Život víry: Tohle by vám mohlo zvednout víru
Vloženo Pátek, 06. září 2024 @ 09:23:23 CEST Vložil: Tomas |
poslal Nepřihlášený Jób 38 1 Tedy odpověděl Hospodin Jobovi z vichru, a řekl: 2 Kdož jest to, jenž zatemňuje radu řečmi neumělými? 3 Přepaš nyní jako muž bedra svá, a nač se tebe tázati budu, oznam mi. 4 Kdes byl, když jsem zakládal zemi? Pověz, jestliže máš rozum.
5 Kdo rozměřil ji, víš-li? Aneb kdo vztáhl pravidlo na ni? 6 Na čem podstavkové její upevněni jsou? Aneb kdo založil úhelný kámen její, 7 Když prozpěvovaly spolu hvězdy jitřní, a plésali všickni synové Boží? 8 Aneb kdo zavřel jako dveřmi moře, když vyšlo z života, a zjevilo se? 9 Když jsem mu položil oblak za oděv, a mrákotu místo plének jeho, 10 Když jsem jemu uložil úsudek svůj, přistaviv závory a dvéře, 11 I řekl jsem: Až potud vycházeti budeš, a dále nic, tu, pravím, skládati budeš dutí vlnobití svého. 12 Zdaž jsi kdy za dnů svých rozkázal jitru? Ukázal-lis záři jitřní místo její, 13 Aby uchvacovala kraje země, a bezbožní aby z ní vymítáni byli? 14 Tak aby proměnu přijímala jako vosk pečetní, oni pak aby nedlouho stáli jako roucho, 15 A aby bezbožným zbraňováno bylo světla jejich, a rámě vyvýšené zlámáno bylo? 16 Přišel-lis až k hlubinám mořským? A u vnitřnosti propasti chodil-lis? 17 Jsou-li tobě zjeveny brány smrti? A brány stínu smrti viděl-lis? 18 Shlédl-lis širokosti země? Oznam, jestliže ji znáš všecku. 19 Která jest cesta k obydlí světla, a které místo temností, 20 Že bys je pojal v meze jeho, poněvadž bys srozumíval stezkám domu jeho? 21 Věděl-lis tehdáž, že jsi měl se naroditi, a počet dnů tvých jak veliký býti má? 22 Přišel-lis až ku pokladům sněhu? A poklady krupobití viděl-lis, 23 Kteréž chovám k času ssoužení, ke dni bitvy a boje? 24 Kterými se cestami rozděluje světlo, kteréž rozhání východní vítr po zemi? 25 Kdo rozdělil povodní tok, a cestu blýskání hromovému, 26 Tak aby pršel déšť i na tu zemi, kdež není lidí, na poušť, kdež není člověka, 27 Aby zapájel místa planá a pustá, a k zrůstu přivodil trávu mladistvou? 28 Má-liž déšť otce? A kdo plodí krůpěje rosy? 29 Z čího života vychází mráz? A jíní nebeské kdo plodí? 30 Až i vody jako v kámen se proměňují, a svrchek propasti zamrzá. 31 Zdali zavázati můžeš rozkoše Kuřátek, aneb stahování Orionovo rozvázati? 32 Můžeš-li vyvoditi hvězdy polední v čas jistý, aneb Arktura s syny jeho povedeš-li? 33 Znáš-li řád nebes? Můžeš-li spravovati panování jejich na zemi? 34 Můžeš-li pozdvihnouti k oblaku hlasu svého, aby hojnost vod přikryla tebe? 35 Ty-liž vypustíš blýskání, aby vycházela? Zdaliž řeknou tobě: Aj teď jsme? 36 Kdo složil u vnitřnostech lidských moudrost? Aneb kdo dal rozumu stižitelnost? 37 Kdo vypravovati bude o nebesích moudře? A láhvice nebeské kdo nastrojuje, 38 Aby svlažená země zase stuhnouti mohla, a hrudy se v hromadě držely? 39 Honíš-liž ty lvu loupež? A hltavost lvíčat naplňuješ-liž, 40 Když se stulují v peleších svých, ustavičně z skrýší čihajíce? 41 Kdo připravuje krkavci pokrm jeho, když mladí jeho k Bohu silnému volají, a toulají se sem i tam pro nedostatek pokrmu? Jób 39 1 Víš-li, kterého času rodí kamsíkové, a laň ku porodu pracující spatřil-lis? 2 Máš-li v počtu měsíce, kteréž vyplňují? Znáš-li, pravím, čas porodu jejich? 3 Jak se kladou, plod svůj utiskají, a s bolestí ho pozbývají? 