Budu vám vyprávět.     

 Milé děti, jsem kocourek Mikíšek. Já nevím, kdy a kde  jsem se narodil.  Pamatuji si, že moje maminka měla krásné chlupaté černé bříško . Bylo mi u ní tak teploučko a hezky. Dávala mi mlíčko, ale musel jsem se podělit ještě se dvěma bratříčky a třemi sestřičkami. Jak jsem byl jediný celý černý, tak mne asi maminka měla nejraději. Naučila nás všechny chodit na zvláštní věc, která sloužila jako záchod.  Měli jsme si vždy zahrabat to, co  z nás vyšlo. Kdybychom se tak nechovali, páníček by se zlobil. Asi jsme páníčkovi velkou radost neudělali. Prostě nás bylo moc. Pamatuji si, že jednoho dne nás naložili do takové věci, která dělá velký rachot  a jezdí. Postupně nás vyhodili na různých místech.     

   Byl už večer a spadl jsem na cestu  u nějakého domu. Měl jsem takový strach. Ještě, že i ve tmě dobře vidím. U domu bylo nějaké hamparádí, tak jsem se tam schoval. Chtělo se mi tak pít a měl jsem hlad. K ránu jsem vyskákal po schodech až ke dveřím domu. Cítil jsem tam vůni, která mi byla blízká u maminky. Asi tam mají také  kočičku. Třeba budou hodní  a pustí mne dovnitř.        

 Začal jsem mňoukat, ale milé děti, já ještě moc mňoukat neuměl. Spíš to bylo takové kňučení a naříkání. Konečně se otevřely dveře.   Vyšla paní a zvolala:    

„Jiříku pojď se podívat. Tady je nějaké kotě a je celé od pavučin.“    

Ani to nedořekla a skočil jsem rychle dovnitř. Bál jsem se, že dveře zavře.   

 „Co budeme dělat, Jiříku?“   

 „Oni si s ním naše kočky poradí. Pojď, ať nepřijdeme pozdě do práce.“   

 To jsou hodní lidé. Hurá! Mohu tu zůstat. Ale kdo tu ještě je?   ¨  

 Jéé, pejsek. A je hodný. Vůbec na mne neštěká. Jmenuje se Edíček. A je už hodně starý ,a proto moudrý. Přišel ke mne , očichal, dobrácky se na mne podíval a jakoby řekl: „Vítej u nás doma.“ Asi hned poznal, že jsem sirotek  

 A kdo tu ještě žije? 

Tři kočičky. Ta nejkrásnější je Lucinka. Je taková vážná a plachá. Moc si mne nevšímá.     Tady je miska s vodou. Konečně se napiju. Au. Někdo mne uhodil packou. Je to kočička Bubulka. Asi se jí nelíbí moje pavučina. Musím se jí nějak zbavit, abych ji tím nedráždil. Já bych si tak rád s vámi hrál. Ediček odpočívá na pohovce a po očku mne pozoruje. Klementince se asi také moc nezamlouvám. Obě kočičky si lehly na parapet okna, střídavě se dívají ven a na mne. Já bych chtěl za vámi, ale tak skákat ještě neumím.   Musím to tu prozkoumat.  Tady vedou schůdky někam vysoko. Brzy se tam podívám. To budu mít celý den, co dělat, než se tu vyznám. Tu věc, co je záchod, mají v koupelně.     

 Slyším venku tu zlou věc, co dělá rachot. Pán s paní se vrátili z práce. Zdají se být hodní.  Dostal jsem mlíčko a  cítím se líp. Snad mne nevyhodí. Ještě štěstí, že kočičky neumí lidskou řeč a nemohou žalovat. Já vím. Oni se jen válí a papají, ale já lítám jako čertík. Mne žádná nedohoní. Pochopení pro mne  jedině Edíček. Dívá se na mne a snad se i usmívá. Už jsem se dostal tam nahoru, na půdu. Lákají mne ty květináče s kytičkami. Libí se mi hrabat v jejich zemi. Ještě, že to panička neviděla. Vždyť já tu zem rozházel po celé půdě.       

 Dnes je krásný den. Sluníčko svítí a já tuším, že se něco pěkného stane. Panička odjela a přiveze babičku s dědou. Těším se na ně. Už slyším klíč v zámku. Už je vidím. Babička na mne tak hezky mluví. Vzala mne do náručí. Škoda, že není chlupatá jako moje maminka, ale má tak jemnou ruku. Pořád mne hladí a tiskne k sobě. U ní je dobře.   Přiběhla panička a je celá rozzlobená. Budu jí říkat teta Majka.   

 „Mamko, tak já se z toho čertíka zblázním. Podívej se, co udělal Celá půda je plná země, jak ji rozhrabal  z květináčů. Tady nemůže zůstat. Tři kočky nám stačí.“        

 Cože, oni mne dají pryč, oni mne vyženou. Já se tak bojím.   Babička mne vzala opět do náručí.  

 „Podívej se, Majko, jak je krásný.“  Obrací  se  dědovi   „Já ho chci domů“     

 „Ty jsi se pomátla.  Nikdy jsme neměli žádné zvířátko a nevíme, jak se o něj starat“  

 Teta Majka vycítila příležitost mne zachránit 

 „Já vám, vše ukážu. To nic není.“  

 Děda pokyvuje  nevěřícně, ale babičce raději neoponuje. Já se k ní tisknu ještě víc. Držím se pacičkami a nepustím, nepustím.   Když odchází a pokládá mne na pohovku, stále se jí pevně držím   

 „Neboj se. Jak ti budeme říkat?   

 „Říkejte mu Myšák“   

 „Ne to mne nelíbí. Budeme mu říkat Mikíšek“, rozhodla babička.   

 „V neděli tě  teta Majka k nám přiveze, Mikíšku“   

 Mně je tak blaze. Těším se na nový domov.   Kdyby už byla neděle.