1. Janova 5:20

A víme, že Syn Boží přišel a dal nám rozum, abychom poznali toho pravého, a jsme v tom pravém, v Synu jeho Ježíši Kristu. Toto je pravý Bůh a věčný život. (KJV)

1. Mnoho trinitářů tvrdí, že poslední věta ve verši „Toto je pravý Bůh“ odkazuje na Ježíše Krista, protože nejbližší podstatné jméno k „Toto“ je „Ježíš Kristus“. Nicméně, protože Bůh a Ježíš jsou oba zmíněni v první větě tohoto verše, poslední věta může odkazovat na kteréhokoli z nich. Slovo „toto“, které začíná poslední větou, je houtos a jeho studium ukáže, že na koho se „toto“ vztahuje, musí určovat kontext, nikoli nejbližší podstatné jméno nebo zájmeno. Bible k tomu poskytuje příklady a dobrý je ve Skutcích 7:18 a 19 (KJV): „Dokud nepovstal jiný král, který neznal Josefa. Ti samí (houtos) jednali rafinovaně s našimi příbuznými... a zlo prosilo naše otce, aby vyhnali své malé děti, až by nemusely žít.“ Z tohoto příkladu je jasné, že „totéž“ (houtos) nemůže odkazovat na Josefa, i když Josef je nejbližší podstatné jméno. Odkazuje na druhého krále dříve ve verši, i když tento zlý král není nejbližší podstatné jméno.

Pokud by platilo, že zájmena vždy odkazují na nejbližší podstatné jméno, z toho by vyplývaly vážné teologické problémy. Příkladem jsou Skutky 4:10 a 11: „Buď známo vám všem a všemu izraelskému lidu, že ve jménu Ježíše Krista Nazaretského, kterého jste ukřižovali, kterého Bůh vzkřísil z mrtvých, skrze něj tento muž tu před vámi stojí celý. Toto [houtos] je kámen, který byl od vás, stavitelů položen, a který se stal hlavou rohu“ (KJV). Pokud se „Toto“ v poslední větě vztahuje k nejbližšímu podstatnému jménu nebo zájmenu, pak muž, který byl uzdraven, je ve skutečnosti kámen zavržený staviteli, který se stal hlavou rohu, tedy Kristem. To samozřejmě není pravda.

Ještě znepokojivějším příkladem pro ty, kteří si neuvědomují, že nejdůležitějším klíčem k určení správného významu je kontext, nikoli umístění podstatného jména a zájmena, je 2. Jana 1:7: „Do světa totiž vešlo mnoho podvodníků, kteří nepřiznávají, že Ježíš Kristus přišel v těle. To je podvodník a antikrist“ (KJV). Struktura tohoto verše úzce souvisí se strukturou verše, který studujeme. Pokud někdo trvá na tom, že poslední fráze z 1. Jana 5:20 odkazuje na Ježíše, protože je nejbližším souvisejícím podstatným jménem, ​​pak tentýž člověk bude nucen svou vlastní logikou trvat na tom, že Ježíš Kristus je podvodník a antikrist, což samozřejmě absurdní. Dospěli jsme tedy k závěru, že ačkoli se poslední věta 1. Jana 5:20 může vztahovat k Ježíši Kristu, může stejně snadno odkazovat na Boha, který se objevuje ve frázi „Syn Boží“ a prostřednictvím přivlastňovacího zájmena „jeho“ ve frázi „jeho Syn Ježíš“. Ke kterému z těchto dvou se vztahuje, musí být určeno studiem slov ve verši a ve vzdálenějším kontextu.

2. Jakmile je jasné, že poslední věta ve verši může odkazovat buď na Ježíše, nebo na Boha, je třeba určit, kterého z těch dvou popisuje. Kontext a vzdálenější kontext určí, na koho se fráze „pravý Bůh“ vztahuje. Výsledkem tohoto zkoumání je, že výraz „pravý Bůh“ je v Bibli použit čtyřikrát vedle zde: 2. Paralipomenon 15:3; Jeremjáš 10:10; Jan 17:3 a 1 Tesalonickým 1:9. Na všech čtyřech těchto místech se „pravý Bůh“ vztahuje na Otce a ne na Syna. Zvláště relevantní je Jan 17:3, což je Ježíšova modlitba k Bohu. V této modlitbě Ježíš nazývá Boha „jediným pravým Bohem“. Tyto příklady jsou ještě silnější, když uvážíme, že 1. Jana je pozdní epištola, a čtenáři Bible si tedy již zvykli, že Bůh je nazýván „pravým Bohem“. Když k tomu přidáme skutečnost, že Jan je autorem Janova evangelia i Janových epištol, pravděpodobně by tuto frázi použil stejným způsobem. Existuje tedy každý důvod věřit, že „pravý Bůh“ z 1. Jana 5:20 je nebeský Otec, a neexistuje žádný precedens pro víru, že se to týká Syna.

3. Ze studia bezprostředního kontextu se dozvídáme, že právě tento verš se dvakrát zmiňuje o „tom, který je pravdivý“, a v obou případech se vztahuje k Otci. Jelikož tento verš dvakrát odkazuje na Otce jako na „pravého“, je to silný argument, že „pravý Bůh“ v poslední části verše je tatáž bytost.

4. Ne všichni trinitáři věří, že poslední věta ve verši odkazuje na Syna. Studium komentátorů tohoto verše ukáže, že značný počet trinitářských učenců říká, že tato fráze odkazuje na Otce. Norton a Farley dávají každý seznam takových učenců. Lenski ve svém komentáři k 1. Janu píše, že ačkoli oficiální vysvětlení Církve je odkazovat na Syna:

Tuto exegezi církve nyní řada komentátorů, kteří věří v plné božství Ježíše, jak je zjeveno v Písmu, ale cítí přesvědčeni, nazývá chybou.

Tato klauzule houtos mluví o Otci a ne o Jeho Synu. “ [1]