4 Jak se zmocňují mladí jejich, i odchovávají picí polní, a vycházejíce, nenavracují se k nim? 5 Kdo propustil zvěř, aby byla svobodná? A řemení divokého osla kdo rozvázal? 6 Jemuž jsem dal pustinu místo domu jeho, a místo příbytku jeho zemi slatinnou. 7 Posmívá se hluku městskému, a na křikání toho, kdož by jej honil, nic nedbá. 8 To, což nachází v horách, jest pastva jeho; nebo toliko zeliny hledá. 9 Svolí-liž jednorožec, aby tobě sloužil, a u jeslí tvých aby nocoval? 10 Připřáhneš-liž provazem jednorožce k orání? Bude-liž vláčeti brázdy za tebou? 11 Zdaž se na něj ubezpečíš, proto že jest veliká síla jeho, a poručíš jemu svou práci? 12 Zdaž se jemu dověříš, že sveze semeno tvé, a na humno tvé shromáždí? 13 Ty-lis dal pávům křídlo pěkné, aneb péro čápu neb pstrosu? 14 A že opouští na zemi vejce svá, ačkoli je v prachu osedí, 15 Nic nemysle, že by je noha potlačiti, aneb zvěř polní pošlapati mohla? 16 Tak se zatvrzuje k mladým svým, jako by jich neměl; jako by neužitečná byla práce jeho, tak jest bez starosti. 17 Nebo nedal jemu Bůh moudrosti, aniž mu udělil rozumnosti. 18 Časem svým zhůru se vznášeje, posmívá se koni i jezdci jeho. 19 Zdaž ty dáti můžeš koni sílu? Ty-li ozdobíš šíji jeho řehtáním? 20 Zdali jej zastrašíš jako kobylku? Anobrž frkání chřípí jeho strašlivé jest. 21 Kopá důl, a pléše v síle své, vycházeje vstříc i zbroji. 22 Směje se strachu, aniž se leká, aniž ustupuje zpátkem před ostrostí meče, 23 Ač i toul na něm chřestí, a blyští se dřevce a kopí. 24 S hřmotem a s hněvem kopá zemi, aniž pokojně stojí k zvuku trouby. 25 Anobrž k zvuku trouby řehce, a zdaleka cítí boj, hluk knížat a prokřikování. 26 Zdali podlé rozumu tvého létá jestřáb, roztahuje křídla svá na poledne? 27 Zdali k rozkazu tvému zhůru se vznáší orlice, a vysoko se hnízdí? 28 Na skále přebývá, přebývá na špičaté skále jako na hradě, 29 Odkudž hledá pokrmu, kterýž z daleka očima svýma spatřuje. 30 Ano i mladí její střebí krev, a kde těla mrtvá, tu i ona jest. 31 A tak odpovídaje Hospodin Jobovi, řekl: 32 Zdali hádající se s Všemohoucím obviní jej? Kdo chce viniti Boha, nechť odpoví na to. 33 Tehdy odpověděl Job Hospodinu a řekl: 34 Aj, chaternýť jsem, což bych odpovídal tobě? Ruku svou kladu na ústa svá. 35 Jednou jsem mluvil, ale nebudu již odmlouvati, nýbrž i podruhé, ale nebudu více přidávati. Jób 40 1 Ještě odpovídaje Hospodin z vichru Jobovi, i řekl: 2 Přepaš nyní jako muž bedra svá, a nač se tebe tázati budu, oznam mi. 3 Zdaliž pak i soud můj zrušiti chceš? Což mne odsoudíš, jen abys se sám ospravedlnil? 4 Čili máš rámě jako Bůh silný, a hlasem jako on hřímáš? 5 Ozdobiž se nyní vyvýšeností a důstojností, v slávu a okrasu oblec se. 6 Rozprostři prchlivost hněvu svého, a pohleď na všelikého pyšného, a sniž ho. 7 Pohleď, pravím, na všelikého pyšného, a sehni jej, anobrž setři bezbožné na místě jejich. 8 Skrej je v prachu spolu, tvář jejich zavěž v skrytě. 9 A tak i já budu tě oslavovati, že tě zachovává pravice tvá. 10 Aj, hle slon, jejž jsem jako i tebe učinil, trávu jí jako vůl. 11 Aj, hle moc jeho v bedrách jeho, a síla jeho v pupku břicha jeho. 12 Jak chce, ohání ocasem svým, ačkoli jest jako cedr; žily lůna jeho jako ratolesti jsou spletené. 13 Kosti jeho jako trouby měděné, hnátové jeho jako sochor železný. 