Už jste nasyceni, už jste zbohatli, bez nás jste začali kralovat. Kéž byste kralovali, ale tak, abychom i my kralovali spolu s vámi.
Zdá se mi, že nás, apoštoly, Bůh postavil jako poslední, jako odsouzené na smrt, neboť jsme se stali divadlem světu, andělům i lidem.
My jsme blázni kvůli Kristu, ale vy jste rozumní v Kristu; my jsme slabí, vy však silní; vy slavní, my beze cti.

Na této ironii je zajímavé, že odráží pozadí korintského konfliktu. Při pozorném čtení listu zjišťujeme, že ústřední problém v 1. Korintským nespočíval ani tak v Pavlově kárání etických a morálních přestupků znesvářených skupin, ale v tom, že sbor se obrátil proti svému zakladateli. Pavel v listu neadresuje jednotlivé skupiny a nehovoří o jejich teologických rozdílech. Když pak silně kritizuje morální, etické a teologické přestupky, vždy má v hledáčku celý sbor a nezaměřuje se pouze na jednu skupinu 2. Šlo zde jednoduše o to, že určitá vlivná skupina ve sboru „vedla církev jako celek směrem k anti-Pavlovskému podání věcí“. Jádrem teologického sporu pak bylo to, že Korintští odmítali slovo o kříži a domnívali se o sobě, že jsou již duchovní (pneumatikos) a dosáhli plnějšího poznání, než sám Pavel3. Hloubka jejich omylu sahala až k domnění, že jejich charismatická zkušenost, čili to, že jsou pneumatikoi (duchovní), jim je zárukou jejich sofie a gnóze, tj. moudrosti a poznání, a to prosím bez kontinuity této sofie a gnóze s etikou a morálkou. Toto ponětí diskontinuity mezi tělesným jednáním a duchovní zkušeností jim umožnilo například být nadutými, i když bylo v jejich středu „smilstvo, jaké není ani mezi pohany“ (1Kor 5,1) nebo směle obhajovat návštěvu nevěstky (6,16)

4.Toto hrozné odklonění se od Pavlova evangelia mohl zcela neúmyslně nastartovat Apollos, který byl nejspíše výřečnější, než Pavel, jehož „dopisy byly závažné a mocné, ale osobní přítomnost slabá a řeč ubohá“ (2Kor 10,10). Craig Keener zde upozorňuje, že spor Pavla s Korinťany v jistém smyslu připomíná spor nevraživost mezi rétory a filosofy. Zatímco profesionální rétoři dbali na pravidla argumentace, filosofové si zakládali na vnitřní kvalitě své pravdy. Pavel se tak podle Keenera de facto stylizuje do role Božího filosofa, u nějž nejde ani tak o vemlouvavá slova lidské moudrosti, tj. rétoriku, ale spíše o pravdivost jím hlásané zvěsti o kříži, která by neměla být posuzována dle standardů rétoriky jako akademické disciplíny prvního století (1Kor 1,17–2,10; 3)

5.Když tedy Pavel říká, že „bez nich začali kralovat“, naráží na hořkou pýchu korintských a přeje si, aby mohl „kralovat spolu s nimi“. Když píše, že se stal „divadlem světu i lidem“, naráží na pomluvy a soudy ze strany korintských (9,3). Když říká, že on je blázen kvůli Kristu a oni rozumní v Kristu, ironicky naráží na jejich špatné pojetí moudrosti, jenž nepočítá se slovem o kříži.