poslal oko Dokonce i papež se o nich kdysi zmínil, že je tam mají!
Mezi lidmi se udržuje tato zvláštní konspirativní fáma - a zdá se, že je nesmrtelná:
Tak ti bezpáteřní fráterníci!
Chtěli by manipulovat lidmi, mít o nich přehled. Vedou si záznamy hříchů o každém, nebo snad jen o celebritách? Aby jich mohli vydírat, aby s nimi mohli manipulovat? Vždyť k čemu jinému by jim takové seznamy byly? To přece dá zdravý rozum, že k ničemu jinému!
Pokusím se nyní osvětlit, jak je tomu ve skutečnosti doopravdy.
"Seznamy hříchů" ve Vatikánských archívech:
Jedná s o staré , z literárního a historického pohledu velice vzácné PENITENCIÁŘE. (penitent = kajícník).
Penitenciář je kniha, ve které byly vyjmenovány všechny tehdy známé lidské hříchy a u každého hříchu byla jmenovitě uvedena i výše a způsob uloženého pokání. Byla to tedy ryze praktická pomůcka pro zpovědníka.
Tyto penitenciáře dneska slouží historikům ke studiu způsobů života lidí ve starověku a středověku. Nacházejí v nich podrobnosti, které jiný druh literatury neposkytuje a jsou i vzácnými literárními památkami z pohledu výtvarného a uměleckého - psány ručně a ozdobně..
(Jeden takový penitenciář sebou přinesli na Moravu i Solunští bratři, Cyril s Metodějem.
Za opilství v něm bylo např. uvedeno jako pokání osm dní půstu o chlebu a vodě. Za vraždu pak osm let pokání o chlebu a vodě!)
Žádné písemné "záznamy" hříchů konkrétních fyzických osob se nikdy nedělaly a nedělají.
Na nikoho z lidí se ve Vatikánu nevede "složka" jako u STB!
Není to možné.
Forma zpovědi (katolíci tuto svátost odpuštění hříchů dneska nazývají příhodněji - svátost smíření) je možná jedině osobně, při fyzické přítomnosti kajícníka spolu se zpovědníkem. Z očí do očí.
Tuto svátost nelze přijmout ani písemnou formou, ani po telefonu, ani videokonferencí.
Nejinak toto platí i o všech ostatních svátostech.
Žádnou ze svátostí nelze přijmout "na dálku" - vždy jenom osobně.
Stejně tak to platí i o nutnosti být fyzicky přítomen na mši.
V době covidu udělili katoličtí biskupové dispens od povinného minima pro katolíka - být přítomen na nedělní mši. Lidé mši sledovali alespoň skrze mediální přenosy. Je to lepší, než nic, ale není to už osobní přítomnost katolíka na mši. Je to už jen jistá forma modlitby a to není totéž.
V ŘKC existují ovšem i mimořádně závažné hříchy, které může odpustit jenom papež.
Jedná se např. o porušení zpovědního tajemství - byť by bylo jakkoli banální (kdyby např. zpovědník prozradil mamince, že jí dítě chodilo do komory tajně mlsat cukroví).
Katolická církev natolik chrání intimitu zpovědního tajemství, že takový hřích nemůže běžný zpovědník odpustit a udělit z něj rozhřešení.
V praxi má provinilý kněz na výběr ze dvou možností.
1.) buď se vydat do Říma a jít se z toho osobně vyzpovídat přímo papeži.
2.) papež pro podobné případy pověřuje v každém biskupství jednoho svého apoštolského administrátora a propůjčuje jim dočasně část svojí pravomoci a je tedy možné v takovém případě zajít ke zpovědi k němu. Vždycky osobně, nikdy žádné seznamy hříchů na papíru...
Za jeden z nejtěžších hříchů považuje katolická církev svolení k potratu - vraždu nenarozeného dítěte. Kdo se na tomto podílel, je ve stavu těžkého hříchu a pokud chce nápravu, musí se z toho vyzpovídat a přijmout uložené pokání.
Pokud se toto u kajícníka stalo poprvé v životě, může mu tento hřích odpustit každý zpovědník.
Pokud se tak ale stalo už opakovaně, pak už toto musí řešit jen biskup - kněz už rozhřešení za opakovanou interupci udělit nemůže.