14 Onť jest přední z účinků Boha silného, učinitel jeho sám na něj doložiti může meč svůj. 15 Hory zajisté přinášejí mu pastvu, a všecka zvěř polní hrá tam. 16 V stínu léhá, v soukromí mezi třtím a bahnem. 17 Dříví stín dávající stínem svým jej přikrývá, a vrbí potoční obkličuje jej. 18 Aj, zadržuje řeku tak, že nemůže pospíchati; tuší sobě, že požře Jordán v ústa svá. 19 Zdaž kdo před očima jeho polapí jej, aneb provazy protáhne chřípě jeho? 20 Vytáhneš-liž velryba udicí, aneb provazem pohříženým až k jazyku jeho? 21 Zdali dáš kroužek na chřípě jeho, aneb hákem probodneš čelist jeho? 22 Zdaž se obrátí k tobě s prosbami, aneb mluviti bude tobě lahodně? 23 Učiní-liž smlouvu s tebou? Přijmeš-liž jej za služebníka věčného? 24 Zdaž budeš s ním hráti jako s ptáčkem, aneb přivážeš jej dětem svým? 25 Přistrojí-liž sobě hody z něho společníci, a rozdělí-liž jej mezi kupce? 26 Zdaž naplníš háky kůži jeho, a vidlicemi rybářskými hlavu jeho? 27 Vztáhni jen na něj ruku svou, a neučiníš zmínky o boji. 28 Aj, naděje o polapení jeho mylná jest. Zdaž i k spatření jeho člověk nebývá poražen? Jób 41 1 Není žádného tak smělého, kdo by jej zbudil, kdož tedy postaví se přede mnou? 2 Kdo mne čím předšel, abych se jemu odplacel? Cožkoli jest pode vším nebem, mé jest. 3 Nebudu mlčeti o údech jeho, a o síle výborného sformování jeho. 4 Kdo odkryl svrchek oděvu jeho? S dvojitými udidly svými kdo k němu přistoupí? 5 Vrata úst jeho kdo otevře? Okolo zubů jeho jest hrůza. 6 Šupiny jeho pevné jako štítové sevřené velmi tuze. 7 Jedna druhé tak blízko jest, že ani vítr nevchází mezi ně. 8 Jedna druhé se přídrží, a nedělí se. 9 Od kýchání jeho zažžehá se světlo, a oči jeho jsou jako záře svitání. 10 Z úst jeho jako pochodně vycházejí, a jiskry ohnivé vyskakují. 11 Z chřípí jeho vychází dým, jako z kotla vroucího aneb hrnce. 12 Dýchání jeho uhlí rozpaluje, a plamen z úst jeho vychází. 13 V šíji jeho přebývá síla, a před ním utíká žalost. 14 Kusové masa jeho drží se spolu; celistvé jest v něm, aniž se rozdrobuje. 15 Srdce jeho tuhé jest jako kámen, tak tuhé, jako úlomek zpodního žernovu. 16 Vyskýtání jeho bojí se nejsilnější, až se strachem i vyčišťují. 17 Meč stihající jej neostojí, ani kopí, šíp neb i pancíř. 18 Pokládá železo za plevy, ocel za dřevo shnilé. 19 Nezahání ho střela, v stéblo obrací se jemu kamení prakové. 20 Za stéblo počítá střelbu, a posmívá se šermování kopím. 21 Pod ním ostré střepiny, stele sobě na věci špičaté jako na blátě. 22 Působí, aby vřelo v hlubině jako v kotle, a kormoutilo se moře jako v moždíři. 23 Za sebou patrnou činí stezku, až sezdá, že propast má šediny. 24 Žádného není na zemi jemu podobného, aby tak učiněn byl bez strachu. 25 Cokoli vysokého jest, za nic pokládá, jest králem nade všemi šelmami. Jób 42 1 Tedy odpovídaje Job Hospodinu, řekl: 2 Vím, že všecko můžeš, a že nemůže překaženo býti tvému myšlení. 3 Kdo jest to ten, ptáš se, ješto zatemňuje radu Boží tak hloupě? Protož přiznávám se, že jsem tomu nerozuměl. Divnějšíť jsou ty věci nad mou stižitelnost, anižť jich mohu poznati. 4 Vyslýchejž, prosím, když bych koli mluvil; když bych se tebe tázal, oznamuj mi. 5 Tolikoť jsem slýchal o tobě, nyní pak i oko mé tě vidí. 6 Pročež mrzí mne to, a želím toho v prachu a v popele.
|
