovské otevřeně protičeskoslovenské podpory stalinské imperiální agrese.

Českoslovenští komunisté po celou dobu války podporovali sovětské, ne československé vojenské a politické cíle. Jejich vedení strávilo v moskevské emigraci, pod podrobnou kontrolou a ve spolupráci s NKVD, sedm let. Fungovalo výhradně jako protidemokratická a protičeskoslovenská expozitura, připravující se nejpozději od roku 1943 na bezprostřední převzetí moci a nastolení diktatury v Československu okamžitě po porážce nacistického Německa. Politická slepota a slabost londýnské exilové vlády Edvarda Beneše, která programově ustupovala sovětským požadavkům, komunistické infiltraci aktivně napomáhala. Tak se stalo, že ještě před koncem války byly nejenom Svobodova armáda a její kontrarozvědka – Obranné zpravodajství, ale i klíčová ministerstva vlády, zcela podřízeny velkoruskému programu poválečného ovládnutí Československa. Slabošské odevzdání Podkarpatské Rusi Stalinovi, podřízení armády, vnitra, ale i klíčových hospodářských ministerstev komunistické rezidentuře – to všechno se odehrálo ještě před koncem války.

Komunistická strana si navíc okamžitě po jejím skončení, a s pomocí sovětské armády, bez ohledu na dohody o Národní frontě a československé zákony vytvářela svoje vlastní ozbrojené oddíly a tajná skladiště zbraní. Vlastenectví? Národní program? I podle tehdy platných zákonů šlo o vlastizradu. Přesto dodnes české mínění považuje komunisty řízenou okupaci Československa v roce 1945 za „osvobození“. Všímal si v té době někdo z československých politiků násilné anexe a bolševizace Pobaltí i slovanského východního Polska? České mínění si dodnes odmítá připustit, že odsun německé menšiny z Československa byl prosazován především ve velkoruském zájmu „konečného řešení“ a očisty strategického předpolí Ruska od více než desetimilionového „nespolehlivého“ německého obyvatelstva.

Autorem této nelidské strategie masového vyhánění, znásilňování a vyvlastnění byl jeden z největších masových vrahů dvacátého století a Stalinův našeptavač, Lev Mechlis. Udělal to snad z lásky ke slovanství? Tento zvrácený a sadistický politický komisař 4.ukrajinského frontu na začátku května 45 projevil svoje opovržení vůči západním Slovanům tímto výrokem: “Když se dívám na Slováky, Čechy, Poláky – jejich Evropa s domýšlivou kulturou se vyznačuje otrockým vztahem k věcem a všednímu životu. Náš člověk je v tomto směru o několik hlav výše než takzvaní Evropané, protože je především oddán státu.“ (Jurij Rubcov, Mechlis – fanatický přisluhovač Stalinovy krutovlády v sovětském Rusku, nakladatelství JOTA, Brno 2008) Rozuměj – ruskému státu se zvláštním historickým posláním. A kdo nejde s námi – jde proti nám. Bída dodnes pokračujícího českého rusofilství – a je jedno, jestli ho v tuto chvíli údajně zprava hlásá Václav Klaus, nebo údajně zleva Miloslav Ransdorf - zamlčuje, toleruje či otevřeně omlouvá nejenom gottwaldovské zločiny, ale i okupaci vlastní země a desítky zabitých ze srpna 1968. A to už je na pováženou.

Obecně vzato lze české rusofilství od jeho počátků v devatenáctém století, a o to více v posledních sto letech, popsat jako obranu mýtem. Není důležité, že mýtem poněkud blouznivým a s výraznými rysy potlačené religiozity. To, co je horší, je skutečnost, že jde bezpochyby o obranu vlastní kulturní zbabělosti a nesamozřejmosti. Podivné české mýtické rusofilství nemá, jak řečeno, nic společného s láskou ke všemu slovanskému. Znovu a znovu zrazované ruskou realitou, se v každé krizi o to vztekleji odvrací od skutečnosti a obrací proti vlastním lidem. Stačí připomenout, že čistky na Slovensku byly v době komunistické diktatury vždy o poznání mírnější, než v českých zemích. Nevíra ve vlastní hodnotové ukotvení potřebuje mýtus jako náhražku reálného světa a zodpovědnosti. Potřeba mýtu sebou totiž nevyhnutelně nese stejně silnou a stejně iracionální potřebu nepřítele. V tomto ohledu pak není rozdílu mezi českým antiněmectvím, antiamerikanismem, antisemitismem nebo odmítáním Evropské unie.

Dokud české myšlení nenadřadí vládu práva nad moc, a fandění či nasazování psích hlav tomu kterému z momentálních politických vůdců, dotud bude potřebovat bránit svoji nejistotu s pomocí mýtů – a rusofilství, jak odzkoušeno, mezi nimi patří k těm nejméně prozíravým.

1. Rusko dodává stále Ukrajině plyn

2. Nechává v činnosti elektrármy, trafostanice

3. Nechává v činnosti vodárny, sítě

4. Rusko nechalo mosty přes Dněpr netknuté

5. V akci pouze 180 tis. vojáků. 

Pokud by se Rusko rozhodlo začít válku, tak

1. Mobilizace, nejméně milion nových vojáků.

2. Vypnutí elektřiny, internetu na Ukrajině

3. Zrušení mostů, železnic

4. Zastavení plynu

5. Zrušení infrastruktury, vodárny, atd. 

No a k tomu stále dokola vybízí Ukrajinu úchylný Západ. Zejména USA a Anglie. Radí Ukrajincům, ať pálí rakety na ruské území. Prý si to zlý Rus zaslouží. Prý ať ochutná svoji medicínu. Ok. Jenže pak Rus udělá těch 5 bodů a z Ukrajiny nic nezbude. Takže lepší pro Ukrajince by bylo vzdát se. Mírová dohoda. Pustit sporná území, tedy a území, kde převládají Rusové. Stejně to kdysi patřilo carskému Rusku. A stejně to nedopadne jinak. 

Ale pozor - je jasné, že Putin je lhář. Protože na počátku tvrdil, že jde o vyčištění Ukrajiny a osvobození Donbasu. Ve skutečnosti chce Putin víc. Chce celý jih Ukrajiny. Ten už má. Takže to není jen Donbas, ale 2x více než tvrdil na počátku. Možná i Oděsu a odříznutí Ukrajiny od moře. Takže Putin chce více. Ale i tak by mu to měli Ukrajinci dát. Proč? Protože je to menší zlo. Když se s sním domluví, tak je Rusko může sponzorovat. Nejhorší varianta pro Ukrajinu je paktování se západem. To jsou lháři ještě větší než Putin. A nacisti a magoři. A to Rusko není. V Rusku aktuálně žádná ideologie není. Kdyby se Ukrajina chovala normálně a neblbla, nic nemusel být a moha být v původní velikosti. To, že se nechala ze strany Anglie a USA namluvit proti Rusko - to bude Ukrajinu stát rozsáhlá území a přijde možná i o přístup k moři. 

Hloupí ukrajinští politici.